21 C 91/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Bohdanou Parýzkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., Anonymizováno IČO žalobkyně Anonymizováno Adresa žalobkyně Anonymizováno Anonymizováno Jméno advokátky Anonymizováno Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , Anonymizováno Datum narození žalovaného o zaplacení 61 352 Kč s přísl. + 21 805,58 Kč

I. Řízení se co do částky 6 830 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 830 Kč ode dne 25. 4. 2024 do zaplacení a co do úroku ve výši 56,04 % p. a. z částky 49 196,17 Kč od 25. 4. 2024 do 18. 5. 2024, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 41 890 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 41 890 Kč od 28. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba na zaplacení částky 12 632 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 54 522 Kč ve výši 14,75 % ročně od 25. 4. 2024 do zaplacení, částky 21 805,58 Kč, úroku ve výši 20 % p. a. z částky 49 196,17 Kč od 25. 4. 2024 do 18. 5. 2024 a úroku ve výši 14,75 % p.a z částky 49 196,17 Kč od 19. 5. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 4. 2024 dosáhne částky 153 705 Kč, se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 11 612,76 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 61352 Kč s příslušenstvím a smluvními pokutami ve výši 21 805,58 Kč s tím, že žalovaný nesplnil povinnosti vyplývající pro něho z uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 28.11.2023, specifikované č. , hodnota, , která byla uzavřena mezi žalobkyní, tj. společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO žalobkyně, a žalovaným, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, na jejímž základě jako úvěrující poskytla žalovanému jako úvěrovanému úvěr (peněžní prostředky) ve výši 50 000 Kč, k jehož vyplacení žalovanému došlo dne 28. 11. 2023. Žalovaný se zavázal úvěr společně se sjednaným příslušenstvím žalobkyni splatit formou 36měsíčních splátek po 4 055 Kč. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek úvěru, na což žalobkyně reagovala jeho zesplatněním. Žalovaný na svůj dluh zaplatil celkem částku 8 110 Kč formou dvou realizovaných splátek po 4 055 Kč. Žalovanou částku tvoří a) částka odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 58 463,12 Kč (což odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 49 196,17 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 9 266,95 Kč) s příslušenstvím, b) smluvní pokuty dle bodu , Anonymizováno, ., Anonymizováno, .smlouvy v celkové výši 998,00 Kč s příslušenstvím, c) náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu , Anonymizováno, ., Anonymizováno, .smlouvy v celkové výši 400 Kč s příslušenstvím, d) smluvní pokuta dle bodu , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 58 463,12 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 25. 4. 2024 do zaplacení s tím, že žalobkyně žalobou požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 21 805,58 Kč, e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 49 196,17 Kč ode dne 25. 4. 2024 do zaplacení, kdy žalobkyně požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 76,04 % p.a.. za dobu od 91. dne prodlení žalovaného (tedy za dobu od 19. 5. 2024), přičemž v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru tento úrok uplatňuje v zápůjční úrokové sazbě ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, tj. v nominální úrokové sazbě 14.75 % p.a., f) úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr dle Přílohy č. , hodnota, smlouvy ve výši celkem 1 491 Kč (Podle přílohy č. , hodnota, smlouvy činila tato úhrada za pojištění částku 497,00 Kč měsíčně a tvořila součást všech splátek úvěru. Do dnešní doby zůstala neuhrazena měsíční úhrada za pojištění obsažená ve splátkách č. , hodnota, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , tedy úhrada za pojištění v celkové výši 3x 497 Kč). Dlužnou částku žalovaný neuhradil ani po předžalobní výzvě.

2. K výzvě soudu, jakým způsobem a v jaké intenzitě žalobkyně, jakožto poskytovatelka úvěru před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala (posuzovala) schopnost žalovaného splatit navrhovaný úvěr, žalobkyně uvedla, že tato schopnost byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, který za tímto účelem předložil k prověření své osobní doklady (občanský průkaz) a doklady ověřující jeho příjmy a dále si vyžádala informace z veřejných registrů, zejména SOLUS, NRKI, ISIR. Z informací od žalovaného zahrnutých do hodnocení klienta bylo zjištěno, že jeho průměrný měsíční příjem činí , částka, a výdaje žalovaného činí , částka, . Nashromážděné informace byly zanalyzovány a verifikovány, mj. i na základě vyžádaných informací z veřejných registrů (zejména SOLUS, NRKI a ISIR) a posouzeny. Bylo vyhodnoceno, že pravidelný měsíční příjem žalovaného činí , částka, a pravidelné měsíční výdaje činí , částka, , kdy volné zdroje (příjmy – výdaje) tak činí částku , částka, , která je dostačující pro splácení požadovaného úvěru, kdy vůči žalovanému není vedeno , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, a v , Anonymizováno, , Anonymizováno, není , Anonymizováno, jako , Anonymizováno, se , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Na základě takto provedeného odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěla věřitelka k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

3. Podáním ze dne 29. 10. 2025 vzala žalobkyně žalobu co do částky 6 830 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 830 Kč ode dne 25. 4. 2024 do zaplacení a co do úroku ve výši 56,04 % p. a. z částky 49 196,17 Kč od 25. 4. 2024 do 18. 5. 2024, zpět, soud proto řízení podle ustanovení § 96 odst. 1,2 o.s.ř. v rozsahu částečného zpětvzetí zastavil.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, v řízení byl nečinný, k jednání nařízenému soudem na den , datum, se bez omluvy nedostavil, soud proto za použití ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. Soud ve věci nařídil jednání na den , datum, , ke kterému se žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil a ke kterému se žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně dostavila a navrhovala žalobě vyhovět v plném rozsahu, kdy odkazovala na soudu předložené listinné důkazy.

5. Soud ve věci provedl dokazování čtením listin předložených žalobkyní, které se vztahují k prokázání existence smluvního vztahu účastníků, k výši vzájemně poskytnutého plnění žalobkyně a žalovaného a ke splnění povinnosti žalobkyně ve vztahu ke zkoumání (resp. prověřování) úvěruschopnosti žalovaného, přičemž zjistil následující skutečnosti:Anonymizovaný odstavec7. Na základě shora provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci: mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 28. 11. 2023 uzavřena smlouva č. , hodnota, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, na jejímž základě žalobkyně jako úvěrující poskytla žalovanému jako úvěrovanému úvěr (peněžní prostředky) ve výši 50 000 Kč, k jehož vyplacení žalovanému došlo dne 28. 11. 2023. Žalovaný se zavázal úvěr společně se sjednaným příslušenstvím žalobkyni splatit formou 36měsíčních splátek po 4 055 Kč. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek úvěru, na což žalobkyně reagovala jeho zesplatněním. Žalovaný na svůj dluh zaplatil celkem částku 8 110 Kč, zbytek do současné doby ani přes výzvy neuhradil. Před poskytnutím peněžních prostředků žalobkyně z informací od žalovaného a ze dvou oznámení o provedení příkazu k úhradě zjistila příjmy žalovaného ve výši 31 000 Kč a zjistila příjem žalovaného ve výši 9 560 Kč a dále si vyžádala informace z veřejných registrů, zejména SOLUS, NRKI, ISIR.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, podle odst. 2 téhož ustanovení při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele, prostřednictvím databáze spravované právnickou osobou, která a) zpracovává údaje o spotřebitelích za účelem posuzování jejich úvěruschopnosti, b) poskytuje přístup k těmto údajům osobám oprávněným poskytovat spotřebitelský úvěr, c) umožňuje osobám oprávněným poskytovat spotřebitelský úvěr se sídlem nebo skutečným sídlem v jiném členském státě Evropské unie přístup k těmto údajům za stejných podmínek jako osobám se sídlem nebo skutečným sídlem v České republice, d) nepodmiňuje přístup osob oprávněných poskytovat spotřebitelský úvěr k těmto údajům oprávněním takové osoby k činnosti banky, zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního družstva, e) zachovává ohledně získaných údajů mlčenlivost a chrání je před zneužitím a f) uveřejní podmínky přístupu osob oprávněných poskytovat spotřebitelský úvěr k těmto údajům způsobem umožňujícím dálkový přístup, podle odst. 2 téhož ustanovení je poskytovatel povinen k údajům získaným o spotřebiteli z databáze podle odstavce 1 přistupovat tak, jako by šlo o údaje, které získal od spotřebitele sám. Poskytovatel může údaje o spotřebiteli získané prostřednictvím databáze podle odstavce 1 využít výhradně pro vyhodnocení předpokladů řádného splácení jeho dluhů, zejména ke splnění povinností podle § 85 a 86, podle odst. 3 téhož ustanovení poskytovatel informuje spotřebitele v souladu se zákonem upravujícím ochranu osobních údajů o svém záměru vyhledávat o spotřebiteli údaje v databázi podle odst. 1.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 (který v daném ohledu vychází a ztotožňuje s již dříve vyslovenými závěry vyloženými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru a nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Ve své argumentaci odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu , právnická osoba, v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání smluvního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

15. Výše citované závěry se plně uplatní na právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

16. Soud dále vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, v němž tento uvedl, že Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Ústavní soud dále zdůraznil, že nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

17. Podle odborné literatury „Řádným prověřením úvěruschopnosti ze strany poskytovatele se rozumí komplexní prověřování objektivní schopnosti spotřebitele splnit povinnost ke splacení úvěru, jak je smlouvou definována, s výsledkem, že není důvodná pochybnost o této schopnosti spotřebitele (srov. s § 3 odst. 1 písm. c) SpotřÚ). Přitom jde o porovnání v součinnosti se spotřebitelem zjištěných běžných příjmů a výdajů spotřebitele s výsledkem, že je v jeho možnostech plnit sjednané splátky. …. Poskytovatel se nesmí spokojit jen s čestným prohlášením spotřebitele, aniž by je prověřoval (viz rozsudek NS z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), vždy musí zjišťovat nejen aktuální a předpokládané příjmy, ale i výdaje spotřebitele.“ (srov. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, . Ke splatnosti dluhu z úvěru, u kterého nedošlo k prověření úvěruschopnosti spotřebitele. Soudní rozhledy, 2025, č. 7-8, s. 221.).

18. Soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně ohledně příjmové stránky žalovaného vycházela toliko z informací poskytnutých žalovaným, které byly včleněny do listiny nazvané „hodnocení klienta“, kdy tyto informace si následně ověřila jen ze dvou oznámení o provedení příkazu k úhradě za měsíce 9 a 10/2023, což soud hodnotní jako nedostatečné -pokud jde o příjem ze zaměstnání, především si měla vyžádat potvrzení zaměstnavatele, ověřit délku trvání pracovního poměru, zda je uzavřený na dobu určitou nebo neurčitou a požadovat i příjem za 11/2023, když smlouva byla uzavřena dne 28. 11. 2023, a to včetně výplatních pásek, ze kterých by mohla například zjistit, zda ze mzdy například nejsou prováděny srážky. Pokud jde o výdaje žalovaného, tyto zjistila pouze obecně ve výši , částka, , což je částka odpovídající jeho životního minimu, tzn. nikoliv skutečným výdajům, a žalovaným tvrzené částce, kterou měl vynakládat na bydlení (, částka, ) - za tím účelem si měla vyžádat od žalovaného především výpisy z účtu. Žalobkyně pravidelné a obvyklé výdaje žalovaného nespecifikovala ani nijak neověřila, přestože skutečné životní výdaje, včetně těch na bydlení, které zpravidla odčerpávají významnou část měsíčních příjmů jednotlivce (popř. domácnosti), a do nichž patří i výdaje s bydlením související (voda, teplo, plyn, elektřina), mohou významně přesáhnout žalovaným uvedenou částku, a to i tehdy, pokud by žalovaný vskutku disponoval vlastním bydlení, tj. např. vlastnil dům, bytovou jednotku nebo jinou nemovitost určenou k bydlení. Ani to však žalobkyně nijak neprověřila (upřesněním sdělení, doložením výpisu z katastru nemovitostí či jinak) a spokojila se s obecným (nepodloženým a nepříliš hodnověrným) tvrzením žalovaného. Žalobkyně tedy nezískala informace, které by jí ve svém souhrnu poskytly spolehlivý a ucelený obraz o poměrech žalovaného, resp. o jeho schopnosti úvěr splácet (a nakonec splatit), na čemž nic nemění ani to, že žalovaný měl v rámci smluvní dokumentace prohlásit (a stvrdit), že důkladně posoudil svoji majetkovou situaci, že je schopen úvěr splácet apod. Taková prohlášení jsou – ve vztahu k zákonné povinnosti žalobkyně (poskytovatele spotřebitelského úvěru) vyplývající z § 86 ZSÚ – bez jakéhokoliv významu. Z výpisu z NRKI sice nevyplývá žádné aktuální prodlení; registry neobsahují žádné čerpané úvěry ani limity a počet žádostí je nízký, stav ke dni 28. 11. 2023 tak tedy nevykazoval známky zhoršené platební morálky. SOLUS však eviduje historický negativní příznak týkající se úvěru ze stavebního spoření, kdy dluh po splatnosti vznikl již 2. 1. 2017 a byl uhrazen až dne 22. 4. 2022. Ačkoliv byl závazek ke dni 28. 11. 2023 vypořádán (příznak „Z“), záznam svědčí o dlouhodobém předchozím prodlení, které je významnou indikací dřívější nestability ve splácení. Žalobkyní získané informace z registrů jako celku tak ukazují, že ačkoliv stav platební morálky nevykazoval negativní známky, existence dlouhodobého historického prodlení evidovaného v SOLUSu představovala relevantní rizikový faktor, který měl být věřitelem při hodnocení úvěruschopnosti zohledněn. Žalobkyně měla k těmto údajům přistoupit obezřetněji, zejména ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a měla doplnit ověření skutečné schopnosti spotřebitele závazek splácet i mimo pouhé registry, což neučinila, jak je uvedeno výše.

19. V souladu s ustálenou judikaturou má soud za to, že schopnost spotřebitele splatit úvěr se presumuje v situaci, kdy spotřebiteli po odečtení peněžní částky, potřebné na řádné splácení, zbývají pravidelné dostatečné prostředky v jeho obvyklém rozpočtu. Žalobkyně měla analyzovat příjmovou i výdajovou stránku rozpočtu, což evidentně neučinil, nemohla tak postupovat s odbornou péčí. V řízení bylo prokázáno, že v rámci předsmluvních povinností žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti, což má za následek neplatnost smluvního vztahu podle § 87 odst. 1 z. s. ú. Soud k neplatnosti přihlédl i bez námitky žalovaného z úřední povinnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18).

20. Lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, když posouzení úvěruschopnosti neprovedla řádně. Žalobkyně uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru jednala v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Jejímu jednání tak nelze přiznat právní ochranu. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (srov. rozhodnutí NS sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

21. S ohledem na to, že mezi účastníky uzavřená smlouva o úvěru je neplatná, má žalobkyně právo pouze na vydání částky 41 890 Kč (50 000 Kč poskytnuto, na splátkách uhrazeno 8 110 Kč žalovaným), představující bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle ustanovení § 2991 o. z., která byla žalovanému vyplacena a kterou žalobkyni nevrátil podle ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, a to v době přiměřené možnostem žalovaného - výrok I., ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

22. O splatnosti závazku žalovaného musel soud rozhodnout podle § 87 odst. 2 z. s. ú., podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Splatnost soud stanovil podle § 87 odst. 2 z. s. ú. s přihlédnutím k § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř., v délce tří dnů, neboť žalovaný ke svým současným sociálním a majetkovým poměrům, které by odůvodňovaly určení lhůty jiné, ničeho netvrdil ani neprokázal.

23. Tím, že žalovaný dosud žalobkyni ničeho nevydal, dostal se do prodlení se splněním peněžitého závazku dle § 1968 o. z. a vedle práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni vzniklo též právo požadovat úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 28. 9. 2024, když žalobkyně v rámci předžalobní výzvy stanovila dodatečnou lhůtu k zaplacení dlužné částky do 15 dnů od doručení výzvy a výzva byla doručena dne 12. 9. 2024.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 612,76 Kč, přičemž tato částka představuje rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 53,66 %. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 158 Kč a nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 4 460 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t.,, z částky 4 460 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 4 180 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne , datum, , včetně tří paušálních náhrad výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 %. Náhrada za doplnění žaloby s částečným zpětvzetím žaloby přiznána nebyla, když tvrzení a důkazy k otázce zkoumání úvěruschopnosti měla již být uvedena v žalobě+ částečné zpětvzetí pak mohlo být učiněno při jednání soudu. Náklady řízení jsou splatné k rukám advokátky, která žalobkyni zastupovala (ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.) a to v běžné lhůtě tří dnů podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť pro jiný postup nebyly shledány důvody.