26 C 115/2023

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 24 900 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 12 900 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 4. 2023 do zaplacení.

II. Co do částky 12 000 Kč, úroku ve výši 5 427,95 Kč, úroku ve výši 23,43 % ročně z částky 15 000 Kč od 24. 3. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení přesahujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 26. 6. 2023 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 24 900 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně – , právnická osoba, , IČO , Anonymizováno, , sídlem , adresa, (dále též jen „společnost , Anonymizováno, “), dne 20. 7. 2020 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , na jejímž základě společnost , Anonymizováno, žalovanému poskytla v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se jí žalovaný zavázal splatit formou pravidelných týdenních splátek ve výši 450 Kč, s tím, že první splátka byla splátka dne 27. 7. 2020 a poslední 13. 9. 2021. Vedle úvěrové jistiny se žalovaný zavázal zaplatit úrok za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč. Žalovaný však dosud uhradil jen částku 2 100 Kč, kterou společnost , Anonymizováno, započetla zčásti na úrok (1 600 Kč) a zčásti na poplatek za hotovostní inkaso (500 Kč). Žalobkyně uplatnila jistinu ve výši 15 000 Kč a zůstatek úroku a poplatků. Dále požadovala úrok kapitalizovaný za dobu od 14. 9. 2021 do 23. 3. 2023 v částce 5 427,95 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný za stejnou dobu v částce 1 969,17 Kč, dále 23,43% úrok z jistiny za dobu od 24. 3. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny a za shodnou dobu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci jednal dne 8. 4. 2024. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, přestože k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu, a žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Dle § 101 odst. 3 o. s. ř. tudíž soud projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Při jednáních soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a zjistil rovněž, že je oprávněna mj. k podnikání v oblasti poskytování či zprostředkování spotřebitelského úvěru. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 20. 7. 2020 vyplývá, že společnost , Anonymizováno, poskytla žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr formou zápůjčky, když mu tohoto dne v hotovosti přenechala peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal společnosti , Anonymizováno, tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 3 000 Kč, administrativním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách ve výši 450 Kč; první splátka byla splatná sedmý kalendářní den po uzavření smlouvy. Z článku 1.4 smlouvy vyplývá, že zápůjční úroková sazba byla sjednána v sazbě 32,15 % ročně, a to jako pevná pro celou dobu trvání smlouvy, přičemž na základě článku 1.3 byla smlouva uzavřena na dobu určitou (60 týdnů). Z obsahu smlouvy vyplývá i to, že žalovaný – při jejím sjednávání – nevystupoval jako podnikatel ani v rámci výkonu svého povolání. Z listiny označené „Karta zákazníka/žádost o spotřebitelský úvěr“ ze dne 20. 7. 2020 vyplývá, že žalovaný společnosti , Anonymizováno, sdělil, že je svobodný, je vyučen a od měsíce dubna 2020 je zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, . s měsíčním příjmem 20 003 Kč, pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou a za poslední tři roky má jít o jeho jediné zaměstnání. Uvedl též, že bydlí v nájmu a za bydlení měsíčně vynakládá 3 550 Kč (celkové výdaje činí 7 100 Kč, hradí napůl s přítelkyní) a jeho jiné měsíční výdaje dosahují částky 5 000 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 23. 3. 2023, potvrzení o úhradě (úplaty za postoupení) a seznamu postupovaných pohledávek vyplývá, že společnost , Anonymizováno, postoupila žalobkyni pohledávky z předmětné úvěrové smlouvy. Z dopisu z 19. 4. 2023 je zřejmé, že společnost , Anonymizováno, žalovanému oznámila postoupení pohledávky žalobkyni; dopis obsahuje též výzvu k zaplacení dluhu žalobkyni. Z podacího lístku vyplývá, že žalobkyně dne 19. 4. 2023 odeslala žalovanému doporučenou poštovní zásilku.

7. Dopisem ze dne 30. 5. 2023, žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu vyčísleného v částce 33 201,81 Kč ve lhůtě do 16. 6. 2023 a upozornila ho, že jinak přistoupí k soudnímu vymáhání; dopis odeslal zástupce žalobkyně žalovanému téhož dne (30. 5. 2023), a to doporučenou poštovní zásilkou (což je patrné z poštovního podacího lístku).

8. Z pracovní smlouvy vyplývá, že žalovaný je od 1. 4. 2020 na dobu určitou (do 31. 12. 2020) zaměstnán jako , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, u zaměstnavatele , právnická osoba, . s tarifní hodinovou mzdou 112 Kč, s tím, že jde o sezónní práce. Ve smlouvě je uvedeno, že má toliko základní vzdělání. Z výplatních pásek je zřejmé, že žalovanému zaměstnavatel vyplatit mzdu ve výši 25 134 Kč (za duben 2020) a 14 871,80 Kč (za květen 2020). Ze smlouvy o nájmu bytu ze dne 2. 12. 2019 vyplývá, že žalovaný byl v době od 1. 12. 2019 do 29. 2. 2020 nájemcem bytu o velikosti 1+1 v , adresa, . Pokud jde o nájemné (platby), smlouva odkazuje na přílohu č. , hodnota, ; tu však žalobkyně nepředložila.

9. Na základě shora uvedených dílčích skutkových zjištění soud – po skutkové stránce – dospěl k tomuto závěru: Dne 20. 7. 2020 uzavřela společnost , Anonymizováno, a žalovaný písemnou smlouvu, na jejímž základě společnost , Anonymizováno, poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se jí žalovaný zavázal vrátit ve sjednaných splátkách s dohodnutým poplatkem (celkem 9 000 Kč) a úrokem (3 000 Kč za dobu do sjednané splatnosti), nejpozději do 13. 9. 2021, avšak žalovaný společnosti , Anonymizováno, ke dni 23. 3. 2023, resp. dosud zaplatil v součtu toliko částku 2 100 Kč. Před smlouvy společnost , Anonymizováno, , při posuzování, zda je žalovaný (který nevystupoval jako podnikatel ani smlouvu neuzavíral v rámci výkonu svého povolání) schopen budoucí úvěr splácet (a splatit), od žalovaného zjistila jen některé dílčí a obecné informace o jeho poměrech, které dostatečně neověřila. V březnu 2023 společnost , Anonymizováno, na žalobkyni převedla (postoupila) pohledávku za žalovaným, jež vyplývá z předmětné smlouvy. Dne 19. 4. 2023 žalobkyně žalovanému odeslala poštou písemnou výzvu k zaplacení dluhu, což však žalovaný ani zčásti neučinil.

10. Po právní stránce soud vztah mezi společností , Anonymizováno, a žalovaným, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 20. 7. 2020, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni jejího uzavření (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání).

11. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Při posuzování úvěruschopnosti žalované, tzn. její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

13. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

14. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda společnost , Anonymizováno, , jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z § 86 ZSÚ.

15. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

16. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

17. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

18. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době účinného znění ZSÚ by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, zjistí-li od něj a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

19. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

20. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

21. Konkrétně v této věci z provedených důkazů vyplynulo, že společnost , Anonymizováno, od žalovaného zjistila některé obecné údaje o jeho osobních poměrech (není ženatý, žije s přítelkyní), dosaženém vzdělání (v pracovní smlouvě uvádí základní vzdělání, společnosti , Anonymizováno, žalovaný sdělil, že je vyučen), o jeho zaměstnání na dělnické pozici (sezónní práce) a čistém měsíčním příjmu (20 003 Kč). Příjem žalobkyně ověřila za dva měsíce. Údaje o výdajích žalovaného společnost , Anonymizováno, zjistila jen obecně.

22. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného vykazuje jisté nedostatky. Žalovaný u společnosti , Anonymizováno, požádal o nebankovní (zásadně spíše nevýhodný, dražší) úvěr a již jen z toho bylo zřejmé, že není schopen pokrývat měsíční výdaje svými příjmy a musí je dotovat z externích zdrojů. Pracovní poměr byl sjednán od dubna 2020 do konce roku 2020 (předtím byl bez zaměstnání, neboť uvedl, že v posledních třech letech byl zaměstnán pouze u jednoho zaměstnavatele), a jeho průměrný příjem za první dva měsíce trvání pracovního poměru byl 20 003 Kč. Pokud by byly poměry žalovaného dány tak, že by jeho (spolehlivý, pravidelný) příjem činil 2 003 Kč a jeho celkové měsíční výdaje byly dány ve výši 8 550 Kč, nejspíše by neměl problém dosáhnout na bankovní (výhodnější) úvěr s obdobným úvěrovým rámcem, který získal od společnosti , Anonymizováno, , a jenž by nebyl zatížen kupř. absurdním poplatkem za hotovostní inkaso splátek – 6 000 Kč (40 % jistiny) a odměnou za administrativní činnost – 3 000 Kč (20 % jistiny) a zřejmě ani úrokem v sazbě přes 30 % ročně. Výdaje žalovaného – krom toho, že je společnost , Anonymizováno, nezjistila v takovém rozsahu, aby jí poskytly spolehlivý a ucelený obraz o poměrech žalovaného a jeho schopnosti úvěr splácet (a splatit) – nebyly náležitě zjištěny ani ověřeny. Například z listiny týkající se nájmu bytu v , adresa, nevyplynula výše závazku, přičemž náklady za bydlení v celkové výši 7 100 Kč, tj. nájemné a platby za plnění obvykle poskytovaná s užíváním bytu, se jeví jako nízké – tedy je bylo namístě více specifikovat a ověřit. Nadto je v nájemní smlouvě je jako nájemce uveden pouze žalovaný, tj. celková platební povinnost tíží jeho, a jiné poměry ověřovány ani nebyly. Za jisté rizikové faktory, které měly vést k významně pečlivějšímu postupu, lze považovat i věk žalovaného (tehdy mu bylo , Anonymizováno, let) a skutečnost, že první zaměstnání v posledních třech letech získal až krátce před žádostí o úvěr a jednalo se o sezónní dělnickou práci na dobu určitou.

23. Společnost , Anonymizováno, tedy náležitě nezjistila a neověřila pravidelné výdaje žalovaného (a žalovaný po sjednání úvěru zaplatil pouze 2 100 Kč z celkového závazku 27 000 Kč), což vedlo soud k závěru, že posouzení úvěruschopnosti v jeho případě nebylo dostatečné, resp. neodpovídá požadavku odborné péče (§ 75 ZSÚ).

24. Proces posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr musí proběhnout takovým způsobem, aby v případném soudním sporu mohl soud, který je tak povinen činit z úřední povinnosti, vyhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru (náležité posouzení úvěruschopnosti) byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst k tíži poskytovateli úvěru a nikoliv spotřebiteli (srov. § 1812 OZ per analogiam). Už jen z tohoto důvodu by si měl poskytovatel, přinejmenším z právní opatrnosti, ponechat kopie všech listin významných pro posouzení úvěruschopnosti žadatele, aby se v případném soudním řízení neocitl v důkazní nouzi při prokazování naplnění základního zákonného předpokladu platnosti spotřebitelského úvěru. Soud se tedy v tomto ohledu nemůže ztotožnit se závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích, přijatými v rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, tj. že postačí, že předmětné listiny (ověřující sdělení údaje) měl poskytovatel spotřebitelského úvěru k dispozici ke dni sepsání smlouvy, přičemž tuto skutečnost je možné dostatečně zjistit pouze z listiny vytvořené poskytovatelem, resp. jeho zástupcem. Zvláště když je soudu z úřední činnosti, resp. z rozhodování obdobných případů známo, že postup poskytovatelů nebankovních úvěrů v tomto směru často vykazuje zásadní nedostatky.

25. Společnost , Anonymizováno, sice od žalovaného získala určité listiny, avšak ty – alespoň ne v podobě, v níž (jedno z jakého důvodu anebo pohnutky) byly předloženy soudu – nijak neověřují žalovaným uvedené údaje ohledně výdajů. Jiné důkazy žalobkyně neoznačila (ani nepředložila), a jelikož se k jednání (byť řádně omluvena) nedostavila, nemohl ji soud případně vyzvat k doplnění tvrzení a důkazů postupem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a současně ji upozornit na možné následky nesplnění této výzvy (riziko úplného či částečného procesního neúspěchu).

26. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je eliminace (či alespoň minimalizace) případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění konkrétních údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, jež dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z již zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

27. Ostatně platí, že je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace anebo neposkytne součinnost k jejich ověření, má být následkem odmítnutí jeho žádosti.

28. Žalovaný předmětný úvěr řádně (dohodnutým způsobem) v podstatné části nesplatil, což dokresluje závěr soudu, že proces posouzení jeho úvěruschopnosti nebyl příliš důsledný a nedal správnou odpověď na otázku, zda je schopen úvěr řádně splácet.

29. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

30. Závěr o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby namísto absolutní neplatnosti nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (§ 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je též ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

31. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje ustanovení § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

32. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

33. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby věřitel před jejím uzavřením řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, v neposlední řadě vychází rovněž z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se též vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku z 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

34. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

35. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

36. Z žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména smlouvy), je zřejmé, že žalovaný – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – čerpal úvěrovou jistinu (15 000 Kč) a zároveň, že společnosti , Anonymizováno, následně vrátil celkem 1 500 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit společnosti , Anonymizováno, , resp. nyní žalobkyni, která předmětnou pohledávku od této společnosti nabyla postoupením dle § 1879 a násl. OZ, částku 12 900 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

37. Pokud jde o přiměřenou dobu k zaplacení (vrácení) částky 12 900 Kč, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný nemohl učinit v návaznosti na výzvu stanovenou dopisem z 19. 4. 2023, jehož odeslání bylo prokázáno (srov. § 1958 OZ). Dopis byl odeslán žalovanému dne 19. 4. 2023 a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ mu byl doručen dne 24. 4. 2023, tj. třetí pracovní den po odeslání (dny 22. a 23. 4. 2023 připadly na víkend). S ohledem na § 1958 OZ byl žalovaný povinen plnit bez zbytečného odkladu po doručení výzvy (žádosti o plnění), tj. dne 25. 4. 2023.

38. Žalovaný byl v řízení od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě tedy neuplatňoval a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

39. Protože žalovaný žalobkyni částku 12 900 Kč dosud neuhradil, počínaje dnem následujícím, tj. 26. 4. 2023, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. zejména § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ).

40. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 900 Kč a dále zákonný úrok z prodlení (ve výši 15 % ročně) z této částky za dobu od 26. 4. 2023 do zaplacení. Ve zbytku, tj. co do částky 12 000 Kč, úroku ve výši 5 427,95 Kč, úroku ve výši 23,43 % ročně z částky 15 000 Kč od 24. 3. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení, soud žalobu zamítl.

41. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci více úspěšný žalovaný měl vůči žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož mu však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

42. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.