26 C 6/2023

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 13 094 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 8. 2. 2022 do zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 3 094 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 8. 2. 2022 do zaplacení, částky 980 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 13 094 Kč za dobu od 8. 2. 2022 do 8. 5. 2022, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 669 Kč.

IV. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit státu, na účet Okresního soudu v Děčíně, doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 6. 10. 2022 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 13 094 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 8. 1. 2022 s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] jíž se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr (nikoliv pro účely bydlení) s možností postupného čerpání až do výše úvěrového rámce 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit se sjednanými poplatky za poskytnutí úvěru ve výši 2 900 Kč, za službu„ presto“ ve výši 165 Kč a za službu„ informační servis“ ve výši 29 Kč, to vše nejpozději do 7. 2. 2022. Úvěr v celé výši žalovaný čerpal v den uzavření smlouvy, kdy mu byla částka 10 000 Kč vyplacena převodem z účtu žalobkyně, avšak ve sjednané lhůtě splatnosti ani poté žalobkyni nesplatil ani část úvěrové jistiny a poplatků. Celkem jí tedy dluží 13 094 Kč (10 000 Kč jistina a 3 094 Kč poplatky). Dále žalobkyně uplatnila„ účelně vynaložené náklady“ spojené s upomínáním žalovaného přes mobilní telefonní číslo (SMS, telefonáty) a e-mailové zprávy v celkové výši 980 Kč (ve sjednané výši za 32 SMS, 15 telefonátů a 40 e-mailových zpráv) a smluvní pokutu v sazbě 0,1 % denně z částky 13 094 Kč za prvních 90 dnů prodlení, resp. za dobu od 8. 2. 2022 do 8. 5. 2022. Úrok z prodlení žalobkyně uplatnila v zákonné výši, a to z celkové dlužné částky za dobu od 8. 2. 2022 do zaplacení. Žalobkyně též uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného v souladu s právními předpisy a metodikou schválenou ČNB a popsala rozsah a proces zjišťování a kontroly relevantních informací.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci jednal dne 17. 4. 2023. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast však omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené (a předložené) žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Ze„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním“ vyplývá, že se žalobkyně (jako věřitel) a žalovaný (jako dlužník) písemně dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému, který při sjednávání smlouvy nevystupoval jako podnikatel ani v rámci výkonu svého povolání, bezúčelový úvěr s možností postupného čerpání až do výše úvěrového rámce 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit ve lhůtě do 7. 2. 2022, a to se sjednanými poplatky ve výši 194 Kč (29 Kč za službu„ [anonymizována dvě slova]“, 165 Kč za službu„ [anonymizováno]“) a s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši dle sazebníku poplatků, resp. ve výši 2 900 Kč, tj. celkem 13 094 Kč, to vše nejpozději do 7. 2. 2022; v místě pro podpis žalovaného je uvedena poznámka„ podepisuji SMS kódem [číslo] dne [rok] [číslo]“. [příjmení] úvěru měla být dle smlouvy žalovanému převedena na jeho bankovní účet [číslo]. Smlouva odkazuje na všeobecné obchodní podmínky a sazebník žalobkyně, jimiž se má poměr mezi účastníky rovněž řídit. Žalovaný žalobkyni zaslal též kopii svého občanského průkazu, kterou soud také provedl důkaz. Z listiny označené„ Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli“ vyplývá, že žalobkyně eviduje vyplacení částky 10 000 Kč na bankovní účet žalovaného [číslo] pod variabilním symbolem uvedeným ve smlouvě o úvěru (tj. [číslo]), a z listiny označené„ [anonymizováno] ověření totožnosti“ vyplývá, že žalobkyně měla ověřit totožnost spotřebitele (žalovaného) náhledem na jeho bankovní účet [číslo]. Z všeobecných obchodních podmínek (VOP) a sazebníku soud zjistil další obsah poměru mezi účastníky. VOP mj. stanoví, že v případě dlužníkova prodlení má žalobkyně právo na úrok z prodlení v zákonné výši, na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s prodlením dlužníka ve výši dle sazebníku a na smluvní pokutu v sazbě 0,1 % denně z celkové dlužné částky. Sazebník stanoví tutéž smluvní pokutu a výši paušálních nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dlužníka (35 Kč denně, nejvýše však 490 Kč za jeden kalendářní měsíc). Před uzavřením smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla informace o sobě, jako poskytovateli úvěru, a o úvěru samotném a zároveň si od něj vyžádala souhlas se zpracováním jeho osobních údajů (to je patrné z listin označených„ Popis základních vlastností spotřebitelského úvěru“ a„ Souhlas se zpracováním osobních údajů“). Z„ Výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba]“ soud zjistil, že žalobkyně ohledně žalovaného evidovala (zjistila od něj) údaje o tom, že hospodaří sám (nežije s nikým ve společné domácnosti), jeho pravidelné měsíční výdaje činí 5 000 Kč a jím deklarovaný čistý měsíční příjem činí 50 000 Kč, a dále z této listiny vyplývá, že žalobkyně uvažovala s čistým ověřeným měsíčním příjmem žalovaného ve výši 63 070 Kč a vypočítanými jeho minimálními výdaji ve výši 11 610 Kč, s výdajovou rezervou 500 Kč, resp. disponibilním příjmem 34 500 Kč. V listině označené„ [anonymizováno] příjmy“ se podává, že žalobkyně – v souladu se zákonnými požadavky a s interními pravidly – ověřila čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 63 070 Kč. V listině nadepsané„ [anonymizováno] – obecné principy posuzování a filosofie [anonymizováno]“ je vymezena interní metodika žalobkyně stran posuzování) úvěruschopnosti spotřebitele. Vstupními údaji procesu posuzování jsou údaje uvedené spotřebitelem, údaje získané z externích databází a z nich vypočítané údaje. Pokud jde o příjmy spotřebitele, ty dle metodiky příslušný pracovník žalobkyně ověřuje (zda jsou k nim doloženy kupř. bankovní výpisy, daňová přiznání, potvrzení od zaměstnavatele, výplatní pásky či potvrzení o přiznání důchodu) s tím, že příjem klienta musí být věrohodně a nezpochybnitelně doložen a že„ pouhé konstatování a deklarativní uvedení výše příjmu je zcela nedostatečné a je překážkou při sjednání úvěru“. Co se týče výdajů spotřebitele, rovněž ty žalobkyně podle metodiky prověřuje a současně je konfrontuje s obvyklými minimálními výdaji, přičemž vždy z opatrnosti počítá s výdaji vyššími. Z dopisu ze dne 25. 8. 2022 soud zjistil, že žalobkyně – prostřednictvím svého zástupce – vyzvala žalovaného k úhradě dluhu z úvěrové smlouvy, který vyčíslila v celkové výši 15 747,28 Kč, ve lhůtě do tří dnů, a zároveň žalovaného upozornila, že jinak přistoupí k zahájení soudního řízení; tento dopis odeslal žalovanému zástupce žalobkyně, a to doporučenou poštovní zásilkou dne 25. 8. 2022 (což je zřejmé z podacího archu z téhož dne).

6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 8. 1. 2022 účastníci uzavřeli písemnou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému, který nevystupoval jako podnikatel ani úvěr nesjednával v souvislosti se svým povoláním, peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce 10 000 Kč, které mu téhož dne poukázala na dohodnutý bankovní účet, a žalovaný se oproti tomu zavázal žalobkyni tuto částku vrátit s dohodnutými poplatky v celkové výši 3 094 Kč, a to nejpozději do 7. 2. 2022, což však dosud ani zčásti neučinil. Před uzavřením smlouvy žalobkyně, v rámci posuzování schopnosti žalovaného budoucí úvěr splácet (splatit), od žalovaného zjistila některé (nepříliš konkrétní) informace.

7. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 8. 1. 2022, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen„ ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti, popř. v rámci samostatného výkonu svého povolání). Smlouva byla uzavřena písemně, byť tzv. distančním způsobem, neboť právní jednání účastníků směřující k jejímu uzavření (nabídka a její přijetí) bylo učiněno elektronickou formou umožňující zachycení obsahu smlouvy a určení jednající osoby (srov. § 562 odst. 1 OZ); žalovaný ostatně za účelem ověření své totožnosti doložil žalobkyni kopii občanského průkazu a žalobkyně uvedla, že ověřovala i totožnost majitele bankovního účtu, který byl určen k vyplacení úvěru.

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

12. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, rovněž připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

15. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

16. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo) logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

17. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

18. Konkrétně ve vztahu k této věci soud konstatuje, že žalovaný žalobkyni sdělil údaj o svém měsíčním příjmu 50 000 Kč a měsíčních výdajích ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně – aniž by bylo zřejmé, co ji k tomu vedlo – však operovala s čistým měsíčním příjmem žalovaného ve výši 63 070 Kč, tj. o více než 13 000 více, než sám deklaroval. To samo o sobě vzbuzuje určité pochybnosti o procesu ověřování, zvláště když žalobkyně nereagovala na výzvu soudu, aby doplnila tvrzení, tak aby bylo zřejmé, jak ověřila žalovaným sdělené údaje, a aby k tomu též označila důkazy. Dle vlastní metodiky je žalobkyně povinna sdělené údaje o příjmech náležitě prověřit, a to listinami objektivního charakteru. Obecné konstatování žalobkyně v její vlastní interní listině („ Identifikované příjmy“), kterou připojila k žalobě, a v níž se konstatuje, že tvrzení žalovaného o příjmech náležitě a spolehlivě prověřila, nepovažuje soud za postačující. Výdaje žalovaného žalobkyně zjistila toliko obecně, co do celkové částky sdělené žalovaným, kterou sama korigovala souhrnnou částkou 11 610 Kč. Žalovaným uvedená částka 5 000 Kč zjevně není reálná, neboť by měla zahrnovat náklady na bydlení (ty by samy o sobě zřejmě byly vyšší, při zohlednění cen nájemního bydlení, obvyklých výdajů spojených s jinými formami bydlení, cen vody a energií), i náklady na uspokojování ostatních životních potřeb. Žalobkyně ani nezjistila, zda žalovaný bydlí v nájmu či k bydlení užívá vlastní nemovitost a kolik na bydlení pravidelně vynakládá. Obvyklé náklady spojené s nájemním bydlením včetně nákladů na média (voda, plyn, elektřina) se tehdy, obdobně jako v současné době, zpravidla blíží částce, kterou žalobkyně vypočetla jako minimální měsíční výdaje žalovaného, anebo ji dokonce převyšují. Žalobkyně měla zjistit podrobnější informace, kterak žalovaný uspokojuje svou bytovou potřebu a kolik jej to (měsíčně) obvykle stojí. Nadto i výdaje spotřebitele měla – dle vlastních interních pravidel (metodiky) – nejen zjistit, nýbrž je (v rámci možností) také ověřit. Žalobkyně tedy jistě měla být při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pečlivější, aby učinila zadost své zákonné povinnosti a zároveň i vlastní metodice, na kterou v řízení poukazovala. Skutečnost, že žalovaný úvěrový rámec plně čerpal, avšak na jeho úhradu nic nezaplatil, ve své podstatě dokresluje, že se žalobkyně ve svém úsudku (posouzení) zmýlila, což je zjevně důsledkem toho, že ke splnění zákonné povinnosti nepřistoupila s odbornou péčí, když vycházela jen z obecných informací sdělených žalovaných, které navíc – zejména s ohledem na uvedené nejasnosti (pochybnosti) – náležitě nevyhodnotila.

19. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

20. Závěr soudu o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (viz § 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

21. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

22. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

23. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

24. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, a že soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

25. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

26. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů, je zřejmé, že žalovaný – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – čerpal z úvěrového rámce 10 000 Kč a zároveň i to, že následně žalobkyni tuto částku ani zčásti nevrátil. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni částku 10 000 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

27. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky (10 000 Kč) žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit ve lhůtě původně sjednané splatnosti úvěru, tj. ve lhůtě do 7. 2. 2022. Žalovaný byl v řízení od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky (jistiny) v dohodnuté lhůtě tedy neuplatňoval, a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

28. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 10 000 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 8. 2. 2022, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

29. Z uvedených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč a úrok z prodlení v zákonné sazbě 11,75 % ročně od 8. 2. 2022 do zaplacení, a ve zbylé části žalobu zamítl /tj. co do částky 3 094 Kč (sjednané poplatky) s úrokem ve výši 11,75 % ročně od 8. 2. 2022 do zaplacení, částky 980 Kč (sjednaná paušální náhrada nákladů spojených s prodlením žalovaného) a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 13 094 Kč za dobu od 8. 2. 2022 do 8. 5. 2022.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 67 % předmětu řízení a žalovaný měl úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 33 % předmětu řízení, přičemž v rámci předmětu řízení soud zohlednil i uplatněný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši vyčíslené ke dni rozhodnutí soudu. Žalobkyně tedy má vůči žalovanému právo na náhradu poměrné části nákladů řízení, a to konkrétně 34 %. Pokud by měla žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 1 768 Kč, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku (800 Kč) a doplatku soudního poplatku ve výši 200 Kč (viz výrok IV. tohoto rozsudku), odměny advokáta ve výši 600 Kč, a to celkem za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 300 Kč za jeden úkon právní služby dle § 14b odst. 1 bodu 2 advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč (2 x 100 Kč) za uvedené dva úkony právní služby, a dále – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 168 Kč /podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 800 Kč Soud tedy žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 669 Kč (tj. 34 % z částky 1 968 Kč).

31. Odměnu a náhrady advokáta soud určil podle § 14b advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (tzv. formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Namístě je též poznamenat, že nárok na zaplacení dlužného plnění ze spotřebitelského úvěru je – např. vedle nároku na dlužné pojistné či jízdné s přirážkou – typickým nárokem, který je namístě uplatnit formulářovou žalobou, tj. návrhem na zahájení řízení, jenž lze podřadit pod § 14b advokátního tarifu. Pokud by žalobkyně zvolila jiný způsob soudního uplatňování takových nároků, zjevně by postupovala nehospodárně a bylo by jí možné přiznat náhradu nákladů jen v takové výši, v jaké by jí byla přiznána v případě, kdyby při soudním uplatnění těchto druhově shodných nároků používala„ formulářovou“ žalobu.

32. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou (poskytovatelkou úvěrů) a nepochybně je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku ustanovení § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, sama vyzvala k plnění a upozornila ho, že jinak dluh uplatní u soudu (a přitom bude zastoupena advokátem, což zvýší náklady spojené s vymáháním práva, jež v konečném důsledku ponese žalovaný).

33. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

34. Dle položky 2 bodu 2 ve vztahu k položce 1 bodu 1 sazebníku soudních poplatků, tj. přílohy k zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, doměřil soud žalobkyni soudní poplatek za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který však nebyl vydán, do výše 1 000 Kč /podle položky 1, bodu 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků/, tj. žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč.

35. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.