26 C 25/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 23 805 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 10. 2023 do zaplacení.

II. Co do částky 8 805 Kč a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 384 Kč.

1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 11. 2023 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 23 805 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že 1. 12. 2022 – prostřednictvím internetových stránek , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, – s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , adresa, , na jejímž základě mu stejného dne poskytla úvěr na jeho bankovní účet č. , č. účtu, (z něhož před uzavřením smlouvy žalovaný žalobkyni poukázal ověřovací platbu ve výši 1 Kč). Úrok byl sjednán v sazbě 40 % měsíčně. Žalovaný se zavázal každý měsíc splácet úrok za uplynulé období, jistinu byl oprávněn splatit zcela nebo zčásti kdykoliv během trvání smlouvy. Jelikož žalovaný smluvní závazky porušil, žalobkyně úvěr v souladu se smluvními podmínkami zesplatnila k 11. 4. 2023. Částku 21 000 Kč tvoří úvěrová jistina ve výši 15 000 Kč a úrok za první měsíc doby čerpání ve výši 6 000 Kč. Dále žalobkyně uplatnila dohodnutou smluvní pokutu ve výši 2 805 Kč (tj. 0,1 % denně z dlužné částky za dobu od 11. 4. 2023 do 15. 10. 2023) a zákonný úrok z prodlení z částky 21 000 Kč za dobu od 11. 4. 2023 do zaplacení. Žalobkyně také uvedla, že před uzavřením předmětné smlouvy prověřila schopnost žalovaného úvěr splatit a popsala způsob tohoto prověřování.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci jednal dne 6. 5. 2024, a to v nepřítomnosti žalovaného /podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“)/. Žalovaný sice požádal o odročení jednání, avšak učinil tak (nepodepsaným) e-mailovým podáním doručeným soudu v den jednání, jímž se z účasti u jednání též omluvil, a to z důvodu „, podezřelý výraz, po , Anonymizováno, , podezřelý výraz, “. Takovou omluvu, resp. žádost o odročení jednání soud nemohl považovat za včasnou ani řádnou (doloženou). Žalovaný ani neuvedl, jakého charakteru mají být jeho , podezřelý výraz, obtíže, že mu znemožňují účast u jednání, a kdy nastaly (a proč nemohl požádat o odročení jednání dříve), a proč předpokládá, že se „snad“ bude moci jednání zúčastnit až v srpnu anebo září tohoto roku. Nadto důvod žádosti nijak nedoložil. V řízení byl koneckonců doposud pasivní a nevyjádřil se ani k žalobě, která mu byla doručena dne 14. 2. 2024. Důvod k odročení jednání tudíž soud neshledal.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Dne 1. 12. 2022 uzavřela žalobkyně s žalovaným (klient), s využitím prostředků komunikace na dálku, smlouvu nadepsanou „smlouva o spotřebitelském úvěru č. , adresa, “, kterou se mu zavázala poskytnout revolvingový úvěr na dobu neurčitou, s úvěrovým rámcem 20 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr dohodnutým způsobem splácet s úrokem v sazbě 40 % měsíčně a poplatky dle sazebníku, přičemž sjednána byla též smluvní pokuta ve výši 0,1 % dlužné částky za každý den prodlení. V záhlaví smlouvy je u žalovaného uveden bankovní účet č. , č. účtu, . Smlouva obsahuje též ujednání, na jehož základě se stává splatný celý úvěr v případě prodlení klienta po dobu dvou kalendářních měsíců. Uvedené skutečnosti soud zjistil přímo z úvěrové smlouvy. Z potvrzení , právnická osoba, ., o platbě vyplývá, že 30. 11. 2022 byla poukázána na účet žalobkyně částka 1 Kč z účtu č. , č. účtu, , a dne 1. 12. 2022 poukázala žalobkyně na tento účet částku 15 000 Kč, přičemž obě platby byly identifikovány variabilním symbolem, tel. číslo, , který je uveden jako identifikátor platby rovněž v úvěrové smlouvě. Z dopisu ze dne 2. 4. 2023 vyplývá, že žalobkyně žalovanému oznámila, že se stal úvěr zcela splatným k tomuto dni (2. 4. 2023), a vyzvala jej k zaplacení dluhu vyčísleného ve výši 44 048 Kč do 3 dnů od jeho doručení. Z dopisu z 15. 10. 2023 vyplývá, že žalobkyně – prostřednictvím svého zástupce – žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu z předmětného úvěru v celkové výši 47 888,32 Kč ve lhůtě tří dnů a upozornila jej, že jinak již přistoupí k jeho soudnímu vymáhání; z podacího lístku je zřejmé, že zástupce žalobkyně téhož dne odeslal žalovanému doporučenou poštovní zásilku. V „žádosti o spotřebitelský úvěr“ jsou uvedeny údaje o žalovaném, např. to, že má , Anonymizováno, vzdělání, je , Anonymizováno, a žije v domácnosti s osobou, která má také příjmy, že je žalovaný v , Anonymizováno, a jeho příjem činí měsíčně 15 629 Kč, jeho měsíční výdaje činí 2 000 Kč, a bydlí ve vlastním domě nezatíženém zástavním právem. Z výpisů z běžného účtu č. , č. účtu, soud zjistil, že tento účet je veden na jméno , jméno FO, , bytem na adrese žalovaného, a že na tento účet byly v měsíci září 2022 připsány částky 15 629 Kč (, Anonymizováno, pro žalovaného) a 17 207 Kč (, Anonymizováno, pro , jméno FO, ), a stejné částky (též stejně označené) rovněž v měsících říjnu a listopadu 2022. Z těchto výpisů z účtu dále vyplývá, že počáteční i konečné zůstatky na tomto účtu byly vždy v uvedených měsících záporné (1. 9. 2022 mínus 42 215,25 Kč, 30. 9. 2022 mínus 51 885,32 Kč, 1. 10. 2022 mínus 51 885,32 Kč, 31. 10. 2022 mínus 11 425,66 Kč, 1. 11. 2022 mínus 11 425,66 Kč a 30. 11. 2022 mínus 33 657,31 Kč), což umožňoval , Anonymizováno, (kontokorentní úvěr) s úvěrovým rámcem 53 000 Kč a úrokem v sazbě 21,99 % ročně. Žalobkyně předložila také fotokopie čelní strany občanského průkazu a řidičského průkazu žalovaného, z nichž soud zjistil zejména to, kterak žalovaný v době získání těchto dokladů vypadal.

6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že v návaznosti na elektronické jednání o uzavření smlouvy žalobkyně žalovanému, na jím označený bankovní účet, vyplatila 1. 12. 2022 částku 15 000 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zjistila některé údaje o poměrech žalovaného, jeho příjmy také ověřila, výdaje od žalovaného zjistila pouze obecně, nekonkrétně a neověřila je.

7. Žalovaný, ač k tomu měl dostatečnou příležitost, byl v řízení pasivní a netvrdil, že by na úhradu úvěru žalobkyni cokoliv zaplatil, tedy to ani neprokazoval.

8. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 1. 12. 2022, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani při výkonu samostatného povolání). Smlouva byla uzavřena písemně, byť tzv. distančním způsobem, neboť právní jednání účastníků směřující k jejímu uzavření (nabídka a její přijetí) bylo učiněno elektronickou formou umožňující zachycení obsahu smlouvy a určení jednající osoby (srov. § 562 odst. 1 OZ).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Při posuzování úvěruschopnosti je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

11. Dle § 87 odst. 1 věty první a druhé ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

12. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

13. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Byť gramatický výklad § 86, § 87 v rozhodné době účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, jestliže od něj zjistí a poté odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

15. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem ZSÚ. Je-li poskytovatel povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých nebo hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

16. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti, výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

17. Konkrétně ve vztahu k této věci soud konstatuje, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jak se jej zhostila žalobkyně, vykazuje zásadní nedostatky, a rozhodně jej nelze hodnotit jako odpovídající požadavku odborné péče. Žalobkyně se spokojila s konstatováním pravidelných výdajů žalovaného v jen stěží uvěřitelné výši (2 000 Kč), aniž by tyto výdaje konkretizovala. Přitom, nehledě k titulu bydlení, je evidentní, že náklady na běžné živobytí (strava, hygiena, ošacení, popř. – zvláště u starších lidí – léky) s připočtením nákladů na bydlení (voda, energie, běžná údržba domácnosti) měsíčně tuto částku výrazně přesahují. Žalovaný a , jméno FO, , zřejmě jeho , Anonymizováno, , rovněž , Anonymizováno, (což však žalobkyně konkrétně nezjistila), spolu žijí ve společné, rodinné domácnosti, avšak jejich měsíční příjmy (, Anonymizováno, ) jim zjevně nepostačují ke krytí jejich pravidelných výdajů, když čerpají kontokorentní úvěr (s úrokem 21,99 % ročně, který lze ještě považovat za přiměřený) a do kladného zůstatku se nedostávají (minimálně tři po sobě jdoucí měsíce před poskytnutím úvěru se jim to nezdařilo). To již samo o sobě výrazně zpochybňuje úplnost a správnost údaje poskytnutého žalovaným o výdajích. Žalobkyně žalovanému, na dobu neurčitou, poskytla úvěr s úrokem 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně, kterou nelze hodnotit jinak než jako (v obecném i právním slova smyslu) lichvářskou, a to v situaci, kdy bylo zřejmé, že žalovaný, spolu se svou (zřejmě) , Anonymizováno, , mají problém vyrovnaně hospodařit a své životní náklady již kontinuálně dotují z bankovního (kontokorentního) úvěru s poměrně vysokým limitem.

18. Je zákonnou povinností poskytovatele úvěru (pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy), aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Úvěr může poskytnout pouze tehdy, zjistí-li (spolehlivě), že spotřebitel je schopen požadovaný úvěr splácet (splatit). Žalovaného úvěr ani zčásti nesplatil, což bylo lze očekávat již jen s přihlédnutím k obsahu předložených výpisů z účtu a s ohledem na výši úvěru – zejména je naprosto neadekvátního příslušenství.

19. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je tudíž (absolutně) neplatná podle § 87 odst. 1 věty první a druhé ZSÚ, pro porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 ZSÚ. Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (srov. § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ). Na základě této absolutně neplatné smlouvy žalovaný od žalobkyně dohodnutým způsobem obdržel částku 15 000 Kč a žalobkyni z této částky dosud nic nevrátil (opak žalovaný netvrdil, tedy ani neprokazoval, a v řízení nic takového ani jinak nevyšlo najevo).

20. Jde-li o přiměřenou dobu k vrácení této částky, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný nemohl učinit ve lhůtě tří dnů, kterou mu žalobkyně stanovila ve výzvě z 15. 10. 2023. Dopis s výzvou byl odeslán žalovanému téhož dne a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ mu byl doručen dne 18. 10. 2023, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání, přičemž stanovená třídenní lhůta k plnění uplynula dne 23. 10. 2023 (dny 21. a 22. 10. 2023 připadly na víkend – srov. § 607 OZ). Žalovaný byl v řízení pasivní a žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto stanovené lhůtě tedy neuplatňoval (a z obsahu spisu ani nejsou patrné). Jelikož žalovaný žalobkyni částku 15 000 Kč v této lhůtě nezaplatil, následujícího dne (24. 10. 2023), se s jejím zaplacením dostal do prodlení (viz § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit i úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ).

21. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč a zákonný úrok z prodlení (v sazbě 15 % ročně) za dobu od 24. 10. 2023 do zaplacení, a ve zbytku, tj. co do částky 8 805 Kč a dalšího úroku z prodlení (převyšujícího ten přiznaný), žalobu zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 60 % předmětu řízení a žalovaný měl úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 40 % předmětu řízení (v rámci předmětu řízení soud zohlednil úrok z prodlení vyčíslený ke dni rozhodnutí soudu); žalobkyně tudíž má proti žalovanému právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (20 %). Pokud by žalobkyně měla právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 1 921 Kč, jež sestává ze soudního poplatku ve výši 953 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč /za dva úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 14b odst. 1 bodu 2 advokátního tarifu/, paušální náhrady hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč za uvedené dva (účelně provedené) úkony právní služby a dále – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 168 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 800 Kč/. Soud tedy žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 384 Kč (tj. 20 % z částky 1 921 Kč, po zaokrouhlení).

23. Odměnu advokáta soud určil podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje 50 000 Kč. Namístě je poznamenat, že nárok věřitele ze spotřebitelského úvěru je – např. vedle nároku na dlužné pojistné nebo jízdné s přirážkou – typickým nárokem, který je třeba uplatnit návrhem na zahájení řízení podřaditelným pod § 14b advokátního tarifu. I kdyby snad žalobkyně zvolila jiný způsob uplatňování takových nároků u soudu, zjevně by postupovala nehospodárně a bylo by jí možné přiznat náhradu nákladů pouze v takové výši, v které by jí byla přiznána, pokud by používala (kvalitně zpracovanou) formulářovou žalobu. Hlavním kritériem pro posouzení, zda je namístě aplikovat ustanovení § 14b advokátního tarifu, – aby bylo učiněno zadost jeho smyslu a účelu – totiž musí být potencialita uplatnění nároků, jimiž věřitel disponuje, formulářovou žalobou, a nikoliv jeho faktický postup.

24. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem výzvy k plnění podle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou (poskytovatelkou úvěrů) a nepochybně je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, sama vyzvala k plnění a upozornila ho, že jinak dluh uplatní u soudu (a bude zastoupena advokátem, což významně zvýší náklady spojené s vymáháním práva).

25. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

26. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.