26 C 34/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Anonymizováno Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 45 520 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 30. 9. 2024 do zaplacení.

II. Co do částky 6 970 Kč a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám její zástupkyně, náhradu nákladů řízení ve výši 2 000 Kč.

1. Žalobou došlou soudu dne 5. 11. 2024 se žalobkyně (tehdy s obchodní firmou , právnická osoba, ) vůči žalované domáhala zaplacení částky 45 520 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že dne 6. 3. 2024, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla úvěr na dobu neurčitou s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru, s úvěrovým limitem ve výši 40 000 Kč, a žalovaná se zavázala úvěr splácet v dohodnutých měsíčních splátkách. Vzhledem k prodlení žalované s úhradami splátek žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 8. 6. 2024. Žalobkyně se rovněž domáhala zaplacení úroku z prodlení, a to ode dne následujícího po dni, kdy došlo k zesplatnění úvěru, až do zaplacení. Dále žalobkyně požadovala úhradu částky 1 450 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky a částky 5 520 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně (vyčíslené za dobu od 9. 6. 2024 do 24. 10. 2024) z celkové dlužné částky (40 000 Kč). K výzvě soudu žalobkyně svá tvrzení doplnila s tím, že úvěruschopnost žalované posoudila na základě dat získaných prostřednictvím aplikace , Anonymizováno, , která dle žalobkyně poskytuje aktuální a přesné informace o finanční situaci jejích klientů. Po vyhodnocení dat byly zjištěny příjmy žalované ve výši 77 291 Kč a celkové výdaje ve výši 26 743 Kč; informace k vyhodnocení úvěruschopnosti žalované byly ověřeny také v databázích CRIF, SOLUS, TELCO SCORE, CEE, insolvenčního rejstříku a z databáze neplatných OP.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud účastnice vyzval k vyjádření, zda souhlasí, aby ve věci rozhodl bez jednání. Žalobkyně s tím souhlasila. Žalovaná se v určené lhůtě nevyjádřila, proto soud předpokládal, že i ona s takovým postupem souhlasí /§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)/. Dle § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařídil jednání.

4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti: Z listiny označené jako „Smlouva o spotřebitelském úvěru“ vyplynulo, že žalobkyně a žalovaná jednaly o uzavření smlouvy, podle níž měla žalobkyně poskytnout žalované na účet č. , IBAN, bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 40 000 Kč na dobu neurčitou, s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru, a žalovaná měla úvěr splatit spolu s měsíčním úrokem ve výši 40 %. Z listiny označené jako „Potvrzení o provedené platbě“ je patrné, že z účtu žalobkyně byla dne 6. 3. 2024 odeslána platba v částce 40 000 Kč ve prospěch účtu č. , č. účtu, , s variabilním symbolem , var. symbol, . Z oznámení o zesplatnění úvěru vyplynulo, že žalobkyně sdělila žalované, že vzhledem k opakovanému porušování smluvních podmínek plynoucích ze smlouvy o úvěru došlo ke dni 8. 6. 2024 k jeho zesplatnění. V sazebníku poplatků, který má být nedílnou součástí smlouvy, je uvedeno, že v případě prodlení je žalobkyně, na základě smluvního ujednání, oprávněna vyúčtovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky v prodlení a dále zákonný úrok z prodlení a účelně vynaložené náklady spojené s vymáháním pohledávky. V listině označené jako „proces žádosti o úvěr a uzavření smlouvy z pohledu klienta“ je popsán postup žalobkyně směřující k uzavření předmětné smlouvy o úvěru, včetně potvrzení zadaných údajů prostřednictvím SMS kódu. Z kopie občanského průkazu a oddacího listu je patrno, že žalobkyně ověřila před uzavřením předmětné smlouvy totožnost žalované, a také zjistila, že dne 21. 5. 2022 uzavřela manželství. Z „oznámení o schválení“ soud zjistil, že žalobkyně informovala žalovanou o tom, že požadovaný úvěr jí byl dne 6. 3. 2024 v čase 13:57:07 schválen a peníze převedeny na její bankovní účet. Z výpisu interního (evidenčního) systému žalobkyně je patrno, že ke dni 8. 6. 2024 žalobkyně eviduje dokument s názvem zesplatnění. Z výpisu o pohybech na účtu, který měla žalobkyně pořídit přes systém , Anonymizováno, , plyne, že na účet žalované nepřicházela žádná pravidelná platba od osoby (plátce), již by bylo možné identifikovat např. jako zaměstnavatele. Příchozí platby byly nahodilé a v nízkých částkách, nejčastěji do výše 5 000 Kč, bez možnosti bližší specifikace, neboť se v podstatě jednalo o peníze vložené žalovanou, popř. platby od jiných osob, jejichž vztah k žalované i právní důvod plateb, není jasný. Transakce ve prospěch účtu žalované uskutečnily také úvěrové společnosti, např. společnost , právnická osoba, anebo , právnická osoba, ., a z výpisu je též zřejmé, že žalovaná žádala o úvěr „, Anonymizováno, půjčka“ (dne 28. 2. 2024 je zde evidována transakce „– 1 Kč“ (což je evidentně ověřovací platba). Nadto je z pohybu na účtu patrné, že žalovaná utrácela nemalé peníze za různé hazardní hry, evidována je též platba „nájemného“ ve výši 8 000 Kč. Z výpisu z obchodního rejstříku ohledně žalobkyně mj. vyplynulo, že od 17. 12. 2015 měla obchodní firmu , právnická osoba, a od 23. 4. 2025 obchodní firmu , Anonymizováno, , právnická osoba, ., a dále, že předmětem jejího podnikání je (mj.) poskytování spotřebitelského úvěru. Dopisem ze dne 16. 9. 2024 žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovanou vyzvala k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy (vyčísleného v částce 47 029,78 Kč) ve lhůtě 7 dnů od jeho odeslání; zároveň žalovanou upozornila, že v opačném případě přistoupí k zahájení soudního řízení; dopis odeslala žalované žalobkyně doporučenou poštovní zásilkou dne 20. 9. 2024, což je zřejmé z podacího archu.

5. Na základě dílčích skutečností zjištěných z provedených důkazů soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že žalobkyně dne 6. 3. 2024 vyplatila žalované na její bankovní účet celkem 40 000 Kč, a to na základě předchozího jednání o uzavření smlouvy, které se mezi nimi uskutečnilo prostředky komunikace na dálku, avšak žalovaná žalobkyni dosud tuto částku ani zčásti nevrátila, přestože ji k tomu žalobkyně vyzvala dopisem odeslaným dne 20. 9. 2024. Před poskytnutím úvěru žalované žalobkyně dostatečně neposoudila, zda je žalovaná schopná požadovaný úvěr splácet.

6. Po právní stránce soud poměr mezi žalobkyní a žalovanou hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (společnost CP úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaná s ní nejednala v rámci podnikatelské činnosti ani při výkonu samostatného povolání). Smlouva byla uzavřena písemně, tzv. distančním způsobem, neboť právní jednání účastníků směřující k jejímu uzavření (nabídka a její přijetí) bylo učiněno elektronickou formou umožňující zachycení obsahu smlouvy a určení jednající osoby (viz zejména § 562 odst. 1 OZ).

7. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Při posuzování úvěruschopnosti (schopnosti dlužníka splácet spotřebitelský úvěr) je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

9. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

10. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z § 86 ZSÚ.

11. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

13. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

14. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době účinného znění ZSÚ by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, zjistí-li od něj a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. , spisová značka, .

15. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené (a nepodložené).

16. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

17. Konkrétně ve vztahu k této věci je třeba uvést, že žalobkyně dostatečně nezjišťovala příjmy a výdaje žalované, po které měla žádat, aby jí sdělila, v jaké výši, od koho a z jakého titulu pobírá pravidelné příjmy, z nichž hradí své životní výdaje, a které (pravidelné) výdaje to jsou (zejména pokud jde o náklady na bydlení, které zpravidla odčerpávají významnou část příjmu jednotlivce či domácnosti). Žalobkyně v podstatě vyšla o pohybů na účtu žalované, z nichž zjistila (považovala za ověřené) údaje, které – samy o sobě – vzbuzují vcelku výrazné pochybnosti o schopnosti (a též ochotě) žalované splácet úvěr (40 000 Kč), o jehož poskytnutí žalobkyni žádala. Nicméně příjmy, resp. transakce ve prospěch účtu žalované neposkytovaly dostatečný základ pro závěr, že má žalovaná pravidelné (spolehlivé, měsíční) příjmy ve výši takřka 80 000 Kč a současně její celkové výdaje činí 26 743 Kč. Pokud by tomu tak bylo, zřejmě by žalovaná vůbec nepotřebovala dotovat své životní výdaje z úvěrů, natož pak z nevýhodných nebankovních úvěrů, a to tím spíše z těch, které lze označit za lichvářské (viz úvěr poskytnutý žalobkyní s úrokovou sazbou 40 % měsíčně, resp. 480 % ročně), a neměla by nejspíše ani problém případně dosáhnout na výrazně výhodnější úvěr bankovní. Plusové transakce na účtu žalované měly nejasný právní důvod a nejasné plátce, a žalobkyně nezjišťovala (neověřovala), nakolik je skutečně lze považovat za legální příjem, s nímž je žalovaná oprávněna podle své úvahy (a svých potřeb) disponovat, a nakolik lze předpokládat obdobné příjmy v budoucnu. Jde-li o výdaje, jejich strukturu žalobkyně od žalované nezjišťovala vůbec. Z pohybů na účtu, jehož výpis soudu žalobkyně předložila, plynou okolnosti, které jsou varující. Nelze z nich dovodit schopnost (a ochotu) žalované splatit žalobkyni úvěr, který od ní žádala (včetně dohodnutého úroku). Žalovaná – což z výpisu plyne – čerpala i jiné nebankovní úvěry (půjčky), např. od společnosti , právnická osoba, . nebo od , právnická osoba, , a zřejmě žádala též o poskytnutí , Anonymizováno, půjčky. Pohyby na účtu žalované byly varující (podezřelé) co do jejich četnosti, výše i účastníků, a nasvědčovaly obavám, že žalovaná není řádným hospodářem, a dokonce může trpět marnotratností či nějakým patologickým jevem (např. gamblerstvím – viz značné částky, které pravidelně poukazovala na známé účty provozovatelů loterií a hazardních her (např. , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ).

18. Žalobkyně tedy měla být při posuzování úvěruschopnosti žalované výrazně pečlivější, aby učinila zadost povinnosti zjistit její konkrétní měsíční příjmy a výdaje a přiměřeně je ověřit. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti v této věci ilustruje i samotný fakt, že žalovaná předmětný úvěr sice vyčerpala, ale na jeho úhradu nic nezaplatila. To dokresluje závěru soudu, že proces posouzení její úvěruschopnosti nebyl dostatečné, resp. neodpovídá požadavku odborné péče (§ 75 ZSÚ). Na tom nic nemění ani fakt, že žalobkyně žalovanou lustrovala v obvyklých dlužnických registrech a v insolvenčním rejstříku.

19. Obecně nepochybně lze očekávat, že člověk, který (odpovědně) převezme nějaký závazek, je připraven své životní výdaje případně snížit, aby závazek splnil. Ovšem tímto předpokladem nelze eliminovat (ani výrazně modifikovat) dopad povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 ZSÚ na poskytovatele úvěru, resp. (ne)platnost úvěrové smlouvy, byla-li tato povinnost porušena. Aby tato presumpce mohla najít uplatnění v konkrétní věci, je třeba nejprve zjistit, zda u žadatele o spotřebitelský úvěr vůbec reálně existují nějaké ve své podstatně zbytné anebo omezitelné výdaje, které je schopen eliminovat, a to i subjektivně (viz např. možná závislost na hazardních hrách, která v tomto směru příliš optimismu neumožňuje). A takový závěr lze učinit výhradně až v návaznosti na řádné prověření (tj. zjištění a přiměřené ověření) poměrů žadatele na stradě jeho příjmů a výdajů.

20. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je eliminace (anebo alespoň minimalizace) případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění konkrétních údajů o pravidelných příjmech a výdajích konkrétního žadatele je třeba považovat za předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z § 86 odst. 1 ZSÚ, jakož i z již zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, .

21. Ostatně je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), není však jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné (a hodnověrné) informace či neposkytne součinnost k jejich ověření, má být následkem odmítnutí jeho žádosti.

22. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je tudíž (absolutně) neplatná podle § 87 odst. 1 věty první a druhé ZSÚ, pro porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 ZSÚ, a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

23. V případě neplatnosti dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, jíž předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

24. Již z žalobních tvrzení i z provedených listinných důkazů je zřejmé, že žalovaná – na základě této absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – vyčerpala celou úvěrovou částku ve výši 40 000 Kč a zároveň, že žalobkyni následně nic neuhradila. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaná povinna vrátit žalobkyni částku 40 000 Kč (nesplacenou úvěrovou jistinu).

25. Jde-li o přiměřenou dobu k vrácení této částky (40 000 Kč), soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaná nemohla učinit v návaznosti na předžalobní výzvu ze dne 16. 9. 2024, v níž žalobkyně (její zástupce) žalovanou vyzvala k úhradě dluhu. Dopis jí byl odeslán dne 20. 9. 2024 a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ jí byl doručen dne 25. 9. 2024, tj. třetí pracovní den po odeslání (dny 21. 9. a 22. 9. připadly na víkend). S ohledem na § 1958 OZ byla žalovaná povinna plnit bez zbytečného odkladu po doručení této žádosti o plnění (výzvy), avšak žalobkyně stanovila žalované lhůtu k plnění do 7 dnů od odeslání výzvy, tedy do 29. 9. 2024.

26. Žalovaná byla v řízení pasivní a žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňovala, a z obsahu spisu nejsou patrné. Praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaný je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ, je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím (konstitutivně) určujícím lhůtu k plnění dle § 87 odst. 2 ZSÚ, a tudíž věřiteli nelze přiznat úrok z prodlení. Soud tento názor nezastává, neboť § 87 odst. 2 ZSÚ předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká doba plnění odpovídá možnostem spotřebitele. Z jeho dikce je zřejmé, že předpokládá materiální spor o takové lhůtě k plnění /a implicitně předpokládá i projevené přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 ZSÚ/, a zároveň návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může toliko vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci ovšem nic z toho nebylo naplněno. Žalovaný je již od počátku pasivní a není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla, fakticky zpochybňuje (anebo by třeba žalobou uplatněné nároky uznal, kdyby se k jednání dostavil). Žalobkyně zastávala názor, že spotřebitelský úvěr je platný a žalovaný byl povinen plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevně existující) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ a není zde ani návrh některého z účastníků, aby tuto lhůtu soud určil. Ostatně aby soud takový spor vůbec mohl projednat a rozhodnout o něm (určit lhůtu respektující zákonná kritéria), musí minimálně jedna (navrhující) strana, tj. zpravidla dlužník, tvrdit a také prokazovat okolnosti relevantní pro posouzení otázky, jaká lhůta k vrácení nesplacené jistiny je přiměřená jeho možnostem – jak příjmům, tak celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Opačný závěr (než přijatý soudem v této věci) by současně vyžadoval, aby soud při určení lhůty k plnění ve věci, kdy na jedné straně věřitel dovozuje platnou smlouvu (a takto z ní nároky uplatňuje) a na druhé straně stojí pasivní dlužník – spotřebitel, jehož procesní stanovisko není známo (stejně jako nejsou známy jeho aktuální poměry), rozhodné okolnosti vyšetřil, tj. aby se v tomto ohledu neřídil zásadou projednací, nýbrž vyšetřovací – což však ze zákona (ZSÚ, popř. o. s. ř.) dovodit nelze. Ve věcech, kdy věřitel uplatňuje plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, domáhá se úroku z prodlení a spotřebitel (dlužník) je pasivní, a soud z úřední povinnosti přihlédne k neplatnosti sjednaného úvěru, je namístě přiměřenou lhůtu k plnění (tj. vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v části nesplacené jistiny) určit s ohledem na obsah spisu a výsledky provedeného dokazování (tj. zásadně podle obecné právní úpravy, s případným zohledněním požadavků § 87 odst. 2 ZSÚ, vyplynou-li v řízení najevo takové skutečnosti, které lze pod toto ustanovení podřadit, neboť to vyžaduje zásada ochrany slabší strany – spotřebitele).

27. Uvedené závěry soudu nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, . Nejvyšší soud v té věci rozhodoval právě v situaci, kdy mezi účastníky existoval „zjevný spor o určení lhůty okamžiku splatnosti zbývající části jistiny“ (viz zejména odst. 16 a 22 jeho odůvodnění) a v takovém případě skutečně bylo nezbytné – při vypořádání neplatného spotřebitelského úvěru – postupovat podle zvláštní právní úpravy (§ 87 odst. 2 ZSÚ). Z pasivity žalované (jak tomu bylo i v této věci) ovšem bez dalšího nelze dovozovat existenci sporu mezi účastníky ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ.

28. Jelikož žalovaná žalobkyni částku 40 000 Kč ani zčásti neuhradila ve lhůtě určené žalobkyní, počínaje následujícím dnem (30. 9. 2024) se s jejím zaplacením dostala do prodlení (srov. zejména § 1958 a § 1968 OZ) a je povinna žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ).

29. Soud tudíž žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (v sazbě 12,75 % ročně) za dobu od 30. 9. 2024 do zaplacení, a ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 6 970 Kč a úroku z prodlení převyšujícího ten přiznaný, žalobu zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 83 % předmětu řízení a žalovaná měla úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 17 % předmětu řízení, přičemž v rámci předmětu řízení soud zohlednil i žalobkyní uplatněný úrok z prodlení ve výši vyčíslené ke dni rozhodnutí soudu. Žalobkyně má vůči žalované právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (konkrétně 66 %). Pokud by měla žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 3 031 Kč, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku (1 821 Kč), odměny advokáta ve výši 1 000 Kč, a to celkem za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 500 Kč za jeden úkon právní služby podle § 14b odst. 1 bodu 2 advokátního tarifu (ve znění účinném do 31. 12. 2024, tj. ke dni provedení těchto úkonů právní služby – dále též jen „AT“), paušální náhrady hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) AT celkem ve výši 200 Kč za uvedené dva (účelně provedené) úkony právní služby a dále – jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 210 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 1 000 Kč/. Soud tudíž žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 2 000 Kč (tj. 66 % z částky 3 031 Kč, po zaokrouhlení).

31. Odměnu a náhrady advokáta soud určil podle § 14b advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (tzv. formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Namístě je také poznamenat, že nárok na zaplacení dlužného plnění ze spotřebitelského úvěru je (kupř. vedle nároku na dlužné pojistné či jízdné s přirážkou) typickým nárokem, který je namístě uplatnit formulářovou žalobou (návrhem na zahájení řízení, jenž lze podřadit pod § 14b advokátního tarifu). Tzn. pokud by žalobkyně zvolila jiný způsob soudního uplatňování takových nároků, zjevně by postupovala nehospodárně a bylo by jí možné přiznat náhradu nákladů v takové výši, v jaké by jí byla přiznána, pokud by při soudním uplatnění druhově shodných nároků užívala „formulářovou“ žalobu.

32. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta spojených se sepisem předžalobní výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento její náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelem (poskytovatelem spotřebitelského úvěru) a je (anebo alespoň má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř. a dlužníka předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, vyzvala k plnění včetně upozornění, že v opačném případě dluh uplatní soudně (a bude zastoupena advokátem, což zvýší náklady spojené s vymáháním práva).

33. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

34. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.