26 C 30/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 16 580 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 10. 2023 do zaplacení.

II. Co do částky 4 000 Kč, úroku z prodlení z částky 14 000 Kč od 30. 1. 2023 do 23. 10. 2023 a z částky 4 000 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení a částky 2 580 Kč se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 247,50 Kč.

1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 11. 2023 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 16 580 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že 27. 9. 2022 – prostřednictvím internetových stránek , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, – s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu poskytla úvěr na bankovní účet č. , č. účtu, (z něhož před uzavřením smlouvy žalovaný žalobkyni poukázal ověřovací platbu ve výši 1 Kč). Úrok byl sjednán v sazbě 40 % měsíčně. Žalovaný se zavázal každý měsíc splácet úrok za uplynulé období, jistinu byl oprávněn splatit zcela nebo zčásti kdykoliv během trvání smlouvy. Jelikož žalovaný smluvní závazky porušil, žalobkyně úvěr v souladu se smluvními podmínkami zesplatnila k 29. 1. 2023. , adresa, 580 Kč tvoří úvěrová jistina ve výši 10 000 Kč a úrok za první měsíc doby čerpání ve výši 4 000 Kč. Dále žalobkyně uplatnila dohodnutou smluvní pokutu ve výši 2 580 Kč (tj. 0,1 % denně z dlužné částky vypočtená za dobu od 30. 1. 2023 do 15. 10. 2023) a zákonný úrok z prodlení z částky 14 000 Kč od 30. 1. 2023 do zaplacení. Žalobkyně také uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy prověřila schopnost žalovaného úvěr splatit a popsala způsob tohoto prověřování.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud věc projednal dne 5. 8. 2024. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Žalobkyně a žalovaný, s využitím prostředků komunikace na dálku, uzavřeli (nedatovanou) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému dne 26. 9. 2022, na dobu neurčitou, úvěr s úvěrovým rámcem 20 000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr dohodnutým způsobem splatit s úrokem v sazbě 40 % měsíčně a poplatky podle sazebníku; sjednána byla rovněž smluvní pokuta ve výši 0,1 % dlužné částky za každý den prodlení, přičemž v záhlaví smlouvy je u žalovaného uveden účet č. , č. účtu, . Smlouva obsahuje ujednání, na jehož základě se stává splatný celý úvěr v případě prodlení klienta po dobu dvou kalendářních měsíců. Uvedené skutečnosti soud zjistil přímo z úvěrové smlouvy. Z potvrzení , právnická osoba, ., o platbě vyplývá, že 16. 6. 2022 byla poukázána na účet žalobkyně částka 0,01 Kč z účtu č. , č. účtu, , a z potvrzení , Anonymizováno, o provedené transakci z 27. 9. 2022 je zřejmé, že žalobkyně tohoto dne poukázala na tento účet částku 10 000 Kč, přičemž obě tyto platby byly identifikovány variabilním symbolem , var. symbol, , jenž je uveden jako identifikátor platby v předmětné úvěrové smlouvě. Z dopisu ze dne 26. 1. 2023 vyplývá, že žalobkyně žalovanému oznámila, že se k tomuto dni stal úvěr zcela splatným, a vyzvala jej k zaplacení dluhu vyčísleného ve výši 30 305 Kč do tří dnů od jeho doručení. Z dopisu z 15. 10. 2023 vyplývá, že žalobkyně – prostřednictvím svého zástupce – žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu z předmětného úvěru v celkové výši 33 740,29 Kč ve lhůtě tří dnů a upozornila jej, že jinak již přistoupí k jeho soudnímu vymáhání; z podacího lístku je zřejmé, že zástupce žalobkyně téhož dne odeslal žalovanému doporučenou poštovní zásilku. V „žádosti o spotřebitelský úvěr“ jsou uvedeny údaje o žalovaném, např. to, že má , Anonymizováno, , Anonymizováno, , není , Anonymizováno, , žije v pronajatém , Anonymizováno, , je zaměstnán u , právnická osoba, ., , adresa, , jeho čistý příjem činí měsíčně 30 507 Kč a jeho (měsíční) výdaje 18 000 Kč. Z výplatních lístků vyplývá, že žalovanému byla vyplacena čistá mzda v březnu 2022 ve výši 31 116 Kč, v dubnu 2022 ve výši 27 581 Kč, v květnu 2022 ve výši 36 351 Kč, v červenci 2022 ve výši 32 422 Kč a v srpnu 2022 ve výši 31 369 Kč. Žalobkyně předložila také fotokopie čelní strany občanského průkazu a řidičského průkazu žalovaného, z nichž soud ověřil právní osobnost žalovaného.

6. Z úřední činnosti je soudu známo, že se věřitelé u zdejšího soudu vůči žalovanému domáhají svých nároků v několika řízeních, v nichž vymáhají dluhy ze smluv o spotřebitelském úvěru, a to např. v řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, (úvěr z 12. 4. 2022), , spisová značka, (úvěr z 2. 5. 2022), , spisová značka, (úvěr z 11. 6. 2022), , spisová značka, (úvěr z 26. 7. 2022), , spisová značka, (úvěr z 27. 8. 2022), , spisová značka, (úvěr z 11. 6. 2022), , spisová značka, a , spisová značka, (úvěry z 1. 9. 2022) a , spisová značka, (úvěr z 23. 9. 2022), přičemž některé z těchto (i jiných) nároků proti němu již jsou (či byly) vymáhány exekučně.

7. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že v návaznosti na (elektronické) jednání o uzavření smlouvy žalobkyně žalovanému, na jím označený bankovní účet, vyplatila 27. 9. 2022 částku 10 000 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zjistila některé údaje o poměrech žalovaného, jeho příjmy také ověřila, výdaje od žalovaného zjistila pouze obecně, nekonkrétně a neověřila je.

8. Žalovaný byl v řízení pasivní, netvrdil, že by na úhradu úvěru žalobkyni cokoliv zaplatil, tedy to ani neprokazoval.

9. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, žalovaný nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani při výkonu samostatného povolání). Smlouva byla uzavřena písemně, byť tzv. distančním způsobem, neboť právní jednání účastníků směřující k jejímu uzavření (nabídka a její přijetí) bylo učiněno elektronickou formou umožňující zachycení obsahu smlouvy a určení jednající osoby (srov. § 562 odst. 1 OZ).

10. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Při posuzování úvěruschopnosti je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

12. Dle § 87 odst. 1 věty první a druhé ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

13. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

14. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

15. Byť gramatický výklad § 86, § 87 v rozhodné době účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, jestliže od něj zjistí a poté odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

16. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem ZSÚ. Je-li poskytovatel povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých nebo hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

17. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti, výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

18. Konkrétně ve vztahu k této věci soud konstatuje, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jak se jej zhostila žalobkyně, vykazuje zásadní nedostatky, a nelze je hodnotit jako náležité, odpovídající požadavku odborné péče. Žalobkyně se spokojila s konstatováním pravidelných výdajů žalovaného ve výši 18 000 Kč, aniž by tyto výdaje konkretizovala (a přiměřeně tomu i ověřila). Jde přitom o stěžejní informace, které jsou (mají být) jedny z rozhodujících v rámci procesu hodnocení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. Žalobkyně žalovanému přesto, na dobu neurčitou, poskytla úvěr s úrokem v sazbě 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně, kterou nelze hodnotit jinak než jako (v obecném i právním slova smyslu) lichvářskou, a to v situaci, kdy žalovaný již dříve sjednal několik spotřebitelských úvěrů (z nichž své závazky neplnil), pročež evidentně ani nemohl dosáhnout na bankovní úvěr, jehož podmínky by byly přiměřené (přinejmenším nikoliv lichvářské). Deklarovaný i doložený příjem žalovaného a výše tvrzených výdajů by nepochybně bankovní úvěr umožnily – to se však nestalo. Kdyby žalobkyně žádala po žalovaném sdělení konkrétních informací o výdajích, např. o existujících závazcích (a zjišťovala i jeho platební morálku) a tyto ověřila např. z příslušných registrů, úvěr by žalovanému zjevně neposkytla, resp. poskytnout by mu jej neměla.

19. Je zákonnou povinností poskytovatele úvěru (pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy), aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Úvěr může poskytnout pouze tehdy, zjistí-li (spolehlivě), že spotřebitel je schopen požadovaný úvěr splácet (splatit). Žalovaný úvěr ani zčásti nesplatil, což dokresluje, že proces posouzení jeho úvěruschopnosti nebyl příliš důkladný.

20. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je tudíž (absolutně) neplatná podle § 87 odst. 1 věty první a druhé ZSÚ, pro porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 ZSÚ. Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (srov. § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ). Na základě této absolutně neplatné smlouvy žalovaný od žalobkyně dohodnutým způsobem obdržel částku 10 000 Kč a žalobkyni z této částky dosud nic nevrátil (opak žalovaný netvrdil, tedy ani neprokazoval, a v řízení nic takového ani jinak nevyšlo najevo).

21. Jde-li o přiměřenou dobu k vrácení této částky, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný nemohl učinit ve lhůtě tří dnů, kterou mu zástupce žalobkyně stanovil v (předžalobní) výzvě z 15. 10. 2023. Dopis s výzvou byl odeslán žalovanému téhož dne a za užití domněnky dojití dle § 573 OZ mu byl doručen 18. 10. 2023, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání, přičemž stanovená třídenní lhůta k plnění uplynula dne 23. 10. 2023 (dny 21. a 22. 10. 2023 připadly na víkend – srov. § 607 OZ). Žalovaný byl v řízení pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti vrácení dluhu v takto určené lhůtě tedy neuplatňoval (a z obsahu spisu nejsou patrné). Jelikož žalovaný žalobkyni částku 10 000 Kč v této lhůtě nezaplatil, následujícího dne (24. 10. 2023), se s jejím zaplacením ocitl v prodlení (viz § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit i úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ).

22. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč a zákonný úrok z prodlení (v sazbě 15 % ročně) za dobu od 24. 10. 2023 do zaplacení, a ve zbytku, tj. co do částky 6 580 Kč a dalšího úroku z prodlení (převyšujícího ten přiznaný), žalobu zamítl.

23. S ohledem na důvody vydaného rozhodnutí se soud blíže nezabýval právními důsledky sazby úroku (viz shora), který byl sjednán předmětnou smlouvou.

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 57 % předmětu řízení a žalovaný měl úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 43 % předmětu řízení (v rámci předmětu řízení soud zohlednil úrok z prodlení vyčíslený ke dni rozhodnutí soudu); žalobkyně tudíž má proti žalovanému právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (14 %). Pokud by žalobkyně měla právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 1 768 Kč, jež sestává ze soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč /za dva úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 14b odst. 1 bodu 2 advokátního tarifu/, paušální náhrady hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč za uvedené dva (účelně provedené) úkony právní služby a dále – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 168 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 800 Kč/. Soud tedy žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 247,50 Kč (tj. 14 % z částky 1 768 Kč, po zaokrouhlení).

25. Odměnu advokáta soud určil podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje 50 000 Kč. Namístě je poznamenat, že nárok věřitele ze spotřebitelského úvěru je – např. vedle nároku na dlužné pojistné nebo jízdné s přirážkou – typickým nárokem, který je třeba uplatnit návrhem na zahájení řízení podřaditelným pod § 14b advokátního tarifu. I kdyby snad žalobkyně zvolila jiný způsob uplatňování takových nároků u soudu, zjevně by postupovala nehospodárně a bylo by jí možné přiznat náhradu nákladů pouze v takové výši, v které by jí byla přiznána, pokud by používala (kvalitně zpracovanou) formulářovou žalobu. Hlavním kritériem pro posouzení, zda je namístě aplikovat ustanovení § 14b advokátního tarifu, – aby bylo učiněno zadost jeho smyslu a účelu – totiž musí být potencialita uplatnění nároků, jimiž věřitel disponuje, formulářovou žalobou, a nikoliv jeho faktický postup.

26. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem výzvy k plnění podle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou (poskytovatelkou úvěrů) a nepochybně je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, sama vyzvala k plnění a upozornila ho, že jinak dluh uplatní u soudu (a bude zastoupena advokátem, což významně zvýší náklady spojené s vymáháním práva).

27. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

28. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.