20 C 353/2023

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zrušení vyživovací povinnosti

I. Vyživovací povinnost žalobce k žalované stanovená rozsudkem Okresního soudu v Děčíně č. j. , spisová značka, ze dne 16. 9. 2019 v částce 1 700 Kč měsíčně se s účinností ode dne 1. 9. 2024 zrušuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svým žalobním návrhem podaným u zdejšího soudu dne 19. 9. 2023 domáhal vydání rozhodnutí soudu, kterým bude zrušena jeho vyživovací povinnost k žalované, stanovená rozsudkem Okresního soudu v Děčíně č. j. , spisová značka, ze dne 16. 9. 2019 v částce 1 700 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že s žalovanou je v kontaktu pouze telefonicky a žalovaná mu sděluje rozporuplné informace o tom, zda studuje či pracuje. Poslední žalobci známá škola, ve které žalovaná studovala, byla Střední zdravotnická škola Děčín, ta mu však odmítla poskytnout informaci, zda žalovaná je stále studentem, a z informací od žalované nabyl dojmu, že již nějakou dobu nestuduje a že tak odpadly důvody k hrazení výživného.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že nárok uplatňovaný v žalobě neuznává, neboť dále pokračuje v řádném studiu, a proto důvody k hrazení výživného neodpadly.

3. Při splnění podmínek dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z předložených listin soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Z rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. , spisová značka, ze dne 16. 9. 2019 soud zjistil, že výživné, které je povinen platit žalobce na účet Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v Ústí nad Labem na žalovanou, svěřenou do společné pěstounské péče , jméno FO, a , jméno FO, , se počínaje dnem 1. 1. 2019 zvyšuje z částky 700 Kč měsíčně na částku 1 700 Kč měsíčně.

6. Z potvrzení o studiu ze dne 1. 9. 2023 soud zjistil, že žalovaná byla ve školním roce 2023/2024 žákyní třídy 3.P na Střední zdravotnické škole, Děčín, Čsl. Mládeže 5/9, p. o. (dále rovněž jen „Střední zdravotnická škola Děčín“).

7. Ze zprávy Střední zdravotnické školy Děčín ze dne 12. 3. 2024 soud zjistil, že žalovaná studuje třetí ročník této školy, který opakovaně zahájila od školního roku 2023/2024, že v prvním pololetí školního roku 2023/2024 měla 169 zameškaných hodin a vzhledem k výši absence nebyla v prvním pololetí z 5 předmětů hodnocena, doplnění hodnocení za 1. pololetí bylo prodlouženo do 31. 5. 2024 (z čehož si žalovaná dosud doplnila pouze hodnocení z předmětu Ošetřovatelství), že doplnění hodnocení z předmětu Ošetřování nemocných (odborná praxe v nemocnici) nebude vzhledem k výši absence za 1. pololetí a k aktuální výši absence za 2. pololetí možné, žalovaná má průměrné studijní výsledky, v přípravě na studium je nespolehlivá a její zájem o studium je předstíraný a není skutečný.

8. Z potvrzení o studiu ze dne 27. 9. 2024 soud zjistil, že žalovaná dne 31. 8. 2024 studium na Střední zdravotnické škole Děčín v oboru Praktická sestra ukončila.

9. Z provedených důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

10. Žalobci byla rozsudkem Okresního soudu v Děčíně č. j. , spisová značka, ze dne 16. 9. 2019 stanovena vyživovací povinnost vůči žalované ve výši 1 700 Kč měsíčně. Žalovaná nastoupila ke studiu na Střední zdravotnické škole Děčín, ve školním roce 2023/2024 zahájila opakovaně studium 3. ročníku, z důvodu vysoké absence nebyla z 5 předmětů hodnocena, o studium neměla skutečný zájem, v přípravě na studium byla nespolehlivá a dne 31. 8. 2024 bylo její studium na předmětné škole ukončeno.

11. Po právní stránce posoudil soud návrh dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), takto:

12. Podle § 910 odst. 1 o. z. mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost.

13. Podle § 911 o. z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

14. Podle § 913 o. z. při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného a jeho majetkovým poměrům, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání, výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.

15. Podle ustanovení § 163 o. s. ř. může soud na návrh změnit rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro trvání dávek. Změna rozsudku je přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů.

16. Pro právní posouzení věci je tak rozhodné, že od poslední úpravy vyživovací povinnosti žalobce vůči jeho dceři došlo ke změně poměrů na straně žalované. Podstatnou změnu poměrů lze spatřovat v tom, že žalovaná ukončila studium na střední škole ke dni 31. 8. 2024 poté, co opakovala třetí ročník a z důvodu vysoké absence nebyla z několika předmětů hodnocena.

17. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že je namístě žalobě vyhovět a vyživovací povinnost žalobce vůči žalované ke dni 1. 9. 2024 zrušit. Soud se v řešené věci primárně zabýval otázkou schopnosti žalované sama se živit.

18. Lze uzavřít, že od poslední úpravy výživného mezi účastníky došlo ke změně poměrů na straně žalované. Žalovaná je již zletilá (21 let), na střední škole se připravovala na budoucí zaměstnání a studium ke dni 31. 8. 2024 ukončila. V těchto případech musí soud velmi bedlivě hodnotit samotnou existenci vyživovací povinnosti a její výši. Je sice nepochybně pravda, že samotné dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam. Současně je však z logiky věci zřejmé, že odlišná je situace u nezletilého dítěte (zejména mladšího 15 let), které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a koneckonců i podle stávající právní úpravy zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče (zpravidla ani nemůže legálně získávat vlastní aktivní pracovní činností finanční prostředky); a dítěte (resp. osoby) zletilého, u něhož by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, pakliže se samozřejmě nevyskytnou okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání. Věk dítěte jako jedno z kritérií při rozhodování soudů o existenci a výši vyživovací povinnosti rodičů je důležitý i proto, že u mladších dětí je samozřejmě zpravidla velmi obtížné dopředu odhadovat, v jakém směru se bude vyvíjet, které předměty či obory mu budou nejvíce vyhovovat, popř. na co bude mít dokonce talent. Proto také je vzdělávací systém koncipován tak, že je nejprve preferován zájem na co nejširším vzdělávání, a teprve ve vyšším věku dochází k postupné specializaci [k vymezení cílů vzdělávání viz také § 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Dle čl. 29 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech dítěte "výchova dítěte má směřovat k rozvoji osobnosti dítěte, jeho nadání a rozumových i fyzických schopností v co nejširším objemu", přičemž pro účely této Úmluvy se dítětem rozumí lidská bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve (čl. 1). U osob zletilých však lze již očekávat, že mají alespoň v základních rysech jasno, kam směřují, o co v životě chtějí usilovat a jaké vzdělání je k dosažení tohoto cíle potřebné. (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 2121/14). V dané věci žalovaná tvrdila, že pokračuje v řádném studiu a že důvody k hrazení výživného proto neodpadly, provedeným dokazováním však soud zjistil, že žalovaná opakovala třetí ročník, z důvodu vysoké absence nebyla z několika předmětů hodnocena, o studium neměla zájem a její studium bylo ke dni 31. 8. 2024 ukončeno. Nelze přehlédnout, že několik let po dosažení zletilosti žalovaná stále studovala střední školu, a to (teprve) ve třetím ročníku, který opakovala. Vzhledem k vysoké absenci a nezájmu žalované pak nelze toto studium považovat za účelné a racionální pro přípravu na budoucí povolání.

19. Soud je proto toho názoru, že po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby v takové situaci nadále plnil vyživovací povinnost. Jakmile oprávněný (dítě) nabude schopnost (způsobilost) sám se živit, „má dítě své příjmové poměry objektivně ve svých rukou, je ‚strůjcem svého štěstí‘. Záleží zpravidla jen na něm (na jeho píli aj.), v jakých majetkových poměrech bude žít; pokud v tomto ohledu aktivní nebude, negativní důsledky si ponese sám. Smyslem a účelem tudíž je, že pokud je dítě již objektivně schopno si samo své potřeby uspokojovat, bylo by nespravedlivé přičítat jeho eventuální pasivitu v této sféře k tíži jeho rodičů v tom smyslu, že by rodiče byli povinni nadále své dítě živit“ (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 2306/12). V souzené věci žalovaná k potřebě zachování výživného tvrdila pouze probíhající studium na střední škole, žádné jiné skutečnosti, které by jí měly případně bránit ve schopnosti se sama živit, z její strany tvrzeny nebyly. S ohledem na dokazováním zjištěný průběh studia a nezájem žalované o něj pak podle názoru soudu není důvod tolerovat, aby žalované byla poskytnuta ještě určitá další doba (po ukončení studia) ke hledání zaměstnání, po kterou by byl žalobce nadále povinen plnit vůči žalované vyživovací povinnost.

20. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku rozsudku.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků, neboť žádnému z účastníků žádné náklady řízení nevznikly.