26 C 38/2022

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 14 836,20 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 13 353 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 18. 5. 2022 do zaplacení.</b> <b>II. V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení částky 1 483,20 Kč, úroku z prodlení z částky 14 836,20 Kč za dobu od 1. 12. 2021 do 17. 5. 2022 a z částky 1 483,20 Kč od 18. 5. 2022 do zaplacení, úroku za dobu od 7. 6. 2021 do 30. 11. 2021 ve výši 754,98 Kč a úroku ve výši 19,43 % z částky 14 836,20 Kč za dobu od 1. 12. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 707,20 Kč.</b> 1. Žalobou došlou soudu dne 11. 2. 2022 se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 14 836,20 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, [právnická osoba] [anonymizována tři slova], podnikající v České republice prostřednictvím [právnická osoba], dříve [právnická osoba], (dále též jen„ [právnická osoba]“), s žalovanou, na základě její žádosti [číslo] dne 7. 6. 2021 uzavřela Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalované poskytla úvěr ve výši 13 353 Kč, který se jí žalovaná zavázala splácet s úrokem ve výši 19,43 % ročně, a to 11 měsíčními splátkami ve výši 1 441 Kč. Při posouzení úvěruschopnosti žalované [právnická osoba] vycházela z údajů sdělených žalovanou, která uvedla, že je na mateřské dovolené, měsíčně pobírá 18 471 Kč, bydlí v nájmu, celkové výdaje její domácnosti činí 5 500 Kč a ostatní finanční závazky má ve výši 1 800 Kč. Jelikož žalovaná své smluvní povinnosti řádně a včas neplnila a dostala se do prodlení s placením splátek, [právnická osoba], v souladu s dohodnutými podmínkami, úvěr zesplatnila ke dni 30. 11. 2021 a pohledávku, která jí z této smlouvy vznikla za žalovanou ve výši 14 836,20 Kč (jistina), postoupila žalobkyni smlouvou ze dne 10. 12. 2021, což bylo žalované písemně oznámeno. Vedle této částky žalobkyně vůči žalované uplatnila též sjednaný úrok v sazbě 19,43 % ročně kapitalizovaný za dobu od 7. 6. 2021 do 30. 11. 2021 v částce 754,98 Kč a z částky 14 836,20 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení. Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši, a to z částky 14 836,20 Kč za dobu od 1. 12. 2021 do zaplacení.

2. Soud věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně, která se z účasti u jednání před soudem včas omluvila /srov. § 103 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) /.

3. Žalovaná se k věci vyjádřila až při jednání. Uvedla, že si sama žádnou půjčku nebrala, jenom jednou pro svého tehdejšího přítele [jméno] [příjmení] z [obec]. K tomu došlo v [anonymizována dvě slova] v [obec], [jméno] jí řekl, že je vše připravené, že musí jen podepsat papíry a vyzvednout telefon. To žalovaná učinila, telefon mu předala. Přišlo jí to celé zvláštní, ale věřila mu a nijak zvlášť o tom nepřemýšlela. Již tehdy [anonymizována dvě slova], v současné době se přestěhovala ke svému [role v řízení], který se jí snaží pomoci, a ona sama se chce [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. Vždy byla nezaměstnaná, nemá žádný pravidelný příjem a vydělává si pouze příležitostnými brigádami.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Dne 7. 6. 2021 uzavřela [právnická osoba], prostřednictvím zprostředkovatele úvěru [právnická osoba], s žalovanou Smlouvu o klasickém úvěru (č. žádosti [číslo]), na jejímž základě se zavázala žalované (klientce) poskytnout peněžní prostředky ve výši 13 353 Kč na úhradu ceny zboží vymezeného jako„ výpočetní technika“, a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky [právnická osoba] vrátit s úrokem ve výši 19,43 % ročně v 11 měsíčních splátkách ve výši 1 441 Kč, splatných k 17. dni v příslušném kalendářním měsíci, přičemž první splátka byla splatná dne 17. 7. 2021 a poslední dne 17. 5. 2022. Žalovaná ve smlouvě mj. uvedla, že je svobodná, nemá vyživovací povinnost k žádnému dítěti, bydlí v nájmu, je (od června 2020) zaměstnána na [anonymizováno] pozici u zaměstnavatele [právnická osoba], pobírá čistý měsíční příjem ve výši 18 471 Kč, celkové náklady na domácnost činí 5 500 Kč a vůči finančním institucím má závazky v celkové výši 1 800 Kč. Uvedené skutečnosti soud zjistil z listiny nadepsané jako„ Žádost/smlouva o klasickém úvěru [číslo]“, z dopisu ze dne 10. 6. 2021, kterým [právnická osoba] žalované sdělila, že její žádost o klasický úvěr ve výši 13 353 Kč k nákupu na splátky schválila (s číslem smlouvy [číslo]), a dále z listin označených jako„ informace o zprostředkovateli spotřebitelského úvěru“ a„ formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“. Z uvedených listin rovněž vyplývá, že žalovaná při sjednávání smlouvy nevystupovala jako podnikatelka ani v rámci samostatného výkonu svého povolání. Z rozpisu čerpání a splátek úvěru vystaveného [právnická osoba] vyplývá, že částka úvěru (13 353 Kč) byla vyplacena dne 9. 6. 2021 a že nebyla zaevidována ani částečná úhrada dluhu. Z listiny označené„ Odstoupení o úvěrové smlouvy“ ze dne 29. 10. 2021 soud zjistil, že [právnická osoba] žalované sdělila, že v důsledku jejího prodlení se splácením úvěru odstupuje od úvěrové smlouvy a úvěr se ke dni 30. 11. 2021 stává splatným v celém rozsahu. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021 a zejména z oznámení [právnická osoba] ze dne 21. 12. 2021 adresovaného žalované a poštovního podacího archu z téhož dne soud zjistil, že [právnická osoba] postoupila žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovanou, což bylo žalované písemně oznámeno. Z dopisu ze dne 12. 1. 2022 a poštovního podacího archu ze dne 13. 1. 2022 je zřejmé, že žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovanou vyzvala k zaplacení předmětného dluhu, který vyčíslila ve výši 20 919,35 Kč, a to ve lhůtě sedmi dnů; zároveň ji upozornila, že v opačném případě přistoupí k zahájení soudního řízení.

6. Pro úplnost soud podotýká, že v řízení provedl i důkaz dalšími listinami (kupř. sazebníkem pro úvěry, produktovými podmínkami), z nichž ovšem – s ohledem na důvody rozsudku - nezjistil žádné ve věci významné skutečnosti.

7. Žalovaná při jednání potvrdila, že podpis na předmětné smlouvě (žádosti o úvěr) a rovněž na formuláři s informacemi o spotřebitelském úvěru, je jejím podpisem. Potvrdila také, že na úhradu úvěru nic nezaplatila. Tyto skutečnosti tudíž soud považoval za nesporné a vzal je za svá skutková zjištění (srov. § 120 odst. 3 o. s. ř.“).

8. Na základě dílčích skutečností zjištěných provedeným dokazováním, s přihlédnutím k tomu, co mezi účastníky nebylo sporné, soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:

9. Podle smlouvy, kterou [právnická osoba], jež tak činila v rámci svého podnikání, dne 7. 6. 2021 uzavřela s žalovanou, jež tak nečinila v rámci svého podnikání ani při výkonu svého povolání, [právnická osoba] žalované přenechala peněžní prostředky ve výši 13 353 Kč za účelem úhrady ceny konkrétního zboží, a žalovaná se zavázala vrátit jí tuto částku se sjednaným úrokem, a to v měsíčních splátkách nejpozději do 17. 5. 2022. Před uzavřením smlouvy [právnická osoba] od žalované zjišťovala některé skutečnosti, které souvisely s její schopností splácet (splatit) dohodnutým způsobem poskytnutou částku, avšak tyto skutečnosti, které zřejmě ani nebyly pravdivé, nijak neověřila. Žalovaná [právnická osoba] ani žalobkyni z této částky doposud nic nevrátila.

10. Po právní stránce soud poměr [právnická osoba] a žalovanou, založený písemnou smlouvou ze dne 7. 6. 2021, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ ([právnická osoba] úvěr nabízela a poskytla v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaná s ní nejednala v rámci podnikatelské činnosti, popř. v rámci samostatného výkonu svého povolání).

11. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

13. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

14. Soud tedy – s přihlédnutím k závěrům přijatým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a v rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18 – zkoumal, zda [právnická osoba] (poskytovatel spotřebitelského úvěru) v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z § 86 ZSÚ.

15. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani to, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými přitom ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již jeho gramatickým a logickým výkladem. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

16. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

17. Dále, v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tj. neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

18. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl vést ke zdánlivě správnému závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru postačí k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, není postupem odborným, nýbrž lehkovážným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a současně je nedoloží), nelze považovat za informace spolehlivé, ale pouze tvrzené (nepodložené).

19. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale i teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

20. Konkrétně ve vztahu k této věci soud považuje za vhodné podotknout, že údaje, které žalovaná [právnická osoba] sdělila, samy o sobě vyvolávají určité pochybnosti. Má-li totiž žalovaná bydlet v nájmu, lze jen stěží uvěřit tomu, že by – za tehdejších cenových relací – mohlo nájemné s připočtením dalších obvyklých plateb s bydlením spojených (elektřina, voda, teplo, popř. plyn) v součtu činit částku 5 500 Kč měsíčně, která má představovat celkové náklady domácnosti. Zjevně minimálně nepřesný byl i údaj o tom, že je žalovaná zaměstnána jako úředník ve společnosti s ručením omezeným. Je tedy možné uzavřít, že [právnická osoba] nejenom že nijak neověřila žalovanou sdělené údaje, ale zároveň je ani nezjistila v potřebném rozsahu, protože se spokojila s dílčími informacemi, které – samy o sobě - vzbuzovaly pochybnost o jejich pravdivosti.

21. Již s ohledem na tyto okolnosti soud dospěl k závěru, že [právnická osoba] nesplnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 ZSÚ. Namístě je v této souvislosti poznamenat, že kdyby se [právnická osoba] pokusila ověřit alespoň základní údaj sdělený žalovanou o výši jejích příjmů, zjistila by, že jde o údaj nepravdivý (jak v řízení tvrdila žalovaná).

22. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti podle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu dle § 588 OZ. Právní řád včetně práva komunitárního stojí mj. na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nadto ve společenské realitě vyznačující se vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a též nízkou úrovní právního vědomí na straně dlužníků, v jejímž důsledku ani v soudním řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ustupují v těchto případech (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li být tato ochrana účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (či jednou z významných příčin) dlužnické pasivity.

23. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (§ 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

24. Relativní neplatnost právního jednání zákon (§ 586 odst. 1 OZ) vymezuje jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (výhradně) zájem určité osoby. V těchto souvislostech je třeba hodnotit větu druhou § 87 odst. 1 ZSÚ jako ustanovení pořádkové, které nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je neplatné absolutně, tj. od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

25. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené, aniž by žalobkyně (věřitelka) před jejím uzavřením řádně posoudila schopnost žalované (spotřebitele) úvěr splácet, vychází rovněž z výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, a to zejména článků 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, v jehož odůvodnění konstatoval-li, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy, uplatní pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne.

26. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit věřiteli poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

27. Soud tudíž žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni, která předmětnou pohledávku od [právnická osoba] nabyla postoupením podle § 1879 a násl. OZ, částku 13 353 Kč (tj. poskytnutou úvěrovou jistinu). Stran doby, v níž tak žalovaná měla učinit, má soud za to – i s ohledem na to, že je zjevně bez pravidelného příjmu a nemajetná -, že byla povinna vrátit [právnická osoba] poskytnutou jistinu nejdéle ve lhůtě původně sjednané splatnosti půjčky, tj. do 17. 5. 2022, a protože tak neučinila, ocitla se s plněním v prodlení počínaje dnem následujícím (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a byla povinna [právnická osoba], resp. nyní žalobkyni – vedle samotné jistiny – zaplatit rovněž úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení, tj. ke dni 18. 5. 2022), tj. úrok z prodlení v sazbě 11,75 % ročně.

28. Oproti tomu ve zbylé části, tj. co do částky 1 483,20 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 14 836,20 Kč za dobu od 1. 12. 2021 do 17. 5. 2022 a z částky 1 483,20 Kč od 18. 5. 2022 do zaplacení, úroku za dobu od 7. 6. 2021 do 30. 11. 2021 ve výši 754,98 Kč a úroku ve výši 19,43 % z částky 14 836,20 Kč za dobu od 1. 12. 2021 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 70 % předmětu řízení a žalovaná měla úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 30 % předmětu řízení. Žalobkyně tudíž má vůči žalované právo na náhradu poměrné části nákladů řízení, a to konkrétně 40 %. Pokud by měla žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 1 768 Kč, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč, a to celkem za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 14b odst. 1 bodu 2 advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč (2 x 100 Kč) za uvedené dva úkony právní služby, a dále – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 168 Kč /podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 800 Kč 30. Soud tedy žalobkyni přiznal (poměrnou) náhradu nákladů řízení ve výši 707,20 Kč (tj. 40 % z částky 1 768 Kč).

31. Odměnu a náhrady advokáta soud určil podle § 14b advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (tzv. formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Nárok na zaplacení dlužného plnění ze spotřebitelského úvěru ostatně je – např. vedle nároku na dlužné pojistné nebo jízdné s přirážkou – typickým nárokem, který je namístě uplatnit formulářovou žalobou, tj. návrhem na zahájení řízení, jenž lze podřadit pod § 14b advokátního tarifu. Pokud by žalobkyně zvolila jiný způsob soudního uplatňování takových nároků, zjevně by postupovala nehospodárně a bylo by jí možné přiznat náhradu nákladů jen v takové výši, v jaké by jí byla přiznána v případě, kdyby při soudním uplatnění těchto druhově shodných nároků používala„ formulářovou“ žalobu.

32. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta spojených se sepisem výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento její náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou a do jejího předmětu podnikání (činnosti) patří hromadné nabývání a vymáhání pohledávek vzniklých jiným osobám (včetně vymáhání soudního). Nepochybně proto je (nebo alespoň má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka – předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení – sama vyzvala k plnění a upozornila jej, že v opačném případě dluh uplatní soudně (a bude zastoupena advokátem, což významně zvýší náklady spojené s vymáháním práva).

33. Žalobkyně je podnikatelkou (poskytovatelkou úvěrů) a nepochybně je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku ustanovení § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, sama vyzvala k plnění a upozornila ho, že jinak dluh uplatní u soudu (a bude zastoupena advokátem, což výrazně zvýší náklady spojené s vymáháním práva, jež v konečném důsledku ponese žalovaný).

34. Soud žalobkyni nepřiznal ani náhradu odměny a výdajů advokáta ve vztahu k dalšímu úkonu právní služby, a to písemnému podání, jímž doplnila a upřesnila žalobní tvrzení (ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného). Doplňovaná tvrzení totiž měla být součástí samotné žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Dalšího podání si nevyžádal postup žalované ani neočekávaný vývoj procesní situace, a proto náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené důvodně (účelně) ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a žalobkyni tudíž nenáleží jejich náhrada, resp. žalované nelze povinnost k jejich náhradě (spravedlivě) uložit.

35. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

36. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.