21 C 18/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Bohdanou Parýzkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., Anonymizováno IČO žalobkyně Anonymizováno Adresa žalobkyně Anonymizováno Anonymizováno Jméno advokáta Anonymizováno Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , Anonymizováno Datum narození žalované Anonymizováno Adresa žalované o 17 960 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 9 600 Kč od 15. 8. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 8 360 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8 781,51 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 21 780,75 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 9 782,14 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 7,75 % a s úrokem 21 % ročně z částky 9 782,14 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 17 960 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit právnímu předchůdci žalobce společnosti , právnická osoba, , , Anonymizováno, : , IČO, z titulu smlouvy o půjčce ze dne 20. 2. 2012 č. , hodnota, . Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den podpisu smlouvy. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaná ve zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 8 360 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 277 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 21,00 % ročně sjednanou v čl. 3 Smluvních podmínek, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 1 900 Kč a nákladů za hotovostní , Anonymizováno, splátek ve výši 5 183 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala zaplatit v hotovosti v 60týdenních splátkách po 306 Kč, a to do 15. 4. 2013. Žalovaná zaplatila na uvedenou pohledávku toliko částku 400 Kč. Uvedená pohledávka byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 9. 2023. Vedle jistiny dluhu ve výši 17 960 Kč se žalobkyně dále domáhala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 21 780,75 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 8 781,51 Kč, úroků ve výši 21 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 782,14 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 7,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 782,14 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Žalobkyně v důsledku prodlení žalované se splácením dluhů vyzvala žalovanou k vrácení zbytku dlužné částky a následně ji vyzvala k úhradě dlužné částky pod pohrůžkou podání žaloby. Žalovaná zbytek dluhu neuhradila.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. K jednáním dne , datum, a , datum, se, ač řádně a včas předvolána, bez omluvy nedostavila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř.

3. Provedeným dokazováním dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

4. Smlouvou o půjčce č. , hodnota, (dále jen „smlouva“) uzavřenou dne 20. 2. 2012 se žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně dohodly na tom, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytne žalované zápůjčku ve výši 10 000 Kč s tím, že se žalovaná zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně za tuto zápůjčku poplatek ve výši 8 360 Kč sestávající z úroku 1 277 Kč, poplatku za administrativní činnost 1 900 Kč, poplatku za hotovostní inkaso 5 183 Kč. Celkem měla tedy žalovaná zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 18 360 Kč v 60týdenních splátkách ve výši 306 Kč, přičemž první splátka byla splatná 7. dne od data uzavření smlouvy. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že od právní předchůdkyně žalobkyně převzala v hotovosti celou částku půjčky. Z článku 2 smluvních podmínek smlouvy o zápůjčce (které nejsou součástí smlouvy o půjčce) soud zjistil, že žalovaná jako zákazník prohlásila, že byla seznámena s výší roční procentní sazby, která v případě sjednání zápůjčky splatné v 60 splátkách činí 63,91 % ročně; v čl. 3 pak byla sjednána roční úroková sazby ve výši 21 %.Anonymizovaný odstavec6. Z přehledu platební soud zjistil, že žalovaná uhradila toliko jednu splátku ve výši 400 Kč dne 20. 4. 2012.

7. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované dopisem ze dne 29. 9. 2023, který byl odeslán na adresu žalované dne 27. 10. 2023, že postoupila pohledávku ze smlouvy o zápůjčce na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, což bylo zjištěno z předložené smlouvy se seznamy pohledávek.

8. Předžalobní upomínkou ze dne 30. 7. 2024, odeslanou žalované ještě téhož dne upomenula žalobkyně žalovanou o zaplacení dlužné částky a ke splnění dluhu jí poskytla dodatečnou lhůtu nejpozději do 14. 8. 2024 s upozorněním, že pokud nebude dlužná částka uhrazena, bude se žalobkyně svého nároku domáhat soudní cestou.

9. Z takto provedeného dokazování tedy vyplynulo, že žalovaná na základě uzavřené smlouvy o půjčce převzala od právní předchůdkyně žalobkyně částku ve výši 10 000 Kč, kterou se zavázala vrátit ve výši 18 360 Kč v 60týdenních splátkách ve výši 306 Kč, přičemž první splátka byla splatná 7. dne od data uzavření smlouvy; žalovaná smlouvu o půjčce neuzavírala jako podnikatelka. Před poskytnutím půjčky předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že vycházela z údajů uvedených na zákaznické kartě a z příjmu ve výši 10 000 Kč z mateřského příspěvku, který byl ověřen z výměru. Žalovaný souhlasila, že uvedla své veškeré údaje a že s je vědoma rizik s půjčkou spojených. Následně došlo smlouvou o postoupení pohledávek k převodu pohledávky na žalobkyni, která vyzvala žalovanou k úhradě zbytku dluhu. Žalovaná na dluh uhradila částku 400 Kč, zbytek do doby rozhodováni soudu neuhradila. přechodu pohledí10. V souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se právní poměry ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky, řídí dosavadními právními předpisy, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a zákonem č. 145/2010 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 24. 2. 2013 o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Uzavřená smlouva o půjčce je tedy smlouvou o spotřebitelském úvěru.

11. Z hmotněprávní úpravy vyplývá, že k půjčce dochází na základě smlouvy, podle níž věřitel poskytne (předá) peníze dlužníku, který se zavazuje vrátit je po uplynutí dohodnuté doby (ustanovení § 657 obč. zák.).

12. Podle ustanovení § 39 obč, zák., je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

13. Podle ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru ( posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěru) platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

14. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 702/20 ze dne 10. 11. 2020 se Ústavní soud věnoval otázce povinnosti věřitelů zkoumat úvěruschopnost dlužníků v době, kdy taková povinnost nebyla ze zákona dána, kdy tuto otázku posuzoval v rovině korektivu dobrých mravů. V nálezu mimo jiné vyložil, že uplatnění korektivu dobrých mravů jako krajního prostředku korekce zásady autonomie vůle připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektů závazkového vztahu navenek. Proto jsou obecné soudy povinny zohlednit, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost dlužníka z úvěrové smlouvy splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka prověření úvěruschopnosti stěžovatelů provedla nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu s žalovaným, který pro svoje majetkové poměry zjevně nebyl schopen závazek splnit. Ústavní soud v tomto svém nálezu naznačuje, kdy připadá v úvahu uplatnění korektivu dobrých mravů, např. okolnosti vztahující se k uzavírání úvěrové smlouvy, již zmíněné posuzování úvěruschopnosti (nejen primárního dlužníka ale i spoludlužníků), vychýlení z rovnovážného stavu mezi smluvními stranami, posouzení možnosti uspokojení nároku jiným způsobem, který by nevedl k nepřijatelným důsledkům v postavení dlužníků atd.

15. Přestože ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru nekoncipuje neplatnost úvěrové smlouvy způsobenou porušením povinnosti věřitele prověřit před uzavřením smlouvy o úvěru řádně úvěruschopnost spotřebitele jako neplatnost absolutní, je soud povinen k neplatnosti smlouvy z uvedeného důvodu přihlédnout i bez námitky vznesené spotřebitelem, a to na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Jak dovodil Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. března 2020 ve věci C 679-18, musí být články 8 a 23 směrnice vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Soud z porušení této povinnosti musí vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

16. Rovněž Nejvyšší soud České republiky se k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích vyjádřil. Například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (bylo jím rozhodnuto ve věci posuzované dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet) a úvěr spotřebiteli poskytl jen tehdy, když je z jeho zjištění zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu České republiky absolutně neplatná. Obdobně Ústavní soud (např. v nálezu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který byl vydán již ve věci právně posouzené podle zákona o spotřebitelském úvěru) dospěl k závěru, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka mí i veřejnoprávní souvislosti. Dále Ústavní soud (ve stejném nálezu) dovodil, že při ověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr nepostačuje, pokud věřitel spoléhá na pravdivost údajů o schopnosti splácet úvěr tvrzených samotným žadatelem, nýbrž že je třeba, aby věřitel sám tyto údaje prověřil (případně si je nechal od žadatele doložit).

17. Za užití ustanovení § 39 obč. zák. je proto nutno na neplatnost uzavřené smlouvy způsobenou porušením povinnosti věřitele prověřit před uzavřením smlouvy schopnost žadatele řádně splácet úvěr podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru platného v době uzavření smlouvy pohlížet jako neplatnost absolutní, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, tedy i když se strany neplatnosti nedovolají, resp. i proti jejich vůli.

18. Z uvedených důvodů je tak základním předpokladem úspěšnosti žaloby, jejímž předmětem je nárok plynoucí ze spotřebitelské smlouvy (o tom, že žalobkyně uplatňuje nárok ze spotřebitelské smlouvy, není nejmenších pochybností, když právní předchůdkyně žalobkyně poskytla úvěr na základě živnostenského oprávnění, kdežto žalovaná uzavřela smlouvu mimo rámec své podnikatelské činnosti), prokázání toho, že poskytovatel úvěru řádným způsobem před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost spotřebitele. S tím souvisí povinnost žalobkyně, uplatňuje-li nárok ze spotřebitelské smlouvy, tvrdit skutečnosti, z nichž vyplyne, jakým způsobem úvěruschopnost žalovaného zkoumala a povinnost tvrzené skutečnosti prokázat.

19. Řádným prověřením úvěruschopnosti ze strany poskytovatele se rozumí komplexní prověřování objektivní schopnosti spotřebitele splnit povinnost ke splacení úvěru, jak je smlouvou definována, s výsledkem, že není důvodná pochybnost o této schopnosti spotřebitele (srov. s § 3 odst. 1 písm. c) SpotřÚ). Přitom jde o porovnání v součinnosti se spotřebitelem zjištěných běžných příjmů a výdajů spotřebitele s výsledkem, že je v jeho možnostech plnit sjednané splátky. …. Poskytovatel se nesmí spokojit jen s čestným prohlášením spotřebitele, aniž by je prověřoval (viz rozsudek NS z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), vždy musí zjišťovat nejen aktuální a předpokládané příjmy, ale i výdaje spotřebitele.“ (srov. SVOBODA, Karel. Ke splatnosti dluhu z úvěru, u kterého nedošlo k prověření úvěruschopnosti spotřebitele. Soudní rozhledy, 2025, č. 7-8, s. 221.).

20. Navíc je třeba vycházet nejen z ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele, nýbrž i o výdajích osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše), bez toho lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1017/2024 ze dne 28. 5. 2024).

21. Soud v projednávaném případě dospěl k závěru z důkazů předložených žalobkyní, které soud provedl při ústním jednání, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost spotřebitele (žalované) splácet poskytnutý úvěr, když vycházela pouze údajů, které jí sdělila žalovaná v zákaznické kartě, a kdy jediným dokladem byl občanský průkaz, který však měl pouze měsíc platnost! a výměr – neuvedeno ani, za jaké období. Právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru tak zjistila sice výši příjmů žalované (aniž by však zjišťovala délku trvání poskytování tohoto příspěvku, ale zcela rezignovala na zjištění a prověření jejích skutečných výdajů, nákladů a závazků. Předchůdce žalobkyně nijak neprověřovala, kde žalovaná bydlí, jaké jsou její osobní poměry, jaké jsou skutečné náklady na bydlení včetně nákladů na služby spojené s bydlením, a to za situace, kdy je na mateřské dovolené a pečuje o , Anonymizováno, , Anonymizováno, , nar. , Anonymizováno, ; nežádala předložení výpisů z účtů, aby posoudila, zda a z jakých důvodů neprovádí pravidelné platby a jaké jsou její skutečné výdaje, zejména na obživu její a , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Prověření příjmů a zejména pak výdajů žalované tak soud hodnotí jako zcela povrchní a nedostatečné. V souladu s ustálenou judikaturou má soud za to, že schopnost spotřebitele splatit úvěr se presumuje v situaci, kdy spotřebiteli po odečtení peněžní částky, potřebné na řádné splácení, zbývají pravidelné dostatečné prostředky v jeho obvyklém rozpočtu. Žalobkyně měla analyzovat příjmovou i výdajovou stránku tohoto rozpočtu, což neučinila. Výpis z insolvenčního rejstříku předložen nebyl, stejně tak výpisy z dostupných rejstříků – bankovní a nebankovní registry, SOLUS, NALUS apod. V řízení tak podle názoru soudu bylo prokázáno, že v rámci předsmluvních povinností původní věřitel nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti, což má za následek neplatnost smluvního vztahu, jak je uvedeno výše.

22. Lze tak uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, když posouzení úvěruschopnosti neprovedla řádně. Žalobkyně, která vstoupila do práv a povinností věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávek, tak uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru jednala v rozporu s § 9 zákona o spotřebitelském úvěru v tehdy platném znění a jejímu jednání tak nelze přiznat právní ochranu Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť se příčí zákonu.

23. S ohledem na to, že mezi účastníky uzavřená smlouva o úvěru je neplatná, má žalobkyně právo pouze na vydání částky 9 600 Kč (10 000 Kč poskytnuto, 400 Kč žalovanou uhrazeno), představující bezdůvodné obohacení na straně žalované, která byla žalované vyplacena a kterou žalobkyni nevrátila podle ustanovení § 451 obč zák; potažmo podle ustanovení § 2991 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, a to v době přiměřené možnostem žalované – výrok I., ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. (výrok II.)

24. O splatnosti závazku žalované musel rozhodnout podle § 87 odst. 2 z. s. ú., (platného v době rozhodování soudu) podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Splatnost soud stanovil podle § 87 odst. 2 z. s. ú. s přihlédnutím k § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř., v délce tří dnů, neboť žalovaná ke svým současným sociálním a majetkovým poměrům, které by odůvodňovaly určení lhůty jiné, ničeho netvrdila ani neprokázala.

25. Tím, že žalovaná dosud žalobkyni ničeho nevydala, dostala se do prodlení se splněním peněžitého závazku dle § 1968 o. z. a vedle práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni vzniklo též právo požadovat úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 15. 8. 2024, když žalobkyně v rámci předžalobní výzvy stanovila dodatečnou lhůtu k zaplacení dlužné částky do 14. 8. 2024.

26. Žalovaná měla v řízení převážně úspěch, když žalobkyni nebylo přiznáno právo na zaplacení sice menší části jistiny, ale zároveň i požadovaného příslušenství. Žalované náklady řízení však podle obsahu spisu nevznikly, soud proto vyslovil, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává (ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario).