26 C 14/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 91 547,66 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 2 383 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 14. 6. 2022 do zaplacení.

II. Co do částky 89 164,66 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 91 417,66 Kč od 5. 10. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou došlou soudu 5. 10. 2023 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 91 547,66 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že 28. 8. 2020 s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr ve výši 180 999 Kč za účelem financování kupní ceny motorového vozidla, s tím, že úvěrová jistina byla vyplacena na účet prodejce. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr žalobkyni s úrokem ve výši 22,774613 % ročně, a to v 60 měsíčních splátkách ve výši 5 612 Kč, z nichž poslední měla být splatná 25. 8. 2025. Celkem měl takto žalovaný žalobkyni zaplatit částku 304 320 Kč. Žalovaný však žalobkyni na úhradu úvěru zaplatil za dobu do zesplatnění úvěru celkem 101 616 Kč; žalobkyně úvěr zesplatnila 25. 5. 2022. Jelikož žalovaný úvěr nesplatil, v souladu se smlouvou o zajišťovacím převodu práva žalobkyně vozidlo zajistila, zpeněžila a strženou částku použila na úhradu dluhu. V době po zesplatnění úvěru se dluh snížil o částku 77 000 Kč. Celkem byla tedy na účet pohledávky přijata částka 178 616 Kč. Vedle částky 91 547,66 Kč se žalobkyně domáhala úvěrového úroku a úroku z prodlení. Žalobkyně též uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy prověřila schopnost žalovaného úvěr splatit a popsala způsob tohoto prověřování.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci jednal dne 26. 4. 2024. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a zjistil její předmět podnikání (mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů). Dne 28. 8. 2020 uzavřeli účastníci smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , kterou žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 180 999 Kč za účelem financování kupní ceny motorového vozidla , Anonymizováno, , Anonymizováno, , s tím, že úvěrová jistina bude vyplacena na účet prodejce , právnická osoba, . Žalovaný se zavázal úvěr žalobkyni splatit celkem 60 měsíčními splátkami ve výši 5 612 Kč (včetně 540 Kč za pojištění vozidla); první byla splatná 25. 9. 2020, poslední měla být splatná 25. 8. 2025. Celkem se žalovaný žalobkyni zavázal zaplatit 304 320 Kč; úrok byl sjednán v sazbě 22,774613 % ročně. Uvedené skutečnosti vyplynuly přímo z žalobkyní předložené úvěrové smlouvy, z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze splátkového kalendáře, v němž jsou zaznamenány i platby žalovaného (částka 5 612 Kč v měsících září 2020 až duben 2022). Další obsah právního vztahu mezi účastníky vyplynul z všeobecných úvěrových podmínek žalobkyně. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad, výzvy k zaplacení celého úvěru – zesplatnění ze dne 25. 5. 2022 a kalkulace finančního vyrovnání vyplývá, že žalovaný úvěr čerpal, dostal se do prodlení s jeho splácením a žalobkyně jej poté vyzvala ke splacení celého úvěru ve lhůtě do 14 dnů ode dne sepsání výzvy, resp. oznámení o zesplatnění; z poštovního podacího archu z 25. 5. 2022 soud zjistil, že toho dne žalobkyně žalovanému odeslala doporučenou poštovní zásilku na adresu jeho bydliště. Ze saldokonta úvěrové smlouvy jsou rovněž patrné jednotlivé úhrady (platby) žalovaného (20 zaplacených splátek) i to, že z prodeje předmětného automobilu žalobkyně získala a na úhradu dluhu použila částku 77 000 Kč. Z předžalobní upomínky z 26. 1. 2023 je zřejmé, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu ve lhůtě 7 dnů a zároveň jej upozornil na hrozící soudní vymáhání; z poštovního podacího archu z 27. 1. 2023 soud zjistil, že zástupce žalobkyně žalovanému toho dne odeslal doporučenou poštovní zásilku, taktéž na adresu jeho bydliště. Z kupní smlouvy z 21. 6. 2022, faktury s VS , var. symbol, z 30. 6. 2022, faktury s VS , var. symbol, z 22. 6. 2022 a oznámení o prodeji vozidla z 30. 6. 2022 vyplývá, že žalobkyně, prostřednictvím třetích osob, realizovala zajištění a prodej předmětného vozidla za kupní cenu ve výši 77 000 Kč, což žalovanému následně písemně oznámila. Fakturou s VS , var. symbol, z 7. 2. 2022 vyúčtovala společnost , právnická osoba, , žalobkyni částku 7 260 Kč (včetně DPH) za vymáhání dluhu vůči žalovanému. Z , Anonymizováno, listu klienta z 28. 8. 2020 vyplývá, že žalovaný žalobkyni sdělil, že je zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, , a to na dobu neurčitou, bez uvedení pracovní pozice, s měsíčním čistým příjmem ve výši 35 000 Kč, a dále, že má střední vzdělání, bydlí v podnájmu, je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost, přičemž měsíčně (jeho domácnost) vynakládá 10 000 Kč. V „Úvěrové zprávě“ je uvedeno, že žalovaný již čerpal úvěr ve výši 10 389 Kč, který měl splatit 5 splátkami ve výši 2 317 Kč, přičemž úvěr byl splacen v květnu 2020.

6. Na základě dílčích skutkových zjištění soud dospěl ke skutkovému závěru, že účastnící dne 28. 8. 2020 uzavřeli písemnou smlouvu, na jejímž základě žalovaný od žalobkyně sjednaným způsobem obdržel částku 180 999 Kč, kterou se zavázal žalobkyni vrátit s úrokem nejdéle do 25. 8. 2025 (měsíčními splátkami). Ačkoliv se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni celkem 304 320 Kč, zaplatil jí toliko 101 616 Kč. Dále žalobkyně na úhradu dluhu získala 77 000 Kč (prodejem vozidla, jehož kupní cena byla úvěrem financována). Před uzavřením smlouvy žalobkyně zjistila obecné údaje a příjmech a výdajích žalovaného, jež fakticky neověřovala.

7. Žalovaný byl v řízení pasivní, netvrdil, že by na úhradu úvěru zaplatil více, než žalobkyně uvedla, tedy to ani neprokazoval.

8. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 28. 8. 2020, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani při výkonu samostatného povolání).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Při posuzování úvěruschopnosti, tzn. schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

11. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

12. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

13. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

15. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

16. Byť gramatický výklad § 86, § 87 v rozhodné době účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, jestliže od něj zjistí a poté odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

17. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

18. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

19. Konkrétně ve vztahu k této věci soud považuje za vhodné podotknout, že žalobkyně nijak neověřila žalovaným uvedené údaje o jeho příjmu. Jde-li o jeho výdaje, žalobkyně zjišťovala pouze výši a splátky úvěrů, k jejichž placení žalovaný byl již dříve zavázán. Jiné pravidelné výdaje, včetně těch na bydlení, které zpravidla spotřebovávají významnou část měsíčních příjmů jednotlivce či domácnosti, žalobkyně konkrétně nezjišťovala (tudíž ani neověřovala). Lze rovněž podotknout, že měsíční výdaje jednotlivce, hradí-li nejenom své běžné životní výdaje, ale též náklady (nájemního) bydlení, mohou významně přesáhnout žalovaným obecně uvedenou částku 10 000 Kč (bylo tedy minimálně namístě blíže zjistit, o které výdaje se jedná a poté je přiměřeně ověřit). Žalobkyně hodnotila výdaje žalovaného pomocí matematického (statistického) modelu, navíc přesto, že žalovaný byl mladého věku (, Anonymizováno, let) a životní výdaje již jednou dotoval úvěrem.

20. Soud se neztotožňuje s názorem, že poskytovatel spotřebitelského úvěru není povinen zjistit a ověřit konkrétní údaje, neboť postačí posouzení výdajů podle tzv. ekonomického modelu. Účelem posouzení úvěruschopnosti je minimalizace případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o schopnosti zamýšlený úvěr dohodnutým způsobem splácet (zcela splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a též z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně ověřit. Zjištění údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele o úvěr je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za nezbytný předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z § 86 odst. 1 ZSÚ, který výslovně zmiňuje i informace získané od spotřebitele, a také z uvedeného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Dovodil-li totiž Nejvyšší soud povinnost ověřovat informace získané od spotřebitele, je primárně třeba, aby poskytovatel konkrétní informace od spotřebitele zjistil. Zprůměrované (statistické) údaje poskytovatel samozřejmě může (má) využívat, avšak toliko podpůrně a při posuzování údajů získaných od spotřebitele, nikoliv proto, aby jimi systematicky nahrazoval informace, které mu spotřebitel nesdělil (ač je sdělit měl).

21. Je zákonnou povinností poskytovatele úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), avšak oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace, následkem má být odmítnutí žádosti o úvěr. Samotný proces posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout tak, aby v případném soudním sporu mohl soud – který je k tomu povinen z úřední povinnosti – vyhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru, nikoliv spotřebiteli (viz § 1812 OZ per analogiam). I z tohoto důvodu by si měl poskytovatel, přinejmenším z právní opatrnosti, ponechat kupř. i kopie listin významných pro posouzení úvěruschopnosti žadatele, aby se v (případném) soudním řízení neocitl v důkazní nouzi při prokazování tvrzení o naplnění základního předpokladu platnosti spotřebitelského úvěru. Neposkytnutí informací spotřebitelem poskytovateli neumožňuje zcela nahradit chybějící konkrétní údaje těmi paušálními, resp. statistickými. Statistický model je jistě vhodný, avšak pouze jako doplněk při vyhodnocení žadatelem sdělených (a přiměřeně doložených) údajů o jeho příjmech a výdajích.

22. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

23. Závěr o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby namísto absolutní neplatnosti nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (§ 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je též ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

24. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje ustanovení § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

25. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

26. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

27. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

28. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

29. Již z žalobních tvrzení, jakož i z provedených důkazů, je zřejmé, že žalovaný na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru z úvěrového rámce vyčerpal částku 180 999 Kč a zároveň, že žalobkyni zaplatil celkem 178 616 Kč (z toho 77 000 Kč žalobkyně fakticky získala prodejem vozidla). Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tedy žalovaný povinen vrátit žalobkyni částku 2 383 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

30. Jde-li o přiměřenou dobu k vrácení této částky, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný nemohl učinit ve 14denní lhůtě, kterou mu žalobkyně k zaplacení stanovila ve výzvě ze dne 25. 5. 2022 (jejíž odeslání žalovanému žalobkyně prokázala), avšak počítané nikoliv od sepsání výzvy, nýbrž od jejího doručení, tj. ve lhůtě do 13. 6. 2022. Dopis s výzvou byl odeslán žalovanému téhož dne (25. 5. 2022) a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ mu byl doručen dne 30. 5. 2022, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání (dny 28. a 29. 5. připadly na víkend). Žalovaný byl v řízení pasivní a žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto stanovené lhůtě tedy neuplatňoval (a z obsahu spisu ani nejsou patrné).

31. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 2 383 Kč v této lhůtě ani zčásti nezaplatil, počínaje dnem následujícím, tj. 14. 6. 2022, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

32. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 383 Kč a zákonný úrok z prodlení (v sazbě 11,75 % ročně) za dobu od 14. 6. 2022 do zaplacení, a ve zbytku, tj. co do částky 89 164,66 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 91 417,66 Kč od 5. 10. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího ten přiznaný, žalobu zamítl.

33. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci převážně úspěšný žalovaný měl vůči žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož mu však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

34. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.