20 C 55/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Anonymizováno bytem Adresa žalovaného o 27 829,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v částce 14 829,60 Kč, kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení v částce 3 365,33 Kč, kapitalizovaném úroku v částce 1 606,40 Kč, zákonném úroku z prodlení z částky 14 448,65 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení ve výši 15 % a úroku ve výši 26,16 % ročně z částky 14 448,65 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 27 829,60 Kč s přísl. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, a to společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 31. 5. 2022 uzavřela s žalovaným úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v 65 pravidelných splátkách po 495 Kč splatných týdně do 29. 8. 2023 spolu se sjednaným příslušenstvím. Žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr částku ve výši 2 000 Kč, zbylou část úvěru žalovaný nevrátil. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni.

2. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že provedla vyhodnocení informací od žalovaného před uzavřením smlouvy a tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalovaného zaznamenaných v zákaznické kartě.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 31. 5. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 495 Kč v 65 splátkách splatných týdně.

5. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 15 000 Kč, přičemž uhradil na poskytnutý úvěr celkem částku ve výši 2 000 Kč.

6. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí v nájemním bydlení, je rozvedený, nemá vyživovací povinnosti a jeho měsíční příjem činí 36 800 Kč, kdy pracuje jako svářeč. Další příjem domácnosti činí 25 000 Kč, měsíční výdaje činí 1 000 Kč. Příjem žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně ověřila ze dvou výplatních pásek.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávky, z její přílohy, kterou tvoří seznam postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávek ze shora uvedené úvěrové smlouvy za žalovaným, a to smlouvou ze dne 29. 1. 2024.

8. Výzvou ze dne 22. 5. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek pod pohrůžkou podání žaloby, jak soud zjistil z příslušné výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 22. 5. 2024, jak soud zjistil z příslušného podacího archu.

9. Z dalších shora neuvedených důkazů nebylo pro věc zjištěno nic podstatného.

10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

11. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet částkou 495 Kč týdně v 65 splátkách, přičemž žalovaný čerpal úvěr v plné výši. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného tak, že žalovaný bydlí v nájmu, je rozvedený, čistý měsíční příjem činí 36 800 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 25 000 Kč. Výdaje žalované činí 1 000 Kč měsíčně. Tyto žalovaným poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila ze dvou výplatních pásek. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně se dohodly na postoupení pohledávky za žalovaným ke dni 29. 1. 2024. Žalobkyně v důsledku prodlení žalovaného se splácením dluhů vyzvala žalovaného k vrácení dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr částku ve výši 2 000 Kč.

12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

13. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

16. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

17. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že při poskytování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí v nájemním bydlení. Čistý měsíční příjem žalovaného činí 36 800 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 25 000 Kč. Výdaje žalovaného celkem činí 1 000 Kč. Tyto žalovaným poskytnuté údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila ze dvou výplatních pásek.

18. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

19. Právní předchůdkyně žalobkyně sice ze dvou výplatních pásek ověřila, že žalovaný dosahuje uváděného příjmu, právní předchůdkyně žalobkyně ale již rezignovala na bližší zkoumání toho, co znamenají další příjmy domácnosti, když právní předchůdkyně žalobkyně nikterak nezjišťovala, kdo s žalovaným ve společné domácnosti žije a kdo dosahuje takových příjmů, nadto za situace, kdy je žalovaný rozvedený. Bez tohoto zhodnocení nebyla právní předchůdkyně žalobkyně schopna kvalifikovaně posoudit, zda tyto příjmy lze zahrnout v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalovaného. Žalovaným uváděné měsíční výdaje ve výši 1 000 Kč jsou dle názoru soudu natolik nízké, že právní předchůdkyně žalobkyně měla věnovat zvýšenou pozornost a ověřit, zdali žalovaným uváděné životní měsíční výdaje odpovídají skutečnosti, nadto, když žalovaný uvedl, že žije v nájemním bydlení. Těžko si lze představit, že žalovaný z částky 1 000 Kč uhradí nájemné, zálohu na energie, a ještě mu vystačí na jídlo pro sebe na celý měsíc. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně v této situaci ani nezkoumala úvěruschopnost žalovaného z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětné částky vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinný částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Protože se žalobkyně k jednání nařízenému na den 8. 8. 2025 nedostavila, nemohl ji soud poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s .ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů o tom, jakým způsobem a v jaké intenzitě byla u žalovaného zkoumána tzv. úvěruschopnost, když žalobkyně břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neunesla ani poté, co byla soudem k doplnění tvrzení a označení důkazů vyzvána usnesením ze dne 29. 4. 2025.

21. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinný hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinný hradit úrok z prodlení.

22. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, soud neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalovanému ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.

23. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému zaplatit částku 13 000 Kč, představující nezaplacenou jistinu, neboť žalovaný částku 2 000 Kč již vrátil.

24. Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když poměr úspěchu a neúspěchu je u účastníků takřka totožný.