26 C 106/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 35 384 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 8 200 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky za dobu od 2. 8. 2025 do zaplacení.

II. Co do částky 27 184 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 35 384 Kč s příslušenstvím. Žalobu (ve znění jejích doplnění) odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně – , právnická osoba, ., IČ , IČO, , , adresa, (dále též jen „společnost , Anonymizováno, “), dne 20. 3. 2023 uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru číslo , hodnota, , na jejímž základě jí poskytla finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala peníze žalobkyni splatit s úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 770 Kč, úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 3 600 Kč a úroky v pevné výši 1 014 Kč, a to v celkem , hodnota, měsíčních splátkách po 2 656 Kč, s tím, že splatnost poslední splátky byla stanovena na 20. 5. 2024. Žalovaná smluvní povinnosti řádně neplnila a na úhradu tohoto dluhu zaplatila v součtu 11 800 Kč. Předmětnou pohledávku následně nabyla žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025, s účinností ke dni 25. 3. 2025, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna. Žalobkyně vůči žalované požadovala uhradit dlužnou jistinu v částce 14 453,24 Kč, úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 536 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 6 300 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 780,46 Kč, úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 314,29 Kč, smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč, úrok vyčíslený od 21. 5. 2024 do 20. 2. 2025 z dlužné jistiny ve výši 1 318,46 Kč, zákonný úrok z prodlení od 21. 5. 2024 do 20. 2. 2025 ve výši 2 559,71 Kč. Dále se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení úroků z úvěru v sazbě 8 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 14 453,24 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení v sazbě 14,75 % ročně z částky 14 989,25 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení. Pokud jde o proces posuzování schopnosti žalované peněžní prostředky splácet, žalobkyně k výzvě soudu žalobu doplnila tak, že před uzavřením všech předmětných smluv společnost , Anonymizováno, od žalované zjistila údaje v rozsahu žádosti o úvěr ze dne 20. 3. 2023. Majetkovou situaci žalované ověřila z pracovní smlouvy, výplatních pásek (příjmy) a z výpisů z bankovního účtu (výdaje).

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, přestože ji k tomu soud vyzval.

3. Soud věc projednal dne 23. 2. 2026. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ač k němu byla předvolána na adresu pro doručování dle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal v její nepřítomnosti. Při jednání dne 26. 2. 2026 soud toliko vyhlásil rozsudek.

4. Při jednání soud provedl dokazování listinami označenými žalobkyní, ze kterých zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud jednak ověřil právní osobnost žalobkyně, jednak zjistil, že je oprávněna k podnikání v oblasti poskytování anebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 3. 2023 č. , hodnota, soud zjistil, že se společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které jí žalovaná měla splatit – spolu s poplatkem v celkové výši 17 184 Kč (tvořeným úrokem 1 014 Kč, poplatkem za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 9 800 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 770 Kč a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti v bydlišti dlužníka ve výši 3 600 Kč) – celkem , hodnota, měsíčními splátkami ve výši 2 656 Kč, s tím, že podpisem smlouvy žalovaná stvrdila, že od společnosti , Anonymizováno, převzala v místě jejího bydliště v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru (20 000 Kč). Z obsahu smlouvy je zřejmé, že společnost , Anonymizováno, s žalovanou jednala v rámci vlastní podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná nevystupovala jako podnikatelka ani v rámci samostatného výkonu svého povolání. Z výpisu plateb je patrné, že k předmětné úvěrové smlouvě č. , hodnota, byly ve dnech 21. 3. 2023, 31. 5. 2023, 29. 6. 2023, 24. 7. 2023, 29. 8. 2023 a 26. 9. 2023 provedeny platby v hotovosti ve výši 2 700 Kč, 2 600 Kč, 2 500 Kč, 1 500 Kč, 1 500 Kč a 1 000 Kč. V listině označené „Pracovní smlouva“ ze dne 31. 1. 2019 se uvádí, že je žalovaná zaměstnaná jako asistent kuchaře u zaměstnavatele , právnická osoba, , sídlem , adresa, , IČ , IČO, , a to od 1. 2. 2019 do 31. 1. 2020. Z listiny označené „Doklad o výši příjmu“ vyplývá, že příjem žalované (od uvedeného zaměstnavatele) činil v období od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022 celkem 15 237 Kč čistého měsíčně, a ze stejně označené listiny plyne, že čistý příjem žalované činil za měsíc leden 2023 13 065 Kč. Z listiny označené „Žádost o úvěr“ je zřejmé, že žalovaná dne 20. 3. 2023 žádala společnost , Anonymizováno, o úvěr ve výši 25 000 Kč, přičemž uvedla, že je zaměstnaná, což dokládá pracovní smlouvou a výplatními páskami. Celkové měsíční příjmy žalovaná v žádosti stanovila v částce 12 259 Kč, měsíční výdaje na bydlení a energie v částce 3 500 Kč a výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady pak ve výši 5 000 Kč měsíčně. Dále žalovaná uvedla, že nemá sjednaný úvěr zajištěný nemovitostí určenou k bydlení, bydlí v nájmu, je rozvedená, nemá vyživovací povinnost, nemá osobní bankovní účet a dosáhla středoškolského vzdělání. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 a ze seznamu pohledávek soud zjistil, že žalobkyně uzavřela se společností , Anonymizováno, smlouvu o postoupení pohledávek, na jejímž základě nabyla předmětnou pohledávku. Z listiny označené jako „Potvrzení o zaplacení kupní ceny“ ze dne 25. 3. 2025 plyne, že společnost , Anonymizováno, potvrdila, že jí na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 byla na účet připsána částka ve výši kupní ceny pohledávek. Z listiny označené jako „oznámení o postoupení pohledávek“ ze dne 2. 4. 2025 vyplývá, že žalovaná byla společností , Anonymizováno, vyrozuměna o postoupení dluhu z výše specifikované smlouvy na žalobkyni, s tím, že celková výše dluhu k 20. 2. 2025 činila 41 262,17 Kč. Zároveň byla žalovaná společností , Anonymizováno, vyzvána k uhrazení dlužné částky na účet žalobkyně. Dopisem ze dne 17. 7. 2025 vyzvala žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovanou k zaplacení dluhu vyčísleného v celkové výši 40 637,09 Kč ve lhůtě do 1. 8. 2025, a upozornila ji, že v opačném případě přistoupí k soudnímu vymáhání dluhu; dopis odeslal zástupce žalobkyně žalované téhož dne doporučenou poštovní zásilkou (což je patrné z poštovního podacího lístku).

6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 20. 3. 2023 uzavřely společnost , Anonymizováno, a žalovaná písemnou smlouvu, kterou se společnost , Anonymizováno, zavázala žalované poskytnout (a poskytla) finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se oproti tomu zavázala vrátit jí tyto peněžní prostředky spolu s poplatky a úrokem ve 14 měsíčních splátkách ve výši 2 656 Kč, avšak na úhradu tohoto dluhu doposud splatila jen 11 800 Kč. Před uzavřením smlouvy společnost , Anonymizováno, – v rámci posuzování, zda je žalovaná schopna budoucí úvěr splácet (a splatit) – od žalované zjistila některé dílčí informace o jejích příjmech, komplexně však její poměry (zejména výdaje), v rozsahu relevantním pro posouzení její úvěruschopnosti, nezjistila ani přiměřeně neověřila. Předmětnou pohledávku za žalovanou společnost , Anonymizováno, v březnu 2025 postoupila žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno.

7. Po právní stránce soud písemnou smlouvu uzavřenou dne 20. 3. 2023 mezi společností , Anonymizováno, a žalovanou hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále též jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (společnost , Anonymizováno, úvěr nabízela v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaná s ní nejednala v rámci podnikatelské činnosti ani v rámci samostatného výkonu povolání).

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalované, tzn. její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

10. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

11. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. V odůvodnění téhož rozsudku Nejvyšší soud připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

12. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

13. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. , spisová značka, .

14. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit také (teleo)logickým výkladem příslušných ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se vyhnout ověření informací, které mu spotřebitel sdělil. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

15. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy i teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

16. Ve vztahu k této věci je třeba uvést, že společnost , Anonymizováno, od žalované zjistila spíše obecné informace o jejích výdělkových a výdajových poměrech. Konkrétně zjistila nízké příjmy žalované ve výši cca 15 000 Kč čistého měsíčně, resp. 13 000 Kč za poslední prověřovaný měsíc (leden 2023), což je sama o sobě částka, která dává nepříliš vysokou záruku schopnosti žalované plnit jakékoliv finanční závazky nad rámec (minimálních) běžných životních výdajů. Příjmy žalované společnost , Anonymizováno, ověřila – byť se tak stalo pracovní smlouvou, z níž plyne, že její pracovní poměr skončil 31. 1. 2020, z dokladů o příjmech (výplatních pásek) vyplynulo, že pracovní poměr trvá, tedy byl prodloužen či změněn na dobu neurčitou, anebo nově sjednán. Přesto společnost , Anonymizováno, neučinila zadost své povinnosti, aby řádně (komplexně a odborně) posoudila schopnost žalované úvěr splácet. Výdaje žalované totiž zjistila (z tvrzení žalované) obecně v celkové výši 8 500 Kč, což je částka, která má odpovídat součtu výdajů na bydlení (v nájmu) ve výši 3 500 Kč (a to včetně energií) a ostatním životním výdajům žalované ve výši 5 000 Kč. Společnost , Anonymizováno, pravidelné výdaje žalované blíže nespecifikovala ani nijak neověřila, přestože skutečné (reálné) životní výdaje, včetně těch na bydlení, jež zpravidla odčerpávají významnou část měsíčních příjmů jednotlivce (popř. domácnosti), a do nichž patří i výdaje s bydlením související (voda, teplo, plyn, elektřina), mohou a zpravidla významně přesahují žalovanou uvedenou částku, a to i tehdy, pokud by žalovaná disponovala vlastním bydlení, tedy tím spíše, pokud deklarovala, že bydlí v nájmu. Ani žalovanou sdělený údaj o výdajích na bydlení společnost , Anonymizováno, nijak neprověřila, přestože tomu nic nebránilo a ověření takového výdaje je snadné (nájemní smlouva, doklady o platbách SIPO apod.). Společnost , Anonymizováno, tedy nezískala informace, které by jí poskytly spolehlivý a ucelený obraz o poměrech žalované a její schopnosti úvěr splácet (a nakonec splatit), a žalované poskytla spotřebitelský úvěr, ačkoliv zjistila její značně podprůměrný příjem a nijak neprověřila její (nepříliš věrohodná) tvrzení o celkových výdajích.

17. K tomu soud ještě podotýká, že v doplnění žaloby žalobkyně uvedla, že výdaje žalované byly ověřeny z výpisů z bankovního účtu. K tomuto tvrzení však žalobkyně neoznačila žádné důkazy ani přes poučení, kterého se jí od soudu dostalo dle § 118a odst. 3 o. s. ř., a nadto je toto tvrzení v rozporu s obsahem žádosti žalované o úvěr, ve které uvedla, že nemá žádný „osobní bankovní účet“.

18. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je minimalizace případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění konkrétních údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, jež dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z výše zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, .

19. Je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost žadatele (spotřebitele). Oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Pokud spotřebitel potřebné informace, tj. informace dostatečné co do rozsahu i podrobností, poskytovateli odmítne sdělit anebo mu neposkytne součinnost k jejich následnému přiměřenému ověření, má být následkem odmítnutí žádosti o úvěr. A samotný proces posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout tak, aby v případném soudním sporu soud – který tak má učinit z úřední povinnosti – mohl zhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru byla naplněna. Nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru, nikoliv spotřebiteli (§ 1812 OZ per analogiam). Neposkytnutí informací spotřebitelem poskytovateli neumožňuje zcela nahradit chybějící konkrétní údaje těmi paušálními (statistickými, popř. údajem o životním minimu). Takové paušální údaje mohou být použity pouze jako doplněk při vyhodnocení žadatelem sdělených (a přiměřeně doložených) údajů o příjmech a výdajích.

20. Nemůže jít k tíži žalované, tj. spotřebitele, která je objektivním právem zvláště chráněna před nepřiměřenými praktikami některých osob, že byla v soudním řízení pasivní. Zvýšená ochrana slabší strany právního vztahu s podnikatelem, je zde mj. pro to, že je zde předpoklad snížené schopnosti náležitě hájit svá práva.

21. Předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru, uzavřená mezi společností , Anonymizováno, a žalovanou, z níž žalobkyně v této věci uplatňuje nároky, je tudíž neplatná dle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném ode dne 29. 5. 2022, podle něhož platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

22. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětné smlouvy trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

23. Již z žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů, je zřejmé, že žalovaná – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – čerpala úvěr ve výši 20 000 Kč – viz smlouva o úvěru a zároveň, že společnosti , Anonymizováno, následně postupně vrátila celkem 11 800 Kč. Dle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaná povinna vrátit společnosti , Anonymizováno, , resp. nyní žalobkyni, jež předmětnou pohledávku od této společnosti nabyla postoupením podle § 1879 a násl. OZ, celkem částku 8 200 Kč (tj. nesplacenou část jistiny úvěru).

24. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaná nemohla učinit ve lhůtě, kterou jí určila žalobkyně dopisem (předžalobní výzvou) ze dne 17. 7. 2025, tj. ve lhůtě do 1. 8. 2025. Dopis byl žalované odeslán na adresu jejího bydliště téhož dne a za užití domněnky dojití dle § 573 OZ jí byl doručen dne 22. 7. 2025, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání (dny 19. 7. a 20. 7. 2025) připadly na víkend).

25. Žalovaná, jak již soud zmínil, byla v řízení pasivní a ani žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňovala a z obsahu spisu nejsou patrné. Soud tedy ve své podstatě mohl vycházet toliko z ujištění, která – jakkoliv zřejmě nebyla pravdivá – žalovaná dala společnosti , Anonymizováno, , tj. že je s to úvěrovou jistinu spolu s poplatky zaplatit ve splátkách, k jejichž placení se zavázala. Praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaná je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ, je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím (konstitutivně) určujícím lhůtu k plnění dle § 87 odst. 2 ZSÚ, a tudíž věřiteli nelze přiznat úrok z prodlení. Soud tento názor nezastává, neboť § 87 odst. 2 ZSÚ předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká doba plnění odpovídá možnostem spotřebitele. Z jeho dikce je zřejmé, že předpokládá materiální spor o takové lhůtě k plnění /a implicitně předpokládá i projevené (zjevné) přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 ZSÚ/, a zároveň návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci ovšem nic z toho nebylo naplněno. Žalovaná je již od počátku pasivní a není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla, fakticky zpochybňuje (anebo by třeba žalobou uplatněné nároky uznala, kdyby se k jednání dostavila). Žalobkyně zastávala názor, že spotřebitelský úvěr je platný a žalovaná byla povinna plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevný) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ a není zde ani návrh některé z účastnic, aby tuto lhůtu soud určil. Ostatně aby soud takový spor vůbec mohl projednat a rozhodnout o něm (určit lhůtu respektující zákonná kritéria), musí minimálně jedna (navrhující) strana, tj. zpravidla dlužnice, tvrdit a také prokazovat okolnosti relevantní pro posouzení otázky, jaká lhůta k vrácení nesplacené jistiny je přiměřená možnostem spotřebitele – jak jeho příjmům, tak celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Opačný závěr (než přijatý soudem v této věci) by současně vyžadoval, aby soud při určení lhůty k plnění ve věci, kdy na jedné straně věřitel dovozuje platnou smlouvu (a takto z ní nároky uplatňuje) a na druhé straně stojí pasivní dlužník – spotřebitel, jehož procesní stanovisko není známo (stejně jako nejsou známy jeho aktuální poměry), rozhodné okolnosti vyšetřil, tj. aby se v tomto ohledu neřídil zásadou projednací, nýbrž vyšetřovací – což však ze zákona (ZSÚ, popř. o. s. ř.) dovodit nelze. Ve věcech, kdy věřitel žádá plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a domáhá se úroku z prodlení v návaznosti na nesplnění dluhu ve sjednané lhůtě, spotřebitel (dlužnice) je pasivní, a soud z úřední povinnosti přihlédne k absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru, je namístě přiměřenou lhůtu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v části nesplacené jistiny) určit s ohledem na obsah spisu a výsledky provedeného dokazování (tj. zásadně dle obecné právní úpravy, s případným zohledněním požadavků § 87 odst. 2 ZSÚ, vyplynou-li v řízení najevo takové skutečnosti, které lze pod toto ustanovení podřadit, neboť to vyžaduje zásada ochrany slabší strany – spotřebitele). Tyto závěry nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, . Nejvyšší soud v té věci rozhodoval právě v situaci, kdy mezi účastníky existoval „zjevný spor o určení lhůty okamžiku splatnosti zbývající části jistiny“ (viz zejména odst. 16 a 22 jeho odůvodnění) a v takovém případě skutečně bylo třeba – při vypořádání neplatného spotřebitelského úvěru – postupovat dle zvláštní právní úpravy (§ 87 odst. 2 ZSÚ). Z pasivity žalované (jak tomu bylo i v této věci) ovšem bez dalšího nelze dovozovat existenci sporu mezi účastnicemi ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ.

26. Jelikož žalovaná žalobkyni částku 8 200 Kč ani zčásti neuhradila, počínaje následujícím dnem, tj. 2. 8. 2025, se s jejím zaplacením dostala do prodlení (srov. zejména § 1958 a § 1968 OZ) a je povinna žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (§ 1970 OZ).

27. Soud tudíž žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 200 Kč a úrok z prodlení (v sazbě 11,5 % ročně) za dobu od 2. 8. 2025 do zaplacení, a ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 27 184 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení, žalobu zamítl.

28. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci převážně úspěšná žalovaná měla proti žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož jí ale podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

29. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.