26 C 43/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 243 007,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 160 372,37 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 30. 3. 2023 do zaplacení.

II. Co do částky 82 635,23 Kč, úroku ve výši 7 820,97 Kč, úroku ve výši 7,9 % ročně z částky 239 112,60 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám její zástupkyně, náhradu nákladů řízení ve výši 20 101,33 Kč.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 20. 12. 2023 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 243 007,60 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně – , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále též jen „společnost , Anonymizováno, “), uzavřely smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, , kterou se společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 300 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit včetně úroku a poplatků, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 983 Kč počínaje dnem 15. 12. 2019. Jelikož žalovaný nesplácel sjednané splátky řádně a včas, využila společnost , Anonymizováno, svého smluvního oprávnění a úvěr zesplatnila k 14. 3. 2023. Žalovaný nadále dluží jistinu ve výši 239 112,60 Kč a poplatky v celkové výši 3 895 Kč. Vedle uvedených dlužných částek žalobkyně uplatnila sjednaný úvěrový úrok v roční sazbě 7,90 % kapitalizovaný za dobu od 15. 11. 2019 do 14. 3. 2023 v částce 7 820,97 Kč a týž úrok z částky 239 112,60 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení. Úrok z prodlení žalobkyně žádala v zákonné výši, a to za dobu od 15. 11. 2019 do 14. 3. 2023 v kapitalizované výši 16 876,33 Kč a dále z částky 239 112,60 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv ho k tomu soud vyzval.

3. Soud ve věci jednal dne 29. 7. 2024. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, přestože k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) o. s. ř., tj. adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. tedy soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené (a předložené) žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Ze „smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet“ datované dnem 13. 11. 2019 soud zjistil, že v části identifikující věřitele je uvedena společnost , Anonymizováno, a v části identifikující klienta žalovaný (jméno, rodné číslo, bydliště), dále je v ní uvedeno, že výše úvěru činí 300 000 Kč s tím, že první den, ke kterému může nastat jeho čerpání je 13. 11. 2019. Měsíční splátka činí 3 624 Kč a úhrada pojištění 359 Kč měsíčně. Splatnost splátky byla sjednána vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 12. 2019, roční úroková sazba ve výši 7,9 %. Z produktových podmínek spotřebitelského splátkového úvěru, účinných od 1. 8. 2017 mimo jiné vyplývá, že v případě porušení povinností žalobcem je společnost , Anonymizováno, oprávněna prohlásit závazky žalovaného za ihned splatné a požádat o jejich předčasné splacení /viz čl. 14 písm. a) produktových podmínek/. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 15. 3. 2023 soud zjistil, že společnost , Anonymizováno, v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek ze strany žalovaného prohlásila úvěr vyplývající ze shora uvedené smlouvy za splatný ke dni 14. 3. 2023, s tím, že k tomuto dni činila celková dlužná částka 251 265,14 Kč (z toho 239 112,60 Kč na jistině), přičemž žalovaný byl zároveň vyzván k její úhradě nejpozději do 29. 3. 2023; oznámení odeslala žalovanému společnost , Anonymizováno, poštovní zásilkou dne 16. 3. 2023, což vyplývá z poštovního podacího archu z téhož dne. Z výpisu z úvěrového účtu ze dne 18. 9. 2023 soud zjistil, že evidovaný dlužný zůstatek jistiny úvěru činil k tomuto dni 239 112,60 Kč. Z platební historie evidované ke smlouvě č. , tel. číslo, vyplývá, že žalovaný čerpal úvěr dvěma částkami dne 15. 11. 2019 – 81 552,45 Kč a 218 447,55 Kč. Měsíčními splátkami následně uhradil v období od 16. 12. 2019 do 17. 10. 2022, kdy zaplatil poslední splátku, celkem 139 627,63 Kč. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 13. 11. 2019 soud zjistil, že průměrný měsíční čistý příjem žalovaného u zaměstnavatele , Anonymizováno, , jméno FO, s.r.o., IČO , IČO, , sídlem , adresa, , , jméno FO, , činil 17 519 Kč. Z upomínek ze dne 21. 6. 2022, 22. 8. 2022, 11. 10. 2022, 27. 11. 2022, 31. 1. 2023 a 25. 2. 2023 vyplývá, že společnost , Anonymizováno, opakovaně vyzvala žalovaného k úhradě evidovaného dluhu a současně ho upozornila, že pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní, vystaví se riziku vypovězení předmětné smlouvy a vymáhání vzniklého dluhu. Obsahem výzvy k zaplacení před prodejem pohledávky ze 14. 5. 2023, adresované společností , Anonymizováno, žalovanému, je upozornění, že pokud nedojde k úhradě dluhu, bude pohledávka postoupena třetí osobě. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne 9. 10. 2023 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 293 990,49 Kč ve lhůtě sedmi dnů od odeslání výzvy. Ze sdělení o nabídce soud zjistil, že společnost , Anonymizováno, dala žalovanému možnost doplatit část dluhu jednorázově s tím, že mu bude odpuštěno až 20 % dluhu. Ve vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti je mimo jiné uvedeno, že společnost , Anonymizováno, příjem žalovaného ověřila z jím doložených dokumentů, dále zjistila, že žalovaný se spolu s , Anonymizováno, podílí na nákladech na bydlení ve výši 67,38 %. Též měla ověřit, že se žalovaný v době podání žádosti o úvěr nenachází v úpadku a nemá závazky u bankovního a nebankovního subjektu. Z žádosti o úvěr z 13. 11. 2019 soud zjistil, že žalovaný dosáhl , Anonymizováno, , Anonymizováno, vzdělání, je , Anonymizováno, a žije v domácnosti se svou , Anonymizováno, v nájemním bytě. Je zaměstnán na dobu určitou u společnosti , Anonymizováno, , jméno FO, s.r.o. jako dělník. Jeho průměrný měsíční příjem odpovídá částce 17 519 Kč. Dále z žádosti vyplynulo, že celkový měsíční příjem domácnosti činí 26 000 Kč, přičemž zdroj příjmu domácnosti je pouze jeden. Žalovaný nemá žádnou vyživovací povinnost ani jiné závazky, které by byl povinen hradit. Ze sazebníku poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele, platného od 18. 4. 2019, soud zjistil, že společnost , Anonymizováno, byla v případě porušení smlouvy (mimo jiné) oprávněna žádat smluvní zde uvedené poplatky. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2023, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 9. 2023 (adresované společností , Anonymizováno, žalovanému) a seznamu pohledávek (příloha č. , hodnota, smlouvy o postoupení pohledávek), vyplývá, že společnost , Anonymizováno, postoupila společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a.s., pohledávku za žalovaným a o tom byl žalovaný obeznámen dopisem odeslaným mu žalobkyní poštovní zásilkou dne 26. 9. 2023, což vyplývá z poštovního podacího archu z téhož dne. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 10. 2023 soud zjistil, že společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a.s., pohledávku za žalovaným vyplývající z předmětné smlouvy postoupila žalobkyni, což sdělila žalovanému prostřednictvím oznámení o postoupení pohledávky z 9. 10. 2023, které žalovanému zaslala žalobkyně poštovní zásilkou dne 9. 10. 2023 (což je zřejmé z poštovního podacího archu z téhož dne).

6. Na základě dílčích skutečností zjištěných z provedeného dokazování soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že společnost , Anonymizováno, a žalovaný dne 13. 11. 2019 uzavřeli smlouvu, na základě níž společnost , Anonymizováno, žalovanému poskytla úvěr ve výši 300 000 Kč (čerpán byl zcela dne 15. 11. 2019). Žalovaný společnosti , Anonymizováno, postupně zaplatil (v součtu) jen 139 627,63 Kč a z toho důvodu společnost , Anonymizováno, prohlásila úvěr za zcela splatný ke dni 14. 3. 2023, s tím, že k tomuto dni eviduje dluh v celkové výši 251 265,14 Kč (z toho dluh na jistině činil 239 112,60 Kč).

7. Po právní stránce soud poměr mezi společností , Anonymizováno, a žalovaným, jenž byl založen písemnou smlouvou z 13. 11. 2019, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, žalovaný s ní však nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání). V souladu s § 1879 a násl. OZ společnost , Anonymizováno, postoupila předmětnou pohledávku společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a.s. (k 12. 9. 2023), která ji následně (k 13. 10. 2023) postoupila žalobkyni.

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a rozsudku Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

12. Nejvyšší soud, v rozsudku z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Nejvyšší soud v odůvodnění téhož rozsudku připomněl rovněž to, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. V rozsudku z 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

15. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

16. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené (a nepodložené).

17. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

18. Konkrétně ve vztahu k této věci soud podotýká, že společnost , Anonymizováno, si od žalovaného vyžádala jen potvrzení o příjmu, kterým zjistila jeho čistý příjem za posledních za posledních 12 měsíců ve výši 197 988 Kč, resp. průměrný čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce ve výši 17 519 Kč, s tím, že pracovní poměr byl sjednán na (blíže nespecifikovanou) dobu určitou. Potud sice společnost , Anonymizováno, splnila povinnost ověřit příjem žalovaného, avšak celkově své povinnosti, aby řádně (odborně) posoudila jeho schopnost úvěr splácet, zadost neučinila. Nelze přehlédnout, že žalovaný žádal o poskytnutí úvěru v nikoliv bagatelní výši (300 000 Kč), a to v situaci, kdy dlouhodobě dosahoval relativně nízkého příjmu, a zavázal se úvěr splácet splátkami ve výši bezmála 4 000 Kč (cca 23 % jeho průměrného měsíčního příjmu za poslední tři měsíce), přičemž deklarovaný příjem domácnosti (jehož zdroj měl být pouze jeden, což je rozporný údaj s výší příjmu žalovaného) společnost , Anonymizováno, blíže nezjišťovala ani nijak neověřovala. Společnost , Anonymizováno, nezjišťovala ani pravidelné životní výdaje žalovaného, a to v prvé řadě výdaje na bydlení (včetně dodávky energií a souvisejících služeb), které bývají relativně vysoké, tím spíše jedná-li se o nájem bytu anebo domu, a odčerpají významnou část pravidelného příjmu člověka (obzvláště tehdy, je-li výše jeho příjmu v pásmu podprůměru).

1. Společnost , Anonymizováno, tedy náležitě nezjistila a neověřila jak příjmy domácnosti žalovaného, z nichž zjevně vycházela, tak jeho pravidelné měsíční výdaje.

19. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

20. Závěr soudu o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (viz § 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

21. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

22. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

23. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

24. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, a že soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

25. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

26. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména smlouvy a výpisu čerpání, splátek a úhrad), je zřejmé, že žalovaný – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – vyčerpal celkem 300 000 Kč a společnosti , Anonymizováno, postupně zaplatil celkem 139 627,63 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni 160 372,37 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

27. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky (160 372,37 Kč) žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit ve lhůtě, kterou mu žalobkyně stanovila k zaplacení v dopise (výzvě) ze dne 15. 3. 2023, tj. ve lhůtě do 29. 3. 2023. Dopis byl odeslán dne 16. 3. 2023 a za užití domněnky dojití dle § 573 OZ byl žalovanému doručen dne 21. 3. 2023, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání (dny 18. 3. 2023 a 19. 3. 2023 připadly na víkend). Žalovaný byl v řízení od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky ve stanovené lhůtě tedy neuplatňoval a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

28. Jelikož žalovaný žalobkyni, resp. jejím právním předchůdcům částku 160 372,37 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 30. 3. 2023, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

29. Z výše vyložených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 160 372,37 Kč a úrok z prodlení z této částky v zákonné sazbě 15 % ročně od 30. 3. 2023 do zaplacení, a ve zbylé části, tj. co do částky 82 635,23 Kč, úroku ve výši 7 820,97 Kč, úroku ve výši 7,9 % ročně z částky 239 112,60 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení v přiznané výši, žalobu zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 61 % předmětu řízení a žalovaný měl úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 39 % předmětu řízení, přičemž v rámci předmětu řízení soud zohlednil i žalobkyní uplatněný úrok a úrok z prodlení ve výši vyčíslené ke dni rozhodnutí soudu. Žalobkyně tudíž má vůči žalovanému právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (konkrétně 32 %). Pokud by měla žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 32 953 Kč, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku (9 721 Kč), odměny advokáta ve výši 18 600 Kč, a to celkem za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby, při sazbě odměny 9 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 7 bodu 6 advokátního tarifu), paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu celkem ve výši 600 Kč za uvedené dva úkony právní služby, a dále – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 4 032 Kč/podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 19 200 Kč/. Soud nicméně žalobkyni mylně přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 20 101,33 Kč, jež odpovídá 61 % celkové náhrady a nikoliv 32 %, což je poměr, na který má žalobkyně právo (soud opomněl odečíst od procentuálního vyjádření úspěchu žalobkyně téže vyjádření úspěchu žalovaného). Tuto chybu však nelze napravit v rámci písemného vyhotovení rozsudku ani není namístě vydávat opravné usnesení (žalovaný však může nákladový výrok tohoto rozsudku napadnout odvoláním).

31. Soud žalobkyni nepřiznal požadovanou náhradu odměny a výdajů advokáta spojených se sepisem tzv. předžalobní výzvy (výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř.), neboť tento její náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou a do náplně její činnosti patří nabývání a vymáhání pohledávek vzniklých jiným osobám (včetně vymáhání soudního). Nepochybně proto je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi, sama vyzvala k plnění a upozornila jej, že v opačném případě dluh uplatní soudně (a bude zastoupena advokátem, což zvýší náklady spojené s vymáháním práva).

32. Dále soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta ve vztahu k podáním, kterými změnila žalobu a doplnila či upřesnila žalobní tvrzení. Doplňovaná tvrzení totiž měla být součástí žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Dalšího podání si nevyžádal postup žalovaného ani neočekávatelný vývoj procesní situace, a proto náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené účelně ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni nenáleží jejich náhrada, resp. žalovanému nelze povinnost k jejich náhradě spravedlivě uložit.

33. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

34. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.