26 C 31/2021

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 5 180,63 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 5 180,63 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou došlou dne 25. 1. 2021 původně Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který vyslovil místní nepříslušnost a věc postoupil podepsanému soudu, se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 5 180,63 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 23. 3. 2018 s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] jejíž nedílnou součástí byl sazebník poplatků. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč, do jehož výše mohl žalovaný opakovaně čerpat peněžní prostředky. Žalovaný se oproti tomu zavázal splácet částku vyčerpanou z úvěrového rámce pravidelnými měsíčními splátkami ve výši nejméně 1 826 Kč, vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Dále se zavázal žalobkyni platit úhradu za přistoupení ke skupinovému pojištění ve výši 0,65 % z aktuálně vyčerpané částky (dluhu). Žalovaný z revolvingového úvěru poprvé čerpal peněžní prostředky dne 23. 3. 2018. Jelikož však sjednané splátky nehradil řádně a včas, žalobkyně od smlouvy – vzhledem k jeho opakovanému prodlení – dne 2. 9. 2020 odstoupila, s účinky k 14. 9. 2020. K tomuto dni činil dluh žalovaného na jistině 3 585,81 Kč, na sjednaných úhradách za pojištění 174,80 Kč, na úroku vyčísleném ke dni odstoupení od smlouvy 420,02 Kč a na úhradách nákladů za upomínky 1 000 Kč, tj. celkem 5 180,63 Kč. Žalobkyně vůči žalovanému uplatnila též zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny za dobu od 15. 9. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože jej k tomu soud vyzval.

3. Soud ve věci jednal dne 5. 4. 2022. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, přestože k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast však omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Dle § 101 odst. 3 o. s. ř. tedy soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Soud při jednání provedl žalobkyní označené a předložené listinné důkazy, na jejich základě dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně (obchodník) a žalovaný (klient), který v této souvislosti nejednal jako podnikatel ani v rámci výkonu svobodného povolání, se dne 21. 3. 2018 písemně dohodli, že žalobkyně žalovanému poskytne revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč, z něhož je oprávněn čerpat peněžní prostředky prostřednictvím kreditní karty, s tím, že takto vyčerpané peněžní prostředky je povinen vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 783 Kč s úrokem v sazbě 18,34 % ročně, s tím, že první čerpání úvěru bude ve výši 8 490 Kč a bude určeno na úhradu kupní ceny zboží – [anonymizována čtyři slova]. Žalovaný z úvěrového rámce postupně vyčerpal celkem 19 018 Kč (v březnu 2018 částku 8 490 Kč, v červnu 2018 částku 6 563 Kč a v srpnu 2018 částku 3 965 Kč) a žalobkyni postupně, v době od dubna 2018 do března 2020, zaplatil, resp. vrátil celkem 19 440 Kč.

5. Po právní stránce soud vztah mezi žalobkyní a žalovaným, založený písemnou smlouvou ze dne 21. 3. 2018, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ; žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti, popř. v rámci samostatného výkonu svého povolání.

6. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

8. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

9. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18 (v němž Soudní dvůr dovodil, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

10. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Nejvyšší soud (v odůvodnění téhož rozsudku) rovněž připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

12. Dále - v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 - Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

13. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl zdánlivě směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

14. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele lze dovodit logickým i teleologickým výkladem ustanovení ZSÚ. Je-li při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel povinen postupovat s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by nebyla postupem odborným, nýbrž lehkovážným. Informace, které spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), proto nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.

15. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

16. Konkrétně ve vztahu k této věci soud považuje za vhodné podotknout, že žalobkyně toliko tvrdila, že jí žalovaný sdělil údaje o svém měsíčním příjmu ve výši 17 000 Kč a že„ nemá žádné srážky ze mzdy ani exekuce“, platí nájemné ve výši 4 000 Kč a nemá žádné jiné závazky, s tím, že příjem žalovaného, jakož i jeho výdaje, žalobkyně ověřila telefonicky. Svá tvrzení o ověření výše příjmů žalovaného však žalobkyně nijak neprokázala. K jejich prokázání označila toliko listinu označenou jako„ zpráva o posouzení úvěruschopnosti – [celé jméno žalovaného]“, která však je vyhotovena žalobkyní, a v níž je pouze obecně uvedeno, co žalobkyně tvrdí, tj. že došlo k telefonickému ověření; není ovšem zřejmé, u koho (kterého zaměstnavatele, popř. jiného plátce příjmu) a kdy se tak mělo stát. Žalobkyně navíc měla být o to (odborně) pečlivější, když jí žalovaný za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti sdělil údaje, které samy o sobě působí spíše neobvykle a zjevně nejsou úplné. Nájemné za byt (i malé velikosti) je zpravidla vyšší než 4 000 Kč a také je pravidlem, že nájemce bytu pronajímateli platí i úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (služby), která mohou být v konkrétním případě i významně vyšší než samotné (tzv.„ holé“) nájemné. Není zřejmé (nebylo prokázáno), kdy a u koho měla žalobkyně tyto skutečnosti telefonicky ověřovat, jistě tak ale měla učinit prostřednictvím příslušné nájemní smlouvy apod. Obdobně, aby učinila zadost svým povinnostem, měla požadovat předložení pracovní smlouvy a výplatních pásek za přiměřenou referenční dobu před sjednáním úvěru, popř. žádat předložení potvrzení zaměstnavatele.

17. Jelikož se žalobkyně, byť řádně omluvena, nedostavila k jednání ve věci, soud ji nemohl při tomto jednání vyzvat k doplnění případných dalších tvrzení a označení důkazů ohledně toho, zda a jak splnila povinnost podle § 86 odst. 1 ZSÚ, a poučit ji o následcích nesplnění této výzvy (postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.).

18. Soudu tedy nezbylo než uzavřít, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (jako spotřebitele) splácet, resp. nakonec zcela splatit plánovaný spotřebitelský úvěr.

19. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Komunitární i vnitrostátní právní řád stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (nejen) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Nadto právě neznalost práva může být příčinou (či jednou z příčin) dlužnické pasivity.

20. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

21. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (výhradně) zájem určité osoby. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

22. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené, aniž by žalobkyně (věřitelka) před jejím uzavřením řádně posoudila schopnost žalovaného (spotřebitele) úvěr splácet, ostatně vychází i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se vyjádřil též Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, konstatoval-li, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy, uplatní jen tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne.

23. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit věřiteli poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

24. Již ze samotných žalobních tvrzení a zejména z žalobkyní předložených výpisů a z přehledu plateb je zřejmé, že žalovaný – na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – od žalobkyně přijal celkem 19 018 Kč a zároveň, že jí následně v rámci jednotlivých splátek vrátil celkem 19 440 Kč. Jistinu úvěru (bezdůvodné obohacení) tedy žalobkyni zcela vydal již v době před podáním žaloby (dokonce jí zaplatil o 422 Kč více). Z tohoto důvodu vůči němu žalobkyně nemá žádné nevypořádané nároky.

25. Soud tudíž žalobu v celém rozsahu zamítl.

26. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci zcela úspěšný žalovaný měl proti žalobkyni právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Protože mu však - dle obsahu spisu - žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.