26 C 15/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 33 760 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 2 300 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 11. 7. 2023 do zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení- částky 12 360 Kč s příslušenstvím,- úroku ve výši 1 357,19 Kč a ve výši 21,39 % ročně z částky 11 252,20 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení,- částky 19 100 Kč,- úroku ve výši 2 445,40 Kč a ve výši 20,94 % ročně z částky 14 855,56 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení- a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku,se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 6. 11. 2023, ve znění jejího doplnění (upřesnění) ze dne 27. 2. 2024, se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši 33 760 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – , právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále též jen „společnost , Anonymizováno, “), s žalovanou postupně uzavřela dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, avšak povinnosti z nich vzešlé řádně neplnila, pročež jí vznikl dluh v uvedené výši. Pohledávky z těchto smluv nabyla žalobkyně od společnosti , Anonymizováno, na základě smlouvy o postoupení pohledávek z 1. 6. 2023; o tom byla žalovaná písemně vyrozuměna. Údaje k posouzení úvěruschopnosti žalované společnost , Anonymizováno, před uzavřením předmětných smluv zjišťovala v rozsahu uvedeném v kartách zákazníka ze dne 16. 9. 2021 a 28. 6. 2021. Konkrétně se jedná o následující smlouvy a dílčí pohledávky:

2. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 28. 6. 2021 společnost , Anonymizováno, poskytla žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala splatit formou 60 pravidelných týdenních splátek ve výši 900 Kč; první splátka byla splatná 5. 7. 2021 a poslední 22. 8. 2022. Vedle úvěrové jistiny se žalovaná zavázala uhradit úrok za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 6 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 6 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso ve výši 12 000 Kč. Žalovaná však dosud uhradila jen 34 900 Kč a žalobkyně uplatnila zůstatek jistiny ve výši 14 855,56 Kč a poplatku za hotovostní inkaso ve výši 4 244,44 Kč. , právnická osoba, uplatnila též úrok v sazbě 20,94 % ročně kapitalizovaný za dobu od 23. 8. 2022 do 1. 6. 2023 v částce 2 445,40 Kč, zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný za tutéž dobu v částce 1 751,72 Kč a 20,94% úrok z jistiny za dobu od 2. 6. 2023 do zaplacení a za shodnou dobu i zákonný úrok z prodlení (rovněž z dlužné jistiny).

3. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 16. 9. 2021 společnost , Anonymizováno, poskytla žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala splatit formou 60 pravidelných týdenních splátek ve výši 456 Kč, s tím, že první splátka byla splatná 23. 9. 2021 a poslední 10. 11. 2022. Vedle jistiny se žalovaná zavázala uhradit úrok ve výši 3 000 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč a zvolila si též doplňkovou službu životního pojištění, za niž se zavázala hradit poplatek ve výši 360 Kč. Žalovaná dosud uhradila jen 12 700 Kč a žalobkyně uplatnila zůstatek jistiny ve výši 11 252,20 Kč, poplatku za hotovostní inkaso ve výši 3 214,91 Kč a poplatku za životní pojištění ve výši 192,89 Kč. Uplatnila také úrok v sazbě 21,39 % ročně kapitalizovaný za dobu od 11. 11. 2022 do 1. 6. 2023 ve výši 1 357,19 Kč, zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný za tutéž dobu v částce 951,75 Kč a 21,39% úrok z jistiny za dobu od 2. 6. 2023 do zaplacení a za shodnou dobu i zákonný úrok z prodlení (rovněž z dlužné jistiny).

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

5. Soud věc projednal dne 22. 4. 2024. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoliv k němu byla předvolána na adresu pro doručování dle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu, a žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

6. Při jednáních soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

7. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně; vyplývá z něj také, že je oprávněna (mj.) k podnikání v oblasti poskytování či zprostředkování spotřebitelského úvěru.

8. Ze „Smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti“ z 28. 6. 2021 (č. , hodnota, ) vyplývá, že společnost , Anonymizováno, poskytla žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala splatit – spolu s úrokem v sazbě 32,15 % ročně (vyčísleným v částce 6 000 Kč), administrativním poplatkem 6 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso ve výši 12 000 Kč – celkem , hodnota, týdenními splátkami ve výši 900 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem ode dne uzavření smlouvy.

9. Ze „Smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti“ z 16. 9. 2021 (č. , hodnota, ) vyplývá, že společnost , Anonymizováno, poskytla žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala splatit – spolu s úrokem v sazbě 32,15 % ročně (vyčísleným v částce 3 000 Kč), administrativním poplatkem 3 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč – celkem 60 týdenními splátkami ve výši 456 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem ode dne uzavření smlouvy.

10. Z obsahu uvedených smluv je dále zřejmé, že společnost , Anonymizováno, s žalovanou jednala v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná při tom nevystupovala ani jako podnikatelka ani v rámci samostatného výkonu svého povolání.

11. Z listiny ze dne 28. 6. 2021 označené jako „karta zákazníka – žádost o spotřebitelský úvěr“ vyplývá, že žalovaná společnosti , Anonymizováno, sdělila, že je rozvedená, od dubna 2020 bydlí se svým partnerem (cizincem) v pronajatém bytě a má středoškolské vzdělání. Od měsíce srpna 2020 je zaměstnána u , Anonymizováno, , Anonymizováno, v , Anonymizováno, na pozici , Anonymizováno, , přičemž pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou a je stále prodlužován (aktuálně do 30. 1. 2022); její průměrný měsíční příjem činí 35 900 Kč čistého. V posledních třech letech byla zaměstnána pouze u jednoho zaměstnavatele. Uvedla též, že měsíčně vynakládá celkem 14 500 Kč (tj. 9 500 Kč na bydlení a 5 000 Kč na osobní výdaje). Výši příjmů měla doložit výplatními páskami a výši výdajů nájemní smlouvou.

12. Z listiny ze dne 16. 9. 2021 označené jako „karta zákazníka – žádost o spotřebitelský úvěr“ vyplývá, že žalovaná společnosti , Anonymizováno, sdělila v podstatě stejné údaje, s tím, že u partnera je vyškrtnuto, že se jedná o cizince, a na výdajové stránce přibyl údaj o placení splátek úvěru ve výši 4 050 Kč.

13. Z listiny označené „, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, “, sepsané v německém jazyce, vyplývá, že se žalovaná (zaměstnankyně) a zaměstnavatel , Anonymizováno, , Anonymizováno, , provoz , Anonymizováno, dne 23. 6. 2021 dohodli, že doba trvání pracovního poměru založeného pracovní smlouvou z 12. 8. 2020 se prodlužuje do 30. 1. 2022, s tím, že jde o druhé prodloužení (původně byl pracovní poměr sjednán na dobu určitou do 6. 11. 2020), smlouva odkazuje na § 14 odst. 2 TzBfG (tj. Gesetz über Teilzeitarbeit und befristete Arbeitsverträge – zákon o zkráceném pracovním úvazku a o pracovních smlouvách na dobu určitou), který obecně stanoví, že pracovní poměr na dobu určitou může zásadně trvat nejvýše dva roky, v jejichž rámci může být nejvýše třikrát prodloužen. Z listin označených „Enlgeltabrechnung“ (zúčtování mzdy), vystavených , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , vyplývá, že žalované byla vyplacena mzda za červen 2021 ve výši 1 364,22 eur, za červenec 2021 ve výši 1 518,58 eur a za září 2021 ve výši 1 382,44 eur. Ze smlouvy o nájmu bytu, resp. její části, kterou žalobkyně soud předložila, vyplývá, že pronajímatelka , jméno FO, žalovaná pronajala byl v , adresa, (kdy se tak stalo, na jakou dobu a jak vysoké nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu se žalovaná zavázala platit, z předložené části nájemní smlouvy nevyplývá). Z dodatků k této smlouvě vyplývá, že doba trvání nájmu bytu byla prodloužena do 28. 2. 2011 a poté do 28. 2. 2022. Z přehledu faktur a plateb sestaveného webovou aplikací , Anonymizováno, online vyplývá, že žalovaná v srpnu 2021 zaplatila zálohu na elektřinu ve výši 1 000 Kč a na plyn ve výši 300 Kč.

14. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 1. 6. 2023 a seznamu postupovaných pohledávek soud zjistil, že společnost , Anonymizováno, postoupila žalobkyni pohledávky z předmětných úvěrových smluv. Z dopisu ze dne 23. 6. 2023 vyplývá, že společnost , Anonymizováno, žalované oznámila postoupení pohledávek žalobkyni a vyzvala ji, ať dlužné částky žalobkyni zaplatí nejpozději do deseti dnů od doručení tohoto dopisu; z podacího lístku vyplývá, že tento dopis odeslala žalované žalobkyně dne 23. 6. 2023 doporučenou poštovní zásilku.

15. Dopisem ze dne 29. 9. 2023 vyzvala žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovanou k zaplacení dluhu vyčísleného v celkové částce 43 410,65 Kč, a to ve lhůtě do 14. 10. 2023, a zároveň ji upozornila, že jinak přistoupí k jeho soudnímu vymáhání; dopis odeslal zástupce žalobkyně žalované doporučenou poštovní zásilkou dne 2. 10. 2023; to vyplývá z poštovního podacího lístku z téhož dne.

16. Na základě shora uvedených dílčích skutkových zjištění soud – po skutkové stránce – dospěl k tomuto závěru:Dne 28. 6. 2021 uzavřely společnost , Anonymizováno, a žalovaná písemnou smlouvu, na jejímž základě společnost , Anonymizováno, poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala vrátit ve sjednaných splátkách s dohodnutým úrokem a poplatky (při řádném a včasném splacení dluhu celkem 24 000 Kč) do 22. 8. 2022, avšak žalovaná společnosti , Anonymizováno, zaplatila v součtu toliko částku 34 900 Kč. Dále, dne 16. 9. 2021, uzavřely společnost , Anonymizováno, a žalovaná písemnou smlouvu, na jejímž základě společnost , Anonymizováno, poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala vrátit ve sjednaných splátkách s dohodnutým úrokem a poplatky (při řádném a včasném splacení dluhu celkem 12 000 Kč) do 10. 11. 2022, avšak žalovaná společnosti , Anonymizováno, zaplatila v součtu toliko částku 12 700 Kč. Před uzavřením těchto smluv společnost , Anonymizováno, , při posuzování, zda je žalovaná schopna úvěr splácet (a splatit), od žalované zjistila jen některé dílčí a obecné informace o jejích poměrech, které dostatečně neověřila. V červnu 2023 společnost , Anonymizováno, na žalobkyni převedla (postoupila) pohledávky za žalovanou, které vyplývají z obou těchto úvěrových smluv. Dne 23. 6. 2023 žalobkyně žalované odeslala poštou písemné oznámení o postoupení pohledávek s výzvou k zaplacení dluhu z předmětných smluv ve lhůtě do 10 dnů od doručení, což však žalovaná ani zčásti neučinila.

17. Žalovaná byla ve věci od počátku pasivní a netvrdila (ani neprokazovala), že by společnosti , Anonymizováno, anebo poté žalobkyni na úhradu dluhu zaplatila více, a v řízení nic takového ani nevyšlo najevo.

18. Po právní stránce soud vztahy mezi společností , Anonymizováno, a žalovanou, založené smlouvami ze dne 28. 6. , adresa, a 16. 9. 2021, hodnotí jako právní vztahy ze smluv o úvěru uzavřených podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětných smluv (dále jen „ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, žalovaná s ní nejednala v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání).

19. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Při posuzování úvěruschopnosti žalované, tzn. její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

21. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

22. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

23. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

24. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

25. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

26. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

27. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

28. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

29. Konkrétně v této věci z provedeného dokazování vyplynulo, že společnost , Anonymizováno, od žalované zjistila dílčí údaje o jejích rodinných poměrech (je rozvedená, má partnera), jejím zaměstnání na pozici , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, (, Anonymizováno, , Anonymizováno, ) a průměrném čistém měsíčním příjmu z tohoto zaměstnání (za 3 měsíce). Údaje o výdajích žalované společnost , Anonymizováno, zjistila jen dílčí a obecné.

30. Z uvedeného je zřejmé, že proces posouzení úvěruschopnosti žalované vykazuje podstatné nedostatky. Žalovaná u společnosti , Anonymizováno, postupně (s krátkým časovým odstupem) požádala o dva nebankovní (zásadně spíše nevýhodné, dražší) úvěry a již jen z toho bylo zřejmé, že není schopna pokrývat své, resp. rodinné měsíční výdaje svými (rodinnými) příjmy a musí je opakovaně dotovat z externích zdrojů. V zaměstnání pobírala příjem 35 900 Kč (což uvedla v žádostech a dokládala), přičemž její pracovní poměr byl sjednán v srpnu 2020 na dobu určitou (předtím byla zřejmě bez zaměstnání, neboť uvedla, že v posledních třech letech byla zaměstnána pouze u jednoho zaměstnavatele) a z pracovní smlouvy lze dovodit, že pracuje v , Anonymizováno, , tj. v místě přibližně 70 km vzdáleném od místa jejího deklarovaného bydliště (, adresa, ). Je tedy zřejmé, že žalované, pokud snad do zaměstnání takto dojíždí, musely v té souvislosti vznikat nemalé výdaje, a pokud pravidelně nedojížděla, zřejmě jí vznikaly výdaje spojené s ubytováním (anebo minimálně bylo namístě tyto skutečnosti blíže objasnit). Pokud by totiž byly poměry žalované skutečně dány tak, že její (spolehlivý, pravidelný) příjem činil 35 900 Kč a její celkové výdaje byly dány ve výši 14 500 Kč, nejspíše by neměla problém dosáhnout v tuzemsku na bankovní (výhodnější) úvěr s obdobným úvěrovým rámcem, který získala od společnosti , Anonymizováno, , a jenž by zjevně nebyl zatížen absurdním poplatkem za hotovostní inkaso splátek – 12 000 Kč, 6 000 Kč a odměnou za administrativní činnost – 6 000 Kč, 3 000 Kč). Výdaje žalované – krom toho, že je společnost , Anonymizováno, nezjistila v takovém rozsahu, aby jí poskytly spolehlivý a ucelený obraz o poměrech žalované a její schopnosti úvěr splatit – ani nebyly náležitě ověřeny (např. z listin týkajících se nájmu bytu v , adresa, nevyplynula výše závazku).

31. Společnost , Anonymizováno, tedy náležitě nezjistila a neověřila pravidelné výdaje žalované, a to v případě všech obou předmětných úvěrových smluv. A také okolnosti týkajících se jejích příjmů, které byly v poměrech , Anonymizováno, zjevně podprůměrné, jakož i krátké doby trvání pracovního poměru omezeného dobou určitou, i samotná potřeba žalované dotovat životní výdaje opakovaným nebankovním úvěrem, vedly soud k závěru, že proces posouzení úvěruschopnosti v jejím případě neproběhl v souladu s požadavky odborné péče (§ 75 ZSÚ).

32. Proces posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr musí proběhnout takovým způsobem, aby v případném soudním sporu mohl soud, který je tak povinen činit z úřední povinnosti, vyhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru (náležité posouzení úvěruschopnosti) byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst k tíži poskytovateli úvěru a nikoliv spotřebiteli (srov. § 1812 OZ per analogiam). Už jen z tohoto důvodu by si měl poskytovatel, přinejmenším z právní opatrnosti, ponechat kopie všech listin významných pro posouzení úvěruschopnosti žadatele, aby se v případném soudním řízení neocitl v důkazní nouzi při prokazování naplnění základního zákonného předpokladu platnosti spotřebitelského úvěru. Soud se tedy v tomto ohledu nemůže ztotožnit se závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích, přijatými v rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, tj. že postačí, že předmětné listiny (ověřující sdělení údaje) měl poskytovatel spotřebitelského úvěru k dispozici ke dni sepsání smlouvy, přičemž tuto skutečnost je možné dostatečně zjistit pouze z listiny vytvořené poskytovatelem, resp. jeho zástupcem. Zvláště když je soudu z úřední činnosti, resp. z rozhodování obdobných případů známo, že postup poskytovatelů nebankovních úvěrů v tomto směru často vykazuje zásadní nedostatky.

33. Společnost , Anonymizováno, sice od žalované získala určité listiny, avšak ty – alespoň ne v podobě, v níž (jedno z jakého důvodu anebo pohnutky) byly předloženy soudu – nijak neověřují žalovanou uvedené údaje. Jiné důkazy žalobkyně neoznačila (ani nepředložila) a jelikož se k jednání (byť řádně omluvena) nedostavila, nemohl ji soud (znovu) vyzvat k doplnění tvrzení a důkazů postupem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a současně ji upozornit na možné následky nesplnění této výzvy (riziko úplného či částečného procesního neúspěchu).

34. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je eliminace (či alespoň minimalizace) případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za nutný předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, jež dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z již zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

35. Ostatně platí, že je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace anebo neposkytne součinnost k jejich ověření, má být následkem odmítnutí jeho žádosti o úvěr.

36. Žalovaná předmětné úvěry řádně (dohodnutým způsobem) v podstatné části nesplatila, což dokresluje závěr soudu, že proces posouzení úvěruschopnosti žalované nebyl příliš důsledný a nedal správnou odpověď na otázku, zda je žalovaná schopna úvěry zcela splatit.

37. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

38. Závěr o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby namísto absolutní neplatnosti nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (§ 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je též ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

39. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje ustanovení § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

40. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

41. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby věřitel před jejím uzavřením řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, v neposlední řadě vychází rovněž z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se též vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku z 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

42. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

43. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

44. Na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru z 28. 6. 2021 žalovaná od společnosti , Anonymizováno, převzala částku 30 000 Kč a na úhradu závazků z této smlouvy jí zaplatila celkem 34 900 Kč. Z této skutkové podstaty tedy společnosti , Anonymizováno, , resp. nyní žalobkyni, která (neplatnou) pohledávku od této společnosti nabyla postoupením dle § 1879 a násl. OZ, již nic nedluží.

45. Na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 9. 2021 žalovaná od společnosti , Anonymizováno, převzala částku 15 000 Kč a na úhradu závazků z této smlouvy jí zaplatila celkem 12 700 Kč. Z této skutkové podstaty tedy společnosti , Anonymizováno, , resp. nyní žalobkyni je žalovaná povinna zaplatit částku 2 300 Kč (zůstatek poskytnuté jistiny).

46. Pokud jde o přiměřenou dobu k zaplacení (vrácení) částky 2 300 Kč, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaná nemohla učinit ve lhůtě, která jí k tomu byla stanovena dopisem ze dne 23. 6. 2023 (jehož odeslání bylo prokázáno), tj. ve lhůtě do 10. 7. 2023 (srov. § 1958 OZ). Dopis byl odeslán žalované na adresu jejího bydliště 23. 6. 2023 a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ jí byl doručen dne 28. 6. 2023, tj. třetí pracovní den po odeslání (dny 24. a 25. 6. 2023 připadly na víkend), desetidenní lhůta uplynula dne 10. 7. 2023 (dny 8. a 9. 7. 2023 připadly rovněž na víkend – srov. § 607 OZ).

47. Žalovaná byla v řízení od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě tedy neuplatňovala a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

48. Protože žalovaná žalobkyni částku 2 300 Kč dosud neuhradila, počínaje dnem následujícím, tj. 11. 7. 2023, se s jejím zaplacením dostala do prodlení (srov. zejména § 1958 a § 1968 OZ) a je povinna žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ).

49. Soud tudíž žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 300 Kč a dále zákonný úrok z prodlení (15 % ročně) z této částky za dobu od 11. 7. 2023 do zaplacení, a ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 12 360 Kč s příslušenstvím, úroku ve výši 1 357,19 Kč a ve výši 21,39 % ročně z částky 11 252,20 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, částky 19 100 Kč, úroku ve výši 2 445,40 Kč a ve výši 20,94 % ročně z částky 14 855,56 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení, žalobu zamítl.

50. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci převážně úspěšná žalovaná měla vůči žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož jí však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

51. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.