21 C 221/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Bohdanou Parýzkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., Anonymizováno IČO žalobkyně Anonymizováno Adresa žalobkyně Anonymizováno Anonymizováno Jméno advokátky Anonymizováno Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , Anonymizováno Datum narození žalovaného Anonymizováno Adresa žalovaného o 17 870 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč od 22. 6. 2025 do zaplacení a k rukám zástupce žalobkyně nahradit náklady řízení ve výši 274 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 4 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 870 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 14 000 Kč od 23. 5. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, se zamítá.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 17 870 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se dlužnou částku zavázal uhradit spolu se smluvním úrokem ve výši 40 % měsíčně z jistiny, kdy žalobkyně požaduje kapitalizovaný úrok ve výši 4 000 Kč. Žalovaný však na úvěr ničeho neuhradil, a proto se žalobkyně domáhá i zaplacení smluvní pokuty 0,1% denně ve výši 3 870 Kč.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud ve věci nařídil jednání na den , datum, . Žalobkyně se z nařízeného jednání prostřednictvím svého právního zástupce omluvila s tím, souhlasila s rozhodnutím soudu bez své přítomnosti. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto jednal podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Ze zprávy , právnická osoba, . ze dne 14. 1. 2026 soud zjistil, že u čísla účtu , č. účtu, jsou evidovány příchozí platby ve výši 5 000 Kč dne 18. 10. 2023, 4 000 Kč dne 21. 10. 2023 a 1 000 Kč dne 10. 11. 2023, kdy odesílatelem je společnost , Jméno žalobkyně, ., kdy majitelem shora uvedeného účtu byl žalovaný.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, vyplývá, že částka úvěru byla žalovanému poskytnuta ve výši úvěrového limitu 30 000 Kč, úvěr byl úročen sazbou 40 % měsíčně, kdy úvěrovaný splácí každý měsíc, a to vždy nejpozději k 17. dni v měsíci úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu úvěru může úvěrovaný splatit zcela nebo z části kdykoliv během trvání smlouvy.

6. Z potvrzení o platbě z 18. 10. 2023, 21. 10. 2023 a 10. 11. 2023 vyplývá, že banka potvrzuje, že ve shora uvedených dnech byla na účtu vedeném na majitele – žalobkyni, zaúčtovány shora uvedené platby, směr pohybu – výdej na účet č. , č. účtu, .

7. Z předložených bankovních výpisů žalovaného za období srpen až říjen 2023 vyplývá, že žalovaný pobíral pravidelnou mzdu od svého zaměstnavatele , Anonymizováno, , Anonymizováno, , kdy v jednotlivých měsících dosahovala částek , částka, (3. 8. 2023), , částka, (5. 9. 2023) a , částka, (4. 10. 2023), vedle toho jsou průběžně na jeho účtu evidovány také jednotlivé drobné příchozí platby od fyzických osob, jejichž výše se pohybuje v řádu stokorun. Tyto platby však nelze považovat za pravidelný ani relevantní příjem. Naproti tomu se na účtu žalovaného objevují četné a pravidelné příchozí platby představující nové spotřebitelské úvěry (např. od , Anonymizováno, , , právnická osoba, , , právnická osoba, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, či , Anonymizováno, ), které nelze pokládat za příjem ze samostatné ekonomické aktivity, nýbrž za další zadlužení. Výpisy dokládají extrémně časté a vysoké výběry hotovosti z bankomatů, mnohdy i několikrát týdně, a to ve výši obvykle mezi 1 000 Kč a 20 000 Kč (např. výběr 20 000 Kč dne 9. 10. 2023, výběr 11 000 Kč dne 5. 10. 2023 apod.). Výdaje žalovaného dále tvoří platby spojené s hazardními hrami, kdy se jedná se o vysokou frekvenci plateb ve prospěch společností , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a dalších. Kromě toho žalovaný hradil různé pravidelné či nepravidelné platby související s osobní spotřebou, jako jsou platby za energie (např. , Anonymizováno, ve výši 1 000 Kč a 2 000 Kč dne 5. 10. 2023), za telekomunikační služby (, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ve výši 3 618 Kč dne 9. 9. 2023 či , Anonymizováno, 999 Kč dne 4. 10. 2023) a za potraviny. Významné jsou také opakované splátky dříve čerpaných úvěrů, například ve prospěch , Anonymizováno, (5 216 Kč dne 5. 9. 2023, 3 129 Kč dne 3. 8. 2023), , Anonymizováno, (4 005 Kč dne 5. 10. 2023) a dalších věřitelů.

8. V předžalobní výzvě ze dne 14. 6. 2025 žalobkyně vyzvala k okamžité úhradě jednotlivých dlužných částek, a to ve lhůtě 3 dnů od data jeho odeslání; výzvu odeslala žalovanému žalobkyně doporučenou poštovní zásilkou dne 14. 6. 2025, což vyplývá z podacího lístku z téhož dne.

9. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , dle které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na dobu neurčitou peněžní prostředky až do výše 30 000 Kč a žalovaný se je zavázal hradit měsíčně s úrokem ve výši 40 % z dlužné částky s možností okamžitého splacení jistiny, tedy úrok přirostlý za uplynulé období. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku nesplácel řádně a včas, došlo ze strany žalobkyně k zesplatnění celé zapůjčené částky ke dni 22. 5. 2024 a zároveň byl žalovaný vyzván k úhradě písemnou formou.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění( dále jen „ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

11. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

12. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

13. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, rovněž připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

15. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

16. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

17. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, které spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

18. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

19. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na zaplacení nesplacené jistiny ve výši 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 6. 2025 do zaplacení, když po právní stránce vzniklý právní stav mezi účastníky posoudil dle § 2395 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru, podle které žalobkyně poskytla žalovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto zapůjčené peněžní prostředky vrátit do zaplacení a hradit měsíční úrok ve výši 40 % ze zbylé výše úvěru, tedy úrok přirostlý za uplynulé období. Na daný právní vztah je nutno aplikovat i ustanovení ZSÚ, zejména § 86 odst. 1 ve vztahu k § 75 tohoto zákona, tedy povinnost náležitě s odbornou péčí zkoumat schopnost žalovaného splácet a splatit sjednaný úvěr. Pokud jde o tuto povinnost, tak žalující strana soudu předložila pouze výpisy účtu žalovaného za období srpen až říjen 2023, ze kterých vyplynulo, že žalovaný disponoval sice pravidelným příjmem ze zaměstnání, avšak jeho celková finanční situace byla výrazně zatížena vysokými a neřízenými výdaji, včetně výdajů spojených s hazardními hrami a opakovaným splácením již dříve čerpaných úvěrů. Na výdajové straně účtu je patrné značně rizikové finanční chování žalovaného. U výběru z bankomatů nelze přitom ověřit, k jakému účelu byly tyto prostředky použity, avšak jejich četnost a výše prokazují velmi nízkou míru kontroly nad vlastními financemi. Významnou část výdajů žalovaného tvoří platby spojené s hazardními hrami. Tyto platby se objevují denně, mnohdy i opakovaně v rámci jednoho dne, typicky v částkách 10–300 Kč, avšak v součtu představují podstatnou a trvale se kumulující zátěž žalovaného rozpočtu. Tato intenzita hazardního chování jednoznačně indikuje zvýšené finanční riziko a snižuje schopnost žalovaného plnit své úvěrové závazky. Pokud jde o splátky již dříve poskytnutých úvěrů, tyto výdaje dokládají již existující vysoké úvěrové zatížení žalovaného v době, kdy uzavíral nové úvěrové smlouvy. Souhrnně lze konstatovat, že žalovaný sice pobíral pravidelnou mzdu, avšak jeho reálné disponibilní prostředky byly v důsledku uvedených výdajů minimální. Výpisy dokládají dlouhodobou finanční neudržitelnost, charakterizovanou především masivním hazardem, vysokým objemem výběrů hotovosti a kumulací úvěrů, jejichž splácení žalovaný fakticky zajišťoval prostřednictvím nových půjček. Tato skutečnost prokazuje absenci skutečné schopnosti žalovaného splácet nové úvěry z jeho vlastních příjmů. Takový stav měl být věřitelem – při řádném posouzení úvěruschopnosti podle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru – rozpoznán a pokud by k tomu došlo, musel by vést k závěru, že poskytnutí dalšího úvěru žalovanému je v rozporu s povinností poskytovat úvěry pouze spotřebitelům schopným je řádně splácet. Výpisy totiž prokazují, že již v době poskytnutí úvěru byl žalovaný v dluhové spirále, kterou dále prohluboval, a nebyl tak objektivně schopen své závazky dlouhodobě plnit. Pokud jde o dluhy, tomu odpovídají i zjištění soudu, učiněná nahlédnutím do ISAS ve věcech vedených pod sp. zn. sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, + , spisová značka, a , spisová značka, . Žalobkyně tedy nezískala informace, které by jí ve svém souhrnu poskytly spolehlivý a ucelený obraz o poměrech žalovaného, resp. o jeho schopnosti úvěr splácet (a nakonec splatit, měla doplnit ověření skutečné schopnosti spotřebitele závazek splácet náhledem do registrů – NRKI, BRKI, SOLUS, což však neučinila.

20. Lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, když posouzení úvěruschopnosti neprovedla řádně. Žalobkyně uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru jednala v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Jejímu jednání tak nelze přiznat právní ochranu. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (srov. rozhodnutí NS sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

21. S ohledem na to, že mezi účastníky uzavřená smlouva o úvěru je neplatná, má žalobkyně právo pouze na vydání částky 10 000 Kč, která byla žalovanému poskytnuta, a na kterou nic neuhradil, představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle ustanovení § 2991 o. z., která byla žalovanému vyplacena a kterou žalobkyni nevrátil podle ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, a to v době přiměřené možnostem žalovaného - výrok I., ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

22. O splatnosti závazku žalovaného musel soud rozhodnout podle § 87 odst. 2 z. s. ú., podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Splatnost soud stanovil podle § 87 odst. 2 z. s. ú. s přihlédnutím k § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř., v délce tří dnů, neboť žalovaný ke svým současným sociálním a majetkovým poměrům, které by odůvodňovaly určení lhůty jiné, ničeho netvrdil ani neprokázal.

23. Tím, že žalovaný dosud žalobkyni ničeho nevydal, dostal se do prodlení se splněním peněžitého závazku dle § 1968 o. z. a vedle práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni vzniklo též právo požadovat úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 22. 6. 2025, když žalobkyně v rámci předžalobní výzvy stanovila dodatečnou lhůtu k zaplacení dlužné částky do 3 dnů od doručení výzvy a výzva byla doručena dne 18. 6. 2025.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 274 Kč, přičemž tato částka představuje 11,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 55,96 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 44,04 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 870 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. Náklady řízení jsou splatné k rukám advokátky, která žalobkyni zastupovala (ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.) ve lhůtě 3 dnů podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť pro jiný postup nebyly shledány důvody.