20 C 98/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 30 060 Kč s příslušenstvím + 9 044,21 Kč

I. Žaloba o zaplacení částky 39 104,21 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 30 060 Kč od 2. 7. 2024 do zaplacení a úrokem ve výši 66,82 % ročně z částky 23 610,88 Kč od 2. 7. 2024 do 24. 7. 2024 ve výši 968,30 Kč, úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 23 610,88 Kč od 25. 7. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 2. 7. 2024 dosáhne částky 96 998 Kč se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 39 104,21 Kč s přísl. Svůj nárok odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 28 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím, a to úrokem ve výši 66,82 % ročně, v 48 měsíčních splátkách po 1 741 Kč, počínaje červencem 2022. Žalovaný uhradil celkem 20 splátek v celkové výši 34 820 Kč, kdy nad rámec uvedeného neuhradil již ničeho. Žalobkyně tedy na žalovaném požaduje zaplacení dlužné jistiny v částce 27 491,98 Kč (původní jistiny 23 610,88 Kč a přirostlý úrok v částce 3 881,10 Kč), smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny v částce 27 491,98 Kč za období od 2. 7. 2024 do zaplacení (ke dni vyhotovení žaloby v částce 9 044,21 Kč) a smluvní pokutu v částce 998 Kč, náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v částce 1 400 Kč, úrok ve výši 66,82 % ročně z částky 23 610,88 Kč od 2. 7. 2024 do zaplacení, úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 23 610,88 Kč od 25. 7. 2024 do zaplacení a úhradu za pojištění v částce 171 Kč.Dále žalobkyně uvedla, že řádně zkoumala úvěruschopnost na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka, kdy bylo zjištěno, že žalovaný má celkový čistý měsíční příjem 29 500 Kč a celkové měsíční náklady 11 006 Kč. Na základě uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, byl proveden tzv. scoring klienta. Výdaje jsou pečlivě zkoumány a pokud žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je stanovena výše výdajů paušální částkou 4 250 Kč. K nákladům na bydlení žalovaný uvedl částku 4 248 Kč (nájemné + inkaso). Žalovaný měl v době vzniku předmětné úvěrové smlouvy č. , hodnota, se žalobkyní uzavřenu další souběžnou úvěrovou smlouvu. Žalovaný uvedl, že měsíční splátka souběžné úvěrové smlouvy činí 2 508 Kč. K ostatním výdajům žalovaného nejsou další doklady.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Z návrhu na uzavření smlouvy/ smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 21. 6. 2022 soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v částce 28 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit s úrokem ve výši 66,81 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách po 1 741 Kč, celkem se zavázal vrátit žalobkyni částku 80 832 Kč. Z obsahu smlouvy rovněž vyplývá, že žalovaný při jejím uzavírání nevystupoval jako podnikatel (ani v rámci výkonu svého povolání). V listině označené jako „Podpis na dálku“ je popsán způsob systémového řešení přijatého žalobkyní ohledně podepisování dokumentů klienty na dálku.

5. Z oznámení o schválení úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že žalobkyně akceptovala návrh smlouvy č. , hodnota, ze dne 21. 6. 2022 s parametry úvěru v částce 28 000 Kč, celkovou splatnou částkou 80 832 Kč, na období 48 měsíců s měsíční splátkou 1 741 Kč, úrokovou sazbou ve výši 66,82 % ročně, RPSN ve výši 90,63 % ročně. Součástí je splátkový kalendář.

6. Z karty klienta soud zjistil, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 28 000 Kč, žalovaný se zavázal uhradit částku 80 832 Kč, kdy uhradil dvacet splátek po 1 741 Kč (poslední dne 22. 4. 2024) v částce celkem 34 820 Kč.

7. Z hodnocení klienta ze dne 21. 6. 2023 soud zjistil, že žalovaný uvedl měsíční čistý příjem ve výši 29 500 Kč, a to ze zaměstnání u , právnická osoba, ., výdaje uvedl ve výši 11 006 Kč, z toho životní minimum 4 250 Kč, splátky žalobkyni ve výši 2 508 Kč a bydlení (nájemné + inkaso) v částce 4 248 Kč. Dále uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů a je vyučen.

8. Z potvrzení o příjmu žalovaného, vystaveného společností , Anonymizováno, bylo zjištěno, že žalovaný měl průměrný měsíční příjem za poslední 3 měsíce ve výši 1 233 EUR a má pracovní smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, kdy je zaměstnán od 2. 8. 2021.

9. Z výpisu záznamů registru SOLUS ke dni 21. 6. 2022 plyne, že v této databázi ve vztahu k žalovanému nebyly evidovány žádné údaje.

10. Z výpisu nebankovního registru klientských informací (NRKI) soud zjistil, že žalovanému bylo přiděleno skóre 271, podle něhož je zařazen do kategorie I. s vyšším rizikem, kdy úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán.

11. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobkyně dne 22. 6. 2022 poukázala na účet určený žalovaným ve smlouvě o úvěru částku 28 000 Kč.

12. Z ostatních shora neuvedených důkazů soud nezjistil pro věc nic podstatného.

13. Na základě shora uvedených dílčích skutkových zjištění soud dospěl k tomuto závěru.

14. Dne 21. 6. 2022 uzavřela žalobkyně s žalovaným, s využitím prostředků komunikace na dálku, smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 28 000 Kč, které se jí žalovaný zavázal splatit celkem 48 měsíčními splátkami po 1 741 Kč, a to s úrokem v sazbě 66,82 % ročně. Celková částka, kterou měl takto žalovaný žalobkyni zaplatit, činila 80 832 Kč. Žalovaný dosud (do 22. 4. 2024) zaplatil žalobkyni částku 34 820 Kč. Před uzavřením předmětné smlouvy žalobkyně zjistila příjem žalovaného v částce 29 500 Kč, který měla podložený potvrzením o příjmu žalovaného od jeho zaměstnavatele, avšak nezjišťovala konkrétní údaje o výdajích žalovaného, resp. jeho obecné prohlášení o souhrnných měsíčních výdajích ve výši 11 006 Kč nijak neprověřovala.

15. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

16. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

18. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

19. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

20. V dané věci soud zjistil, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že při poskytování úvěru žalobkyně vyšla z toho, že žalovaný bydlí u rodičů. Čistý měsíční příjem žalovaného činí 29 500 Kč. Výdaje žalovaného celkem činí 11 006 Kč. Tyto žalovaným poskytnuté údaje k příjmům žalobkyně ověřila z potvrzení zaměstnavatele. K tvrzeným výdajům žalovaného žalobkyně nezjistila (krom tvrzené výše) ničeho. Žalovaná na základě poučení dané jí soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. předložila výpis z účtu jiné osoby (, jméno FO, ), z něhož navíc vyplývá, že výdaje na tomto účtu v měsíci květnu 2022 činily 82 307,36 Kč a převyšovali příjmy (78 111,57 Kč). Žalobkyně přitom nepochybně měla možnost vyžádat k ověření výdajů od žalovaného výpis z jeho bankovního účtu (č. , č. účtu, ), na který mu poukázala částku 28 000 Kč a ohledně něhož předložila soudu toliko výpis poplatků.

21. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

22. Žalobkyně sice z potvrzení zaměstnavatele ověřila, že žalovaný dosahuje uváděného příjmu, ale již rezignovala na bližší zkoumání výdajů žalovaného, ačkoli bydlí (dle svého tvrzení) u rodičů. Žalobkyně naprosto rezignovala na elementární ověření výše výdajů žalovaného. Žalovaným uváděné měsíční výdaje ve výši 11 006 Kč sice dle názoru soudu mohou být reálné, avšak nemusí. Stejně jako si žalobkyně ověřila příjmy žalovaného, měla povinnost ověřit i jeho výdaje, kdy následným porovnáním mohla teprve učinit kvalifikované posouzení jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr. Bez tohoto prověření není ani soud nyní schopen toto prověření zrekonstruovat a zjistit, zdali byl žalovaný v době poskytnutí úvěru schopný tento splácet či nikoli. Tuto vadu by dostatečně zhojilo např. vyžádání si výpisu z účtu žalovaného, kdy by žalobkyně zjistila pravidelné výdaje žalovaného, jakož i posoudila jeho celkový profil. Kromě toho podle výpisu NRKI byl žalovaný zařazen do kategorie s vyšším rizikem, kdy úvěr je výrazněni limitován či zamítán. Soud proto uzavírá, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinný částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

23. Protože žalovaný žalobkyni do 22. 4. 2024 vrátil více (34 820 Kč), než od žalobkyně obdržel (28 000 Kč), je to naopak žalobkyně, kdo se na žalovaném bezdůvodně obohatil. S ohledem na neplatnost smlouvy žalobkyni nenáleží smluvní pokuta ani žádné sjednané příslušenství ani úrok z prodlení požadovaný žalobkyní od 2. 7. 2024, kdy k tomuto dni žalovaný žalobkyni již nic nedlužil.

24. S ohledem na shora uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému účastníku právo na náhradu nákladů řízení, když úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.