26 C 23/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 44 299 Kč s příslušenstvím a částky 19 002 Kč

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 32 161 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od 27. 7. 2024 do zaplacení.

II. Co do částky 12 138 Kč, částky 19 002 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou došlou soudu 19. 2. 2025 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 44 299 Kč se zákonným úrokem z prodlení, dále smluvní pokuty ve výši 19 002 Kč a úroku v sazbě 73,95 % ročně z částky 39 527,74 Kč od 20. 12. 2023 do 13. 9. 2023 a v sazbě 15 % ročně z téže částky od 14. 9. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 150 508 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, , kterou žalovaný podepsal 9. 2. 2023, a na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 40 000 Kč (částka byla žalovanému vyplacena na účet uvedený ve smlouvě dne 9. 2. 2023). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr žalobkyni vrátit – spolu s úrokem sjednaným ve výši nominální úrokové sazby 73,95 % ročně – ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 613 Kč, splatných vždy k 15. dni kalendářního měsíce, počínaje měsícem březen 2023. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou jakékoli splátky či její části o délce 65 dnů dochází k automatickému zesplatnění celého úvěru, k čemuž v tomto případě došlo dne 20. 8. 2023, neboť žalovaný neuhradil splátku č. , hodnota, splatné dne 15. 6. 2023. Do doby zesplatnění úvěru uhradil žalovaný žalobkyni pouze 3 splátky ve výši 2 613 Kč, tj. celkem 7 839 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s placením splátek úvěru o délce 30 dnů účastníci ve smlouvě o úvěru sjednali rovněž smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou opožděnou splátku, přičemž tuto smluvní pokutu žalobkyně uplatnila za prodlení s úhradou splátek č. , hodnota, a 5 v celkové výši 998 Kč (499 Kč x 2). Dále žalobkyně uplatnila rovněž sjednanou paušální náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného, která byla ve smlouvě o úvěru sjednána v částce 200 Kč za každou splátku, u níž bude žalovaný v prodlení o délce 15 dnů, celkem ve výši 800 Kč (4 x 200 Kč za prodlení se splátkami č. , hodnota, až 5). , adresa, 299 Kč tvoří (po zaokrouhlení) nová jistina úvěru po jeho zesplatnění ve výši 42 501,68 Kč (dlužná jistina původního úvěru a nesplacený kapitalizovaný úrok do dne zesplatnění úvěru), smluvní pokuta ve výši 998 Kč a paušální náhrada nákladů spojených s prodlením žalovaného ve výši 800 Kč. Pro případ, že dojde k zesplatnění úvěru a nová dlužná jistina nebude uhrazena v den jeho zesplatnění, obsahuje smlouva ujednání, že je dlužník povinen zaplatit rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení. Tuto smluvní pokutu žalobkyně proti žalovanému uplatnila v celkové výši 19 002 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl dne 18. 8. 2025. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. soud ve věci jednal v nepřítomnosti žalovaného.

4. Při jednáních soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, resp. registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného , Anonymizováno, plyne, že žalobkyně, jako nebankovní subjekt, disponuje povolením k poskytování spotřebitelských úvěrů (včetně úvěrů na bydlení i vázaných). Z listiny označené „Návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouva o úvěru“, opatřené číslem (VS) , Anonymizováno, , kterou akceptoval žalovaný pomocí jedinečného elektronického kódu dne 9. 2. 2023 a téhož dne na tuto listinu připojila podpis i žalobkyně, resp. jí zmocněná osoba, vyplývá, že se žalobkyně (jako poskytovatelka úvěru) zavázala žalovanému (klientovi) poskytnout úvěr ve výši 40 000 Kč, který se jí žalovaný zavázal splatit celkem 48 měsíčními splátkami ve výši 2 613 Kč, splatnými vždy k 15. dni v měsíci, s tím, že první splátka je splatná v měsíci následujícím po měsíci, v němž byl úvěr vyplacen. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 73,95 % ročně a žalovaný se tento úrok zavázal platit za dobu od poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Celková částka, kterou by měl žalovaný žalobkyni zaplatit činí 125 424 Kč. , adresa, 000 Kč se žalobkyně zavázala žalovanému poukázat na bankovní účet, který žalovaný ve smlouvě označil. Ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení žalovaného se zaplacením každé splátky úvěru anebo její části o délce 30 dnů (maximálně však 2 999 Kč za každý kalendářní rok), smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru (po sjednaném automatickém zesplatnění úvěru v případě prodlení žalovaného se zaplacením kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů, přičemž dlužná nová jistina úvěru sestává z dosud nezaplacené jistiny úvěru a nesplacených úvěrových úroků přirostlých k zesplatnění úvěru). Sjednána byla také paušální náhrada nákladů žalobkyně ve výši 200 Kč za každý případ prodlení žalovaného se zaplacením splátky anebo její části o délce 15 dnů. Z obsahu smlouvy rovněž vyplývá, že žalovaný při jejím uzavírání nevystupoval jako podnikatel (ani v rámci výkonu svého povolání), a dále, že výše (součet) všech smluvních pokut, které může žalobkyně po žalovaném žádat, nesmí převýšit součin čísla , hodnota, a celkové výše poskytnutého úvěru, maximálně však 200 000 Kč. Tyto skutečnosti vyplývají též z listiny označené jako „Předsmluvní formulář“. Schválení úvěru žalobkyně žalovanému oznámila dopisem ze dne 10. 2. 2023, v němž jsou připomenuty jak výše úvěru, tak splátky a úroková sazba, a téhož dne žalobkyně vyhotovila splátkový kalendář, přičemž tyto listiny byly žalovanému odeslány prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 14. 2. 2023 na adresu uvedenou ve smlouvě, avšak zásilka se vrátila zpět, s tím, že v místě není označená schrána žalovaného (to plyne z obálky k této doporučené poštovní zásilce). V listině označené „Podpis na dálku“ je popsán způsob systémového řešení přijatého žalobkyní ohledně podepisování dokumentů klienty na dálku. Z listiny „Dodatek č. , hodnota, k Návrhu smlouvy o úvěru / Smlouvě o úvěru č. , hodnota, “ ze dne 9. 2. 2023 a listin „Základní informace o klientovi“, „Důkaz o odeslání 1,- Kč“, „Zaslaná SMS (Informace o vyplacení)“ a „Důkaz o přijaté SMS (pro vyplacení)“ z téhož dne plyne bližší postup účastníků při sjednávání předmětné smlouvy, resp. ověřování totožnosti žalovaného a jeho bankovního účtu v rámci podepisování smluvní dokumentace prostředky komunikace na dálku. Obsahem „Dodatku č. , hodnota, “ je žádost žalovaného o uzavření smlouvy prostředky komunikace na dálku a rovněž je zde zmíněno, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a prohlášení žalovaného, že všechny jím poskytnuté údaje jsou úplné a pravdivé. Z listiny označené „Doklad o vyplacení úvěru“ soud zjistil, že žalobkyně dne 9. 2. 2023 poukázala na účet určený žalovaným ve smlouvě o úvěru částku 40 000 Kč. V listině „Prohlášení klienta/Informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru“, stvrzené žalovaným shodným způsobem jako smlouva dne 9. 2. 2023, je zaznamenáno mj. prohlášení žalovaného, že si je vědom sjednané výše úroku za poskytnutí úvěru, souhlasí s ní a považuje ji za přiměřenou a seznámil se s veškerou dokumentací. V listině označené jako „Hodnocení klienta“ ze dne 9. 2. 2023, též stvrzené žalovaným jako samotná smlouva (dne 9. 2. 2023), je uvedeno, že žalovaný je od 1. 9. 2021 zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, , sídlem , adresa, , s průměrným čistým měsíčním příjmem 18 768 Kč, že s nikým nesdílí společnou domácnost (ani zde nejsou jiné relevantní příjmy), a dále jsou zde uvedeny údaje o životním minimu (4 860 Kč) a výdajích na bydlení žalovaného (3 568 Kč – má jít o vlastní bydlení), s tím, že jeho celkové výdaje činí 8 428 Kč, a tudíž disponuje rezervou ve výši 9 340 Kč. Listina obsahuje i jeho prohlášení, že v blízké budoucnosti neočekává snížení ani zvýšení svých příjmů a nemá pochybnosti o dostatečnosti příjmů ke splacení úvěru, aniž by mělo dojít k jeho nepřiměřenému strádání nebo předlužení. Z výpisu záznamů registru , Anonymizováno, ke dni 6. 2. 2023 plyne, že v této databázi ve vztahu k žalovanému nebyly evidovány žádné údaje. Ve výpisu z nebankovního registru klientských informací (, Anonymizováno, ) ke dni 6. 2. 2023 je uvedeno „skóre“ žalovaného 329, které ho – bez bližšího vysvětlení tohoto závěru – řadí do prostřední skupiny (kategorie , Anonymizováno, . – „klienti s menším rizikem, lepší segment klientů“). Z detailu úhrady z účtu , č. účtu, vyplývá, že na tento účet, což je účet žalovaného uvedený ve smlouvě, byla – z bankovního účtu , právnická osoba, – připsána částka 17 100 Kč dne 10. 10. 2022 a částka 18 796 Kč dne 10. 1. 2023. Z listiny označené „Karta klienta“ plyne, že žalobkyně – ve vztahu k předmětnému úvěru – eviduje platby žalovaného v celkové výši 12 139 Kč (tj. 7 839 Kč před zesplatněním úvěru a 4 300 Kč po zesplatnění úvěru). Z dopisu ze dne 15. 8. 2023 vyplývá, že žalobkyně žalovaného upozornila na možnost zesplatnění celého úvěru z důvodu jeho prodlení s placením splátek č. , hodnota, až , Anonymizováno, , a na totéž žalobkyně žalovaného, z důvodu prodlení se zaplacením i splátek č. , hodnota, a , Anonymizováno, , upozornila dopisem ze dne 17. 7. 2023. Z dopisu ze dne 20. 8. 2023 („Oznámení“) je zřejmé, že žalobkyně žalovaného písemně vyzvala k okamžité úhradě jednotlivých dlužných částek ve lhůtě 10 dnů od data odeslání, s odůvodněním, že z důvodu prodlení s placením splátky o délce 65 dnů došlo k zesplatnění všech závazků z úvěrové smlouvy. Z dopisu ze dne 8. 7. 2024 („Předžalobní výzva“) je zřejmé, že žalobkyně žalovaného písemně vyzvala k okamžité úhradě jednotlivých dlužných částek (ve struktuře uplatněné následně v žalobě), a to ve lhůtě 15 dnů od data jeho odeslání; tento dopis, pod nímž je podepsána zástupkyně žalobkyně, odeslala žalovanému žalobkyně doporučenou poštovní zásilkou dne 8. 7. 2024, což vyplývá z poštovního podacího archu z téhož dne. Z kopie občanského průkazu, kterým soud rovněž provedl důkaz, plyne jen to, že žalobkyně, v rámci ověřování totožnosti žalovaného, získala kopii jeho platného dokladu totožnosti.

6. Z návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu, jimiž soud v řízení provedl důkaz dle § 120 odst. 2 věta první o. s. ř., je zřejmé, že společnost , právnická osoba, . proti žalovanému uplatnila nároky ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 8. 2022 ve výši 19 409 Kč s příslušenstvím (žalobě soud vyhověl rozsudkem č.j. , spisová značka, , jímž soud rovněž provedl důkaz), dále že společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, a.s. proti žalovanému uplatnila částku ve výši 152 499,60 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o meziúvěru a úvěru ze , Anonymizováno, , Anonymizováno, ze dne 25. 4. 2022 (vedeno pod sp. zn. , spisová značka, ) a společnost , právnická osoba, ., proti němu uplatnila částku 9 100 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, již žalovaný uzavřel dne 25. 1. 2023 s původním věřitelem , právnická osoba, (řízení vedeno pod sp. zn. , spisová značka, ).

7. Na základě shora uvedených dílčích skutkových zjištění soud – po skutkové stránce – dospěl k tomuto závěru: Dne 9. 2. 2023 uzavřela žalobkyně s žalovaným, s využitím prostředků komunikace na dálku, písemnou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně žalovanému téhož dne poskytla peněžní prostředky v celkové výši 40 000 Kč, které se jí žalovaný zavázal splatit celkem , hodnota, měsíčními splátkami po 2 613 Kč, splatnými k 15. dni v měsíci, počínaje měsícem březen 2023, s úrokem v sazbě 73,95 % ročně. Celková částka, kterou takto žalovaný přislíbil žalobkyni zaplatit, činila 125 424 Kč, avšak dosud jí zaplatil toliko částku 12 139 Kč. Před uzavřením předmětné smlouvy žalobkyně dostatečně nezjistila konkrétní údaje o výdajích žalovaného, resp. jeho obecné prohlášení o souhrnných měsíčních výdajích ve výši 8 428 Kč nijak neprověřovala.

8. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, žalovaný nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani při výkonu samostatného povolání). Smlouva byla uzavřena písemně, byť tzv. distančním způsobem, neboť právní jednání účastníků směřující k jejímu uzavření (nabídka a její přijetí) bylo učiněno elektronickou formou umožňující zachycení obsahu smlouvy a určení jednající osoby (srov. § 562 odst. 1 OZ).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ).

11. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná, k čemuž soud přihlédne i bez návrhu (viz § 87 odst. 1 věta první a druhá ZSÚ).

12. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž SD EU uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

13. V rozsudku z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, současně připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

15. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

16. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

17. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, které spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

18. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

19. Konkrétně ve vztahu k této věci je třeba uvést, že žalobkyně si od žalovaného vyžádala jen potvrzení o platbách na jeho účet, jimiž zjistila jeho příjem (zřejmě mzdu) od deklarovaného zaměstnavatele za měsíc září 2022 (17 100 Kč, připsáno v říjnu) a za měsíce prosinec 2022 (18 796 Kč, připsáno v lednu 2023). Lze tedy zřejmě uzavřít, že příjem žalovaného alespoň nějakým způsobem ověřila, avšak zároveň je namístě podotknout, že takto ověřila nižší příjem než žalovaným deklarovaný (ten uvedl pravidelný příjem 18 768 Kč, avšak průměr za uvedené dva měsíce činí 17 948 Kč, přičemž ani není zřejmé, proč si žalobkyně neopatřila i doklady k příjmům za říjen a listopad 2022). Přesto však žalobkyně své povinnosti, aby řádně (odborně, celkově) posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, zadost neučinila. Výdaje žalovaného totiž zjistila pouze obecně v celkové výši 8 428 Kč, což je částka odpovídající jeho životního minimu, tzn. nikoliv skutečným výdajům, a žalovaným tvrzené částce, kterou měl vynakládat na bydlení (3 568 Kč). Žalobkyně pravidelné (obvyklé) výdaje žalovaného nespecifikovala ani nijak neověřila, přestože skutečné (reálné) životní výdaje, včetně těch na bydlení, které zpravidla odčerpávají významnou část měsíčních příjmů jednotlivce (popř. domácnosti), a do nichž patří i výdaje s bydlením související (voda, teplo, plyn, elektřina), mohou významně přesáhnout žalovaným uvedenou částku, a to i tehdy, pokud by žalovaný vskutku disponoval vlastním bydlení, tj. např. vlastnil dům, bytovou jednotku nebo jinou nemovitost určenou k bydlení. Ani to však žalobkyně nijak neprověřila (upřesněním sdělení, doložením výpisu z katastru nemovitostí či jinak) a spokojila se s obecným (nepodloženým a nepříliš hodnověrným) tvrzením žalovaného. Žalobkyně tedy nezískala informace, které by jí ve svém souhrnu poskytly spolehlivý a ucelený obraz o poměrech žalovaného, resp. o jeho schopnosti úvěr splácet (a nakonec splatit), na čemž nic nemění ani to, že žalovaný měl v rámci smluvní dokumentace prohlásit (a stvrdit), že důkladně posoudil svoji majetkovou situaci, že je schopen úvěr splácet apod. Taková prohlášení jsou – ve vztahu k zákonné povinnosti žalobkyně (poskytovatele spotřebitelského úvěru) vyplývající z § 86 ZSÚ – bez jakéhokoliv významu.

20. Nadto je zřejmé, že žalobkyně žalovaného ani náležitě neprověřila v dostupných registrech bankovních a nebankovních úvěrů, neboť pokud by tak učinila, zjistila by, že žalovaný již dříve (konkrétně ve dnech 25. 4. 2022, 16. 8. 2022 a 25. 1. 2023) sjednal tři úvěry (v rozsudku již zmíněné), a tudíž měsíčně – nad rámec deklarovaných výdajů – platí, resp. je povinen platit několik úvěrových splátek.

21. Žalobkyně tedy měla být při posuzování úvěruschopnosti žalovaného výrazně pečlivější, aby učinila zadost své zákonné povinnosti, měla zjistit jeho konkrétní měsíční výdaje a přiměřeně je ověřit (doklady o pravidelných platbách spojených s bydlením atp.). Vážné nedostatky v posouzení úvěruschopnosti v této věci ilustruje i samotný fakt, že žalovaný předmětný úvěr sice čerpal, ale na jeho úhradu zaplatil jen relativně nepatrnou část celkového závazku, což dokresluje závěru soudu, že posouzení úvěruschopnosti nebylo dostatečné a neodpovídá požadavku odborné péče (§ 75 ZSÚ). Lze ostatně podotknout, že kdyby žalovaný vskutku měl pravidelný měsíční (čistý) příjem, který deklaroval, disponoval vlastní nemovitostí (bytem či domem), a skutečnosti by odpovídaly i jím tvrzené výdaje, pak by vysoce pravděpodobně mohl získat výrazně výhodnější úvěr bankovní (a nemusel by žádat žalobkyni o úvěr s takřka lichvářskou úrokovou sazbou).

22. Obecně jistě lze očekávat, že člověk, který (odpovědně) převezme určitý závazek, je současně připraven případně snížit své životní výdaje, aby závazek splnil. Ovšem tímto předpokladem nelze omezovat dopad povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 ZSÚ na poskytovatele úvěru, resp. (ne)platnost úvěrové smlouvy, byla-li povinnost porušena. Totiž, aby tato presumpce mohla najít uplatnění v konkrétní věci, je třeba nejprve zjistit, zda u žadatele o spotřebitelský úvěr vůbec reálně existují nějaké ve své podstatně zbytné anebo omezitelné výdaje. A tento závěr lze učinit až v návaznosti na řádné prověření (tj. zjištění a přiměřené ověření) jeho výdajů.

23. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je minimalizace případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění konkrétních údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, jež dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z již výše zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

24. Je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele). Oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Pokud spotřebitel potřebné informace, tj. informace dostatečné co do rozsahu i podrobností, poskytovateli odmítne sdělit anebo mu neposkytne součinnost k jejich následnému přiměřenému ověření, má být následkem odmítnutí žádosti o úvěr. A samotný proces posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout tak, aby v případném soudním sporu soud – který tak má učinit z úřední povinnosti – mohl zhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru byla naplněna. Nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru, nikoliv spotřebiteli (§ 1812 OZ per analogiam). Neposkytnutí potřebných informací spotřebitelem poskytovateli neumožňuje zcela nahradit chybějící konkrétní údaje těmi paušálními (statistickými, popř. údajem o životním minimu). Takové paušální údaje mohou být použity pouze jako doplněk při vyhodnocení žadatelem sdělených (a přiměřeně doložených) údajů o příjmech a výdajích.

25. Závěr žalobkyně, že žalovanému (spotřebiteli) nepřísluší právní ochrana, uvede-li úmyslně nepravdivé informace, je mylný – právě proto je zde povinnost poskytovatele úvěru, aby informace přiměřeně, tj. dostupnými a věrohodnými prostředky, ověřil, popř. v té souvislosti nejprve vedl žadatele k jejich doplnění a odstranění případných nejasností či rozporů. Což samozřejmě – v rovině práva veřejného – nevylučuje ani případnou odpovědnost žadatele za možný veřejnoprávní delikt (přestupek, , podezřelý výraz, čin).

26. Obdobně nemůže jít k tíži žalovaného, tj. spotřebitele, který je objektivním právem zvláště chráněn před nepřiměřenými praktikami některých osob (např. podnikatelů jako žalobkyně), že byl v soudním řízení pasivní. Zvýšená ochrana spotřebitele, jakožto slabší strany právního vztahu s podnikatelem, je zde mj. pro to, že je zde určitý předpoklad snížené schopnosti náležitě hájit svá práva. A konkrétně ve vztahu k žalobkyni lze podotknout, že spotřebitelé (dlužníci), kteří jsou ochotni převzít úvěr za podmínek jí nabízených, se (pravidelně) výrazně vymykají z předpokladu zakotveného v § 4 odst. 1 OZ, neboť průměrně rozumný a opatrný člověk by o takovém úvěru vůbec neuvažoval.

27. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je tudíž (absolutně) neplatná podle § 87 odst. 1 věty první a druhé ZSÚ, pro porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 ZSÚ, a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

28. Z žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů, je zřejmé, že žalovaný od žalobkyně – na základě (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – obdržel (dohodnutým způsobem čerpal) celkem 40 000 Kč a zároveň i to, že jí následně vrátil 12 139 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni částku ve výši 27 861 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

29. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení zůstatku jistiny, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit ve lhůtě patnácti dnů, kterou mu žalobkyně stanovila k zaplacení v dopise (předžalobní výzvě) ze dne 8. 7. 2024. Dopis byl odeslán dne 8. 7. 2024 a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ byl žalovanému doručen dne 11. 7. 2024, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání, přičemž patnáctidenní lhůta k plnění uplynula dne 26. 7. 2024.

30. Žalovaný, jak již soud zmínil, byl v řízení pasivní a ani žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňoval a z obsahu spisu nejsou patrné. Soud tedy ve své podstatě mohl vycházet toliko z ujištění, které – jakkoliv zřejmě nebylo zcela pravdivé – žalovaný dal žalobkyni, že je s to úvěrovou jistinu spolu s poplatkem zaplatit žalobkyni nejpozději do 93 dnů. Praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaný je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ, je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím (konstitutivně) určujícím lhůtu k plnění dle § 87 odst. 2 ZSÚ, a tudíž věřiteli nelze přiznat úrok z prodlení. Soud tento názor nezastává, neboť § 87 odst. 2 ZSÚ předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká doba plnění odpovídá možnostem spotřebitele. Z jeho dikce je zřejmé, že předpokládá materiální spor o takové lhůtě k plnění /a implicitně předpokládá i projevené (zjevné) přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 ZSÚ/, a zároveň návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může toliko vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci ovšem nic z toho nebylo naplněno. Žalovaný je již od počátku pasivní a není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla, fakticky zpochybňuje (anebo by třeba žalobou uplatněné nároky uznal, kdyby se k jednání dostavil). Žalobkyně zastávala názor, že spotřebitelský úvěr je platný a žalovaný byl povinen plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevný) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ a není zde ani návrh některého z účastníků, aby tuto lhůtu soud určil. Ostatně aby soud takový spor vůbec mohl projednat a rozhodnout o něm (určit lhůtu respektující zákonná kritéria), musí minimálně jedna (navrhující) strana, tj. zpravidla dlužník, tvrdit a také prokazovat okolnosti relevantní pro posouzení otázky, jaká lhůta k vrácení nesplacené jistiny je přiměřená možnostem spotřebitele – jak příjmům, tak celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Opačný závěr (než přijatý soudem v této věci) by současně vyžadoval, aby soud při určení lhůty k plnění ve věci, kdy na jedné straně věřitel dovozuje platnou smlouvu (a takto z ní nároky uplatňuje) a na druhé straně stojí pasivní dlužník – spotřebitel, jehož procesní stanovisko není známo (stejně jako nejsou známy jeho aktuální poměry), rozhodné okolnosti vyšetřil, tj. aby se v tomto ohledu neřídil zásadou projednací, nýbrž vyšetřovací – což však ze zákona (ZSÚ, popř. o. s. ř.) dovodit nelze. Ve věcech, kdy věřitel žádá plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a domáhá se úroku z prodlení v návaznosti na nesplnění dluhu ve sjednané lhůtě, spotřebitel (dlužník) je pasivní, a soud z úřední povinnosti přihlédne k absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru, je namístě přiměřenou lhůtu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v části nesplacené jistiny) určit s ohledem na obsah spisu a výsledky provedeného dokazování (tj. zásadně dle obecné právní úpravy, s případným zohledněním požadavků § 87 odst. 2 ZSÚ, vyplynou-li v řízení najevo takové skutečnosti, které lze pod toto ustanovení podřadit, neboť to vyžaduje zásada ochrany slabší strany – spotřebitele).

31. Shora uvedené závěry soudu nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Nejvyšší soud v té věci rozhodoval právě v situaci, kdy mezi účastníky existoval „zjevný spor o určení lhůty okamžiku splatnosti zbývající části jistiny“ (viz zejména odst. 16 a 22 jeho odůvodnění) a v takovém případě skutečně bylo třeba – při vypořádání neplatného spotřebitelského úvěru – postupovat podle zvláštní právní úpravy (§ 87 odst. 2 ZSÚ). Z pasivity žalovaného (jak tomu bylo i v této věci) ovšem bez dalšího nelze dovozovat existenci sporu mezi účastníky ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ.

32. Soud, z titulu zjištěného (a neplatného) spotřebitelského úvěru, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 32 161 Kč a zákonný úrok z prodlení (tj. v sazbě 12,75 % ročně) z této částky za dobu od 27. 7. 2024 do zaplacení, a ve zbylé části, tj. co do částky 12 138 Kč, smluvní pokuty ve výši 19 002 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení, žalobu zamítl.

33. Nadto soud konstatuje, že do formulace vyhlášeného rozsudečného výroku nedopatřením nepromítl platby žalovaného v celkové výši 4 300 Kč, což znamená, že rozsudkem žalobkyni přiznal o tuto částku více, než jí (dle závěrů soudu) ve skutečnosti náleží. Tuto nesprávnost, kterou soud zjistil až při písemném vyhotovení rozsudku, však nelze řešit postupem podle § 164 o. s. ř., tj. vydáním opravného usnesení, nýbrž toliko v rámci případného odvolacího řízení. Je tudíž na účastnících, resp. na žalovaném, aby se nápravy této věcné nesprávnosti rozhodnutí takto domohli. Soud považoval za vhodné účastníky (především žalovaného) na uvedené upozornit v rámci písemného vyhotovení rozsudku.

34. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci převážně úspěšný žalovaný měl proti žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož mu však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

35. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.