26 C 4/2022

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 2 254 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 2 254 Kč a úrok z prodlení z této částky ve výši 8 % ročně od 14. 6. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, ve výši 7,5 % ročně od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 8 % ročně 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8,75 % ročně 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, ve výši 9 % ročně 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020, ve výši 7,25 % ročně od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021, ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021, ve výši 10,75 % ročně od 1. 1. 2022 do 31. 5. 2022 a od 1. 6. 2022 do zaplacení ročně ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvému dni příslušného kalendářního pololetí.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč.

1. Žalobou došlou původně Okresnímu soudu v České Lípě dne 12. 10. 2011 se žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení částky 2 254 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že jí žalovaná tuto částku dluží za dodávku vody do odběrného (přípojného) místa nacházejícího se na adrese [adresa], a to na základě smlouvy o dodávce pitné vody z veřejného vodovodu a odvádění odpadních vod včetně srážkových a ostatních vod veřejnou kanalizací, ze dne 22. 9. 2003. Za dobu od 24. 5. 2009 do 15. 5. 2010 žalobkyně žalované vyúčtovala sjednanou úplatu (vodné) ve výši 15 234 Kč (za odečtem zjištěný odběr 428 m3) a vyzvala ji k zaplacení doplatku ve výši 4 454 Kč (po započtení záloh, které jí žalovaná zaplatila v celkové výši 10 780 Kč), se splatností určenou na den 13. 6. 2010. Žalovaná jí však poté, dne 23. 6. 2010, uhradila toliko částku 2 200 Kč a zůstala jí tudíž dosud dlužna částku 2 254 Kč. Úrok z prodlení žalobkyně uplatnila v zákonné výši, z celkové dlužné částky, za dobu od 14. 6. 2010 do zaplacení.

2. Usnesením ze dne 11. 11. 2011 Okresní soud v České Lípě vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil místně příslušnému Okresnímu soudu v Děčíně (dále jen„ soud“); usnesení nabylo právní moci dne 23. 2. 2012. Spis však byl soudu fakticky předložen až dne 9. 2. 2022 s konstatováním, že byl omylem založen ve spisovně.

3. Žalovaná, které soud opětovně doručil žalobu dne 7. 3. 2022, se k žalobě nevyjádřila.

4. Soud účastníky vyzval k vyjádření, zda souhlasí, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Žalobkyně ani žalovaná se nevyjádřily, proto soud předpokládal, že obě s takovým postupem souhlasí /srov. § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) /. Podle § 115a o. s. ř. tedy soud k projednání věci samé nenařídil jednání.

5. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud - po skutkové stránce – dospěl k závěru, že žalobkyně, na základě smlouvy o dodávce pitné vody z veřejného vodovodu a odvádění odpadních vod včetně vod srážkových a ostatních veřejnou kanalizací, ze dne 22. 9. 2003, v rozhodné době žalované dodávala vodu z veřejného vodovodu a odváděla odpadní vody ve vztahu k odběrnému místu (obytnému domu) na adrese [adresa], a daňovým dokladem (fakturou) [číslo] ze dne 24. 5. 2010 jí, v souladu s uzavřenou smlouvou, vyúčtovala vodné, resp. jeho doplatek (se zohledněním zaplacených záloh) za období od 24. 5. 2009 do 15. 5. 2010 ve výši 4 454 Kč, se splatností určenou na 13. 6. 2010; žalovaná však žalobkyni tuto částku zaplatila jen zčásti (2 200 Kč) a doposud jí z tohoto důvodu dluží částku 2 254 Kč, ačkoliv ji k jejímu zaplacení žalobkyně znovu písemně vyzvala. Při právním posouzení věci, s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud vycházel z právních předpisů účinných v době vzniku žalobou uplatněného nároku. Po právní stránce se tudíž žalobkyně domáhá plnění (sjednané úplaty) ze smlouvy uzavřené podle § 51 ve vztahu k § 853 a § 588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném a účinném znění (dále jen„ ObčZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, v tehdy účinném znění. Žalobkyně prokázala platné uzavření smlouvy s žalovanou a současně tvrdila, že řádně splnila své smluvní povinnosti tím, že žalované v rozhodném období dodala pitnou vodu do předmětného odběrného místa a odváděla z něj vody odpadní, žalovaná jí však za to nezaplatila sjednanou cenu (vodné). Právo žalobkyně na vodné, resp. povinnost žalovaného vodné jí zaplatit vyplývá přímo ze zákona (viz § 8 odst. 13 a 14 ve vztahu k § 20 zákona č. 274/2001 Sb.). V řízení nevyšlo najevo nic, co by tvrzení žalobkyně vyvrátilo či jen zpochybnilo, naopak, tato jsou v souladu s provedenými důkazy (žalobkyní předloženými listinami). Ostatně žalovaná je v řízení nijak nezpochybnila, ačkoliv tak učinit mohla. Úrok z prodlení žalobkyně na žalované požadovala v souladu s ustanovením § 517 odst. 2 ObčZ a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení žalované, tj. ke dni 14. 6. 2010. Ze smlouvy uzavřené mezi účastnicemi ani z všeobecných podmínek, které jsou její součástí, nevyplývá, že by se účastnice zvláště dohodly na splatnosti vodného; ta tedy nastala uplynutím lhůty splatnosti určené ve faktuře, tj. výzvě k plnění (srov. § 563 ObčZ).

6. Soud – z uvedených důvodů – žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 254 Kč a zákonný úrok z prodlení z této částky za dobu od 14. 6. 2010 do zaplacení.

7. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud žalobkyni, která měla ve věci plný úspěch, proti žalované právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva, a to celkem v částce 1 200 Kč, jež odpovídá zaplacenému soudnímu poplatku (1 000 Kč) a paušální náhradě hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 200 Kč (tj. 100 Kč za sepis výzvy k plnění a 100 Kč za sepis návrhu na zahájení řízení). Byť tyto náklady žalobkyně vynaložila ještě před účinností vyhlášky č. 254/2015 Sb. (a nynějšího znění § 151 odst. 3 o. s. ř.), soud – při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13 – určil výši náhrady právě za užití § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (aniž by musel analogicky aplikovat § 13 odst. 3 advokátního tarifu, což by jinak – nebýt této vyhlášky – učinil).

8. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.