26 C 44/2023

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 149 113,13 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 133 834 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 22. 10. 2022 do zaplacení.

II. Co do částky 15 279,13 Kč, úroku ve výši 26 320,61 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 146 194,42 Kč za dobu od 19. 1. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 33 579,60 Kč.

1. Žalobou došlou soudu 19. 1. 2023 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 149 113,13 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 15. 11. 2021 s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] kterou se zavázala (opakovaně) poskytnout žalovanému peněžní prostředky do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce sjednaného ve výši 150 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit, včetně sjednaného úroku a poplatků, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,29 % sjednaného úvěrového rámce, s tím, že splatnost jednotlivých splátek byla určena k 20. dni kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru. V průběhu úvěrového vztahu žalovaný čerpal peněžní prostředky v celkové výši 152 639 Kč, přičemž žalobkyni vrátil celkem částku ve výši 18 805 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel sjednané splátky řádně a včas, využila žalobkyně svého smluvního oprávnění a poskytnutý úvěr zesplatnila ke dni 17. 10. 2022 a žalovaného vyzvala k zaplacení celého úvěru. Jelikož žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, zůstal jí dlužen částku v celkové výši 149 113,13 Kč, jež sestává z neuhrazené jistiny ve výši 146 194,42 Kč, poplatků za pojištění ve výši 1 318,71 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč Vedle uvedených dlužných částek žalobkyně vůči žalovanému uplatila rovněž sjednaný úrok v roční sazbě 27,88 % kapitalizovaný za dobu do dne sepsání žaloby (18. 1. 2023) v částce 26 320,61 Kč a nadále z částky 146 194,42 Kč od 19. 1. 2023 do zaplacení. Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši, a to za dobu do sepsání žaloby v kapitalizované výši 4 832,19 Kč a dále z částky 149 113,13 Kč za dobu od 19. 1. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci jednal dne 7. 8. 2023. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Při jednání dne 10. 8. 2023 soud toliko vyhlásil rozsudek.

4. Při prvním jednání soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a zjistil, že předmětem jejího podnikání (mimo jiné) je poskytování či zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Dne 15. 11. 2021 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu nadepsanou„ [anonymizováno] půjčka – revolvingový [číslo]“ s opakovaným čerpáním, na jejímž základě se zavázala žalovanému (klientovi) poskytnout revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet vyčerpané peněžní prostředky (včetně úroku v sazbě 27,88 % ročně a poplatků) v měsíčních splátkách ve výši 3,29 % úvěrového rámce, splatných vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce. Smlouvou o úvěru smluvní strany sjednaly i pojištění schopnosti žalovaného úvěr splácet. Pro případ, že se žalovaný ocitne v prodlení s placením jednotlivých splátek, byla žalobkyně oprávněna požadovat úhradu sjednaných nákladů spojených s upomínáním žalovaného a smluvní pokuty. Ve smlouvě je u žalovaného uvedeno, že je [anonymizováno], má [anonymizováno] dítě, je [anonymizováno], aktuálně je zaměstnán u [anonymizována dvě slova] s měsíčním příjmem 23 000 Kč (od června 2013), bydlí v podnájmu a příjem ostatních členů domácnosti činí 10 000 Kč Součástí smlouvy byly – formou odkazu – učiněny též„ Úvěrové podmínky“ žalobkyně. Uvedené skutečnosti soud zjistil přímo z předmětné smlouvy, které se žalobkyně dovolává. Z úvěrových podmínek vyplývá, že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, a že v případě porušení smluvních podmínek ze strany klienta (žalovaného) je žalobkyně oprávněna žádat jednorázové vrácení celého dluhu (tzv. zesplatnění úvěru), a to především při prodlení žalovaného s úhradou dvou a více splátek či jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Z Potvrzení o provedení bonity klienta zpracovaného žalobkyní („ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]“) dne 18. 1. 2023 vyplývá, že žalovaný měl při sjednávání úvěru uvést, že je [anonymizováno], má [anonymizováno] dítě, bydlí v [anonymizováno], v domácnosti žije s [role v řízení], jehož příjem činí 10 000 Kč, příjem žalovaného (ze zaměstnání) činí 23 000 Kč a jiným společnostem splácí 22 000 Kč. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného č. [bankovní účet] (vedeného u [právnická osoba]) za období měsíce října 2021 soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu za dané období činil 31,98 Kč a konečný zůstatek 15 143,78 Kč, přičemž na účet byly připsány částky 56 112 Kč (10. 10. 2021) a 56 799,40 Kč (22. 10. 2021) z jiných účtů, jejichž majitelem byl dle poznámky ve výpisu [celé jméno žalovaného]; z výpisu rovněž vyplývá, že na účet byla dne 7. 10. 2021 připsána částka 12 610 Kč od plátce [anonymizováno] – [anonymizováno] za dobu od 1. 9. 2021 do 30. 9. 2021, a to po odečtení srážky exekuce ve výši 2 368 Kč. Z výpisu z téhož bankovního účtu žalovaného za období od 1. 11. 2021 do 19. 11. 2021 soud zjistil, že na tento účet byly připsány dne 8. 11. 2021 částky 2 368 Kč a 1 392 Kč s označením, že jde o přeplatky [anonymizováno], téhož dne částka 23 341 Kč od [anonymizována dvě slova], dne 9. 11. 2021 částka 2 312 Kč od [jméno] [příjmení], dne 10. 11. 2021 částka 20 342 Kč od [právnická osoba] a dne 12. 11. 2021 částky 15 000 Kč a 5 000 Kč z jiného účtu, u něhož byl jako majitel uveden [celé jméno žalovaného]; počáteční a konečný zůstatek nejsou uvedeny, celkové výdaje z účtu (převážně výběry z bankomatu) byly dány ve výši 78 925,60 Kč. Z listiny označené jako„ [anonymizována dvě slova]“ je patrné, že žalobkyně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy s žalovaným zjistila, že žalovaný by měl mít [anonymizováno] dosud nesplacené úvěry, a to úvěr ze dne 22. 10. 2021 v původní výši 737 201 Kč s měsíční splátkou placenou bankovním převodem ve výši 9 435 Kč (nesplaceno na jistině 739 048 Kč, resp. celkem 1 122 071 Kč) a revolvingový úvěr ze dne 15. 8. 2021 s úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč a měsíční splátkou ve výši 1 500 Kč (nesplaceno na jistině 29 681 Kč, resp. celkem 117 741 Kč). Z listiny označené jako„ [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] a [anonymizováno]“ vystavené (zřejmě žalobkyní) k předmětné smlouvě vyplývá, že žalovaný postupně čerpal z úvěrového rámce ve výši 150 000 Kč celkem částku 152 639 Kč, přičemž z takto čerpaných peněžních prostředků žalobkyni vrátil celkem 18 805 Kč. Z dopisu ze dne 17. 10. 2022 soud zjistil, že žalobkyně – z důvodu porušení povinností žalovaného splácet sjednané splátky řádně a včas – vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu z předmětné úvěrové smlouvy ve lhůtě 14 dnů od sepsání dopisu a celkovou dlužnou částku vyčíslila ve výši 165 259,17 Kč; dopis byl žalovanému odeslán prostřednictvím provozovatele poštovních služeb téhož (jak vyplývá z podacího archu ze dne 17. 10. 2022). Poté – dopisem ze dne 3. 11. 2022 – žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovaného opětovně vyzvala k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy (vyčísleného v částce 167 334,97 Kč) ve lhůtě 7 dnů od jeho odeslání a zároveň žalovaného upozornila, že v opačném případě již přistoupí k zahájení soudního řízení; tento dopis odeslala žalovanému sama žalobkyně, a to doporučenou poštovní zásilkou dne 4. 11. 2022 (což je zřejmé z podacího archu z téhož dne).

6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 15. 11. 2021 účastníci uzavřeli písemnou smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala umožnit žalovanému – na dobu neurčitou – opakované čerpání peněžních prostředků až do výše úvěrového rámce 30 000 Kč a žalovaný se oproti tomu zavázal vyčerpané prostředky žalobkyni splácet dohodnutým způsobem a s dohodnutým úrokem. Žalovaný z úvěrového rámce, resp. i nad jeho rámec postupně vyčerpal celkem 152 639 Kč a žalobkyni dosud vrátil toliko částku 18 805 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně, v rámci procesu posuzování, zda je schopen budoucí úvěr splácet (a celý splatit), od žalovaného zjistila některé (nepříliš konkrétní) informace a za účelem jejich ověření od něj převzala jen výpisy z jeho bankovního účtu za dva měsíce (říjen a část listopadu 2021).

7. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 15. 11. 2021, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen„ ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani v rámci samostatného výkonu povolání – ve smlouvě je výslovně uvedeno, že jde o spotřebitelský úvěr, a také, že žalovaný je zaměstnán v pracovním poměru).

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

12. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, rovněž připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

15. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

16. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo) logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, které spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

17. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

18. Konkrétně ve vztahu k této věci soud považuje za vhodné podotknout, že žalovaný žalobkyni – aby mohla ověřit jím (do značné míry jen obecně) tvrzené informace – předložil toliko jeden úplný měsíční výpis z bankovního účtu (říjen 2021) a jeden částečný (listopad 2021). Z říjnového výpisu je patrné, že počáteční zůstatek peněžních prostředků na účtu žalovaného dosahoval nízké částky (31,98 Kč) a konečný zůstatek částky 15 143,78 Kč, avšak po dvou výrazných (takřka šedesátitisícových) dotacích z jiných účtů vedených na jméno žalovaného, jejichž původ (zdroj) zůstal nejasný. Z listopadového výpisu rovněž vyplývá, že nebýt mimořádných dotací ze strany žalovaného (z jiného účtu, vložením hotovosti přes bankomat) a jinak přijatých částek, jejichž původ či důvod je také nejasný, zůstatek na účtu (s počátečním stavem odpovídajícím konečnému stavu za říjen 2021) by byl zjevně záporný. Zároveň z obou účtů vyplývá, že žalovaný čelil nejméně [anonymizováno] exekuci, která byla v té době zřejmě skončena vymožením dlužných peněžitých plnění. Výdaje žalovaného žalobkyně zjistila jen obecně ve výši 22 000 Kč (v doplňujícím podání žalobkyně uvádí, že jde o výdaje domácnosti, v potvrzení o bonitě je uvedeno, že jde o splátky jiným osobám), a z informací o jeho závazcích (úvěrech), které sama opatřila, vyplývá, že žalovaný již hradil měsíčně splátky v celkové výši 10 935 Kč (9 435 + 1 500). Výši příjmů žalovaného (tvrdil čistou mzdu ve výši 23 000 Kč) žalobkyně ověřila toliko dvěma uvedenými výpisy z účtu, avšak již nijak neověřila (ani blíže nespecifikovala) další relevantní příjem, bez něhož by žalovaný byl sotva schopen uhradit stávající měsíční výdaje, tj. tvrzený příjem dalšího člena domácnosti (10 000 Kč). Žalovaný navíc své životní náklady již dotoval ([anonymizováno]) jinými úvěry a v minulosti se dostal do prodlení se zaplacením jiných svých (vykonatelných) platebních povinností, neboť proti němu byla vedena exekuce.

19. Žalobkyně uvedla, že z výpisů z účtu je zřejmé, že žalovaný často vybíral z bankomatů, a že je evidentní, že tyto výběry by musel uzpůsobit (omezit) po sjednání úvěru, o který žádal (aby mohl platit sjednané splátky); přitom poukázala na rozhodnutí [název soudu] sp. zn. [spisová značka]. K tomu soud podotýká – aniž by mu bylo známo, nakolik (a čím) specifickou věc rozhodoval krajský soud v uvedeném rozhodnutí –, že je sice pravdou, že po poskytnutí úvěru každý musí (měl by) uzpůsobit své výdaje, aby byl schopen úvěr splácet, avšak tato premisa nic nemění na povinnosti poskytovatele úvěru náležitě zjistit pravidelné měsíční výdaje žadatele (spotřebitele), které musí – zpravidla měsíčně – hradit, a je v podstatě bezvýznamné, zda bezhotovostně, anebo v hotovosti (a zda za tím účelem peníze vybírá z bankomatu či je má uschované doma). Ve vztahu k žalovanému ostatně navíc nelze pominout, že z uvedených výpisů z účtu je zřejmé, že kdyby zůstatek na těchto účtech nebyl výrazně dotován z jiných zdrojů žalovaného, jejichž původ žalobkyně nijak neobjasnila, byl by zůstatek (nikoliv zanedbatelně) záporný.

20. Žalobkyně tedy jistě měla být při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pečlivější, aby učinila zadost své zákonné povinnosti, a zjistit jeho konkrétní měsíční výdaje (zejména na bydlení), a jím tvrzené okolnosti (příjem člena domácnosti, výdaje) jednak upřesnit, jednak přiměřeně ověřit.

21. Je zákonnou povinností poskytovatele úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace, následkem má být odmítnutí žádosti o úvěr. Samotný proces posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout tak, aby v případném soudním sporu mohl soud – který je k tomu povinen z úřední povinnosti – vyhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru, nikoliv spotřebiteli (viz § 1812 OZ per analogiam). I z tohoto důvodu by si měl poskytovatel, přinejmenším z právní opatrnosti, ponechat kupř. i kopie listin významných pro posouzení úvěruschopnosti žadatele, aby se v (případném) soudním řízení neocitl v důkazní nouzi při prokazování tvrzení o naplnění základního předpokladu platnosti spotřebitelského úvěru. Neposkytnutí informací spotřebitelem poskytovateli neumožňuje zcela nahradit chybějící konkrétní údaje těmi paušálními, resp. statistickými. Statistický model je jistě vhodný, avšak pouze jako doplněk při vyhodnocení žadatelem sdělených (a přiměřeně doložených) údajů o jeho příjmech a výdajích.

22. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

23. Závěr soudu o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (viz § 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

24. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

25. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

26. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

27. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, a že soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

28. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

29. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména smlouvy a výpisu čerpání, splátek a úhrad), je zřejmé, že žalovaný od žalobkyně – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – na základě úvěrové smlouvy čerpal celkem 152 639 Kč Kč a zároveň i to, že jí následně vrátil celkem 18 805 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni částku 133 834 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

30. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit v návaznosti na výzvu k zaplacení obsaženou v dopise (výzvě) ze dne 17. 10. 2022. Dopis byl žalovanému odeslán dne 17. 10. 2022 a za užití domněnky dojití dle § 573 OZ mu byl doručen dne 20. 10. 2022, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání. S ohledem na § 1958 OZ byl žalovaný povinen plnit bez zbytečného odkladu po doručení výzvy žalobkyně (její žádosti o plnění), tj. dne 21. 10. 2022. Žalovaný byl v řízení od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě tedy neuplatňoval, a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

31. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 133 834 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 22. 10. 2022, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

32. Z výše vyložených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 133 834 Kč a úrok z prodlení v zákonné sazbě (15 % ročně) za dobu od 22. 10. 2022 do zaplacení, a ve zbylé části, tj. co do částky 15 279,13 Kč, úroku ve výši 26 320,61 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 146 194,42 Kč za dobu od 19. 1. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení, žalobu zamítl.

33. S ohledem na důvody vydaného rozhodnutí (a žalobkyni přiznané peněžité plnění) se soud blíže nezabýval tím, proč žalobkyně tvrdila a v řízení uplatňovala nároky z revolvingového úvěru s rámcem 150 000 Kč, když ze samotné úvěrové smlouvy vyplynulo, že byl sjednán úvěrový rámec ve výši 30 000 Kč.

34. Podle § 142 odst. 3 o. s. ř. soud žalobkyni, která byla ve věci převážně úspěšná, přiznal náhradu nákladů řízení v částce 33 579,60 Kč, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 965 Kč, odměny advokáta ve výši 21 300 Kč, a to celkem za tři úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis žaloby a 3. účast u jednání před soudem), při sazbě odměny 7 100 Kč za jeden úkon právní služby podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu – z tarifní hodnoty/, paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu celkem ve výši 900 Kč za uvedené tři úkony právní služby, náhrady cestovného za cestu zástupce žalobkyně z [obec] do [obec] na jednání před soudem a zpět v celkové (zástupcem žalobkyně uplatněné) výši 422 Kč (vypočteno za celkem 50 km jízdy vozidlem s průměrnou spotřebou 7,9 l benzinu BA 95 na 100 km, podle předpisů o cestovních náhradách – viz § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, při ceně benzinu ve výši 41,20 Kč za litr a sazbě základní náhrady ve výši 5,20 Kč na 1 km jízdy, tj. při nákladech na 1 km jízdy ve výši 8, 4548 Kč, po zaokrouhlení na celé koruny směrem dolů), náhrady za čas promeškaný touto cestou ve výši 200 Kč (za dvě započaté půlhodiny, podle § 14 odst. 1 advokátního tarifu), a dále – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 4 792,60 Kč /podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 22 822 Kč, po zaokrouhlení/.

35. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou (poskytovatelkou úvěrů) a nepochybně je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku ustanovení § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, sama vyzvala k plnění a upozornila ho, že jinak dluh uplatní u soudu (a bude zastoupena advokátem, což významně zvýší náklady spojené s vymáháním práva, jež v konečném důsledku ponese žalovaný).

36. Dále soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta ve vztahu k podání, jímž doplnila a upřesnila žalobní tvrzení (zejména stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného). Doplňovaná tvrzení měla být součástí samotné žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Dalšího podání si nevyžádal postup žalovaného ani neočekávatelný vývoj procesní situace, a proto náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené účelně ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni nenáleží jejich náhrada, resp. žalovanému nelze povinnost k jejich náhradě spravedlivě uložit.

37. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

38. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.