26 C 101/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného o zaplacení částky 16 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 23. 3. 2024 do zaplacení.

II. Co do úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 1 768 Kč.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu dne 9. 7. 2024 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 16 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – , právnická osoba, , IČO , IČO, , se , adresa, (dále též jen „společnost , Anonymizováno, “) uzavřela s žalovaným dne 25. 8. 2023 (přes internetové stránky www., Anonymizováno, .cz) smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě mu poskytla úvěr na bankovní účet č. , č. účtu, ve výši 4 000 Kč. Následně žalovaný využil svého práva na navýšení úvěru a čerpal úvěr v celkové výši 16 000 Kč, který měl být splacen nejpozději do 28. 10. 2023. Pohledávku z této smlouvy následně nabyla žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek z 6. 12. 2023. Dále se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny (16 000 Kč) od 29. 10. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud věc projednal dne 31. 3. 2025. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy, z nichž zjistil následující skutečnosti: Z listiny označené „smlouva o úvěru č. , hodnota, “ soud zjistil, že dne 25. 8. 2023 se společnost , Anonymizováno, a žalovaný – s využitím prostředků komunikace na dálku – dohodli, že společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalovanému na bankovní účet č. , č. účtu, bezúročný a bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 4 000 a žalovaný se zavázal úvěr jednorázově splatit do 30 dnů od poskytnutí úvěru, přičemž současně byly dohodnuty poplatky ve výši 920 Kč za prodloužení splatnosti úvěru a každých dalších 30 dnů. Sjednána byla smluvní pokuta v sazbě 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Součástí obsahu smlouvy byly formou odkazu učiněny obchodní podmínky společnosti , Anonymizováno, pro poskytování úvěrů splatných jednorázově, z nichž plyne další obsah právního vztahu mezi účastníky. Z listin označených „Dodatek č. , hodnota, ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, “, „Dodatek č. , hodnota, ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, “ a „Dodatek č. , hodnota, ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, “ plyne, že se účastníci ve dnech 25. 8. 2023 a 26. 8. 2023 dohodli, že původně poskytnutý úvěr smlouvou č. , hodnota, se navyšuje až na částku 16 000 Kč. Ze sdělení , právnická osoba, . soud zjistil, že majitelem účtu č. , č. účtu, je žalovaný, který jediný měl v srpnu 2023 k tomuto účtu dispoziční oprávnění. Z přehledu plateb soud zjistil, že ve dnech 25. 8. 2023 (11:45 hod.), 25. 8. 2023 (14:55 hod.), 25. 8. 2023 (16:30 hod.) a 26. 8. 2023 (7:30 hodin) byly z účtu společnosti , Anonymizováno, zaslány na účet žalovaného platby v celkové výši 16 000 Kč. Z výpisu z účtu společnosti , právnická osoba, . je zřejmé, že ve dnech 25. 8. 2023 a 26. 8. 2023 byly z tohoto účtu, ve prospěch účtu č. , č. účtu, , poukázány platby ve výši 4 000 Kč, 2 500 Kč, 5 000 Kč a 4 500 Kč, tj. celkem 16 000 Kč. Dopisem ze dne 28. 10. 2023 společnost , Anonymizováno, informovala žalovaného o zesplatnění celého úvěru a současně ho vyzvala též k zaplacení dluhu vyčísleného v celkové výši 16 628 Kč s tím, že v opačném případě přistoupí k soudnímu vymáhání dluhu. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze 6. 12. 2023 a její přílohy (seznamu postupovaných pohledávek) plyne, že společnost , Anonymizováno, předmětnou pohledávku postoupila žalobkyni. Z dopisu ze dne 14. 3. 2024 vyplývá, že společnost , Anonymizováno, žalovanému oznámila postoupení pohledávky žalobkyni. Dopisem z téhož dne vyzvala žalobkyně, resp. její zástupce jejím jménem, žalovaného k zaplacení dluhu vyčísleného v celkové výši 23 918 Kč, a to ve lhůtě tří dnů, a upozornila jej zároveň, že v opačném případě přistoupí k soudnímu vymáhání dluhu; z podacího lístku ze dne 14. 3. 2024 soud zjistil, že zástupce žalobkyně žalovanému odeslal doporučenou poštovní zásilku.

5. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že v návaznosti na elektronické jednání o uzavření smlouvy společnost , Anonymizováno, žalovanému, na jím označený bankovní účet, vyplatila dne 25. 8. 2023 částky 4 000 Kč, 2 500 Kč, 5 000 Kč a dne 26. 8. 2023 částku 4 500 Kč, kterou jí – ani žalobkyni, které společnost , Anonymizováno, pohledávku dne 6. 12. 2023 postoupila – žalovaný dosud ani zčásti nevrátil, přestože k tomu byl vyzván dopisem odeslaným mu dne 14. 3. 2024, ve kterém mu žalobkyně (její zástupce) stanovila k plnění lhůtu tří dnů. Před uzavřením smlouvy (poskytnutím úvěru) společnost , Anonymizováno, nezjistila konkrétní údaje o poměrech žalovaného, jeho příjmech a výdajích.

6. Žalovaný, ač k tomu měl dostatečnou příležitost, byl v řízení pasivní a netvrdil, že by na úhradu úvěru společnosti , Anonymizováno, , případně žalobkyni cokoliv zaplatil, tedy to ani neprokazoval.

7. Po právní stránce soud poměr mezi společností , Anonymizováno, a žalovaným, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 25. 8. 2023 a doplněn dodatky č. , hodnota, , č. , hodnota, a č. , hodnota, . k uvedené smlouvě, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (, Anonymizováno, úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani při výkonu samostatného povolání). Smlouva byla uzavřena písemně, byť tzv. distančním způsobem, neboť právní jednání účastníků směřující k jejímu uzavření (nabídka a její přijetí) bylo učiněno elektronickou formou umožňující zachycení obsahu smlouvy a určení jednající osoby (srov. § 562 odst. 1 OZ).

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

12. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, rovněž připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

15. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

16. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

17. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

18. Konkrétně ve vztahu k této věci soud uvádí, že žalobkyně – k výzvě soudu – svá obecná tvrzení o postupu společnosti , Anonymizováno, při ověřování úvěruschopnosti žalovaného doplnila, avšak pouze uvedla, že společnost , Anonymizováno, vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích, z lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI, z úvěrové historie a prohlášení žalovaného, že nikomu nedluží a není evidován v dlužnických databázích. Žalobkyně tedy netvrdila, jaké konkrétní informace týkající se schopnosti žalovaného splácet požadovaný spotřebitelský úvěr od žalovaného nebo odjinud před sjednáním uzavřením úvěru smlouvy zjišťovala, a jak je ověřila. Jelikož se žalobkyně k jednání před soudem nedostavila, byť řádně omluvena, nemohl ji soud při jednání znovu vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů postupem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a zároveň ji poučit o možných následcích nesplnění této výzvy v podobě (částečného) procesního neúspěchu v této věci. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla procesní břemena (tvrzení a důkazní) o tom, zda před uzavřením předmětné smlouvy náležitě prověřila úvěruschopnost žalovaného.

19. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je eliminace (minimalizace) případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr dohodnutým způsobem splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a též z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele o úvěr je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za nezbytný předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, které dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z již zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

20. Je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace či neposkytne součinnost k jejich ověření, následkem má být odmítnutí jeho žádosti o úvěr.

21. Žalovaný se společnosti , Anonymizováno, zavázal úvěr ve výši 16 000 Kč splatit nejpozději do 25. 9. 2023, avšak dosud jí (ani posléze žalobkyni) neuhradil ničeho, což dokresluje, že nedůsledný proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedal odpověď na otázku, zda je schopen úvěr splácet (a nakonec i celý splatit).

22. Soudu tedy nezbylo než předmětnou smlouvu uzavřenou mezi společností , Anonymizováno, a žalovaným hodnotit jako absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 ZSÚ, neboť společnost , Anonymizováno, žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ. Žalovaný (spotřebitel) proto je, resp. byl povinen vrátit poskytnutou úvěrovou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

23. Z žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména smlouvy a jejích dodatků), je zřejmé, že žalovaný – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – čerpal úvěrovou částku (16 000 Kč) a společnosti , Anonymizováno, následně ničeho nevrátil. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit společnosti , Anonymizováno, , resp. nyní žalobkyni, která předmětnou pohledávku od této společnosti nabyla postoupením dle § 1879 a násl. OZ, částku 16 000 Kč (nesplacenou úvěrovou jistinu).

24. Jde-li o přiměřenou dobu k vrácení této částky, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný nemohl učinit ve lhůtě tří dnů, kterou mu žalobkyně stanovila ve výzvě z 14. 3. 2024. Dopis s výzvou byl odeslán žalovanému téhož dne a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ mu byl doručen dne 19. 3. 2024, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání (dny 16. a 17. 3. 2024 připadly na víkend - – srov. § 607 OZ), přičemž stanovená třídenní lhůta k plnění uplynula dne 22. 3. 2024.

25. Žalovaný, jak již soud zmínil, byl v řízení pasivní a žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňoval a z obsahu spisu nejsou patrné. Soud je si vědom, že praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaný je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ, je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím (konstitutivně) určujícím lhůtu k plnění dle § 87 odst. 2 ZSÚ, a tudíž věřiteli nelze přiznat úrok z prodlení. Soud tento názor nezastává, neboť § 87 odst. 2 ZSÚ předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká doba plnění odpovídá možnostem spotřebitele. Z jeho dikce je zřejmé, že předpokládá materiální spor o takové lhůtě k plnění /implicitně předpokládá i projevené (zjevné) přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 ZSÚ/, a zároveň návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může toliko vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci ovšem nic z toho nebylo naplněno. Žalovaný je již od počátku pasivní a není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla, fakticky zpochybňuje (anebo by třeba žalobou uplatněné nároky uznal, kdyby se k jednání dostavil). Žalobkyně zastávala názor, že spotřebitelský úvěr je platný a žalovaný byl povinen plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevný) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ a není zde ani návrh některého z účastníků, aby tuto lhůtu soud určil. Ostatně aby soud takový spor vůbec mohl projednat a rozhodnout o něm (určit lhůtu respektující zákonná kritéria), musí minimálně jedna (navrhující) strana, tj. zpravidla dlužník, tvrdit prokazovat okolnosti relevantní pro posouzení otázky, jaká lhůta k vrácení nesplacené jistiny je přiměřená možnostem spotřebitele – jak příjmům, tak celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Opačný závěr (než přijatý soudem v této věci) by současně vyžadoval, aby soud při určení lhůty k plnění ve věci, kdy na jedné straně věřitel dovozuje platnou smlouvu (a takto z ní nároky uplatňuje) a na druhé straně stojí pasivní dlužník – spotřebitel, jehož procesní stanovisko není známo (stejně jako nejsou známy jeho aktuální poměry), rozhodné okolnosti vyšetřil, tj. aby se v tomto ohledu neřídil zásadou projednací, nýbrž vyšetřovací – což však ze zákona (ZSÚ, popř. o. s. ř.) dovodit nelze. Ve věcech, kdy věřitel žádá plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a domáhá se úroku z prodlení v návaznosti na nesplnění dluhu ve sjednané lhůtě, spotřebitel (dlužník) je pasivní, a soud z úřední povinnosti přihlédne k absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru, je namístě přiměřenou lhůtu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v části nesplacené jistiny) určit s ohledem na obsah spisu a výsledky provedeného dokazování (tj. zásadně dle obecné právní úpravy, s případným zohledněním požadavků § 87 odst. 2 ZSÚ, vyplynou-li v řízení najevo takové skutečnosti, které lze pod toto ustanovení podřadit, neboť to vyžaduje zásada ochrany slabší strany – spotřebitele).

26. Shora uvedené závěry nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Nejvyšší soud v té věci rozhodoval právě v situaci, kdy mezi účastníky existoval „zjevný spor o určení lhůty okamžiku splatnosti zbývající části jistiny“ (viz zejména odst. 16 a 22 jeho odůvodnění) a v takovém případě skutečně bylo třeba – při vypořádání neplatného spotřebitelského úvěru – postupovat podle zvláštní právní úpravy (§ 87 odst. 2 ZSÚ). Z pasivity žalovaného (jak tomu bylo i v této věci) ovšem bez dalšího nelze dovozovat existenci sporu mezi účastníky ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ.

27. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 16 000 Kč v této lhůtě (do 22. 3. 2024) nezaplatil, následujícího dne (23. 3. 2024), se s jejím zaplacením dostal do prodlení (viz § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit i úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ).

28. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč a úrok z prodlení (v sazbě 14,75 % ročně) za dobu od 23. 3. 2024 do zaplacení, a ve zbylém rozsahu, tj. co do úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení, žalobu zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná jen v poměrně nepatrné části předmětu řízení (části úroku z prodlení), proto jí soud přiznal vůči žalovanému právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva v plné výši, tj. v částce 1 768 Kč, jež sestává ze soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč, a to celkem za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 300 Kč za jeden úkon právní služby dle § 14b odst. 1 bodu 2 advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč za uvedené dva (účelně provedené) úkony právní služby a dále – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 168 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 800 Kč/.

30. Odměnu advokáta soud určil podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (tzv. formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje 50 000 Kč. Soud zohlednil i typovou jednoduchost vymáhání v této věci uplatněného nároku.

31. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem tzv. předžalobní výzvy (tj. výzvy k plnění podle § 142a o. s. ř.) advokátem, protože tento její náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou a do jejího předmětu podnikání (činnosti) fakticky patří zejména hromadné nabývání a vymáhání pohledávek vzniklých třetím osobám (včetně vymáhání soudního). Nepochybně proto je (anebo alespoň má být) vybavena (personálně i technicky) k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř., tedy aby dlužníka – předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení – sama vyzvala k plnění a upozornila jej, že v opačném případě dluh uplatní v soudním řízení a při tom bude zastoupena advokátem (což zvýší náklady spojené s vymáháním práva).

32. Ostatně předžalobní výzva je zákonné dobrodiní, jež poskytuje žalovanému, resp. dlužníkům obecně poslední možnost k splnění právní povinnosti bez nutnosti hrazení nákladů spojených se soudním řízením. Předžalobní výzvu by proto měl zásadně sepsat (a dlužníku odeslat) sám věřitel, a to ještě předtím, než věc předá advokátovi k dalšímu postupu (to má být obecným pravidlem především u věřitelů, kteří při své podnikatelské činnosti zahajují soudní řízení nikoliv jen výjimečně – což je právě případ žalobkyně). Jestliže by soud přiznal žalobkyni náhradu odměny advokáta za sepis předžalobní výzvy, popřel by tím smysl § 142a o. s. ř., protože kvůli aplikaci tohoto ustanovení, které má vůči žalovanému působit velkoryse, by se jeho postavení zhoršilo, a to tím, že by se (nikoliv zanedbatelně) zvýšila jeho celková platební povinnost. Žalovaný by tak ve své podstatě byl postižen za to, že nabídnutého dobrodiní nevyužil. Přitom v době před účinností § 142a o. s. ř., který se stal součástí právního řádu „v zájmu dlužníků“, mu taková sankce nehrozila, přestože slušně postupující věřitelé (a jejich zástupci – advokáti) již tehdy dlužníkům pravidelně zasílali výzvy k plnění v dostatečném předstihu před podáním žaloby. Samotná povaha (smysl, účel a funkce) institutu předžalobní výzvy tedy obecně vylučuje, aby se jeho použití v konkrétním případě negativně odrazilo v povinnosti dlužníka hradit věřiteli zvýšené náklady řízení. Ani fakt, že odměnu za předžalobní výzvu k plnění výslovně upravuje advokátní tarif, a priori nezakládá nutnost ji promítnout do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v konkrétní věci. Tento podzákonný (nikoliv absolutně závazný) právní předpis primárně dopadá na právní vztah mezi advokátem a jeho klientem a je jen na klientovi, zda advokáta pověří též sepisem předžalobní výzvy, anebo tak učiní sám. Pověří-li k tomu advokáta, je mu povinen – není-li jiné dohody – zaplatit odměnu a paušální náhradu podle advokátního tarifu. Takový postup je výhradně rozhodnutím klienta (zde žalobkyně) a nemá se negativně odrazit v majetkové sféře dlužníka.

33. Nelze ani přehlédnout, co vše je součástí odměny (a paušální náhrady) advokáta za úkony právní služby, které soud v rámci náhrady nákladů řízení zohlednil, tj. za převzetí a přípravu zastoupení /§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu/ a sepis žaloby /§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu/. Když advokát přebírá a připravuje zastoupení věřitele k uplatnění jeho splatné pohledávky u soudu, musí od něj zjistit všechny rozhodné skutkové okolnosti, tyto analyzovat, právně vyhodnotit a doporučit mu vhodný postup; tato jeho odborná činnost je honorována odměnou za převzetí a přípravu zastoupení. Paušální náhrada hotových výdajů, která je na tento úkon navázána, kompenzuje zejména výdaje spojené s administrací převzaté věci (založení spisu, pořízení kopií listin atp.). Odměna za sepis žaloby honoruje vyhotovení formálně a obsahově bezvadného návrhu na zahájení soudního řízení o splnění dlužníkovy povinnosti a paušální náhrada výdajů kompenzuje především náklady na její kompletaci a doručení soudu. Žaloba musí obsahovat (mj.) určité vymezení skutkového základu sporu; pravidelně však je její součástí i základní právní hodnocení. Advokát, který věřiteli po převzetí zastoupení sepíše i předžalobní výzvu, nemusí, resp. rozumně ani nemůže vynaložit žádné další odborné úsilí, které by nebylo plně honorováno odměnou za uvedené dva úkony právní služby. Zjištění a vyhodnocení skutečností významných pro sepis výzvy již zahrnuje odměna za převzetí a přípravu zastoupení. A samotná výzva, rozhodne-li se ji advokát sepsat včetně základního rozboru (což ani není potřeba), by měla být pojata jako koncept následné žaloby, přičemž odměna advokáta za odborně náročnější sepis žaloby fakticky konzumuje odměnu za sepis výzvy k plnění; v opačném případě by advokát byl odměněn dvakrát za totéž. Což výstižně dokresluje odborně nejnáročnější podoba rozumně koncipované předžalobní výzvy – samotná žaloba, kterou advokát dlužníku zašle s upozorněním, že bude doručena soudu, jestliže dlužník v určité lhůtě nesplní v ní specifikovanou právní povinnost. A výdaje spojené s vyhotovením a odesláním výzvy jsou spolehlivě kryty paušální náhradou výdajů advokáta, která je navázána na převzetí a přípravu zastoupení a sepis žaloby.

34. Dle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

35. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.