26 C 21/2026

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta, Anonymizováno. Anonymizováno. sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 23 593,49 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 13 383 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 9. 10. 2025 do zaplacení.

II. Co do částky 10 210,49 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 23 593,49 Kč s příslušenstvím. V rámci odůvodnění žaloby uvedla, že dne 5. 3. 2023 s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, jíž se zavázala poskytnout mu peněžní prostředky do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce 22 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit jí takto poskytnuté peněžní prostředky, včetně sjednaného úroku, v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, s tím, že splatnost jednotlivých splátek byla určena vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru. Během úvěrového vztahu žalovaný čerpal peněžní prostředky v celkové výši 54 913,05 Kč a žalobkyni dosud uhradil jen 41 530 Kč. Jelikož žalovaný řádně neplnil své povinnosti plynoucí ze smlouvy, žalobkyně celý úvěr zesplatnila k 9. 9. 2025 a vyzvala ho k úhradě dluhu. Žalovaný na výzvu žalobkyně nijak nereagoval a zůstal jí dlužen celkem částku 23 593,49 Kč, jež představuje neuhrazenou úvěrovou jistinu ve výši 21 993,49 Kč, náhradu nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč. Dále žalobkyně vůči žalovanému uplatila úrok ve výši 12 % ročně z částky 21 993,49 Kč od 16. 12. 2025 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 26,28 % z částky 21 993,49 Kč od 10. 9. 2025 do 15. 12. 2025 v částce 3 626,97 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení v (zákonné) výši 604,15 Kč za dobu od 24. 9. 2025 do 15. 12. 2025 a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % částky 23 593,49 Kč od 16. 12. 2025 do zaplacení. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného ověřila v rozsahu úvěrové karty, lustrací žalovaného v dostupných registrech a metodou výpočtu MLS. Dále o žalovaném zjistila, že měsíčně platí 4 886 Kč na jiný úvěr. Žalovaný svůj dluh z předmětné smlouvy řádně splácel od dubna 2023 do května 2025.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci jednal dne 8. 6. 2026. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila a žalovaný se k němu bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování dle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu.

4. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; při tom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

5. Při jednání soud provedl listinné důkazy, z nichž zjistil tyto skutečnosti: Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a dále zjistil, že do jejího předmětu podnikání náleží poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Z listiny označené „Anonymizováno účet – smlouva o revolvingovém úvěru č. hodnota“ plyne, že dne 5. 3. 2023 uzavřeli žalobkyně a žalovaný smlouvu o úvěru s možností opakovaného čerpání, jíž žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 22 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet žalobkyni vyčerpané peněžní prostředky (s úrokem v sazbě 26,28 % ročně) v měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky (nejméně však 400 Kč), splatných k 20. dni příslušného kalendářního měsíce. První čerpání z úvěrového rámce bylo sjednáno ve výši 21 078 Kč a bylo určeno na nákup zboží na splátky (pračky a televize). V textu smlouvy je u žalovaného uvedeno, že je svobodný, má Anonymizováno vyživovací povinnosti, dosáhl středoškolského vzdělání, bydlení má zajištěné v podnájmu, od června 2017 je zaměstnán u společnosti právnická osoba, IČ IČO, sídlem adresa, s měsíčním příjmem 27 487 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti činí 15 000 Kč. Součástí smlouvy byly formou odkazu učiněny úvěrové podmínky žalobkyně, které podrobněji upravují další obsah právního vztahu mezi účastníky. V listině označené „Ověření bonity MLS“ je uvedeno, že žalobkyně ke zjištění, zda jsou její klienti schopni poskytnutý úvěr splácet, využívá metodu MLS (maximální limit splátky), jež vychází z dostatečných údajů získaných od klienta a jejich porovnání se statistickými údaji. Z listiny označené „Karta klienta“ zpracované žalobkyní vyplývá, že žalovaný v rámci sjednávání úvěru uvedl shodné informace jako ve smlouvě o revolvingovém úvěru, s tím rozdílem, že jsou zde navíc zmíněny „měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti“, a to jako nulové, a upřesnil vyživovací povinnost údajem o Anonymizováno dětech. V této listině (karta klienta) je dále uvedeno, že žalobkyně lustrovala žalovaného v databázích dlužníků a v databázi MVCR. Z listiny označené jako „Úvěrová zpráva“ je patrné, že žalobkyně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy s žalovaným zjistila, že žalovaný by měl mít jeden doposud nesplacený úvěr ve výši 45 000 Kč s měsíční splátkou ve výši 4 886 Kč (nesplaceno na jistině 41 872 Kč). Dále z listiny plyne, že žalovaný dne 14. 10. 2022 splatil osobní úvěr ze dne 14. 3. 2022 v původní výši 15 000 Kč a také, že ve dnech 18. 3. 2022 a 4. 1. 2023 mu nebyly schváleny osobní úvěry v částkách 50 000 Kč a 50 000 Kč, a že dne 14. 10. 2022 odvolal svou žádost o osobní úvěr ve výši 30 000 Kč. Z listiny označené „Výpis čerpání, splátek a úhrad“ vyplývá, že žalovaný postupně vyčerpal z úvěrového rámce celkem 54 913 Kč a dosud žalobkyni zaplatil v součtu 41 530 Kč. Z dopisu z 1. 10. 2025 soud zjistil, že žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy (vyčísleného v částce 26 171,60 Kč) ve lhůtě do 8. 10. 2025; zároveň jej upozornila, že v opačném případě již přistoupí k zahájení soudního řízení. Tento dopis odeslala žalovanému žalobkyně doporučenou poštovní zásilkou dne 2. 10. 2025 (což je zřejmé z podacího archu z téhož dne).

6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 5. 3. 2023 účastníci uzavřeli písemnou smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala umožnit žalovanému, (na dobu neurčitou) opakované čerpání peněžních prostředků až do výše úvěrového rámce 22 000 Kč a žalovaný se oproti tomu zavázal vyčerpané prostředky žalobkyni splácet dohodnutým způsobem, včetně dohodnutých souvisejících plnění (úroku). Žalovaný z úvěrového rámce postupně čerpal celkem 54 913 Kč a žalobkyni doposud uhradil 41 530 Kč. První čerpání (ve výši 21 078 Kč) bylo určeno na nákup zboží (pračky a televize). Před uzavřením předmětné smlouvy žalobkyně náležitě nevyhodnotila, zda je žalovaný schopen budoucí úvěr dlouhodobě splácet (a nakonec i celý splatit).

7. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky, který byl založen písemnou smlouvou ze dne 5. 3. 2023, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále též jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání).

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, přičemž soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

12. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, rovněž připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

13. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. spisová značka, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

14. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným např. Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. spisová značka.

15. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit výkladem příslušných ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel úvěru povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, a to bez ohledu na existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez řádného ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (splatit). Tedy nejenom logický, ale i teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele náležitě posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr (spotřebitele) před poskytnutím spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

16. Konkrétně ve vztahu k této věci žalobkyně jednak neověřila žalovaným uvedené údaje ohledně jeho pravidelného příjmu (deklarováno 27 487 Kč) ani o příjmu dalšího člena jeho domácnosti (deklarováno 15 000 Kč), přestože tyto údaje byly pro posouzení jeho úvěruschopnosti důležité. Podobně jako informace o jeho (pravidelných) výdajích žalovaného, které však žalobkyně nejenže neověřila, ale ani nezjišťovala. Spokojila se pouze se zjištěním jeho jiného úvěru s aktuální výší dluhu (na jistině) 41 872 Kč, kde však současně zjistila (varovné) informace o jeho odmítnutých žádostech o úvěr. V prvé řadě měla žalobkyně zjistil a ověřit výdaje na bydlení (včetně dodávky energií a souvisejících služeb), které bývají relativně vysoké, tím spíše jedná-li se o (pod)nájem bytu anebo domu, a odčerpají významnou část pravidelného příjmu člověka (obzvláště tehdy, je-li výše jeho příjmu v pásmu podprůměru). Zjištění a ověření výdajů tohoto typu přitom je velmi jednoduché.

17. Relativně nízký příjem žalovaného, vyživovací povinnost ke Anonymizováno dětem, bydlení v (pod)nájmu a dotování životních výdajů (domácnosti) žalovaného jiným úvěrem, jakož i snahy o úvěr(y) další, měly vést žalobkyni ke skutečně pečlivému zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Také proto, že žalovaný žádal o dlouhodobý úvěr umožňující opakované čerpání při jeho průběžném splácení (revolving, popř. kontokorent), což – zvláště u nízkopříjmových osob – může vést k situaci, kdy úvěr dlouhodobě doplňuje (saturuje) pravidelný příjem. Dlužník v takovém případě (minimálně po určitou dobu) sice je, resp. může být schopen úvěr splácet, avšak nakonec má problém (při skončení a vypořádání úvěrového vztahu) dluh celý splatit, minimálně bez jednorázové dotace z jiného zdroje (např. jiného úvěru).

18. Žalobkyně zřejmě vychází z názoru, že není povinna zjišťovat (a ověřovat) výdaje žalovaného, neboť postačuje posouzení výdajů podle ekonomického modelu, resp. credit scoringu v podobě výpočtu MLS dlužníka (nejvyšší měsíční splátky). S tímto právním názorem se soud neztotožňuje. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je eliminace (minimalizace) případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti zamýšlený úvěr dohodnutým způsobem splácet (a zcela splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a rovněž z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele o úvěr je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za nezbytný předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, které dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také ze zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka. Dovodil-li totiž Nejvyšší soud ČR povinnost ověřovat informace získané od spotřebitele, je primárně třeba, aby poskytovatel (konkrétní) informace od spotřebitele zjistil. Zprůměrované (statistické) údaje poskytovatel samozřejmě může (má) využívat, avšak toliko podpůrně a při posuzování údajů získaných od spotřebitele, nikoliv proto, aby jimi systematicky nahrazoval informace, které mu spotřebitel nesdělil (ač je sdělit mohl a měl).

19. Je povinností poskytovatele úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel (odmítne-li sdělit) potřebné informace, následkem má být odmítnutí jeho žádosti o úvěr. Samotný proces posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout takovým způsobem, aby v případném soudním sporu mohl soud – který je tak povinen činit z úřední povinnosti – vyhodnotit, zda tato podmínka platnosti spotřebitelského úvěru byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru a nikoliv spotřebiteli (srov. § 1812 OZ per analogiam). I z tohoto důvodu by si měl poskytovatel, přinejmenším z právní opatrnosti, ponechat kopie listin významných pro posouzení úvěruschopnosti žadatele, aby se v (případném) soudním řízení neocitl v důkazní nouzi při prokazování naplnění základního zákonného předpokladu platnosti spotřebitelského úvěru. Neposkytnutí potřebných informací spotřebitelem nelze zcela nahradit daty paušálními, statistickými. Statistické (matematické) modly jsou jistě vhodné, avšak pouze jako doplněk při vyhodnocení žadatelem sdělených (a přiměřeně doložených) údajů o jeho příjmech a výdajích.

20. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka není přiléhavý této věci. Rozsudek řešil skutkově diametrálně odlišnou věc, tj. situaci, kdy spotřebitel sjednaný úvěr zcela splatil a teprve následně se dovolával neplatnosti smlouvy s tím, že poskytovatel úvěru formálně správně neposoudil jeho úvěruschopnost; ta však evidentně byla dána, když všem svým závazkům dostál. Ze strany žalovaného v Nejvyšším soudem posuzované věci tedy zjevně nešlo o uplatněnou ochranu jeho subjektivních práv, nýbrž o snahu získat zpět část peněžních prostředků, které poskytovateli úvěru zaplatil. V této, nyní soudem řešené věci je situace dána tak, že žalovaný sice (revolvingový) úvěr dlouhodobě čerpal a umořoval jej, avšak zřejmě pro to, aby jej mohl dále (opakovaně) čerpat. Nebyl ale schopen, ke dni skončení úvěru, úvěr zcela umořit (zaplatit vyčerpaný zůstatek dluhu s příslušenstvím), a to s ohledem na jeho (tvrzené) příjmy a (žalobkyní nezjištěné) výdaje.

21. Žalobkyně se k jednání (byť omluvena) nedostavila, proto ji soud nemohl vyzvat k případnému doplnění tvrzení a označení důkazů postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a současně ji upozornit na možné následky nesplnění této výzvy (riziko úplného či částečného procesního neúspěchu).

22. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

23. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména úvěrové smlouvy a výpisu čerpání, splátek a úhrad), je zřejmé, že žalovaný od žalobkyně na základě této absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru postupně vyčerpal (v součtu) 54 913 Kč a zároveň i to, že jí následně zaplatil pouze 41 530 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni částku 13 383 Kč (představující nesplacenou část úvěrové jistiny).

24. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit v návaznosti na výzvu k zaplacení obsaženou v dopise (výzvě) ze dne 1. 10. 2025. Dopis byl žalovanému odeslán dne 2. 10. 2025 a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ mu byl doručen dne 7. 10. 2025, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání (4. 10. a 5. 10. 2025 byl víkend), přičemž lhůta k plnění (dle výzvy) uplynula následujícího dne (8. 10. 2025).

25. Žalovaný byl v řízení pasivní a žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňoval a z obsahu spisu nejsou patrné. Praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaný je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ, je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím (konstitutivně) určujícím lhůtu k plnění dle § 87 odst. 2 ZSÚ, a tudíž věřiteli nelze přiznat úrok z prodlení. Soud tento názor nezastává, neboť § 87 odst. 2 ZSÚ předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká doba plnění odpovídá možnostem spotřebitele. Předpokládá materiální spor o takové lhůtě k plnění /a implicitně předpokládá i projevené (zjevné) přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 ZSÚ/, a zároveň návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může toliko vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci ovšem nic z toho nebylo naplněno. Žalovaný je již od počátku pasivní a není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla, fakticky zpochybňuje (anebo by třeba žalobou uplatněné nároky uznal, kdyby se k jednání dostavil). Žalobkyně zastávala názor, že spotřebitelský úvěr je platný a žalovaný byl povinen plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevný) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ a není zde ani návrh některého z účastníků, aby tuto lhůtu soud určil. Ostatně aby soud takový spor vůbec mohl projednat a rozhodnout o něm (určit lhůtu respektující zákonná kritéria), musí minimálně jedna (navrhující) strana, tj. zpravidla dlužník, tvrdit a také prokazovat okolnosti relevantní pro posouzení otázky, jaká lhůta k vrácení nesplacené jistiny je přiměřená možnostem spotřebitele – jak příjmům, tak celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Opačný závěr (než přijatý soudem v této věci) by současně vyžadoval, aby soud při určení lhůty k plnění ve věci, kdy na jedné straně věřitel dovozuje platnou smlouvu (a takto z ní nároky uplatňuje) a na druhé straně stojí pasivní dlužník – spotřebitel, jehož procesní stanovisko není známo (stejně jako nejsou známy jeho aktuální poměry), rozhodné okolnosti vyšetřil, tj. aby se v tomto ohledu neřídil zásadou projednací, nýbrž vyšetřovací – což však ze zákona (ZSÚ, o. s. ř.) dovodit nelze, přičemž – v souladu s rozhodovací praxí SD EU – nelze ani z pasivity (nedostatku aktivity) spotřebitele vyvozovat pro něj negativní důsledky. Ve věcech, v nichž věřitel žádá plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a domáhá se úroku z prodlení v návaznosti na nesplnění dluhu ve sjednané lhůtě, spotřebitel (dlužník) je pasivní a soud z úřední povinnosti přihlédne k absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru, je namístě přiměřenou lhůtu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v nesplacené jistině) určit s ohledem na obsah spisu a výsledky provedeného dokazování (tj. zásadně podle obecné právní úpravy, s případným zohledněním požadavků § 87 odst. 2 ZSÚ, vyplynou-li v řízení najevo takové skutečnosti, které lze pod toto ustanovení podřadit – neboť to vyžaduje zásada ochrany slabší strany). Uvedené závěry soudu nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka. Nejvyšší soud rozhodoval v situaci, kdy mezi účastníky existoval „zjevný spor o určení lhůty okamžiku splatnosti zbývající části jistiny“ (viz zejména odst. 16 a 22 jeho odůvodnění) a v takovém případě bylo třeba – při vypořádání neplatného spotřebitelského úvěru – postupovat dle zvláštní právní úpravy (§ 87 odst. 2 ZSÚ). Z pasivity žalovaného (jak tomu bylo i v této věci) ovšem bez dalšího nelze dovozovat existenci sporu mezi účastníky ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ.

26. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 13 383 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje dnem následujícím, tj. 9. 10. 2025, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (viz § 1958, § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni vedle jistiny zaplatit i úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

27. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 383 Kč a úrok z prodlení v zákonné sazbě (11,5 % ročně) z této částky za dobu od 9. 10. 2025 do zaplacení, a ve zbylé části, tj. co do částky 10 210,49 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího ten přiznaný, žalobu zamítl.

28. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci více úspěšný žalovaný měl proti žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. (Při hodnocení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků soud zohlednil i uplatněné příslušenství vyčíslené ke dni vydání rozsudku). Jelikož ale žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

29. Lhůtu pro splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu podepsaného. Nesplní-li povinný dobrovolně tímto rozsudkem uložené povinnosti, může se oprávněná jejich nuceného vymožení domáhat v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce).