26 C 102/2022

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 313 085,97 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 242 985,18 Kč a úrok z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 30. 4. 2022 do zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně vůči žalované domáhá zaplacení částky 70 100,79 Kč, úroku ve výši 11 921,14 Kč a úroku ve výši 5,9 % ročně z částky 309 983,97 Kč od 13. 4. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I tohoto rozsudku, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 15 484,30 Kč.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 23. 8. 2022, ve znění jejího doplnění a změny (rozšíření) připuštěné soudem dne 8. 3. 2023, se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 313 085,97 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně – [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále též jen„ [právnická osoba]“), dne 30. 1. 2018 uzavřely smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, na jejímž základě [právnická osoba] žalované poskytla úvěr ve výši 400 000 Kč, který žalovaná v plné výši čerpala z úvěrového účtu č. [bankovní účet] (část úvěru byla určena na úhradu dřívějších peněžitých závazků žalované a část jí byla poskytnuta bezúčelově). Úrok byl sjednán v sazbě 5,9 % ročně. Žalovaná se zavázala úvěr splatit pravidelnými měsíčními splátkami, z nichž první byla splatná v měsíci následujícím po uzavření smlouvy. S úvěrovou splátkou byla žalovaná povinna platit i poplatek za pojištění schopnosti úvěr splácet. Žalovaná smluvní povinnosti řádně a včas neplnila a [právnická osoba] úvěr zesplatnila ke dni 12. 4. 2021. Pohledávku z této smlouvy následně nabyla žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2021, s účinností k 22. 11. 2021, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna. Ke dni postoupení pohledávky dluh žalované činil na jistině 309 983,97 Kč, na sjednaných poplatcích 3 102 Kč /poplatek za zaslání upomínky ve výši 467 Kč (nedoplatek poplatku v původní výši 600 Kč, naúčtovaného dne 12. 11. 2020), poplatek pojištění schopnosti úvěr splácet ve výši 467 Kč za měsíce prosinec 2020 a leden až duben 2021 (celkem 2 335 Kč) a poplatek za prohlášení úvěru za splatný ve výši 300 Kč (naúčtovaný dne 12. 4. 2021) /. Dále žalobkyně uplatnila úrok kapitalizovaný za dobu do 12. 4. 2021 v částce 11 921,14 Kč, úrok v sazbě 5,9 % ročně z částky 309 983,97 Kč za dobu od 13. 4. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný v částce 10 676,14 Kč (taktéž za dobu do 12. 4. 2021) a poté z částky 309 983,97 Kč od 13. 4. 2021 do zaplacení a z částky 2 802 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud věc projednal ve dnech 17. 4. 2023 a 22. 5. 2023 (při jednání dne 29. 5. 2023 toliko vyhlásil rozsudek). Žalovaná se k jednáním bez omluvy nedostavila, ač k nim byla předvolána na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu; podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud jednal v její nepřítomnosti.

4. Při jednáních soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a zjistil rovněž, že je oprávněna mj. k podnikání v oblasti poskytování či zprostředkování spotřebitelského úvěru. Ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Konsolidace půjček ze dne 30. 1. 2018 vyplývá, že [právnická osoba] ([anonymizováno]) zavázala poskytnout žalované (klientce) peněžní prostředky ve výši 400 000 Kč, které – spolu s úrokem v sazbě 5,9 % ročně - se jí žalovaná zavázala splatit měsíčními anuitními splátkami ve výši 5 704,12 Kč, splatných vždy k 6. dni příslušného měsíce, počínaje dnem 6. 3. 2018, s tím, že anuitní splátka je tvořena splátkou úvěru ve výši 5 237,12 Kč a (měsíční) platbou za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 467 Kč. Úvěr byl veden na úvěrovém účtu č. [bankovní účet] a mohl být čerpán ve dnech 30. 1. 2018 a 31. 1. 2018. Určen byl na zaplacení dluhů vzniklých žalované vůči [právnická osoba] ze smlouvy o kontokorentním úvěru (15 000 Kč), smlouvy o úvěru (47 347,30 Kč) a smlouvy o revolvingovém úvěru (16 734,70 Kč) a ve zbývající části měla být uvěrová částka vyplacena na běžný účet č. [bankovní účet]. Dle smluvních ujednání byla [právnická osoba] oprávněna prohlásit svým rozhodnutím úvěr za splatný (mj.) v případě, kdy se žalovaná ocitne v prodlení s plněním jakékoliv pohledávky [anonymizováno] anebo jiným způsobem poruší svou smluvní povinnost. Smlouva zmiňuje i poplatky, které je klientka povinna platit [anonymizováno], a to mj. jednorázově 600 Kč za zaslání písemné upomínky a 300 Kč za prohlášení úvěru za splatný. Z obsahu smlouvy je dále zřejmé, že [právnická osoba] s žalovanou jednala v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná nevystupovala ani jako podnikatelka ani v rámci samostatného výkonu svého povolání. Součástí smlouvy byly formou odkazu učiněny též všeobecné produktové podmínky [právnická osoba], ze kterých vyplývá, že v případě prodlení klienta je [anonymizováno] oprávněna požadovat úrok z prodlení i z dlužného úroku. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a vysvětlení některých pojmů používaných v tomto formuláři vyplývá, že [právnická osoba] při sjednávání předmětné smlouvy žalovanou informovala o obsahu smlouvu a významu použitých pojmů, a zmínila i celkovou dobu trvání úvěru za předpokladu jeho řádného splácení (96 měsíců). Z platební historie vyplývá, že žalovaná čerpala úvěr v plné výši (tj. 400 000 Kč) dne 30. 1. 2018, a to způsobem dohodnutým v úvěrové smlouvě (zčásti na úhradu jejích již existujících závazků). Z platební historie a z výpisů z úvěrového účtu č. [bankovní účet] dále vyplývá, že žalovaná [právnická osoba] na úhradu úvěru postupně zaplatila (v součtu) celkem 157 014,82 Kč (vždy 5 704,12 Kč v měsících březen až prosinec 2018 a leden až prosinec 2019, 5 708,44 Kč v lednu 2020, 5 719,99 Kč v únoru 2020, 5 704,12 Kč v březnu a dubnu 2020, 71,51 Kč v listopadu 2020 a celkem 8 616 Kč v prosinci 2020). Z výpisu z úvěrového účtu též vyplývá, že [právnická osoba] ke dni 22. 11. 2021 evidovala dluh žalované ve výši 309 983,97 Kč (na jistině), 11 921,14 Kč (na úroku splatném do zesplatnění úvěru), 10 676,14 Kč (na úroku z prodlení za prodlení s placením jistiny a úroku) a dále 3 102 Kč (na splatných úhradách za pojištění a poplatky). Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 14. 4. 2021 soud zjistil, že [právnická osoba] rozhodla o prohlášení předmětného úvěru za splatný ke dni 12. 4. 2021, kdy měl dluh činit celkem 352 352,75 Kč, a určila žalované lhůtu k zaplacení této částky do 28. 4. 2021. Z listiny označené jako„ Žádost o úvěr, Konsolidace půjček“ vyplývá, že žalovaná před uzavřením úvěrové smlouvy sdělila [právnická osoba], že je [anonymizováno] a má [anonymizováno] vyživovací povinnosti, bydlí ve vlastním bytě či domě a je zaměstnána na [anonymizováno] pracovní pozici u zaměstnavatele [právnická osoba], pracovní poměr je na dobu neurčitou, její průměrný měsíční příjem za předchozí tři měsíce činí 24 562 Kč (kolonka, v níž má být uveden předložený doklad o příjmu, je prázdná) a že celkový čistý příjem její domácnosti činí 60 000 Kč, s tím, že jde o jeden zdroj příjmu, a dále, že má závazky vůči [právnická osoba] z titulu kontokorentu ve výši 15 000 Kč, karty ve výši 16 734,70 Kč a úvěru ve výši 47 347,30 Kč. Ve vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 17. 2. 2023 [právnická osoba] uvádí, že před uzavřením předmětné smlouvy zjišťovala od žalované údaje v rozsahu dle žádosti o úvěr (konsolidace) ze dne 30. 1. 2018 a tyto údaje ověřovala z dostupných informací v interních a externích databázích (bankovní i nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MV ČR atp.) a disponibilní částku vypočetla tak, že od příjmů odečetla splátkové výdaje (dosavadní činily 2 567,35 Kč, které byly konsolidovány novou měsíční splátkou ve výši 5 237,12 Kč), nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, přitom vycházela z životního minima žalované a normativních nákladů na bydlení dle zákona o státní sociální podpoře. Pokud jde o konkrétní údaje, ze kterých [právnická osoba] při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela, zmínila stejné údaje uvedené žalovanou v žádosti o úvěr, s tím, že její podíl na nákladech na bydlení činí 40,94 %, že platí„ externí“ splátky ve výši 1 420 Kč, a že výše jejího příjmu byla ověřena z dokladu doloženého k jiné žádosti o úvěr. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 6. 12. 2017 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] potvrdila, že žalovaná je její zaměstnankyní (na pracovní pozici [anonymizováno]) a její čistý příjem za posledních 12 měsíců činil (v součtu) 281 741 Kč. Z upomínky ze dne 12. 11. 2020 vyplývá, že [právnická osoba] vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky z předmětného úvěru ve výši 6 699,61 Kč a současně jí sdělila, že za odeslání této upomínky účtuje poplatek ve výši 600 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 11. 2021, seznamu postupovaných pohledávek, dohody o úplatě za postoupené pohledávky z téhož dne a potvrzení [právnická osoba] ze dne 22. 11. 2021 o zaplacení úplaty za postoupení je zřejmé, že [právnická osoba] postoupila žalobkyni pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy. Z dopisu ze dne 30. 11. 2021 vyplývá, že [právnická osoba] žalované oznámila postoupení pohledávky žalobkyni, a z podacího lístku soud zjistil, že dne 9. 12. 2021 odeslala žalobkyně žalované doporučenou poštovní zásilku. Dopisem ze dne 14. 4. 2022, žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovanou vyzvala k zaplacení dluhu vyčísleného v částce 364 353,95 Kč ve lhůtě do 29. 4. 2022 a zároveň ji upozornila, že jinak již přistoupí k jeho soudnímu vymáhání; dopis odeslal zástupce žalobkyně žalované téhož dne (14. 4. 2022), a to doporučenou poštovní zásilkou (což je patrné z poštovního podacího lístku).

6. Soud provedl důkaz rovněž sazebníkem poplatků a všeobecnými obchodními podmínkami [právnická osoba], z těchto listin ovšem nezjistil žádné právně významné skutečnosti. Součástí smluvního vztahy mezi [právnická osoba] a žalovanou byly učiněny všeobecné produktové podmínky (z roku 2017), které zjevně nahradily všeobecné obchodní podmínky z roku 1999. Poplatky, jejichž úhrady se žalobkyně v této věci domáhala, byly sjednány přímo v předmětné úvěrové smlouvě.

7. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 30. 1. 2018 uzavřely [právnická osoba] a žalovaná písemnou smlouvu, kterou se [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 400 000 Kč, což téhož dne dohodnutým způsobem učinila, a žalovaná se oproti tomu zavázala vyčerpané prostředky žalobkyni vrátit a hradit úhradu za pojištění schopnosti úvěr splácet v měsíčních splátkách ve sjednané výši (5 704,12 Kč včetně úhrady za pojištění) a s dohodnutým úrokem. Žalovaná z úvěrového rámce vyčerpala celkovou částku úvěru (400 000 Kč) dne 30. 1. 2018, avšak [právnická osoba] postupně vrátila v součtu jen částku 157 014,82 Kč (v rozmezí období od března 2018 do prosince 2020). Před uzavřením smlouvy [právnická osoba], v rámci posuzování, zda je žalovaná schopna budoucí úvěr splácet (a splatit), od žalované zjistila některé dílčí informace o jejích poměrech (nikoliv však kupř. údaje o jejích běžných výdajích), přičemž tyto údaje ověřovala v podstatě jen z veřejných rejstříků a údaj o příjmu ověřila také z potvrzení o příjmu, které jí žalovaná předložila v první polovině prosince 2017 v souvislosti s žádostí o jiný úvěr. V listopadu roku 2021 postoupila [právnická osoba] předmětnou pohledávku žalobkyni.

8. Po právní stránce soud poměr mezi [právnická osoba] a žalovanou, založený písemnou smlouvou ze dne 30. 1. 2018, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru (dále jen„ ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, žalovaná s ní však nejednala v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

11. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

12. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

13. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

15. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

16. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

17. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo) logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

18. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

19. Konkrétně ve vztahu k této věci soud podotýká, že [právnická osoba] si od žalované vyžádala jen potvrzení o příjmu (byť v souvislosti s jiným úvěrem), kterým zjistila průměrný měsíční příjem žalované v období od prosince 2016 do listopadu 2017 (23 478,40 Kč), resp. za poslední tři měsíce (září, říjen, listopad 2017) ve výši 28 429 Kč, přičemž sama žalovaná uvedla průměrný čistý příjem za poslední tři měsíce před podáním žádosti o úvěr, tj. za říjen až prosinec 2017, ve výši 24 562 Kč. Potud sice [právnická osoba] splnila povinnost ověřit příjem žalované, avšak celkově své povinnosti, aby řádně posoudila její schopnost úvěr splácet, zadost neučinila. Zejména nelze přehlédnout, že žalovaná žádala o poskytnutí úvěru v nikoliv bagatelní výši (400 000 Kč), v situaci, kdy již zjevně aktivně využívala jiné úvěrové produkty [právnická osoba] a platila též externí splátky ve výši 1 420 Kč (zřejmě jde o měsíční splátky úvěru či obdobného produktu poskytnutého jiným poskytovatelem). Své živobytí tedy již tehdy dotovala z několika externích zdrojů, z nichž ty, které jí poskytovala [právnická osoba], byly eliminovány částí předmětného úvěru. To je jistě okolnost, která sama o sobě měla přimět [právnická osoba] k obezřetnějšímu postupu, resp. ke zjištění dostatečných (a konkrétních) údajů od žalované, a to nejenom ohledně jejích příjmů, nýbrž také pravidelných výdajů.

20. Žalovaná uvedla, že je [anonymizováno], má [anonymizováno] vyživovací povinnosti a bydlí ve vlastním bytě (či domě). Zmínila čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 60 000 Kč, aniž by uvedla počet výdělečně činných členů domácnosti a tyto blíže určila (např. zda jde o druha, popř. s ní žijí rodiče atp.). Poněkud rozporné se tak jeví její tvrzení o výši celkového příjmu domácnosti a počtu jeho zdrojů (uvedla [anonymizováno]). Co se týče bydlení, [právnická osoba] nijak neověřila, zda jsou její tvrzení pravdivá (přesná), přestože ověření tohoto údaje je velmi jednoduché (pomocí veřejného dálkového přístupu lze operativně nahlédnout do katastru nemovitostí). Tím by [právnická osoba] ověřila, zda žalovaná skutečně disponuje stabilním (vlastním) titulem bydlení, anebo pod pojem vlastní bydlení zahrnula kupř. bydlení v bytě svého [anonymizováno] či u [role v řízení].

21. Konkrétní výdaje žalované [právnická osoba] nezjišťovala, jelikož vycházela z názoru, že není povinna tak činit a postačuje posouzení výdajů podle tzv. ekonomického modelu. Tento názor podle žalobkyně potvrdil Městský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 9. 3. 2021, č.j. 12 Co 367/2020-170, v jehož odůvodnění (mj.) konstatoval, že skutečnost, že žalovaný neuvedl měsíční platby (výdaje) domácnosti nelze klást k tíži druhé smluvní strany a právní předchůdkyně žalobkyně tedy zcela správně přikročila k posouzení výdajů dle ekonomického modelu.

22. S tímto právním názorem se soud neztotožňuje. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je eliminace (minimalizace) případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti zamýšlený úvěr dohodnutým způsobem splácet (a zcela splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a rovněž z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele o úvěr je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za nezbytný předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, které dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z již zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Dovodil-li totiž Nejvyšší soud ČR povinnost ověřovat informace získané od spotřebitele, je primárně třeba, aby poskytovatel (konkrétní) informace od spotřebitele zjistil. Zprůměrované (statistické) údaje poskytovatel samozřejmě může (má) využívat, avšak toliko podpůrně a při posuzování údajů získaných od spotřebitele, nikoliv proto, aby jimi systematicky nahrazoval informace, které mu spotřebitel nesdělil (ač je sdělit měl).

23. Názor Městského soudu v Praze, že neposkytnutí informací spotřebitelem„ ospravedlňuje“ poskytovatele nahradit chybějící konkrétní údaje těmi paušálními, statistickými, proto soud nesdílí. Je povinností poskytovatele úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Odmítne-li spotřebitel sdělit potřebné informace, následkem má být odmítnutí jeho žádosti o úvěr. [příjmení] proces posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout takovým způsobem, aby v případném soudním sporu mohl soud – který je tak povinen činit z úřední povinnosti – vyhodnotit, zda tato podmínka platnosti spotřebitelského úvěru byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru a nikoliv spotřebiteli (srov. § 1812 OZ per analogiam). I z tohoto důvodu by si měl poskytovatel, přinejmenším z právní opatrnosti, ponechat kopie listin významných pro posouzení úvěruschopnosti žadatele, aby se v (případném) soudním řízení neocitl v důkazní nouzi při prokazování naplnění základního zákonného předpokladu platnosti spotřebitelského úvěru.

24. Ve vztahu k životním výdajům žalované tedy měla [právnická osoba] – vedle peněžitých závazků z jiných úvěrů – zjistit alespoň to, jaké konkrétní výdaje vynakládá na bydlení, neboť (zpravidla) jde o výdaje, které odčerpají významnou část pravidelného příjmu člověka, a to obzvláště tehdy, má-li příjem v pásmu podprůměru. Rovněž náklady spojené s bydlením ve vlastním bytě nebo domě mohou být vysoké, dokonce i srovnatelné s nájemním bydlením (např. tzv. příspěvek do fondu oprav může dosáhnout výše obvyklého nájemného v případě značných investic do společných částí domu). Obdobně se mohou, v porovnání s průměrem, výrazně lišit též skutečné náklady na dodávku médií (plyn, elektřina, teplo, voda). Nemalou část příjmu žalované nepochybně zasahuje také plnění [anonymizováno] vyživovacích povinností, které [právnická osoba] blíže neobjasnila (zřejmě půjde o nezletilé děti, jejichž věk ovšem není znám, ani to, zda na jejich výživu přispívá otec, popř. zda žalovaná pobírá příspěvek na dítě a v jaké výši atp.).

25. Žalovaná předmětný úvěr splácela (v zásadě řádně) po dobu necelých dvou let, ačkoliv byl úvěr sjednán na dobu osmi let (96 měsíců). To nelze považovat za příliš překvapivé v situaci, kdy byl úvěr poskytnut ve výši 400 000 Kč [anonymizováno] spotřebitelce vyživující [anonymizováno] nezletilé děti, která má podprůměrný měsíční příjem a své životní výdaje již dříve saturovala několika úvěrovými produkty, a kdy další její majetkové poměry (včetně výdajů) zůstaly neobjasněny, stejně jako jí tvrzený celkový příjem domácnosti. Otázkou také zůstává, jak byl zjištěn podíl žalované na (jen statisticky zjištěných) nákladech na bydlení v rozsahu 40,94 %, když tento podíl sice [právnická osoba] uvádí ve vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 17. 2. 2023, avšak nevyplývá z žádosti žalované o úvěr ze dne 30. 1. 2018.

26. Ostatně [právnická osoba] (v uvedeném vyjádření) uvedla, že disponibilní částku klienta vypočte tak, že od jeho příjmů odečte (mimo jiné) podíl na nákladech na bydlení, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. [jméno] tedy uznává relevanci skutečných výdajů klienta (žadatele o úvěr), přesto jejich výši od žalované – ačkoliv to okolnosti jejího případu (zejména četnost předchozích úvěrů, výše nového úvěrového rámce a výše příjmu), nepochybně vyžadovaly – nezjistila (tudíž ani neověřila) a spokojila se s využitím pomůcek v podobě statisticky (a jinak) zobecněných údajů.

27. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

28. Závěr o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby namísto absolutní neplatnosti nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (§ 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je též ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

29. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje ustanovení § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

30. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

31. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

32. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

33. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

34. Již z žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména smlouvy, výpisů z úvěrového účtu a platební historie), je zřejmé, že žalovaná – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – z úvěrového rámce vyčerpala celou úvěrovou částku (400 000 Kč) a zároveň, že [právnická osoba] následně (jednotlivými splátkami) vrátila celkem 157 014,82 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaná povinna vrátit [právnická osoba], resp. nyní žalobkyni, která předmětnou pohledávku od této společnosti nabyla postoupením dle § 1879 a násl. OZ, částku 242 985,18 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

35. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky (242 985,18 Kč), soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaná nemohla učinit ve lhůtě, kterou jí žalobkyně (její zástupce) stanovila k zaplacení v předžalobní výzvě ze dne 14. 4. 2022 (jejíž doručení žalované žalobkyně prokázala), tj. ve lhůtě do 29. 4. 2022. Dopis s předžalobní výzvou byl odeslán žalované, na adresu jejího bydliště, téhož dne (14. 4. 2022) a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ jí byl doručen dne 21. 4. 2022, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání (dne 15. 4. byl svátek, dny 16. a 17. 4. připadly na víkend a dne 18. 4. byl svátek). Žalovaná byla v řízení od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto stanovené lhůtě tedy neuplatňovala a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

36. Jelikož žalovaná žalobkyni částku 242 985,18 Kč v této lhůtě ani zčásti nezaplatila, počínaje následujícím dnem, tj. 30. 4. 2022, se s jejím zaplacením dostala do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinna žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

37. Soud tudíž žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 242 985,18 Kč a dále zákonný úrok z prodlení (v sazbě 11,75 % ročně) za dobu od 30. 4. 2022 do zaplacení, a ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 70 100,79 Kč, úroku ve výši 11 921,14 Kč, úroku ve výši 5,9 % ročně z částky 309 983,97 Kč od 13. 4. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení, žalobu zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 66 % předmětu řízení a žalovaná měla úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 34 % předmětu řízení, přičemž v rámci předmětu řízení soud zohlednil i žalobkyní uplatněný úrok a úrok z prodlení ve výši vyčíslené ke dni rozhodnutí soudu. Žalobkyně tudíž má vůči žalované právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (konkrétně 32 %). Pokud by měla žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 48 388,40 Kč, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku (12 524 Kč), odměny advokáta ve výši 28 740 Kč, a to celkem za tři úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis žaloby a 3. účast u jednání před soudem dne 17. 4. 2023), při sazbě odměny 9 580 Kč za jeden úkon právní služby dle § 7 bodu 6 advokátního tarifu – z tarifní hodnoty 313 085,97 Kč) /, paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu celkem ve výši 900 Kč za uvedené tři úkony právní služby, a dále - jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 6 224,40 Kč/podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 29 640 Kč Soud tudíž žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 15 484,30 Kč (tj. 32 % z částky 48 388,40 Kč, po zaukrouhlení).

39. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta spojených se sepisem výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento její náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou a do jejího předmětu podnikání (činnosti) patří hromadné nabývání a vymáhání pohledávek vzniklých jiným osobám (včetně vymáhání soudního), jakož i poskytování či zprostředkování spotřebitelského úvěru. Nepochybně proto je (anebo alespoň má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř. a dlužníka předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, vyzvala k plnění a upozornila jej, že v opačném případě dluh uplatní soudně (a bude zastoupena advokátem, což významně zvýší náklady spojené s vymáháním práva).

40. Dále soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta ve vztahu k podáním, kterými změnila žalobu a doplnila či upřesnila (opravila) žalobní tvrzení. Doplňovaná tvrzení totiž měla být součástí žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Dalšího podání si nevyžádal postup žalované ani neočekávatelný vývoj procesní situace, a proto náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené účelně ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni nenáleží jejich náhrada, resp. žalované nelze povinnost k jejich náhradě spravedlivě uložit.

41. Soud žalobkyni nepřiznal ani náhradu nákladů spojených s účastí jejího zástupce u jednání před soudem dne 22. 5. 2023. Jednání dne 17. 4. 2023 bylo odročeno jen z toho důvodu, že žalobkyně, resp. její zástupce nebyl sto reagovat na výzvu soudu k doplnění žalobních tvrzení v návaznosti na opravu (a rozšíření) žaloby, kterou žalobkyně před tímto jednáním učinila. Náklady spojené s odročeným jednáním tedy má nést pouze žalobkyně a nelze je (ani zčásti) přenášet na žalovanou.

42. Náhradu cestovních výdajů ani promeškaného času ve vztahu k jednání před soudem dne 17. 4. 2023 žalobkyně neuplatňovala.

43. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

44. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.