26 C 50/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 13 780 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 13 580 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od 19. 11. 2024 do zaplacení.

II. Co do částky 200 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 849 Kč.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 13 780 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne 24. 10. 2023 uzavřena smlouva o nákupu na splátky č. , Anonymizováno, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 13 580 Kč, a to prostřednictvím prodejce , právnická osoba, . Žalovaná však úvěr řádně a včas neplatila, z toho důvodu žalobkyně úvěr ke dni 26. 4. 2024 zesplatnila. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 13 580 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení za dobu do 26. 4. 2024 ve výši 1 143,81 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení (rovněž za dobu do 26. 4. 2024) ve výši 47,78 Kč a poplatků ve výši 200 Kč. Dále se žalobkyně domáhala úhrady zákonného úroku z prodlení z částky 13 580 Kč od 27. 4. 2024 do zaplacení a – za shodné období a z téže částky – také úroku ve výši 19,2 % ročně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl dne 20. 10. 2025. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ač k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se z účasti při jednání omluvila a současně souhlasila s projednáním věci ve své nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. tedy soud ve věci jednal v nepřítomnosti účastníků.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Ze smlouvy o nákupu na splátky č. , Anonymizováno, a její přílohy (splátkového kalendáře) soud zjistil, že žalobkyně s žalovaným jednala o uzavření smlouvy, podle které měla poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 13 580 Kč, a žalovaný jí měl tyto peněžní prostředky (spolu s úrokem v sazbě 21,26 % ročně) splatit 11 měsíčními splátkami ve výši 1 377,21 Kč, s tím, že datum poslední splátky bylo stanoveno na 20. 10. 2024. Ze smlouvy je též patrno, že žalobkyně s žalovaným jednala v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný nevystupoval ani jako podnikatel ani v rámci samostatného výkonu svého povolání. Další obsah předmětného právního vztahu vyplývá rovněž z listiny označené jako „Podmínky smlouvy o nákupu na splátky spol. , Anonymizováno, “, a to zejména oprávnění žalobkyně účtovat žalovanému 200 Kč za upozornění na zpoždění splátky (viz část označená jako „, Anonymizováno, , Anonymizováno, na splátky“). Z dat elektronického podpisu vyplývá, že žalovaný dne 24. 10. 2023 podepsal smlouvu č. , hodnota, , a to prostředky komunikace na dálku (SMS). V listině označené jako „standardní informace o spotřebitelském úvěru“ je žalobkyně označena jako osoba úvěrující a zmíněna je zde i zprostředkovatelka úvěru, jíž je společnost , právnická osoba, ., s tím, že předmětem úvěrového produktu je vázaný spotřebitelský úvěr (splátkový prodej), který bude čerpán po uzavření smlouvy ve výši 13 580 Kč za účelem financování pořízení věci, konkrétně mobilního telefonu , Anonymizováno, . Ve výpisu údajů o dlužníku a úvěru je uvedeno, že příjmy žalovaného v době žádosti o úvěr činí 31 000 Kč měsíčně a jeho závazky činí 1 700 Kč měsíčně. Z výplatní pásky žalovaného soud zjistil, že v měsíci srpnu 2023 činila jeho čistá mzda 29 500 Kč. Z listiny označené jako „detail dotazu“ vyplynulo, že do registru klientských informací žalobkyně byly zaevidovány osobní údaje žalovaného a rovněž zde bylo uvedeno, že žalovaný nemá žádné jiné závazky. Z listiny označené rovněž „detail dotazu“ vyplynulo, že dne 24. 10. 2023 byla provedena lustrace osoby s rodným číslem , hodnota, v systému centrální evidence exekucí a centrálním registru exekucí, a to s negativním výsledkem. Z výpisu , právnická osoba, ., je zřejmé, že dne 24. 10. 2023 byla z bankovního účtu žalobkyně zaslána částka ve výši 13 580 Kč ve prospěch účtu společnosti , právnická osoba, ., přičemž jako variabilní symbol platby bylo uvedeno číslo předmětné smlouvy o nákupu na splátky (, Anonymizováno, ). Dopisy ze dne 21. 3. 2024 a 30. 4. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k okamžité úhradě dluhu plynoucího z neuhrazených splátek úvěru, a dopisem ze dne 11. 11. 2024 vyzvala žalobkyně (resp. jejím jménem její zástupce) žalovaného k zaplacení dluhu vyčísleného v celkové výši 16 058,18 Kč ve lhůtě do 18. 11. 2024, a upozornila jej, že jinak přistoupí k soudnímu vymáhání dluhu; dopis odeslal zástupce žalobkyně žalovanému téhož dne doporučenou poštovní zásilkou (což je patrné z poštovního podacího archu).

6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 24. 10. 2023 žalobkyně dohodnutým způsobem poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 13 580 Kč, a žalovaný se oproti tomu zavázal tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit celkem 11 měsíčními splátkami s dohodnutým úrokem. Žalovaný tak ovšem dosud neučinil ani zčásti. Před uzavřením smlouvy žalobkyně, v rámci posuzování, zda je žalovaný schopen budoucí úvěr splácet (a zcela splatit), od žalovaného zjistila jen některé dílčí informace o jeho poměrech, přičemž tyto údaje dostatečně neověřila.

7. Nadto soud konstatuje, že z ostatních důkazů (listin), které v řízení provedl (a z nichž některé byly zcela či zčásti nečitelné), soud – s ohledem na dále vysvětlené důvody přijatého rozhodnutí – již nezjistil žádné další, pro rozhodnutí věci významné skutečnosti.

8. Po právní stránce soud poměr mezi žalobkyní a žalovaným, založený písemnou smlouvou ze dne 24. 10. 2023, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru (dále jen „ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, žalovaný s ní však nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

11. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

12. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

13. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

15. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

16. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. , spisová značka, .

17. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit rovněž (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

18. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

19. Konkrétně ve vztahu k této věci je třeba uvést, že žalobkyně od žalovaného zjistila údaj o jeho příjmu ve výši 31 000 Kč a za účelem ověření tohoto jeho sdělení (informace) vyžádala pouze jednu výplatní pásku, z níž vyplynulo, že jeho příjem (mzda) v srpnu 2023, tj. nikoliv v posledním, nýbrž předposledním měsíci před uzavření smlouvy, činil 29 500 Kč (o 500 Kč méně). Příjem žalovaného tedy sice určitým způsobem ověřila, avšak pouze za jedno měsíční období, bez znalosti bližších informací o trvání (pracovně)právního vztahu k plátci příjmu a neměnnosti tohoto příjmu v čase (obvykle věřitelé žádají doklad o příjmech alespoň za tři měsíce, které bezprostředně předcházejí měsíci sjednání úvěru. Výdaje žalovaného žalobkyně zjistila pouze ve výši 1 700 Kč, s tím, že se má jednat – jak uvedla v doplňujícím podání – o jeho existující finanční závazky, které byly zjištěny v bankovním a nebankovním registru klientských informací. Ostatní (běžné) výdaje žalobkyně od žalovaného nezjistila (ani nijak neověřila), což však (přiměřeně) učinil měla, aby své povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného učinila zadost. Žalobkyně měla žalovaného vést přinejmenším k tomu, aby specifikoval, jaké konkrétní výdaje měsíčně vynakládá, a to v prvé řadě na bydlení, neboť tyto výdaje zpravidla odčerpávají významnou část měsíčních příjmů jednotlivce, resp. jeho domácnosti, a to i v případě, že jde o bydlení ve vlastní nemovitosti (byt, rodinný dům). K tomu je třeba připočíst další obvyklé výdaje (strava, ošacení, hygienu, zdravotní prostředky). Žalobkyně tedy nezískala informace, které by jí poskytly spolehlivý a ucelený obraz o poměrech žalovaného a jeho schopnosti úvěr splácet (a nakonec splatit).

20. Žalobkyně tedy měla být při posuzování úvěruschopnosti žalovaného výrazně pečlivější, aby učinila zadost své zákonné povinnosti. Měla zejména zjistit jeho konkrétní měsíční výdaje a přiměřeně je ověřit (doklady o pravidelných platbách spojených s bydlením atp.), a to zvláště v situaci, kdy již žalovaný zjevně byl zatížen finančními závazky (čerpal úvěr či úvěry, jimiž dotoval své životní výdaje, a žalobkyni žádal o úvěr s poměrně vysokou úrokovou sazbou (19,20 % ročně). Vážné nedostatky v procesu posouzení úvěruschopnosti v této věci ilustruje i samotný fakt, že žalovaný předmětný úvěr sice čerpal, ale na jeho úhradu žalobkyni nic nezaplatil; to dokresluje závěru soudu, že posouzení úvěruschopnosti nebylo dostatečné a neodpovídá požadavku odborné péče (§ 75 ZSÚ).

21. Obecně lze očekávat, že člověk, který (odpovědně) převezme určitý závazek, je současně připraven případně snížit své životní výdaje, aby závazek splnil. Ovšem tímto předpokladem nelze omezovat dopad povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 ZSÚ na poskytovatele úvěru, resp. (ne)platnost úvěrové smlouvy, byla-li povinnost porušena. Totiž, aby tato presumpce mohla najít uplatnění v konkrétní věci, je třeba nejprve zjistit, zda u žadatele o spotřebitelský úvěr vůbec reálně existují nějaké ve své podstatně zbytné anebo omezitelné výdaje. A tento závěr lze učinit toliko v návaznosti na řádné prověření (zjištění a přiměřené ověření) jeho výdajů.

22. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je minimalizace případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění konkrétních údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, jež dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z výše zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, .

23. Je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele). Oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Pokud spotřebitel potřebné informace, tj. informace dostatečné co do rozsahu i podrobností, poskytovateli odmítne sdělit anebo mu neposkytne součinnost k jejich následnému přiměřenému ověření, má být následkem odmítnutí žádosti o úvěr. A samotný proces posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout tak, aby v případném soudním sporu soud – který tak má učinit z úřední povinnosti – mohl zhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru byla naplněna. Nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru, nikoliv spotřebiteli (§ 1812 OZ per analogiam). Neposkytnutí informací spotřebitelem poskytovateli neumožňuje zcela nahradit chybějící konkrétní údaje těmi paušálními (statistickými, popř. údajem o životním minimu). Takové paušální údaje mohou být použity pouze jako doplněk při vyhodnocení žadatelem sdělených (a přiměřeně doložených) údajů o příjmech a výdajích.

24. Nemůže jít k tíži žalovaného, tj. spotřebitele, který je objektivním právem zvláště chráněn před nepřiměřenými praktikami některých osob, že byl v soudním řízení pasivní. Zvýšená ochrana slabší strany právního vztahu s podnikatelem, je zde mj. pro to, že je zde předpoklad snížené schopnosti náležitě hájit svá práva.

25. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je tudíž (absolutně) neplatná podle § 87 odst. 1 věty první a druhé ZSÚ, a to pro porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 ZSÚ, a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

26. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména smlouvy a výpisu čerpání, splátek a úhrad), je zřejmé, že žalovaný od žalobkyně – na základě (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – obdržel (dohodnutým způsobem čerpal) celkem 13 580 Kč a zároveň i to, že jí následně nic neuhradil. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni částku 13 580 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny, resp. celou jistinu).

27. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky (13 580 Kč) žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit ve lhůtě do 18. 11. 2024, kterou mu žalobkyně stanovila k zaplacení v dopise (předžalobní výzvě) ze dne 11. 11. 2024. Dopis byl žalovanému odeslán dne 11. 11. 2024 a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ mu byl doručen dne 14. 11. 2024, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání.

28. Žalovaný, jak již soud zmínil, byl v řízení pasivní a žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňoval a z obsahu spisu nejsou patrné. Soud tedy ve své podstatě mohl vycházet toliko z ujištění, které – jakkoliv zřejmě nebylo zcela pravdivé – žalovaný dal žalobkyni, že je s to úvěrovou jistinu spolu s poplatkem zaplatit žalobkyni nejpozději do 20. 10. 2024. Praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaný (dlužník) je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ, je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím (konstitutivně) určujícím lhůtu k plnění dle § 87 odst. 2 ZSÚ, a tudíž věřiteli nelze přiznat úrok z prodlení. Soud tento názor nezastává, neboť § 87 odst. 2 ZSÚ předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká doba plnění odpovídá možnostem spotřebitele. Z jeho dikce plyne, že předpokládá materiální spor o lhůtě k plnění /a implicitně předpokládá i projevené (zjevné) přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 ZSÚ/, a zároveň návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může toliko vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci ovšem nic z toho nebylo naplněno. Žalovaný je již od počátku pasivní a není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla, fakticky zpochybňuje (anebo by třeba žalobou uplatněné nároky uznal, kdyby se k jednání dostavil). Žalobkyně zastávala názor, že spotřebitelský úvěr je platný a žalovaný byl povinen plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevný) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ a není zde ani návrh některého z účastníků, aby tuto lhůtu soud určil. Ostatně aby soud takový spor vůbec mohl projednat a rozhodnout o něm (tj. určit lhůtu respektující zákonná kritéria), musí minimálně jedna (navrhující) strana, tedy zpravidla dlužník, tvrdit a prokazovat okolnosti relevantní pro posouzení otázky, jaká lhůta k vrácení nesplacené jistiny je přiměřená možnostem spotřebitele – jak příjmům, tak celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Opačný závěr (než přijatý soudem v této věci) by současně vyžadoval, aby soud při určení lhůty k plnění ve věci, kdy na jedné straně věřitel dovozuje platnou smlouvu (a takto z ní nároky uplatňuje) a na druhé straně stojí pasivní dlužník – spotřebitel, jehož procesní stanovisko není známo (stejně jako nejsou známy jeho aktuální poměry), rozhodné okolnosti vyšetřil, tj. aby se v tomto ohledu neřídil zásadou projednací, nýbrž vyšetřovací – což však ze zákona (ZSÚ, popř. o. s. ř.) dovodit nelze. Ve věcech, kdy věřitel žádá plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a domáhá se úroku z prodlení po nesplnění dluhu ve sjednané lhůtě, spotřebitel (dlužník) je pasivní, a soud z úřední povinnosti přihlédne k absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru, je namístě přiměřenou lhůtu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v části nesplacené jistiny) určit s ohledem na obsah spisu včetně výsledků provedeného dokazování (tj. zásadně dle obecné právní úpravy bezdůvodného obohacení, a to se zohledněním požadavků § 87 odst. 2 ZSÚ, vyplynou-li v řízení najevo takové skutečnosti, které lze pod toto ustanovení podřadit, neboť to vyžaduje zásada ochrany slabší strany – spotřebitele).

29. Shora uvedené závěry soudu nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, . Nejvyšší soud v té věci rozhodoval právě v situaci, kdy mezi účastníky existoval „zjevný spor o určení lhůty okamžiku splatnosti zbývající části jistiny“ (viz zejména odst. 16 a 22 jeho odůvodnění) a v takovém případě vskutku bylo třeba postupovat při vypořádání neplatného spotřebitelského úvěru podle zvláštní právní úpravy (§ 87 odst. 2 ZSÚ). Z pasivity žalovaného (jak tomu bylo i v nyní řešené věci) ovšem bez dalšího nelze dovozovat existenci sporu mezi účastníky ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ.

30. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 580 Kč a dále úrok z prodlení (v sazbě 12,75 % ročně) za dobu od 19. 11. 2024 do zaplacení, a ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 200 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení, žalobu zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 74 % předmětu řízení a žalovaný měl úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 26 % předmětu řízení; žalobkyně tudíž má proti žalovanému právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (tj. 48 %). Pokud by měla žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 1 768 Kč, jež sestává ze soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč /za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 14b odst. 1 bodu 1. advokátního tarifu/, paušální náhrady hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč za uvedené dva (účelně provedené) úkony právní služby a dále - jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 168 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 1 000 Kč/. Soud tedy žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 849 Kč (tj. 48 % z částky 1 768 Kč).

32. Soud žalobkyni nepřiznal požadovanou náhradu nákladů spojených se sepisem výzvy k plnění podle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, podnikatelka poskytující úvěry na území několika států, nepochybně je natolik personálně i technicky vybavena, aby sama, tzn. bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka sama vyzvala k plnění a upozornila jej, že v opačném případě dluh uplatní soudně a přitom bude zastoupena advokátem, což zvýší náklady spojené s vymáháním práva.

33. Ostatně předžalobní výzva je zákonné dobrodiní, jež poskytuje žalovanému, resp. dlužníkům obecně poslední možnost k splnění právní povinnosti bez nutnosti hrazení nákladů spojených se soudním řízením. Předžalobní výzvu by proto měl zásadně sepsat (a dlužníku odeslat) sám věřitel, a to ještě předtím, než věc předá advokátovi k dalšímu postupu (to má být obecným pravidlem především u věřitelů, kteří při své podnikatelské činnosti zahajují soudní řízení nikoliv jen výjimečně – což je právě případ žalobkyně). Jestliže by soud přiznal žalobkyni náhradu odměny advokáta za sepis předžalobní výzvy, popřel by tím smysl § 142a o. s. ř., protože kvůli aplikaci tohoto ustanovení, které má vůči žalovanému působit velkoryse, by se jeho postavení zhoršilo, a to tím, že by se (nikoliv zanedbatelně) zvýšila jeho celková platební povinnost. Žalovaný by tak ve své podstatě byl postižen za to, že nabídnutého dobrodiní nevyužil. Přitom v době před účinností § 142a o. s. ř., který se stal součástí právního řádu „v zájmu dlužníků“, mu taková sankce nehrozila, přestože slušně postupující věřitelé (a jejich zástupci – advokáti) již tehdy dlužníkům pravidelně zasílali výzvy k plnění v dostatečném předstihu před podáním žaloby. Samotná povaha (smysl, účel a funkce) institutu předžalobní výzvy tedy obecně vylučuje, aby se jeho použití v konkrétním případě negativně odrazilo v povinnosti dlužníka hradit věřiteli zvýšené náklady řízení.

34. Nelze ani přehlédnout, co vše je součástí odměny (a paušální náhrady) advokáta za úkony právní služby, které soud v rámci náhrady nákladů řízení zohlednil, tj. za převzetí a přípravu zastoupení /§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu/ a sepis žaloby /§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu/. Když advokát přebírá a připravuje zastoupení věřitele k uplatnění jeho splatné pohledávky u soudu, musí od něj zjistit všechny rozhodné skutkové okolnosti, tyto analyzovat, právně vyhodnotit a doporučit mu vhodný postup; tato jeho odborná činnost je honorována odměnou za převzetí a přípravu zastoupení. Paušální náhrada hotových výdajů, jež je na tento úkon navázána, kompenzuje zejména výdaje spojené s administrací převzaté věci (založení spisu, pořízení kopií listin atp.). Odměna za sepis žaloby honoruje vyhotovení formálně a obsahově bezvadného návrhu na zahájení soudního řízení o splnění dlužníkovy povinnosti a paušální náhrada výdajů kompenzuje především náklady na její kompletaci a doručení soudu. Žaloba musí obsahovat určité vymezení skutkového základu sporu; pravidelně však je její součástí i základní právní hodnocení. Advokát, který věřiteli po převzetí zastoupení sepíše i předžalobní výzvu, nemusí, resp. rozumně ani nemůže vynaložit žádné další odborné úsilí, které by nebylo plně honorováno odměnou za uvedené dva úkony právní služby. Zjištění a vyhodnocení skutečností významných pro sepis výzvy již zahrnuje odměna za převzetí a přípravu zastoupení. A samotná výzva, rozhodne-li se ji advokát sepsat se základním rozborem (což ani není potřeba), by měla být pojata jako koncept následné žaloby, přičemž odměna advokáta za odborně náročnější sepis žaloby fakticky konzumuje odměnu za sepis výzvy k plnění; v opačném případě by advokát byl odměněn dvakrát za totéž. To výstižně dokresluje odborně nejnáročnější podoba rozumně koncipované předžalobní výzvy – samotná žaloba, kterou advokát dlužníku zašle s upozorněním, že bude doručena soudu, jestliže dlužník v určité lhůtě nesplní v ní specifikovanou právní povinnost. Výdaje spojené s vyhotovením a odesláním výzvy jsou spolehlivě kryty paušální náhradou výdajů advokáta, která je navázána na převzetí a přípravu zastoupení a sepis žaloby.

35. Dále soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta ve vztahu k podáním, kterými odstranila vady žaloby a doplnila (upřesnila) žalobní tvrzení. Doplňovaná tvrzení totiž měla být součástí samotné žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Dalších podání si nevyžádal postup žalovaného ani neočekávatelný vývoj procesní situace, a proto náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené účelně ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni nenáleží jejich náhrada, resp. žalovanému nelze povinnost k jejich náhradě spravedlivě uložit.

36. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

37. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.