26 C 44/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 28 568,42 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 2 427,46 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 17. 10. 2023 do zaplacení.

II. Co do částky 26 140,96 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 8. 1. 2024, doplněnou podáním ze dne 12. 6. 2024, se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 28 568,42 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně – , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále též jen „společnost , Anonymizováno, “), uzavřely Smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , hodnota, , kterou se společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalovanému (opakovaně) peněžní prostředky do výše úvěrového rámce sjednaného ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit včetně úroku a poplatků, to vše v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5 % čerpaného úvěru. Jelikož žalovaný nesplácel sjednané splátky řádně a včas, využila společnost , Anonymizováno, smluvního oprávnění a poskytnutý úvěr zesplatnila ke dni 30. 11. 2022. Žalovaný jí zůstal dlužen jistinu ve výši 23 450 Kč (rozdíl čerpaného úvěru a částí splátek započtených na úhradu úvěrové jistiny) a poplatky v celkové výši 5 118,42 Kč. Vedle uvedených dlužných částek žalobkyně uplatila i sjednaný úvěrový úrok v roční sazbě 17,88 % kapitalizovaný do 30. 11. 2022 v částce 2 295,15 Kč a tentýž úrok z částky 23 450 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení. Úrok z prodlení žalobkyně žádala v zákonné výši, a to za dobu do 30. 11. 2022 v kapitalizované výši 2 822,19 Kč a dále z částky 23 450 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv ho k tomu soud vyzval.

3. Soud ve věci jednal dne 22. 7. 2024. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, přestože k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) o. s. ř., tj. adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. tedy soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené (a předložené) žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti: Ze „Smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. , hodnota, a vydání a užívání kreditní karty (spotřebitel)“ datované dnem 28. 5. 2019, v níž je v části identifikující věřitele uvedena společnost , Anonymizováno, a v části identifikující klienta žalovaný (označený jménem, rodným číslem a bydlištěm), dále vyplývá, že se společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 25 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet včetně úroku a poplatků v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z čerpaného úvěru. Úroková sazba byla sjednána ve výši 17,88 % ročně; smlouva odkazuje na obchodní podmínky společnosti , Anonymizováno, („všeobecné produktové podmínky účinné od 1. října 2017). Z produktových podmínek spotřebitelského úvěru pro revolvingový úvěr a kreditní kartu, účinných od 1. října 2018, mimo jiné vyplývá, že v případě porušení povinností žalovaným, je společnost , Anonymizováno, oprávněna prohlásit závazky žalovaného za ihned splatné a požádat o jejich předčasné splacení /čl. 19 písm. a)/. Z výpisů ke kreditní kartě soud zjistil, že žalovaný aktivně čerpal finanční prostředky z karty označené jako , Anonymizováno, , Anonymizováno, , v období od února 2021 do března 2022. Z platební historie evidované ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaný vyčerpal z kreditní karty postupně v období od roku 2019 do roku 2022 celkem 74 253 Kč, z čehož uhradil společnosti , Anonymizováno, celkem 71 825,54 Kč. V žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne 28. 5. 2019 žalovaný uvedl, že je svobodný, dosáhl středoškolského vzdělání, bydlí u rodičů a je zaměstnán na dobu určitou (jako dělník u zaměstnavatele , právnická osoba, .). Jeho průměrný měsíční (čistý) příjem činí 21 747 Kč. Dále je v žádosti uvedeno, že celkový měsíční (čistý) příjem jeho domácnosti odpovídá částce 70 000 Kč, přičemž je jen jeden zdroj tohoto příjmu, a že žalovaný nemá žádnou vyživovací povinnost ani jiné závazky, které by byl povinen hradit. Z vyjádření společnosti , Anonymizováno, k procesu posouzení úvěruschopnosti mj. vyplynulo, že příjem žalovaného měla ověřit z jeho běžného účtu, a že zjistila, že na nákladech na bydlení se žalovaný podílí v rozsahu 31,07 % (výše neuvedena), na interní splátky hradí 4 564,96 Kč a na externí spotřebitelské splátky 469 Kč, přičemž jeho životní náklady činí 4 845,95 Kč). Měla též ověřit, že se žalovaný v době podání žádosti o úvěr nenachází v úpadku. Z upomínek ze dne 14. 10. 2022 a 22. 11. 2022 plyne, že společnost , Anonymizováno, žalovaného vyzvala k úhradě evidovaného dluhu s tím a upozornila ho, že v opačném případě hrozí výpověď smlouvy a vymáhání dluhu. Z „upomínky – rozhodnutí o zesplatnění a žádosti o splacení dluhů z úvěru“ ze dne 1. 12. 2022 je zřejmé, že společnost , Anonymizováno, s odkazem na opakované porušování smluvních podmínek žalovaným pohledávku (úvěr) zcela zesplatnila a vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu (v evidované výši 30 863,57 Kč) ve lhůtě do 15. 12. 2022; tento dopis byl žalovanému zaslán dne 2. 12. 2022 (což vyplývá z poštovního podacího archu). Předžalobní výzvou ze dne 9. 10. 2023 žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu ve výši 39 840,57 Kč ve lhůtě sedmi dnů od jejího odeslání; výzvu odeslala žalovanému poštovní zásilkou téhož dne (což vyplývá z poštovního podacího archu); v rámci této výzvy byl žalovaný upozorněn na zesplatnění úvěru k 30. 11. 2022. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 12. 9. 2023, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 9. 2023 (adresované společností , Anonymizováno, žalovanému) a seznamu pohledávek (příloha smlouvy o postoupení pohledávek) vyplývá, že společnost , Anonymizováno, postoupila společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a.s., pohledávku za žalovaným, o čemž byl žalovaný vyrozuměn dopisem odeslaným poštovní zásilkou dne 26. 9. 2023, což vyplývá z poštovního podacího archu z téhož dne. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 13. 10. 2023 soud zjistil, že společnost , Anonymizováno, -, Anonymizováno, , a.s., předmětnou pohledávku (vyčíslenou v částce 39 840,57 Kč) postoupila žalobkyni, přičemž tuto skutečnost sdělila žalovanému v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 9. 10. 2023, které žalovanému odeslala poštovní zásilkou dne 9. 10. 2023, což vyplývá z poštovního podacího archu z téhož dne. Dále soud provedl důkaz sazebníkem poplatků, úrokovým lístkem, informacemi o úvěru a formulářem o spotřebitelském úvěru, z nichž – s ohledem na důvody tohoto rozhodnutí – nezjistil žádné podstatné skutečnosti.

5. Na základě dílčích skutečností zjištěných z provedeného dokazování soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že společnost , Anonymizováno, a žalovaný uzavřeli smlouvu (č. , hodnota, ), jíž společnost , Anonymizováno, žalovanému, který při tom nevystupoval jako podnikatel (ani v rámci výkonu svého povolání) poskytla tzv. revolvingový úvěr, který byl oprávněn opakovaně čerpat prostřednictvím kreditní karty do výše úvěrového rámce 25 000 Kč, přičemž po dobu trvání úvěru žalovaný takto postupně vyčerpal (v součtu) částku 74 253 Kč a společnosti , Anonymizováno, postupně zaplatil (vrátil) celkem 71 825,54 Kč. S odkazem na porušování povinností ze strany žalovaného společnost , Anonymizováno, úvěr prohlásila za zcela splatný k 30. 11. 2022, následně pohledávku převedla na společnosti , Anonymizováno, -, Anonymizováno, , a.s. (k 18. 9. 2023), která ji poté (k 13. 10. 2023) převedla žalobkyni; oba převody pohledávek (postoupení) byly žalovanému původními věřiteli písemně oznámeny. Dopisem odeslaným mu dne 9. 10. 2023 žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu ve lhůtě sedmi dnů od odeslání výzvy.

6. Po právní stránce soud poměr mezi společností , Anonymizováno, a žalovaným, jenž byl založen písemnou smlouvou č. , hodnota, , hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 1 a § 3 písm. a) a b) ZSÚ, neboť společnost , Anonymizováno, úvěr nabízela v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani v rámci samostatného výkonu svého povolání. V souladu s § 1879 a násl. OZ společnost , Anonymizováno, pohledávku postoupila společnosti , Anonymizováno, -, Anonymizováno, , a.s., která ji postoupila žalobkyni.

7. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda společnost , Anonymizováno, , poskytovatelka spotřebitelského úvěru, při sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou dostála své povinnosti vyplývající z § 9 odst. 1 ZSÚ.

9. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

10. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, rovněž připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

11. V rozsudku z 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

12. Byť gramatický výklad § 86, § 87 v rozhodné době účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, jestliže od něj zjistí a poté odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele ověřit informace způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

13. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

14. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

15. Konkrétně ve vztahu k této věci soud považuje za vhodné podotknout, že původní věřitel (společnost , Anonymizováno, ) sice – dle (neprokázaných) tvrzení žalobkyně – ověřila výši příjmu žalovaného, avšak proces posouzení jeho schopnosti splácet úvěr celkově neproběhl řádně, resp. adekvátně (od žalovaného zjištěným) skutečnostem. Tvrzený čistý příjem domácnosti, kterou zřejmě tvořil jen žalovaný a jeho rodiče, společnost , Anonymizováno, rovněž neupřesnila a neověřovala. Jde-li o výdaje žalovaného, společnost , Anonymizováno, jen obecně zjišťovala výši a splátky úvěrů (celkem mělo jít o „interní“ splátky již placené společnosti , Anonymizováno, ve výši 4 564,96 Kč a splátky placené jiným subjektům ve výši 469 Kč). Ostatní pravidelné výdaje, včetně těch na bydlení, které zpravidla spotřebovávají významnou část měsíčních příjmů jednotlivce či domácnosti, nezjišťovala (tudíž ani neověřovala), resp. se spokojila s tvrzením, že žalovaný bydlí u rodičů, a zohlednila poměrnou část (cca jednu třetinu) výdajů na bydlení, jejichž konkrétní výši však nezjistila, ač se jedná o okolnost významnou z hlediska hodnocení úvěruschopnosti žalovaného. Společnost , Anonymizováno, měla být výrazně pečlivější již jen pro to, že žalovaný byl v rozhodné době stále mladého věku (, Anonymizováno, let), a přestože měl (dle svého sdělení) dosahovat čistého měsíčního příjmu 21 747 Kč a bydlet u rodičů, své životní výdaje již dotoval úvěrem (úvěry) s měsíčními splátkami ve výši cca 5 000 Kč a společnost , Anonymizováno, požádal o dlouhodobý (opakovaně čerpatelný) úvěr s úvěrovým rámcem převyšujícím jeho měsíční příjem. To vše nevypovídá o přílišné životní zkušenosti a odpovědnosti žalovaného a mělo vést společnost , Anonymizováno, přinejmenším k důkladnému zjištění a přiměřenému ověření všech okolností majících dopad na schopnost žalovaného úvěr splácet (a definitivně splatit, tj. nejen opakovaně dorovnávat vyčerpaný úvěrový rámec, aby mohl být znovu dlouhodobě čerpán), tj. jak na stránce příjmové, tak výdajové.

16. Žalobkyně se k jednání před soudem (byť řádně omluvena) nedostavila, proto ji soud ani nemohl vyzvat k případnému doplnění tvrzení a označení důkazů postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a současně ji upozornit na možné následky nesplnění této výzvy (riziko úplného či částečného procesního neúspěchu).

17. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

18. Závěr soudu o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (viz § 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

19. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

20. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

21. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

22. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, a že soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

23. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

24. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména smlouvy a výpisu čerpání, splátek a úhrad), je zřejmé, že žalovaný – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – vyčerpal celkem 74 253 Kč a společnosti , Anonymizováno, zaplatil celkem 71 825,54 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni, která pohledávku nabyla postoupením, částku 2 427,46 Kč (tj. nesplacenou část úvěrové jistiny).

25. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky (2 427,46 Kč) žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit ve lhůtě, kterou mu žalobkyně stanovila k zaplacení v dopise (předžalobní výzvě) ze dne 9. 10. 2023, tj. ve lhůtě 7 dnů od odeslání dopisu. Dopis byl odeslán téhož dne a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ byl žalovanému doručen 12. 10. 2023, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání. Takto určená 7denní lhůta k zaplacení tudíž žalovanému uplynula 16. 10. 2023. Žalovaný byl v řízení od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky ve stanovené lhůtě tedy neuplatňoval, a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

26. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 2 427,46 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 4. 12. 2020, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

27. Z výše vyložených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 427,46 Kč a zákonný úrok z prodlení z této částky (v sazbě 15 % ročně) od 17. 10. 2023 do zaplacení, a ve zbylé části (co do částky 26 140,96 Kč, úroku a úroku z prodlení ve výši převyšující ten přiznaný) žalobu zamítl.

28. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by žalovaný, který měl ve věci převážný úspěch, měl proti žalobkyni právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Protože mu však dle obsahu spisu žádné náklady v této věci nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

29. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.