26 C 58/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 11 750 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 9 994 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 7. 12. 2023 do zaplacení.

II. Co do částky 1 756 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 884 Kč.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 27. 2. 2024 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 11 750 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 26. 7. 2023 s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , kterou se zavázala poskytnout mu peněžní prostředky až do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit takto poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni, včetně sjednaného úroku a poplatků, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky s tím, že splatnost jednotlivých splátek byla určena k 20. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru. V průběhu úvěrového vztahu žalovaný čerpal peněžní prostředky v celkové výši 9 994 Kč a žalobkyni doposud nic neuhradil. Jelikož žalovaný nesplácel sjednané splátky řádně a včas, využila žalobkyně svého smluvního oprávnění, poskytnutý úvěr ke dni 22. 11. 2023 zesplatnila a žalovaného vyzvala k splacení celého úvěru. Žalovaný na tuto výzvu žalobkyně nereagoval a zůstal jí dlužen celkem částku 11 750 Kč, jež sestává z neuhrazené jistiny ve výši 9 994 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, poplatků za vedení účtu ve výši 156 Kč (4 x 39 Kč) a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč. Vedle uvedených dlužných částek žalobkyně vůči žalovanému uplatila rovněž kapitalizovaný úrok ve výši 1 029,19 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 9 994 Kč od 27. 2. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení v (zákonné) výši 390,95 Kč od 7. 12. 2023 do 26 2. 2024 a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 11 750 Kč od 27. 2. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl dne 16. 9. 2024 v nepřítomnosti účastníků, neboť žalobkyně se z účasti na jednání omluvila a žalovaný se k němu bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené žalobkyní, z nichž zjistil tyto skutečnosti: Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a zjistil, že do jejího předmětu podnikání (mimo jiné) náleží poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Dne 26. 7. 2023 uzavřeli žalobkyně a žalovaný smlouvu označenou „, Anonymizováno, účet – revolvingový úvěr č. , hodnota, “ s možností opakovaného čerpání, jíž žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet žalobkyni vyčerpané peněžní prostředky (s úrokem v sazbě 26,28 % ročně a poplatky) v měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky (min. 400 Kč), splatných vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce. Pro případ, že se žalovaný ocitne v prodlení s placením, byla žalobkyně oprávněna požadovat úhradu nákladů spojených s upomínáním žalovaného a také smluvní pokuty v dohodnuté výši. V textu smlouvy je u žalovaného uvedeno, že je svobodný, bezdětný, má základní vzdělání, bydlí u rodičů, kde hradí na náklady spojené s bydlením 4 000 Kč, od února 2022 je zaměstnán u , Anonymizováno, , Anonymizováno, , sídlem , adresa, , s měsíčním příjmem 25 000 Kč, na splátky všech úvěrů hradí 805 Kč měsíčně a jeho ostatní měsíční výdaje vyčíslil ve výši 2 000 Kč. Součástí smlouvy byly formou odkazu učiněny úvěrové podmínky žalobkyně. Uvedené skutečnosti soud zjistil přímo z předmětné smlouvy, které se žalobkyně dovolává. Z úvěrových podmínek vyplývá, že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a že v případě porušení smlouvy ze strany klienta (žalovaného) je žalobkyně oprávněna požadovat jednorázové vrácení celého dluhu (zesplatnění úvěru), a to zejména při prodlení žalovaného s úhradou dvou a více splátek či jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. V listině označené jako „posouzení úvěruschopnosti klienta“ je uvedeno, že žalobkyně ke zjištění, zda jsou její klienti schopni poskytnutý úvěr splácet, využívá „sofistikovaný scoringový model“, který vychází z dostatečných údajů získaných od klienta a nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti. Z listiny označené „potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“ zpracované žalobkyní dne 26. 2. 2024 vyplývá, že žalovaný v rámci sjednávání úvěru uvedl, že je svobodný a bezdětný, bydlí u rodičů, je zaměstnán, jeho příjem činí 25 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti žalovaný stanovil v částce 6 805 Kč. Z potvrzení dále vyplývá, že žalobkyně provedla lustraci žalovaného v databázích dlužníků. Z „Úvěrové zprávy“ plyne, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy zjistila, že žalovaný by měl mít dva dosud nesplacené úvěry, a to spotřební úvěr ze dne 30. 6. 2023 v původní výši 21 790 Kč s měsíční splátkou 805 Kč (v předmětné době nic nesplaceno) a kontokorentní (nesplátkový) úvěr ze dne 1. 6. 2023 s úvěrovým rámcem 1 000 Kč (v předmětné době vyčerpáno 984 Kč, bez úhrady). Z „Výpisu čerpání, splátek a úhrad“ vystavené (zřejmě žalobkyní) k předmětné smlouvě vyplývá, že žalovaný postupně vyčerpal z úvěrového rámce celkem 9 994 Kč a dosud žalobkyni nic nezaplatil. Z dopisu ze dne 22. 11. 2023 soud zjistil, že žalobkyně – z důvodu prodlení žalovaného s úhradou závazků ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, – žalovaného vyzvala k úhradě celého dluhu z předmětné úvěrové smlouvy, a to ve lhůtě 14 dnů od sepsání dopisu, přičemž celkovou dlužnou částku vyčíslila ve výši 12 135,12 Kč; dopis žalovanému odeslala prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 23. 11. 2023 (viz podací arch z uvedeného dne). Poté – dopisem ze dne 4. 1. 2024 – žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovaného opětovně vyzvala k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy (vyčísleného v částce 12 575,79 Kč), a to ve lhůtě 7 dnů od jeho odeslání; zároveň žalovaného upozornila, že v opačném případě přistoupí k zahájení soudního řízení. Tento dopis odeslala žalovanému žalobkyně doporučenou poštovní zásilkou dne 5. 1. 2024 (což je zřejmé z podacího archu z téhož dne).

5. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 26. 7. 2023 účastníci uzavřeli písemnou smlouvu, jíž se žalobkyně zavázala umožnit žalovanému, na dobu neurčitou, opakované čerpání peněžních prostředků do výše úvěrového rámce 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vyčerpané prostředky žalobkyni splácet dohodnutým způsobem, včetně dohodnutých souvisejících plnění (úroku, poplatků). Žalovaný z úvěrového rámce postupně čerpal celkem 9 994 Kč a žalobkyni doposud nic neuhradil. Před uzavřením smlouvy žalobkyně, v rámci procesu posuzování, zda je schopen budoucí úvěr splácet (a celý splatit), od žalovaného zjistila některé (nepříliš konkrétní) informace, které náležitě neověřila.

6. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 26. 7. 2023, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále též jen „ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani v rámci samostatného výkonu povolání).

7. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

9. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, přičemž soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

10. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

11. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, rovněž připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

13. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

14. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

15. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, které spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

16. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

17. Konkrétně ve vztahu k této věci soud konstatuje, že žalobkyně tvrzení žalovaného stran jeho osobních a majetkových poměrů (zejména příjmů a výdajů) prakticky nijak neověřila; ostatně informace v tomto směru žalobkyně získala do značné míry spíše jen obecné (např. údaje o pravidelných výdajích – o tom, zda skutečně bydlí žalovaný s rodiči a jakým způsobem, resp. v jakém rozsahu přispívá na náklady domácnosti, např. za energie apod.). Žalovaný navíc své životní náklady již v době žádosti o předmětný úvěr dotoval (nejméně dvěma) jinými úvěry, na které do té doby neuhradil žádnou splátku, tím spíše byla namístě zvýšená obezřetnost a důslednost při prověřování žalovaného, resp. jeho úvěruschopnosti. Žalobkyně se neměla spokojit pouze s nepodloženými údaji o zaměstnání žalovaného (od února 2022) a výši jeho měsíčního čistého příjmu (25 000 Kč). Pokud by spolehlivé a pravidelné příjmy žalovaného vskutku byly dány v této výši a jeho celkové měsíční výdaje ve výši 6 805 Kč, nejspíše by nepotřeboval žádat o již v pořadí třetí úvěr, nadto úvěr nebankovní, tj. zásadně méně výhodný („dražší“), a splnil by zřejmě podmínky pro úvěr bankovní.

18. Žalobkyně tedy měla být při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pečlivější, aby učinila zadost své zákonné povinnosti, zjistit jeho konkrétní měsíční výdaje a jím tvrzené okolnosti ohledně příjmu a výdajů zároveň přiměřeně ověřit (např. doklady o pracovním poměru a výši příjmů, doklady o pravidelných platbách spojených s bydlením atp.). Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti v této věci ilustruje i samotný fakt, že žalovaný předmětný úvěr sice čerpal, ale na jeho úhradu žalobkyni neposkytl žádné plnění.

19. Je zákonnou povinností poskytovatele úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace anebo neposkytne-li součinnost k jejich ověření, následkem má být odmítnutí žádosti o úvěr. Samotný proces posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout tak, aby v případném soudním sporu mohl soud – který je k tomu povinen z úřední povinnosti – vyhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru, nikoliv spotřebiteli (viz § 1812 OZ per analogiam). I z tohoto důvodu by si měl poskytovatel, přinejmenším z právní opatrnosti, ponechat kupř. i kopie listin významných pro posouzení úvěruschopnosti žadatele, aby se v (případném) soudním řízení neocitl v důkazní nouzi při prokazování tvrzení o naplnění základního předpokladu platnosti spotřebitelského úvěru. Neposkytnutí potřebných informací spotřebitelem nelze zcela nahradit doplněním paušálních, statistických dat. Statistický model je jistě vhodný, avšak pouze jako doplněk při vyhodnocení žadatelem sdělených (a přiměřeně doložených) údajů o jeho příjmech a výdajích.

20. Žalobkyně k jednání (byť omluvena) nedostavila, proto ji soud nemohl vyzvat k případnému doplnění tvrzení a označení důkazů postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a současně ji upozornit na možné následky nesplnění této výzvy (riziko úplného či částečného procesního neúspěchu).

21. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

22. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména úvěrové smlouvy a výpisu čerpání, splátek a úhrad), je zřejmé, že žalovaný od žalobkyně na základě této absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru postupně vyčerpal celkem 9 994 Kč a zároveň i to, že jí následně nic nezaplatil. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni tuto částku (představující nesplacenou část úvěrové jistiny).

23. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit v návaznosti na výzvu k zaplacení obsaženou v dopise (výzvě) z 22. 11. 2023. Dopis byl žalovanému odeslán dne 23. 11. 2023 a za užití domněnky dojití dle § 573 OZ mu byl doručen dne 28. 11. 2023, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání (dny 25. a 26. 11. 2023 připadaly na víkend). Žalovaný byl dle dopisu povinen plnit do 14 dnů od jeho sepsání, tj. do 6. 12. 2023. Žalovaný byl v řízení od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě tedy neuplatňoval, a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

24. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 9 994 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 7. 12. 2023, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

25. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 994 Kč a úrok z prodlení v zákonné sazbě (15 % ročně) z této částky za dobu od 7. 12. 2023 do zaplacení, a ve zbylé části, tj. co do částky 1 756 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího ten přiznaný, žalobu zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 75 % předmětu řízení a žalovaný měl úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 15 % předmětu řízení, přičemž v rámci předmětu řízení soud zohlednil i žalobkyní uplatněné příslušenství vyčíslené ke dni rozhodnutí soudu. Žalobkyně má vůči žalovanému právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (50 %). Kdyby měla právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 1 768 Kč, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč za dva úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 300 Kč za jeden úkon dle § 14b odst. 1 bodu 2 advokátního tarifu, dále paušální náhrady hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč za uvedené dva (účelně provedené) úkony a – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 168 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 800 Kč/. Soud tudíž žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 884 Kč (tj. 50 % z částky 1 768 Kč, po zaokrouhlení).

27. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou (poskytovatelkou úvěrů) a nepochybně je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku ustanovení § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, sama vyzvala k plnění a upozornila ho, že jinak dluh uplatní u soudu (a bude zastoupena advokátem, což významně zvýší náklady spojené s vymáháním práva, jež v konečném důsledku ponese žalovaný).

28. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

29. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.