26 C 114/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného o zaplacení částky 25 440 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 2. 7. 2024 do zaplacení.

II. Co do částky 6 300 Kč, částky 2 000 Kč, částky 4 140 Kč a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaným výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 24. 7. 2024 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 25 440 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným dne 26. 7. 2023 uzavřela smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalovanému poskytla téhož dne peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč (převodem na jeho účet č. , č. účtu, ), které se jí žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 300 Kč do 2. 10. 2023. Vedle jistiny a poplatku uplatnila žalobkyně s odkazem na článek 2.3 smlouvy také náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč, a to za zaslané písemné výzvy ve dnech 29. 8. 2023, 9. 9. 2023, 28. 9. 2023 a 7. 10. 2023. Žalovaný na úhradu předmětného dluhu dosud nic nezaplatil. Žalobkyně tudíž uplatnila i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky (jistiny a poplatku) ve výši 21 300 Kč za dobu od 3. 10. 2023 do zaplacení. Dále se žalobkyně domáhala úhrady smluvní pokuty ve výši 0,10 % denně z dlužné částky (jistiny) ve výši 15 000 Kč od dne následujícího po dni splatnosti zápůjčky (tj. 3. 10. 2023) do 5. 7. 2024, tj. celkem částky 4 140 Kč. V návaznosti na výzvu soudu, aby žalobkyně doplnila svá tvrzení, jak konkrétně ověřila úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně soudu (podáním ze dne 24. 1. 2025) sdělila, že svá tvrzení doplňovat nebude, s tím, že je si vědoma, že soud zřejmě rozhodne, že předmětná smlouva není platná, a pro tento případ navrhla, aby soud žalované přiznal alespoň to, co od žalobkyně žalovaný nabyl, a úrok z prodlení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci jednal dne 24. 3. 2025. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, přestože k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu, a žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Dle § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil tyto skutečnosti: Ze Smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky dne 26. 7. 2023 vyplývá, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému bezúčelovou a bezhotovostní zápůjčku ve výši 15 000 Kč, převodem na bankovní účet , č. účtu, , nejpozději do dvou dnů od účinnosti smlouvy. Žalovaný se zavázal žalobkyni tuto částku vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 300 Kč, to vše ve třech splátkách ve výši 7 100 Kč, z nichž první byla splatná 31. den, druhá 62. den a třetí 93. den od poskytnutí zápůjčky. Obsahem smlouvy je též ujednání, že při prodlení žalovaného s úhradou platby je žalobkyně oprávněna požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 500 Kč za každou jednu zaslanou písemnou upomínku a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Ve všeobecných obchodních podmínkách žalobkyně je mimo uvedeno, že jejich podpisem žalovaný prohlásil a potvrdil, že důkladně posoudil svoji majetkovou situaci, že je schopen splácet zápůjčku, že není v prodlení se zaplacením závazku třetí osobě a že není evidován v databázích dlužníků. Z výpisu z účtu č. , č. účtu, z 30. 6. 2023 /jeho části, kterou žalobkyně předložila) je zřejmé, že tento účet je veden na jméno žalovaného a že za dané měsíční období byly na tento účet připsány příjmy v celkové výši 25 582,50 Kč a odepsány z něj byly výdaje v celkové výši 25 500,67 Kč. Z výpisu z účtu č. , č. účtu, vedeného na žalobkyni soud zjistil, že dne 26. 7. 2023 byla z tohoto účtu zaslána platba 15 000 Kč, a to ve prospěch účtu č. , č. účtu, . V upomínce z 29. 8. 2023 je uvedeno, že žalobkyně žalovaného vyzývá k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 7 934 Kč; obdobně byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu ve výši 8 861 Kč upomínkou ze dne 9. 9. 2023 a v oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 28. 9. 2023 (uveden dluh 24 427 Kč) a dále v opakované výzvě k úhradě ze dne 7. 10. 2023, kdy měl dluh činit 25 169 Kč (včetně smluvních poplatků, úroku z prodlení a nákladů spojených s upomínkami). Dopisem (předžalobní výzvou) z 21. 6. 2024 žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu v celkové výši 27 788 Kč, a to ve lhůtě do tří dnů, a upozornila ho, že jinak přistoupí k soudnímu vymáhání dluhu; dopis odeslal zástupce žalobkyně žalovanému téhož dne, a to doporučenou poštovní zásilkou (což plyne z poštovního podacího lístku). Z obsahu provedených důkazů nevyplynulo, že by žalovaný při sjednávání úvěru vystupoval jako podnikatel anebo v rámci výkonu svého povolání (ostatně ve smlouvě samotné je označen rodným číslem a bydlištěm a smlouva samotná odkazuje na zákon o spotřebitelském úvěru).

5. Na základě shora uvedených dílčích skutkových zjištění soud – po skutkové stránce – dospěl k tomuto závěru: Dne 26. 7. 2023 uzavřela žalobkyně s žalovaným písemnou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč, které se jí žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 6 300 Kč nejpozději do 93. dnů ode dne poskytnutí těchto prostředků, tj. od 26. 7. 2023. Celkem se tak žalobkyni zavázal zaplatit na jistině a poplatku 21 300 Kč, dosud jí však nic neuhradil. Před uzavřením smlouvy žalobkyně nezjistila konkrétní údaje o poměrech (příjmech a výdajích) žalovaného.

6. Po právní stránce soud vztah mezi žalobkyní a žalovaným, který byl založen písemnou smlouvou ze dne 26. 7. 2023, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o zápůjčce uzavřené podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), na základě níž žalobkyně (zapůjčitel) přenechala žalovanému (vydlužiteli) zastupitelnou věc (peníze) tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání).

7. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Při posuzování úvěruschopnosti, tzn. schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

9. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, přičemž soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

10. V řízení, ve kterém věřitel uplatňuje pohledávky ze spotřebitelského úvěru, je soud povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda věřitel naplnil povinnosti vyplývající pro něj z § 86 odst. 1 ZSÚ, tj. zda před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18).

11. Žalobkyně netvrdila, zda vůbec, a pokud ano, tak jaké konkrétní informace stran schopnosti žalovaného splácet (a splatit) požadovaný spotřebitelský úvěr od žalovaného, popř. odjinud, před uzavřením úvěrové smlouvy zjišťovala, a jak je ověřila. K výzvě soudu (učiněné v rámci přípravy jednání), aby v tomto ohledu svá tvrzení a důkazní návrhy doplnila, jen uvedla, že tak neučiní. A jelikož se žalobkyně k jednání před soudem nedostavila, byť řádně omluvena, nemohl ji soud při jednání znovu vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů postupem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a zároveň ji poučit o možných následcích nesplnění této výzvy v podobě (částečného) procesního neúspěchu v této věci. Žalobkyně tedy neunesla procesní břemena (tvrzení a důkazní), zda před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru náležitě prověřila úvěruschopnost žalovaného, a při rozhodnutí věci tudíž vycházel z toho, že se tak nestalo, pročež je smlouva neplatná.

12. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

13. Žalovaný – na základě (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – od žalobkyně čerpal zápůjčku ve výši 15 000 Kč a následně žalobkyni nic nezaplatil (zápůjčku ani zčásti nevrátil). Žalovaný byl v řízení pasivní, a tedy netvrdil (ani neprokazoval), že by žalobkyni cokoliv zaplatil. Dle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tedy žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč (nesplacenou úvěrovou jistinu).

14. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky (15 000 Kč) žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit ve lhůtě tří dnů, kterou mu žalobkyně stanovila k zaplacení v dopise (předžalobní výzvě) ze dne 21. 6. 2023. Dopis byl odeslán dne 21. 6. 2023 a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ byl žalovanému doručen dne 26. 6. 2023, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání (22. 6. a 23. 6. 2023 byl víkend), přičemž třídenní lhůta uplynula dne 1. 7. 2023 (29. 6. a 30. 6. 2023 byl víkend).

15. Žalovaný, jak již soud zmínil, byl v řízení pasivní a ani žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňoval a z obsahu spisu nejsou patrné. Soud tedy ve své podstatě mohl vycházet toliko z ujištění, které – jakkoliv zřejmě nebylo zcela pravdivé – žalovaný dal žalobkyni, že je s to úvěrovou jistinu spolu s poplatkem zaplatit žalobkyni nejpozději do 93 dnů. Praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaný je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ, je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím (konstitutivně) určujícím lhůtu k plnění dle § 87 odst. 2 ZSÚ, a tudíž věřiteli nelze přiznat úrok z prodlení. Soud tento názor nezastává, neboť § 87 odst. 2 ZSÚ předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká doba plnění odpovídá možnostem spotřebitele. Z jeho dikce je zřejmé, že předpokládá materiální spor o takové lhůtě k plnění /a implicitně předpokládá i projevené (zjevné) přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 ZSÚ/, a zároveň návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může toliko vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci ovšem nic z toho nebylo naplněno. Žalovaný je již od počátku pasivní a není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla, fakticky zpochybňuje (anebo by třeba žalobou uplatněné nároky uznal, kdyby se k jednání dostavil). Žalobkyně zastávala názor, že spotřebitelský úvěr je platný a žalovaný byl povinen plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevný) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ a není zde ani návrh některého z účastníků, aby tuto lhůtu soud určil. Ostatně aby soud takový spor vůbec mohl projednat a rozhodnout o něm (určit lhůtu respektující zákonná kritéria), musí minimálně jedna (navrhující) strana, tj. zpravidla dlužník, tvrdit a také prokazovat okolnosti relevantní pro posouzení otázky, jaká lhůta k vrácení nesplacené jistiny je přiměřená možnostem spotřebitele – jak příjmům, tak celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Opačný závěr (než přijatý soudem v této věci) by současně vyžadoval, aby soud při určení lhůty k plnění ve věci, kdy na jedné straně věřitel dovozuje platnou smlouvu (a takto z ní nároky uplatňuje) a na druhé straně stojí pasivní dlužník – spotřebitel, jehož procesní stanovisko není známo (stejně jako nejsou známy jeho aktuální poměry), rozhodné okolnosti vyšetřil, tj. aby se v tomto ohledu neřídil zásadou projednací, nýbrž vyšetřovací – což však ze zákona (ZSÚ, popř. o. s. ř.) dovodit nelze. Ve věcech, kdy věřitel žádá plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a domáhá se úroku z prodlení v návaznosti na nesplnění dluhu ve sjednané lhůtě, spotřebitel (dlužník) je pasivní, a soud z úřední povinnosti přihlédne k absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru, je namístě přiměřenou lhůtu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v části nesplacené jistiny) určit s ohledem na obsah spisu a výsledky provedeného dokazování (tj. zásadně dle obecné právní úpravy, s případným zohledněním požadavků § 87 odst. 2 ZSÚ, vyplynou-li v řízení najevo takové skutečnosti, které lze pod toto ustanovení podřadit, neboť to vyžaduje zásada ochrany slabší strany – spotřebitele).

16. Shora uvedené závěry soudu nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Nejvyšší soud v té věci rozhodoval právě v situaci, kdy mezi účastníky existoval „zjevný spor o určení lhůty okamžiku splatnosti zbývající části jistiny“ (viz zejména odst. 16 a 22 jeho odůvodnění) a v takovém případě skutečně bylo třeba – při vypořádání neplatného spotřebitelského úvěru – postupovat podle zvláštní právní úpravy (§ 87 odst. 2 ZSÚ). Z pasivity žalovaného (jak tomu bylo i v této věci) ovšem bez dalšího nelze dovozovat existenci sporu mezi účastníky ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ.

17. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 15 000 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 2. 7. 2023, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

18. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč a zákonný úrok z prodlení (12,75 % ročně) z této částky za dobu od 2. 7. 2024 do zaplacení. Ve zbytku, tj. co do částky 6 300 Kč, částky 2 000 Kč a částky 4 140 Kč, soud žalobu zamítl.

19. Jelikož poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v tomto řízení je v podstatě stejný (v rámci předmětu řízení byl zohledněn i úrok z prodlení vyčíslený ke dni rozhodnutí soudu), podle § 142 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

20. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.