26 C 3/2026

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 25 845 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 24. 1. 2026 do zaplacení.

II. Co do částky 13 845 Kč a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 25 845 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně – společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , , adresa, (dále též jen „společnost , Anonymizováno, “), dne 28. 12. 2021 uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě společnost , Anonymizováno, poskytla žalované úvěr v celkové výši 12 000 Kč (dne 29. 2. 2024 částky 5 300 Kč a 4 000 Kč a dne 1. 3. 2024 částku 2 700 Kč), bezhotovostním převodem na bankovní účet žalované. Jelikož žalovaná nesplácela sjednané splátky řádně a včas, využila společnost , Anonymizováno, svého smluvního oprávnění a poskytnutý úvěr zesplatnila ke dni 7. 12. 2024 a žalovanou vyzvala k okamžité úhradě celého úvěru. Jelikož žalovaná na výzvu společnosti , Anonymizováno, nereagovala, zůstala jí dlužna částku v celkové výši 25 845 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 12 000 Kč a smluvního úroku ve výši 13 845 Kč. Předmětnou pohledávku poté nabyla žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024. Žalobkyně se na žalované domáhala i zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny (12 000 Kč) za dobu od 8. 12. 2024 do zaplacení. Stran procesu posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že společnost , Anonymizováno, úvěruschopnost vyhodnotila na základě tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích, lustrací v dostupných registrech a úvěrovou historií, avšak žalobkyně nedisponuje příslušnou dokumentací o posouzení úvěruschopnosti.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud věc projednal a rozhodl dne 20. 4. 2026. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ač k němu byla předvolána na adresu pro doručování dle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila a současně souhlasila s projednáním věci ve své nepřítomnosti. Dle § 101 odst. 3 o. s. ř. soud ve věci jednal v nepřítomnosti účastnic a při rozhodnutí věci vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, ze kterých zjistil tyto skutečnosti:

5. Ze Smlouvy o revolvingovém úvěru číslo , hodnota, vyplývá, že se společnost , Anonymizováno, a žalovaná, za využití prostředků komunikace na dálku, dohodly, že společnost , Anonymizováno, poskytne žalované, jež v této záležitosti (na rozdíl od společnosti , Anonymizováno, ) nevystupovala jako podnikatelka (ani v rámci samostatného výkonu svého povolání), na bankovní účet žalované č. , č. účtu, , peněžní prostředky do výše úvěrového rámce 5 300 Kč, a žalovaná se zavázala splatit žalobkyni vyčerpané peněžní prostředky (s úrokem v sazbě 150 % ročně) v měsíčních splátkách (v počáteční výši 918 Kč), splatných vždy k poslednímu dni v každém jednotlivém období třiceti dnů opakujícím se po sobě po dobu trvání úvěru, a to od prvního čerpání úvěru (29. 2. 2024). Součástí smlouvy byly formou odkazu učiněny úvěrové podmínky společnosti , Anonymizováno, , z nichž vyplývá další obsah předmětného právního vztahu. Z dodatku č. , hodnota, ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že se společnost , Anonymizováno, s žalovanou dne 29. 2. 2024 dohodly na navýšení úvěrového rámce na částku 9 300 Kč. Z dodatku č. , hodnota, ke smlouvě o revolvingovém úvěru číslo , hodnota, plyne, že se společnost , Anonymizováno, s žalovanou dne 1. 3. 2024 dohodly na navýšení úvěrového rámce na částku 12 000 Kč. Z listiny označené „Výpis z běžného účtu“ je zřejmé, že dne 29. 2. 2024 byly ve prospěch účtu číslo , č. účtu, zaslány platby v částkách 4 000 Kč a 5 300 Kč a dne 1. 3. 2024 v částce 2 700 Kč. Ze sdělení , právnická osoba, . soud zjistil, že žalované náleží účet č. , č. účtu, , na který byly připsány uvedené platby (2 700 Kč, 5 300 Kč a 4 000 Kč) z účtu „, právnická osoba, “. Z dopisu ze dne 7. 12. 2024 (nadepsaného „Poslední možnost dohody na úhradě“) vyplývá, že společnost , Anonymizováno, informovala žalovanou o zesplatnění úvěru ke dni 7. 12. 2024 a zároveň, že ji vyzvala k okamžité úhradě celého dluhu. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024, jejího dodatku, přílohy (seznamu postupovaných pohledávek) a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 1. 2025 vyplývá, že společnost , Anonymizováno, postoupila žalobkyni pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy, o čemž žalovanou vyrozuměla. Z dopisu ze dne 15. 1. 2025 (označeném jako „Výzva k úhradě před podáním žaloby“) vyplývá, že žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, vyzvala žalovanou k úhradě dluhu a současně ji upozornila, že jinak přistoupí k soudnímu vymáhání; z podacího lístku z téhož dne je zřejmé, že tohoto dne odeslal zástupce žalobkyně žalované doporučenou poštovní zásilku (na adresu trvalého bydliště uvedenou v úvěrové smlouvě).

6. Na základě dílčích skutečností zjištěných z provedených důkazů soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že v návaznosti na elektronické jednání o uzavření smlouvy společnost , Anonymizováno, žalované, na jí označený bankovní účet, vyplatila dne 29. 2. 2024 postupně částky 5 300 Kč a 4 000 Kč, a dne 1. 3. 2024 částku 2 700 Kč, kterou jí – ani žalobkyni, které společnost , Anonymizováno, pohledávku dne 12. 12. 2024 postoupila – žalovaná ani zčásti nevrátila, přestože k tomu byla vyzvána naposledy dopisem odeslaným jí dne 15. 1. 2025, ve kterém jí žalobkyně (její zástupce) stanovila k plnění lhůtu tří dnů. Před uzavřením smlouvy (poskytnutím úvěru) společnost , Anonymizováno, nezjistila konkrétní údaje o poměrech žalované, jejích příjmech a výdajích. Žalovaná byla v řízení pasivní a netvrdila, že by na úhradu úvěru poskytnutého společností , Anonymizováno, něco zaplatila, tedy to ani neprokazovala (a nic takového ani nevyplynulo z obsahu spisu a průběhu řízení).

7. Po právní stránce soud poměr mezi společností , Anonymizováno, a žalovanou, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 29. 2. 2024 (a změněn dodatky č. , hodnota, a , Anonymizováno, ), hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (společnost , Anonymizováno, úvěr nabízela a poskytla při své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná s ní nejednala v rámci podnikatelské činnosti ani při výkonu samostatného povolání). Smlouva byla uzavřena písemně, tzv. distančním způsobem, neboť právní jednání účastnic směřující k jejímu uzavření (nabídka a její přijetí) bylo učiněno elektronickou formou umožňující zachycení obsahu smlouvy a určení jednající osoby (srov. § 562 odst. 1 OZ).

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, k čemuž soud přihlédne i bez návrhu (viz § 87 odst. 1 věta první a druhá ZSÚ).

10. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS( a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, jestli společnost , Anonymizováno, (jako poskytovatel spotřebitelského úvěru) v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila svou povinnost vyplývající z § 86 ZSÚ.

11. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen samého spotřebitele před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

12. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

13. Byť gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. , spisová značka, . Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele lze dovodit i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

14. Nadto lze konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů ohledně posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

15. Žalobkyně netvrdila, zda vůbec, a pokud ano, tak jaké konkrétní informace stran schopnosti žalované splácet (a v dohodnuté lhůtě splatit) požadovaný spotřebitelský úvěr společnost , Anonymizováno, od žalované, popř. odjinud, před uzavřením úvěrové smlouvy zjišťovala (zjistila), a jak je ověřila. K výzvě soudu (učiněné v rámci přípravy jednání), aby v tomto ohledu svá tvrzení a důkazní návrhy doplnila, žalobkyně pouze zopakovala, že žalovaná byla lustrována ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB a že žalovaná při uzavření úvěrové smlouvy prohlásila, že není v prodlení se splacením jakéhokoli dluhu, není v exekuci ani v insolvenci, není evidována v databázi dlužníků, přičemž žalobkyně nedisponuje žádnými důkazy (listinami) o procesu posuzování úvěruschopnosti žalované. Protože se žalobkyně k jednání před soudem nedostavila, byť řádně omluvena, nemohl ji soud při jednání vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a zároveň ji poučit o možných následcích nesplnění této výzvy v podobě (částečného) procesního neúspěchu v této věci. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla svá procesní břemena (tvrzení a důkazní) o tom, zda společnost , Anonymizováno, před uzavřením předmětné smlouvy náležitě prověřila úvěruschopnost žalované.

16. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je minimalizace případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr dohodnutým způsobem splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a též z jiných zdrojů (např. veřejně přístupné databáze), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele o úvěr je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za nezbytný předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, které dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z již zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, .

17. Je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost žadatele (spotřebitele); oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace či neposkytne součinnost k jejich ověření, následkem má být odmítnutí jeho žádosti o úvěr.

18. Žalovaná předmětný úvěr doposud ani zčásti neuhradila, což naznačuje, že proces posouzení úvěruschopnosti společností , Anonymizováno, , proběhl-li vůbec, nebyl příliš důsledný. Předmětná smlouva tudíž je neplatná, k čemuž soud přihlédl i bez návrhu (§ 87 odst. 1 věta první a druhá ZSÚ).

19. Z žalobních tvrzení a z provedených listinných důkazů je zřejmé, že žalovaná – na základě této absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – čerpala úvěrovou částku (12 000 Kč) a zároveň, že společnosti , Anonymizováno, (ani žalobkyni) následně nic neuhradila. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaná povinna vrátit společnosti , Anonymizováno, , resp. žalobkyni, která předmětnou pohledávku od této společnosti nabyla postoupením podle § 1879 a násl. OZ, částku 12 000 Kč (nesplacenou úvěrovou jistinu).

20. Jde-li o přiměřenou dobu k vrácení této částky (12 000 Kč), soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaná nemohla učinit v návaznosti na předžalobní výzvu, v níž žalobkyně (její zástupkyně) žalovanou informovala také o postoupení předmětné pohledávky a vyzvala ji k úhradě dluhu. Dopis jí byl odeslán dne 15. 1. 2026 a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ jí byl doručen dne 20. 1. 2026, tj. třetí pracovní den po odeslání (dny 17. 1. a 18. 1. 2026 připadly na víkend). S ohledem na třídenní lhůtu stanovenou žalobkyní ve výzvě, byla žalovaná povinna plnit nejpozději dne 23. 1. 2026.

21. Žalovaná byla v řízení pasivní a žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňovala a z obsahu spisu nejsou patrné. Praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaný je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ, je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím (konstitutivně) určujícím lhůtu k plnění podle § 87 odst. 2 ZSÚ, a tudíž věřiteli nelze přiznat úrok z prodlení. Soud tento názor nezastává, neboť § 87 odst. 2 ZSÚ předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká doba plnění odpovídá možnostem spotřebitele. Z jeho dikce plyne, že předpokládá materiální spor o takové lhůtě k plnění (a implicitně předpokládá i projevené přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 ZSÚ), a zároveň návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může toliko vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci ovšem nic z toho nebylo naplněno. Žalovaná je od počátku pasivní a není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla, fakticky zpochybňuje (anebo by třeba žalobou uplatněné nároky uznala, kdyby se k jednání dostavila). Žalobkyně zastávala názor, že spotřebitelský úvěr je platný a žalovaná byla povinna plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevný) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ a není zde ani návrh některého z účastníků, aby tuto lhůtu soud určil.

22. Jelikož žalovaná žalobkyni částku 12 000 Kč ani zčásti neuhradila, počínaje následujícím dnem (tj. 24. 1. 2026) se s jejím zaplacením dostala do prodlení (srov. zejména § 1958 a § 1968 OZ) a je povinna žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ).

23. Soud tudíž žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč a z této částky zároveň úrok z prodlení (v sazbě 11,5 % ročně) za dobu od 24. 1. 2026 do zaplacení; ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 13 845 Kč a úroku z prodlení převyšujícího ten přiznaný, žalobu zamítl.

24. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci převážně úspěšná žalovaná měla vůči žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož jí však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.