20 C 340/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 59 049,82 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 948 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 39 101,82 Kč, v kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení v částce 1 019,41 Kč, v kapitalizovaném úroku v částce 1 841,79 Kč, v zákonném úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 19 580,54 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, v úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 19 580,54 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení, v kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení v částce 1 205,09 Kč, v kapitalizovaném úroku v částce 1 252,21 Kč, v zákonném úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 594,21 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení a v úroku ve výši 15 % ročně z částky 5 594,21 Kč od 29. 4. 2025 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 59 049,82 Kč s přísl. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 29. 11. 2022 uzavřela se žalovanou úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit v 52 pravidelných týdenních splátkách po 327 Kč nejpozději do 28. 11. 2023 spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr částku ve výši 9 902 Kč, zbylou část úvěru žalovaná nevrátila. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 2. 3. 2023 uzavřela se žalovanou úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit v 21 pravidelných měsíčních splátkách po 2 141 Kč splatných týdně do 2. 12. 2024 spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr částku ve výši 2 150 Kč, zbylou část úvěru žalovaná nevrátila. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované, a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalované před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalované zaznamenaných v úvěrové kartě.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 29. 11. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 327 Kč v 52 splátkách splatných týdně včetně poplatku ve výši 4 972 Kč, z čehož tvoří úrok částku 2 805 Kč, poplatek za zpracování částku 1 500 Kč a poplatek za komfortní splácení částku 667 Kč. Celková dlužná částka byla ve výši 16 972 Kč, úrok 43 % ročně, RPSN 88,74 %.

4. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná je svobodná, bydlí v nájemním bydlení, má 5 vyživovacích povinností, je na mateřské dovolené, její měsíční příjem činí 13 000 Kč, další příjem domácnosti činí 37 000 Kč, měsíční výdaje činí 2 500 Kč. Příjem žalované právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výpisu z bankovního účtu za září a říjen 2022.

5. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 2. 3. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splácet částkou 2 141 Kč v 21 splátkách splatných měsíčně včetně poplatku ve výši 24 946 Kč, z čehož tvoří úrok částku 19 282 Kč, poplatek za zpracování částku 1 500 Kč a poplatek za komfortní splácení částku 4 164 Kč. Celková dlužná částka byla ve výši 44 946 Kč, úrok 86 % ročně, RPSN 141,97 %.

6. Ze zákaznické karty ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná je svobodná, bydlí v nájemním bydlení, má 6 vyživovacích povinností, je na mateřské dovolené, její měsíční příjem činí 13 000 Kč, další příjem domácnosti činí 32 300 Kč, měsíční výdaje činí 2 000 Kč. Příjem žalované právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z potvrzení o příjmu Úřadu práce.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 4. 2025, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávek ze shora uvedených úvěrových smluv za žalovanou.

8. Výzvou ze dne 29. 7. 2025 žalobkyně vyzvala žalované k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 30. 7. 2025, jak soud zjistil z příslušného podacího archu. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužných částek do 13. 8. 2025.

9. Z jiných než shora uvedených důkazů soud pro věc nezjistil nic podstatného.

10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

11. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že dne 29. 11. 2022 byl žalované poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč dle smlouvy č. , hodnota, . Žalovaná se zavázala splácet jej v 52 týdenních splátkách po 327 Kč, tedy celkem 16 972 Kč, přičemž součástí této částky byl úrok 2 805 Kč, poplatek za zpracování 1 500 Kč a poplatek za komfortní splácení 667 Kč. Úroková sazba činila 43 % ročně, RPSN 88,74 %. Při posouzení schopnosti splácet právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů, že žalovaná je svobodná, žije v nájemním bydlení, má pět vyživovacích povinností, je na mateřské dovolené s vlastním měsíčním příjmem 13 000 Kč a dalším příjmem domácnosti 37 000 Kč, zatímco měsíční výdaje činily 2 500 Kč. Příjem žalované byl ověřen z výpisů z jejího bankovního účtu za září a říjen 2022.Dále soud zjistil, že na základě smlouvy č. , hodnota, ze dne 2. 3. 2023 byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, který se zavázala splácet v 21 měsíčních splátkách po 2 141 Kč, tedy celkem 44 946 Kč. Součástí této částky byl úrok ve výši 19 282 Kč, poplatek za zpracování 1 500 Kč a poplatek za komfortní splácení 4 164 Kč; úroková sazba činila 86 % ročně a RPSN 141,97 %. Při poskytnutí úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů, že žalovaná je svobodná, žije v nájemním bydlení, má šest vyživovacích povinností, je na mateřské dovolené s měsíčním příjmem 13 000 Kč, další příjem domácnosti činí 32 300 Kč a měsíční výdaje dosahují 2 000 Kč. Příjem žalované byl ověřen potvrzením o příjmu od Úřadu práce.Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodla na postoupení pohledávky za žalovanou dne 28. 4. 2025. Žalobkyně v důsledku prodlení žalované se splácením dluhů vyzvala žalované k vrácení dlužné částky a následně žalované vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr částku ve výši 9 902 Kč v prvním případě, ve druhém pak částku 2 150 Kč.

12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

13. Uzavřené smlouvy jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Jelikož shora uvedené smlouvy žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela je jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná. K neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

16. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

17. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaná bydlí v nájemním bydlení, má v prvním případě 5, ve druhém 6 vyživovacích povinností a je na mateřské dovolené. Čistý měsíční příjem žalované činil při uzavírání obou smluv 13 000 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 37 000 Kč (resp. 32 300 Kč). Výdaje žalované činí 2 500 Kč v prvním případě a 2 000 Kč ve druhém. Tyto žalovanou poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výpisu z bankovního účtu a potvrzení od Úřadu práce.

18. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

19. Právní předchůdkyně žalobkyně sice z výpisu z bankovního účtu a potvrzení od Úřadu práce ověřila, že žalovaná dosahuje uváděného příjmu 13 000 Kč měsíčně, právní předchůdkyně žalobkyně ale již rezignovala na bližší zkoumání toho, co znamenají další příjmy domácnosti, když právní předchůdkyně žalobkyně nikterak nezjišťovala, kdo s žalovanou ve společné domácnosti žije a kdo dosahuje takových příjmů. Bez tohoto zhodnocení nebyla právní předchůdkyně žalobkyně schopna kvalifikovaně posoudit, zda tyto příjmy lze zahrnout v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně pak naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalované. Žalovanou uváděné měsíční výdaje 2 500 Kč a později dokonce ponížené na 2 000 Kč jsou dle názoru soudu natolik nízké, že právní předchůdkyně žalobkyně měla věnovat zvýšenou pozornost a ověřit, zdali žalovanou uváděné životní měsíční výdaje odpovídají skutečnosti, nadto, když žalovaná uvedla, že žije v nájemním bydlení a má 5 vyživovacích povinností, kdy mezi smlouvami počet vyživovacích povinností stoupl na 6. Těžko si lze představit, že povinná z částky 2 000 Kč či 2 500 Kč měsíčně uhradí nájemné, zálohu na energie a ještě jí vystačí na jídlo pro sebe a dalších 5 nebo 6 vyživovaných osob na celý měsíc. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci ani nezkoumala úvěruschopnost žalované z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětné částky vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinna částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětné pohledávky pak byly dle § 1879 o. z. převedeny na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaná není povinna hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaná se dosud v prodlení neocitla. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaná s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinna hradit úrok z prodlení.

21. Jelikož žalovaná byla v řízení nečinná, soud neučinil k možnostem žalované vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalované ihned a povinnost uhradit dluh žalované uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

22. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalované zaplatit částku 19 948 Kč představující nezaplacenou jistinu z prvního úvěru ve výši 2 098 Kč (12 000 Kč – 9 902 Kč) a nezaplacenou jistinu z druhého úvěru ve výši 17 850 Kč (20 000 Kč – 2 150 Kč).

23. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když převážně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.