26 C 18/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 14 288 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 4 850 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 7. 2023 do zaplacení.

II. Co do částky 9 438 Kč, úroku ve výši 2 142,53 Kč, úroku ve výši 20,79 % ročně z částky 10 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 6. 11. 2023, doplněnou podáním doručeným soudu 4. 3. 2024 se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 14 288 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně – , právnická osoba, , IČO , Anonymizováno, , sídlem , adresa, (dále též jen „společnost , Anonymizováno, “), dne 1. 4. 2021 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , na jejímž základě společnost , Anonymizováno, žalovanému poskytla v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se jí žalovaný zavázal splatit formou 60 týdenních splátek ve výši 304 Kč, s tím, že první splátka byla splátka dne 8. 4. 2021 a poslední 26. 5. 2022. Vedle úvěrové jistiny se žalovaný zavázal zaplatit úrok za dobu řádného trvání smlouvy ve výši , právnická osoba, Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši , právnická osoba, Kč, poplatek za hotovostní inkaso ve výši 4 000 Kč a za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 240 Kč. Žalovaný ke dni 18. 2. 2022 uhradil jen 5 150 Kč, z toho , právnická osoba, Kč na úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, 1 033,29 Kč na administrativní poplatek 866,71 Kč na poplatek za hotovostní inkaso splátek a 52 Kč na poplatek za životní pojištění. Dále žalobkyně požadovala uhradit úrok kapitalizovaný za dobu od 27. 5. 2022 do 1. 6. 2023 v částce 2 142,53 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný za stejnou dobu v částce 1 210,90 Kč, dále 20,79 % úrok z jistiny za dobu od 2. 6. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % z dlužné jistiny a za shodnou dobu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci jednal dne 13. 5. 2024. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, přestože k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu, a žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Dle § 101 odst. 3 o. s. ř. tudíž soud projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Při jednáních soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a zjistil rovněž, že je oprávněna mj. k podnikání v oblasti poskytování či zprostředkování spotřebitelského úvěru. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 1. 4. 2021 vyplývá, že společnost , Anonymizováno, poskytla žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr formou zápůjčky, když mu tohoto dne v hotovosti přenechala peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal společnosti , Anonymizováno, tuto částku vrátit spolu s úrokem (za dobu řádného trvání smlouvy) ve výši , právnická osoba, Kč, administrativním poplatkem ve výši , právnická osoba, Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a poplatkem za pojištění , Anonymizováno, , Anonymizováno, ve výši 240 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách ve výši 304 Kč; první splátka byla splatná sedmý kalendářní den po uzavření smlouvy. Z článku 1.4 smlouvy vyplývá, že zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 32,15 % ročně, a to jako pevná pro celou dobu trvání smlouvy, přičemž na základě článku 1.3 byla smlouva uzavřena na dobu určitou (60 týdnů). Z obsahu smlouvy vyplývá i to, že žalovaný – při jejím sjednávání – nevystupoval jako podnikatel ani v rámci výkonu svého povolání. Z listiny označené „Karta zákazníka/žádost o spotřebitelský úvěr“ ze dne 1. 4. 2021 vyplývá, že žalovaný společnosti , Anonymizováno, sdělil, že je , Anonymizováno, , od měsíce , Anonymizováno, 2020 je zaměstnán u zaměstnavatele , jméno FO, , IČO , IČO, , místem podnikání , adresa, , a to jako , Anonymizováno, s měsíčním čistým příjmem 11 802 Kč; pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou a za poslední tři roky má jít o jeho jediné zaměstnání. Uvedl také, že bydlí v nájmu a za bydlení měsíčně vynakládá 1 900 Kč (což je polovina celkových nákladů, které ve zbytku hradí jeho partnerka) a jiné jeho měsíční výdaje činí 5 000 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 1. 6. 2023, potvrzení o úhradě (úplaty za postoupení) a seznamu postupovaných pohledávek vyplývá, že společnost , Anonymizováno, postoupila žalobkyni pohledávky z předmětné úvěrové smlouvy. Z dopisu ze dne 23. 6. 2023 je zřejmé, že společnost , Anonymizováno, žalovanému oznámila postoupení pohledávky žalobkyni; dopis obsahuje i výzvu k zaplacení dluhu žalobkyni. Z podacího lístku vyplývá, že žalobkyně téhož dne odeslala žalovanému doporučenou poštovní zásilku. Dopisem z 29. 9. 2023 vyzvala žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovaného k zaplacení dluhu vyčísleného v částce 18 726,10 Kč ve lhůtě do 14. 10. 2023 a upozornila ho, že jinak již přistoupí k soudnímu vymáhání; dopis odeslal zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 2. 10. 2023, a to doporučenou poštovní zásilkou (což plyne z poštovního podacího lístku). Z listiny označené „Zařazení zákazníka do programu poskytovaných asistenčních služeb , právnická osoba, “ je patrno, že žalovaný se společností , Anonymizováno, dne 21. 8. 2018 uzavřel smlouvu, na jejímž základě mu měly být poskytovány dohodnuté asistenční služby, s účinností od 1. 4. 2021. Z pracovní smlouvy ze dne 31. 8. 2020 vyplývá, že žalovaný byl zaměstnán jako , Anonymizováno, , Anonymizováno, u zaměstnavatele , jméno FO, , , adresa, , na dobu určitou (do 28. 2. 2021), s tím, že jeho mzda činila 14 600 Kč. Dne 1. 3. 2021 byl k pracovní smlouvě uzavřen dodatek, na jehož základě byl pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou. Z výplatního listu ze dne 14. 12. 2020 vyplývá, že čistá mzda žalovaného činila v listopadu roku 2020 14 055 Kč, avšak z této částky mu bylo ještě strženo 2 204 Kč. Dle výplatního listu ze 14. 1. 2021 byla jeho čistá mzda v prosinci roku 2020 dána ve výši 14 024 Kč a strženo mu bylo 4 437 Kč a dle výplatního listu z , právnická osoba, . 2021 byla jeho čistá mzda v lednu roku 2021 dána ve výši 14 617 Kč, přičemž strženo mu bylo 2 651 Kč. Ze smlouvy o nájmu bytu z 15. 2. 2021, resp. její první a poslední strany, soud zjistil, že žalovaný byl nájemcem bytu č. , hodnota, na adrese , adresa, , přičemž spolu s žalovaným byla oprávněna byt užívat i , Anonymizováno, , Anonymizováno, ; výše nájemného a plnění poskytovaných s užíváním bytu ze smlouvy neplyne (je zde odkaz na přílohu, která má obsahovat rozpis výše záloh za služby). Dle příjmového pokladního dokladu č. , hodnota, z 16. 2. , adresa, uhradil žalovaný nájemné za měsíc únor 2021 ve výši 2 705 Kč. Z listiny označené jako „Potvrzení o vkladu na účet“ plyne, že 16. 3. 2021 byla na účet společnosti , právnická osoba, . sídlem , adresa, , vložena částka 1 000 Kč.

6. Na základě shora uvedených dílčích skutkových zjištění soud – po skutkové stránce – dospěl k tomuto závěru: Dne 1. 4. 2021 uzavřela společnost , Anonymizováno, a žalovaný písemnou smlouvu, na jejímž základě společnost , Anonymizováno, poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se jí žalovaný zavázal vrátit ve sjednaných splátkách a s poplatkem za administrativní činnost (, právnická osoba, Kč), úrokem (, právnická osoba, Kč za dobu do sjednané splatnosti), dále poplatkem za pojištění , Anonymizováno, , Anonymizováno, (240 Kč) a poplatkem za hotovostní inkaso splátek (4 000 Kč), to nejpozději do 26. 5. 2022, avšak žalovaný společnosti , Anonymizováno, ke dni 18. 2. 2022, resp. dosud zaplatil v součtu toliko částku 5 150 Kč. Před uzavřením smlouvy společnost , Anonymizováno, , v rámci posuzování, zda je žalovaný (který nevystupoval jako podnikatel ani smlouvu neuzavíral v rámci výkonu svého povolání) schopen budoucí úvěr splácet (a splatit), od žalovaného zjistila jen některé dílčí (a zčásti jen obecné) informace o jeho poměrech, které dostatečně neověřila a nevyhodnotila. V lednu 2023 společnost , Anonymizováno, na žalobkyni převedla (postoupila) pohledávku za žalovaným, jež vyplývá z předmětné smlouvy. Dne 23. 6. 2023 žalobkyně žalovanému odeslala poštou písemnou výzvu k zaplacení dluhu ve lhůtě deseti dnů, což však žalovaný ani zčásti neučinil.

7. Po právní stránce soud vztah mezi společností , Anonymizováno, a žalovaným, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 1. 4. 2021, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni jejího uzavření (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání).

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda společnost , Anonymizováno, , jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z § 86 ZSÚ.

12. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

15. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době účinného znění ZSÚ by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, zjistí-li od něj a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

16. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

17. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

18. Konkrétně v této věci z provedených důkazů vyplynulo, že společnost , Anonymizováno, od žalovaného zjistila jen některé obecné údaje o jeho osobních poměrech (je , Anonymizováno, , žije s přítelkyní), dosaženém (základním) vzdělání, o jeho zaměstnání na dělnické pozici a průměrném čistém měsíčním příjmu, který (po srážkách) za uvedené tři měsíce činí 11 135 Kč. Údaje o výdajích žalovaného společnost , Anonymizováno, zjistila jen obecně.

19. Z uvedeného plyne, že proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného vykazuje nedostatky. Žalovaný u společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, požádal o nebankovní (zásadně spíše nevýhodný, dražší) úvěr a již jen z toho bylo zřejmé, že není schopen pokrývat měsíční výdaje svými příjmy a musí je dotovat z externích zdrojů. Pracovní poměr žalovaného byl sjednán od srpna 2020 na dobu určitou s tím, že dodatkem k pracovní smlouvě byl změněn na dobu neurčitou (předtím byl pravděpodobně bez zaměstnání, neboť jak uvedl, v posledních třech letech byl zaměstnán pouze u jednoho zaměstnavatele), a jeho příjem činil v období od listopadu 2020 do ledna 2021 průměrně 11 135 Kč. Pokud by byly poměry žalovaného dány skutečně tak, že by jeho (spolehlivý, pravidelný) příjem odpovídal této částce a jeho celkové měsíční výdaje (nájemné a ostatní výdaje) byly dány ve výši 6 900 Kč, zřejmě by mohl dosáhnout na bankovní (tj. výhodnější) úvěr s obdobným úvěrovým rámcem, který získal od společnosti , Anonymizováno, , a jenž by nebyl zatížen kupř. absurdním poplatkem za hotovostní inkaso splátek – 4 000 Kč (40 % jistiny) a odměnou za administrativní činnost – , právnická osoba, Kč (20 % jistiny) a zřejmě ani úrokem v sazbě přes 30 % ročně. Společnost , Anonymizováno, nijak nezjišťovala (a neověřovala), co znamenají srážky ze mzdy žalovaného (v proměnlivé konkrétní výši, avšak přes , právnická osoba, Kč v každém měsíci), zda se jednalo o exekuci, důsledek insolvence, náhradu škody zaměstnavateli anebo splácení jím poskytnuté půjčky apod.).

20. Výdaje žalovaného společnost , Anonymizováno, nezjistila v takovém rozsahu, aby jí poskytly spolehlivý a ucelený obraz o jeho poměrech a schopnosti úvěr splácet (a splatit). Například ze smlouvy o nájmu bytu v , adresa, není zřejmá výše závazku, výši nájemného lze tak usuzovat pouze z příjmového pokladního dokladu, na němž je uvedena částka 2 705 Kč. V této souvislosti nutno podotknout, že žalobkyně smlouvu soudu nedoložila v plném znění, ale pouze první a poslední stranu smlouvy (bez ohledu na důvod, který k tomu žalobkyni vedl, soud vycházel z toho, že úplnou podobou smlouvy nedisponuje ani žalobkyně ani společnost , Anonymizováno, ). Jde-li o náklady na bydlení, společnost , Anonymizováno, zjevně neověřila skutečné náklady, které musel žalobce za bydlení vynaložit, tj. nájemné a platby za plnění obvykle poskytovaná s užíváním bytu, neboť jediné, co žalobkyně ohledně dodavatelských služeb ověřila, je výše jednoho vkladu na účet společnosti , právnická osoba, . ze dne 16. 3. 2021, ze kterého nelze dovodit, kdo a proč (z jakého titulu) a za jaké období platbu činí. V nájemní smlouvě je uvedena i jeho přítelkyně , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a to jako osoba spolubydlící. Není však smluvní stranou (nájemcem), a tedy ani není právně zavázána platit polovinu sjednaných plnění (nájemné, služby), s čímž však společnost , Anonymizováno, operovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného (aniž by zjišťovala a ověřovala příjmy jeho družky). Společnost , Anonymizováno, blíže nezjišťovala ostatní, jím tvrzené měsíční výdaje a postačilo jí, že v žádosti o úvěr jejich výši vymezil částkou 5 000 Kč. Obezřetnost a důslednost při zjišťování základních pravidelných a nezbytných výdajů byla přitom namístě již jen s ohledem na skutečnosti, které vyplynuly z výplatních pásek žalovaného (viz zmíněné srážky).

21. Společnost , Anonymizováno, tedy náležitě nezjistila a neověřila pravidelné výdaje žalovaného (a žalovaný po sjednání úvěru zaplatil pouze 5 150 Kč z celkového závazku 18 000 Kč), což dokresluje, že posouzení jeho úvěruschopnosti nebylo dostatečné, resp. neodpovídá požadavku odborné péče (§ 75 ZSÚ).

22. Proces posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr musí proběhnout takovým způsobem, aby v případném soudním sporu mohl soud, který je tak povinen činit z úřední povinnosti, vyhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru (náležité posouzení úvěruschopnosti) byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst k tíži poskytovateli úvěru a nikoliv spotřebiteli (srov. § 1812 OZ per analogiam). Už jen z tohoto důvodu by si měl poskytovatel, přinejmenší0m z právní opatrnosti, ponechat kopie všech listin významných pro posouzení úvěruschopnosti žadatele, aby se v případném soudním řízení neocitl v důkazní nouzi při prokazování naplnění základního zákonného předpokladu platnosti spotřebitelského úvěru. Soud se tedy v tomto ohledu nemůže ztotožnit se závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích, přijatými v rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, tj. že postačí, že předmětné listiny (ověřující sdělení údaje) měl poskytovatel spotřebitelského úvěru k dispozici ke dni sepsání smlouvy, přičemž tuto skutečnost je možné dostatečně zjistit pouze z listiny vytvořené poskytovatelem, resp. jeho zástupcem. Zvláště když je soudu z úřední činnosti, resp. z rozhodování obdobných případů známo, že postup poskytovatelů nebankovních úvěrů v tomto směru často vykazuje zásadní nedostatky.

23. Společnost , Anonymizováno, sice od žalovaného získala určité listiny, avšak ty – alespoň ne v podobě, v níž (a je jedno, z jakého důvodu anebo pohnutky) byly předloženy soudu – spolehlivě neověřují žalovaným uvedené údaje ohledně jeho výdajů. Jiné důkazy žalobkyně neoznačila (ani nepředložila), a jelikož se k jednání (byť omluvena) nedostavila, nemohl ji soud případně vyzvat k doplnění tvrzení a důkazů postupem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a současně ji upozornit na možné následky nesplnění této výzvy (riziko úplného či částečného procesního neúspěchu).

24. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je eliminace (či alespoň minimalizace) případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění konkrétních údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, jež dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z již zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

25. Ostatně platí, že je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace anebo neposkytne součinnost k jejich ověření, má být následkem odmítnutí jeho žádosti.

26. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

27. Závěr o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby namísto absolutní neplatnosti nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (§ 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je též ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

28. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje ustanovení § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

29. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

30. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby věřitel před jejím uzavřením řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, v neposlední řadě vychází rovněž z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se též vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku z 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

31. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

32. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

33. Z žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména smlouvy), je zřejmé, že žalovaný – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – čerpal úvěrovou jistinu (10 000 Kč) a zároveň, že společnosti , Anonymizováno, následně vrátil celkem 5 150 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit společnosti , Anonymizováno, , resp. nyní žalobkyni, která předmětnou pohledávku od této společnosti nabyla postoupením dle § 1879 a násl. OZ, částku 4 850 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

34. Pokud jde o přiměřenou dobu k zaplacení (vrácení) částky 4 850 Kč, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný nemohl – přes výzvu žalobkyně realizovanou dopisem ze dne 23. 6. 2023 (jehož odeslání bylo prokázáno), ve lhůtě do 30. 6. 2023 (srov. § 1958 OZ) – učinit. Dopis byl odeslán žalovanému dne 23. 6. 2023 a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ mu byl doručen dne 29. 6. 2023, tj. třetí pracovní den po odeslání (dny 24. a 25. 6. 2023 připadly na víkend), plnit tedy měl dne 30. 6. 2023 (srov. § 1958 odst. 2 OZ).

35. Žalovaný byl v řízení pasivní, žádné okolnosti stran nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky neuplatňoval a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

36. Protože žalovaný žalobkyni částku 4 850 Kč dosud neuhradil, počínaje dnem následujícím, tj. 1. 7. 2023, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. zejména § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ).

37. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 850 Kč a dále zákonný úrok z prodlení (ve výši 15 % ročně) z této částky za dobu od 11. 7. 2023 do zaplacení. Ve zbytku, tj. co do částky 9 438 Kč, úroku ve výši 2 142,53 Kč, úroku ve výši 20,79 % ročně z částky 10 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení shora přiznaný, soud žalobu zamítl.

38. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci více úspěšný žalovaný měl proti žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož mu však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

39. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.