25 C 94/2026

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl soudkyní Mgr. Andreou Pěničkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 13 536,35 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba o zaplacení částky částka s kapitalizovaným úrokem ve výši částka a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky částka od datum do zaplacení se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá vydání takového soudního rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku částka s příslušenstvím. Žalobu podrobně zdůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru specifikovaná č. hodnota, na základě které se zavázala žalovanému poskytnout úvěr/úvěrový limit a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve lhůtě 30 dnů. Jelikož však žalovaný přes tuto výzvu svůj dluh neuhradil, rozhodla se v souladu se smlouvou dopisem přistoupit k odstoupení od smlouvy. V souladu s částí 8 odst. 8. 3 Všeobecných obchodních podmínek společnosti Anonymizováno Anonymizováno pro spotřebitelský úvěr je odstoupení doručeno nejpozději uplynutím 10 kalendářních dnů ode dne odeslání zásilky. Žalobkyně proto považuje pohledávku za splatnou ke dni datum. Případné nároky žalobkyni plynoucí z dřívějšího doručení odstoupení žalovanému žalobkyně touto žalobou neuplatňuje. Žalovaný po odstoupení od smlouvy neuhradil ničeho. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni částku částka sestávající z jistiny ve výši částka, smluvních poplatků ve výši částka, pojistného ve výši částka a smluvního úroku z jistiny ve výši částka. Žalobkyně dále v souladu s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) požaduje zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky částka od datum do zaplacení. Ostatní nároky plynoucí mu ze smlouvy o úvěru žalobkyně touto žalobou neuplatňuje. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, ve věci byl v průběhu celého soudního řízení nečinný. Soud ve věci provedl dokazování čtením listin předložených žalobkyní, které se vztahují k prokázání existence smluvního vztahu účastníků, výši vzájemně poskytnutého plnění a ke splnění povinnosti žalobkyně ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, zejména čtením smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne datum, Všeobecných obchodních podmínek, výpisu z úvěrového účtu (který vypovídá o přehledu vzájemně poskytnutého plnění), zprávy o posouzení úvěruschopnosti žalovaného a výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného, kopie občanského průkazu žalovaného, výplatního listu žalovaného za období 7/2020, ze kterého je patrný příjem žalovaného ve výši částka a dodejky od žalovanému doručované zásilky obsahující odstoupení od smlouvy o úvěru a výzvy k okamžité úhradě dluhu a oznámení o zániku pojištění. Žalobkyně soudu rovněž doložila předžalobní výzvu ze dne datum, kterou byl žalovaný o zaplacení dlužné částky upomínán. Z výše citovaných listin zjistil soud takový skutkový stav věci, podle kterého byla mezi účastníky dne datum uzavřena smlouva o úvěru specifikovaná č. hodnota, na základě které byl žalovanému ve smluvním postavení úvěrovaného žalobkyní ve smluvním postavení úvěrující poskytnut úvěr s disponibilním úvěrovým limitem ve výši částka, s prvním čerpáním úvěru ve výši částka, který se žalovaný zavázal žalobkyni splatit ve 12měsíčních splátkách po částka (bez pojistného), přičemž celkem měl uhradit částku částka (bez pojistného). Měsíční pojistné bylo sjednáno ve výši částka, přičemž měsíční splátka úvěru včetně pojistného byla stanovena ve výši částka. Splatnost první splátky úvěru byla stanovena na datum. Roční úroková sazba byla stanovena ve výši 54,63 %. Dle přehledu smlouvy žalovaný na úvěrovou smlouvu vyčerpal celkem částku částka a oproti tomu žalobkyni vrátil celkem částku částka. Pokud se týká toho, jakým způsobem a v jaké intenzitě žalobkyně, jakožto poskytovatelka úvěru před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala (posuzovala) schopnost žalovaného splatit navrhovaný úvěr, žalobkyně soudu k jeho výzvě nedoložila žádný důkaz způsobilý tuto skutečnost řádně prokázat. V tomto ohledu vycházela z čistého měsíčního příjmu ve výši částka, výdajů ve výši částka za nájemné a splátek úvěrů ve výši částka, kdy dle údajů zachycených ve zprávě o posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z registru Anonymizováno, insolvenčního rejstříku, údajů uvedených v občanském průkazu a výplatních pásek žalovaného, když však výplatní páska byla soudu doložena pouze jedna, a to až za období 7/2020, ze které vychází čistý příjem žalovaného u zaměstnavatele právnická osoba., IČO: IČO za měsíc červenec r. 2020 ve výši částka. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o spotřebitelském úvěru“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen s. o. z.) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 s. o. z. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Podle § 39 s. o. z. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 451 s. o. z., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 457 s. o. z., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle § 524 s. o. z. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. V nálezu Ústavního soudu sp. zn.

IV. ÚS 702/20 ze dne datum se Ústavní soud věnoval otázce povinnosti věřitelů zkoumat úvěruschopnost dlužníků v době, kdy taková povinnost nebyla ze zákona dána, kdy tuto otázku posuzoval v rovině korektivu dobrých mravů. V nálezu mimo jiné vyložil, že uplatnění korektivu dobrých mravů jako krajního prostředku korekce zásady autonomie vůle připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektů závazkového vztahu navenek. Proto jsou obecné soudy povinny zohlednit, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost dlužníka z úvěrové smlouvy splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka prověření úvěruschopnosti stěžovatelů provedla nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu s žalovaným, který pro svoje majetkové poměry zjevně nebyl schopen závazek splnit. Ústavní soud v tomto svém nálezu naznačuje, kdy připadá v úvahu uplatnění korektivu dobrých mravů, např. okolnosti vztahující se k uzavírání úvěrové smlouvy, již zmíněné posuzování úvěruschopnosti (nejen primárního dlužníka ale i spoludlužníků), vychýlení z rovnovážného stavu mezi smluvními stranami, posouzení možnosti uspokojení nároku jiným způsobem, který by nevedl k nepřijatelným důsledkům v postavení dlužníků atd. Uvedený nález poskytuje takový právní závěr, podle kterého je třeba dokonce i pro dobu, kdy povinnost věřitelů ke zkoumání úvěruschopnosti zákonem nebyla dána, nutno posuzovat (zkoumat), zda postup věřitelů při uzavírání úvěrových smluv zjevně nevedl k negativním důsledkům na straně dlužníků, jakožto slabších stran smluvního vztahu. Podle závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne datum, sp. zn. spisová značka (který v daném ohledu vychází a ztotožňuje s již dříve vyslovenými závěry vyloženými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne datum, sp. zn. spisová značka) povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru a nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne datum, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Ve své argumentaci odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, který dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu právnická osoba v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne datum ve věci Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno (Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno v. jméno FO a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání smluvního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Výše citované závěry se plně uplatní i na právní úpravu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Na základě zjištěného skutkového stavu věci s na to navazujícím právním posouzením dospěl soud k takovému skutkovému a právnímu závěru, podle kterého žalobkyně, jako poskytovatelka úvěru, nedostála své zákonné povinnosti uložené jí § 9 odst. 1 zákona č. 14/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, konkrétně povinnosti náležitě (tj. výši poskytnutého úvěru přiměřeným způsobem) zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách. Žalobkyně soudu nedoložila žádné důkazy, kterými by tuto skutečnost řádně (tj. dostačujícím způsobem) prokázala. Žalobkyně ohledně ověření výše příjmů žalovaného, které dle údajů ve zprávě o posouzení úvěruschopnosti představují čistý měsíční příjem ve výši částka vycházela (jak ve zprávě uvedeno) z výplatních pásek žalovaného. I pokud by soud vycházel ze závěru, že tyto výplatní listy byly žalovaným v době před poskytnutím úvěru žalobkyni poskytnuty, zpráva již nevypovídá nic o tom, že žalovaný by žalobkyni současně s těmito výplatními listy předložil současně i pracovní smlouvu, kterou by si žalobkyně ověřila, zda tento příjem je předpokládán zejména i v době budoucí (tj. v době, kdy má být úvěr pravidelně splácen). Za řádně splněnou nelze dále považovat ani povinnost zjištění a ověření faktických měsíčních výdajů žalovaného, kdy žalovaný své celkové měsíční výdaje ve vztahu k poskytnutí úvěru neoznačil, a kdy jejich výši žalobkyně ani blíže (konkrétním způsobem) nezjišťovala. K uvedenému soud doplňuje, že právě výdaje činí zcela podstatnou část ovlivňující celkové majetkové poměry žadatele o úvěr a jeho schopnost poskytnutý úvěr řádně splácet. Soud tedy považuje i tuto část povinnosti žalobkyně za nikoliv řádně splněnou. Soud má tedy za to, že žalobkyně neměla dostatečný podklad pro svůj závěr o schopnosti žalovaného splatit navrhovaný úvěr. Soud byl proto nucen učinit závěr o tom, že žalobkyně, jako poskytovatelka úvěru, nedostála své zákonné povinnosti uložené jí § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, konkrétně povinnosti náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, což se však následně projevilo i tím, že žalovaný svému závazku nedostál. V daném případě tedy bylo nutno posoudit spotřebitelskou smlouvu, jež odporuje § 39 s. o. z., jako neplatnou a k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu. Převzal-li tedy žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen poskytnutou částku vrátit podle § 457 s. o. z. jako bezdůvodné obohacení. Bezdůvodné obohacení žalovaného by v projednávaném případě bylo dáno částkou, kterou žalobkyně žalovanému celkem poskytla, a kterou žalovaný žalobkyni nevrátil. V daném případě má však soud za zjištěno a prokázáno, že žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši částka, kdy oproti tomu jí žalovaný vrátil celkem částku částka. Soud tedy ke dni jeho rozhodnutí bezdůvodné obohacení na straně žalovaného nespatřil. Z uvedeného důvodu tak bylo nutno žalobu zamítnout jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně úspěšnému žalovanému by náležela náhrada nákladů řízení v plné výši. Jelikož mu však žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, jak ve výroku II tohoto rozsudku uvedeno. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Děčíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.