21 C 119/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Bohdanou Parýzkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., Anonymizováno IČO žalobkyně Anonymizováno Adresa žalobkyně Anonymizováno Anonymizováno Jméno advokátky Anonymizováno Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , Anonymizováno Datum narození žalované Anonymizováno Adresa žalované o 18 580 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 21. 10. 2024 do zaplacení a k rukám zástupkyně žalobkyně nahradit náklady řízení ve výši 181, 30 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 4 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 800 Kč od 6. 2. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a částky 3 780 Kč, se zamítá.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 18 580 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo dne 29. 11. 2023 k uzavření smlouvy o zápůjčce, na základě které byly téhož dne žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč na bankovní účet. Žalovaná se zavázala předmětnou zápůjčku vrátit spolu s poplatkem ve výši 4 800 Kč, a to nejpozději do 5. 2. 2024. Na dlužnou částku žalovaná ničeho neuhradila. V důsledku prodlení vznikla žalované povinnost zaplatit též úroky z prodlení v zákonné výši, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny (za období od 6. 2. 2024 do 18. 2. 2025 ve výši 3 780 Kč) a účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením v celkové výši 2 000 Kč.

2. Žalobkyně byla soudem vyzvána k doplnění žaloby včetně důkazních návrhů stran zkoumání úvěruschopnosti, přičemž v podání ze dne 13. 10. 2025 uvedla, že požadované nebude nikterak doplňovat. Zároveň konstatovala, nechť je žalované uložena povinnost vrátit žalobkyni částku, která jí byla prokazatelně poskytnuta, a to za současného právního posouzení věci jakožto bezdůvodného obohacení.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ve věci zůstala nečinná. Soud ve věci nařídil jednání na den , datum, , ze kterého se žalobkyně prostřednictvím svého zástupce omluvila, žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila. Soud tak jednal v jejich nepřítomnosti.

4. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 29. 11. 2023 soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala předmětnou zápůjčku vrátit spolu s poplatkem ve výši 4 800 Kč, a to nejpozději do 5. 2. 2024. Na dlužnou částku žalovaná ničeho neuhradila. V případě prodlení byl mezi účastníky smluven poplatek za písemnou upomínku ve výši 500 Kč za každou upomínku a smluvní pokuta ve výši 0,1 % za každý den prodlení z dlužné částky.

5. Z potvrzení , právnická osoba, . bylo zjištěno, že na účet č. , č. účtu, byla připsána dne 29. 11. 2023 platba ve výši 10 000 Kč. Tento účet patří žalované.

6. Předžalobní výzvou k plnění ze dne 14. 10. 2024 ve spojení s poštovním podacím archem ze stejného dne bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy před podáním žaloby, a to do tří dnů od doručení výzvy.

7. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně s žalovanou uzavřely smlouvu o zápůjčce, na základě, které poskytla žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč na žalovanou uvedený bankovní účet. Žalovaná se zavázala finanční prostředky uhradit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 4 800 Kč nejpozději do 5. 2. 2024. Žalovaná na pohledávku žalobkyně nezaplatila ničeho.

8. Po právní stránce soud posoudil právní vztah vzniklý mezi žalobkyní a žalovanou podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), neboť žalobkyně zapůjčila žalované peníze jakožto věci stejného druhu a žalovaná se zavázala zapůjčené peníze jakožto věci stejného druhu vrátit, přičemž nebyl sjednán úrok jakožto podstatná náležitost smlouvy o úvěru. Tento právní poměr mezi účastníky řízení se tak zároveň řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „z. s. ú.“), neboť žalovaná uzavřela předmětnou smlouvu jakožto spotřebitel dle § 419 o. z. Podle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 tohoto zákona poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivých obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. Soud vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, v němž tento uvedl, že Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Ústavní soud dále zdůraznil, že nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú., jelikož žalobkyně soudu nedoložila, že řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 z. s. ú., tedy že náležitě a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, když tato skutečnost je toliko žalobkyní tvrzena zcela v objektivní rovině, nikoli konkrétními skutečnostmi. Aby mohla být žalobkyně ve sporu zcela úspěšná, musela by soudu dotvrdit, potažmo navrhnout důkazy, že se ve vztahu k žalované zabývala zákonem stanovenou povinností zkoumat úvěruschopnost žalované, tj. doložit tvrzení stran metody, formy a zejména pak zdroje informací ohledně majetkové a finanční situace žalované (příjmy a výdaje). V souladu s ustálenou judikaturou má soud za to, že schopnost spotřebitele splatit úvěr se presumuje v situaci, kdy spotřebiteli po odečtení peněžní částky, potřebné na řádné splácení, zbývají pravidelné dostatečné prostředky v jeho obvyklém rozpočtu. Žalobkyně měla analyzovat příjmovou i výdajovou stránku rozpočtu, což evidentně neučinila, což ostatně i sama potvrdila s tím, že nedoplnila žalobní tvrzení. Nemohla tak postupovat s odbornou péčí, přičemž žalobkyně nemohla být ani poučena podle § 118a odst. 2 a 3 o.s.ř., neboť uvedené poučení soud sděluje účastníkům zásadně ústně při jednání. Jelikož se žalobkyně jednání nezúčastnila, připravila se o možnost být poučena o nutnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení. V řízení bylo prokázáno, že v rámci předsmluvních povinností žalobkyně jako věřitel nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti, což má za následek neplatnost smluvního vztahu podle § 87 odst. 1 z. s. ú. Soud k neplatnosti přihlédl i bez námitky žalovaného z úřední povinnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18).

11. S ohledem na to, že je výše uvedená úvěrová smlouva absolutně neplatná, má žalobkyně právo na vydání částky 10 000 Kč představující bezdůvodné obohacení na straně žalované podle § 2991 o. z., přičemž se jedná o nevrácenou zápůjčku, potažmo nesplacenou jistinu úvěru. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. S ohledem na to, že mezi účastníky uzavřená smlouva o úvěru je neplatná, má žalobkyně právo pouze na vydání částky 10 000 Kč, představující bezdůvodné obohacení na straně žalované podle ustanovení § 2991 o. z., která byla žalované vyplacena a kterou žalobkyni nevrátila podle ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, a to v době přiměřené možnostem žalovaného - výrok I., ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. (výrok II.)

13. Splatnost soud stanovil podle § 87 odst. 2 z. s. ú. s přihlédnutím k § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř., v délce tří dnů, neboť žalovaná ke svým současným sociálním a majetkovým poměrům, které by odůvodňovaly určení lhůty jiné, ničeho netvrdila ani neprokázala.

14. Tím, že žalovaná dosud žalobkyni ničeho nevydala, dostala se do prodlení se splněním peněžitého závazku dle § 1968 o. z. a vedle práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni vzniklo též právo požadovat úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 21. 10. 2024, když žalobkyně v rámci předžalobní výzvy stanovila dodatečnou lhůtu k zaplacení dlužné částky do tří dnů od doručení výzvy; kdy výzva byla doručena dne 17. 4. 2024.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 181,30 Kč, přičemž tato částka představuje 7,64 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 53,82 % a úspěchu žalované v rozsahu 46,18 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 824 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 18 580 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 14. 10. 2024, z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. ze dne 14. 10. 2024 a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 18. 2. 2025 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 300 Kč ve výši 273 Kč. Náklady řízení jsou splatné k rukám advokátky, která žalobkyni zastupovala (ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.) v běžné lhůtě tří dnů podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť pro jiný postup nebyly shledány důvody.