20 C 325/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 47 066,82 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 660 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 30 406,82 Kč, v úroku z prodlení kapitalizovaného částkou 4 489,8 Kč, v kapitalizovaném úroku v částce 5 223,56 Kč, v zákonném úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 25 723,35 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení a v úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 25 723,35 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 47 066,82 Kč s přísl. Uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne 27. 5. 2022, na jejímž základě se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet spolu s úroky a poplatky v 21 pravidelných měsíčních splátkách po 2 951 Kč, nejpozději do 27. 2. 2024. Právní předchůdkyně žalobkyně úvěr žalované ve sjednané výši poskytla, žalovaná uhradila k 27. 2. 2024 celkem částku 13 340 Kč. Žalovaná se tedy se splácením dostala do prodlení. Následně byl dluh z uvedené smlouvy postoupen na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 27. 5. 2022 soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit s poplatkem v částce 29 258 Kč, ve které je zahrnutý úrok v částce 22 358 Kč, poplatek za flexibilní splácení v částce 5 400 Kč a poplatek za zpracování úvěru v částce 1 500 Kč. Celková dlužná částka činila 61 967, úrok 68,80 %. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala uhradit v 21 měsíčních splátkách po 2 951 Kč, poslední ve výši 2 947 Kč. RPSN činí 102,78 %.

4. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaná uvedla, že je svobodná, bydlí v nájmu, má 1 vyživovací povinnost a je na mateřské dovolené. Její čistý příjem je tvrzen ve výši 11 468 Kč, další příjmy domácnosti ve výši 18 000 Kč, odhadované měsíční výdaje jsou uvedeny ve výši 2 000 Kč měsíčně. Čistý příjem žalované byl ověřen z výpisu z bankovního účtu za duben a květen 2022.

5. Z předžalobní výzvy ze dne 29. 7. 2025 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky do 13. 8. 2025. O odeslání svědčí podací lístek ze dne 30. 7. 2025.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, včetně seznamu, soud zjistil, že pohledávka z úvěrové smlouvy č. , hodnota, byla dne 28. 4. 2025 postoupena na žalobkyni.

7. Na základě provedeného dokazování soud uzavírá, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 27. 5. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalované poskytnuty prostředky ve výši 30 000 Kč, které se zavázala splatit společně s poplatky a úroky v celkové výši 61 967 Kč, a to v 21 měsíčních splátkách. Úvěr byl sjednán s úrokovou sazbou 68,80 % a RPSN 102,78 %. Čistý příjem žalované byl ověřen z bankovních výpisů s tím, že žalovaná v době uzavření smlouvy byla svobodná, žila v nájmu, měla jednu vyživovací povinnost, čerpala mateřskou dovolenou a jí deklarovaný čistý měsíční příjem činil 11 468 Kč, deklarované další příjmy domácnosti činily 18 000 Kč při deklarovaných měsíčních výdajích 2 000 Kč. Dále bylo prokázáno, že žalovaná byla dne 29. 7. 2025 vyzvána k úhradě dlužné částky s lhůtou do 13. 8. 2025, přičemž o odeslání výzvy svědčí podací lístek z 30. 7. 2025. Z předložené smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka z uvedené úvěrové smlouvy byla ke dni 28. 4. 2025 postoupena na žalobkyni.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

10. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

11. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

12. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

13. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná je svobodná, bydlí v nájemním bydlení, má 1 vyživovací povinnost a je na mateřské dovolené. Čistý měsíční příjem žalované činí 11 468 Kč a další příjmy domácnosti činí 18 000 Kč. Výdaje žalované činí 2 000 Kč. Žalovanou poskytnuté údaje o jejím příjmu právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výpisů z bankovního účtu.

14. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

15. Právní předchůdkyně žalobkyně sice z výpisů z bankovního účtu žalované ověřila, že žalovaná dosahuje uváděného příjmu, právní předchůdkyně žalobkyně ale již rezignovala na bližší zkoumání toho, co znamenají další příjmy domácnosti, jakož i na zkoumání výdajů žalované. Pokud žalovaná uváděla, že je svobodná a bydlí v nájmu (nikoliv např. s rodiči či partnerem), není jasné, čím další příjmy domácnosti v deklarované výši 18 000 Kč měly být tvořeny. Tyto další příjmy právní předchůdkyně žalobkyně neověřila. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalované. Žalovanou uváděné měsíční výdaje 2 000 Kč jsou dle názoru soudu natolik nízké, že právní předchůdkyně žalobkyně měla věnovat zvýšenou pozornost a ověřit, zdali žalovanou uváděné životní měsíční výdaje odpovídají skutečnosti, nadto, když žalovaná uvedla, že žije v nájemním bydlení a má 1 vyživovací povinnost (zvlášť když je na mateřské dovolené). Těžko si lze představit, že žalovaná z částky 2 000 Kč uhradí nájemné, zálohu na energie a ještě jí vystačí na jídlo pro sebe a vyživovanou osobu na celý měsíc. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci ani nezkoumala úvěruschopnost žalované z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětné částky vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinna částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětné pohledávky pak byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaná není povinna hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaná se dosud v prodlení neocitla. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaná s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinna hradit úrok z prodlení.

17. Jelikož žalovaná byla v řízení nečinná, neučinil soud k možnostem žalované vrátit žalobkyni dluh žádná skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalované ihned a povinnost uhradit dluh žalované uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

18. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalované zaplatit částku 16 660 Kč představující nezaplacenou jistinu.

19. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když převážně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.