26 C 62/2023

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl soudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 16 794 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 6. 2. 2023 do zaplacení.

II. Co do částky 1 794 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 6. 2. 2023 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 1 379 Kč.

1. Žalobou došlou soudu 21. 2. 2023 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 16 794 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 7. 9. 2022 – prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] – s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalované téhož dne poskytla úvěr ve výši 15 000 Kč (převodem na účet žalované uvedený ve smlouvě), který se žalovaná zavázala žalobkyni vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč a poplatkem za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, to vše ve lhůtě 30 dnů. Žalovaná však žalobkyni úvěr dosud ani zčásti nevrátila, proto vůči ní žalobkyně uplatnila i právo na dvě sjednané smluvní pokuty ve výši 3 % dlužné jistiny (tj. 2 x 450 Kč) a„ účelně vynaložené náklady“ spojené s vymáháním dluhu ve výši 300 Kč. Úrok z prodlení žalobkyně požadovala z celkové dlužné částky 16 794 Kč, a to v zákonné výši, kapitalizovaný ke dni podání žaloby v částce 110,42 Kč a nadále za dobu od 22. 2. 2023 do zaplacení. Žalobkyně též uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy prověřila schopnost žalované úvěr splatit a popsala způsob tohoto prověřování.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci jednal dne 18. 9. 2023. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoliv k němu byla předvolána na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a zjistil předmětem jejího podnikání (mimo jiné jde o poskytování či zprostředkování spotřebitelských úvěrů). Dne 7. 9. 2022 uzavřela žalobkyně s žalovanou („ klient“), s využitím prostředků komunikace na dálku, smlouvu nadepsanou„ úvěrová smlouva [anonymizováno] žádosti [číslo]“, kterou se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit jí ve lhůtě 7. 10. 2022 celkem částku 15 495 Kč (15 000 Kč + poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč) a dále částku 99 Kč (poplatek za doplňkovou službu„ bezpečná splátka“); tyto skutečnosti soud zjistil přímo z uvedené smlouvy. Z listin označených jako„ Opis výpisu proplacení smlouvy“ a„ Výpis čerpání, splátek a úhrad“ vyplývá, že žalobkyně dne 7. 9. 2022 vyplatila na účet č. [bankovní účet], což je účet za tím účelem uvedený v úvěrové smlouvě, částku 15 000 Kč a že žalobkyně ve vztahu k tomuto úvěru neeviduje žádnou (ani částečnou) úhradu. Vyplacení úvěru žalované vyplývá též z výpisu z účtu žalobkyně, na kterém je tato platba rovněž zaznamenána. V„ Úvěrové zprávě“ je uvedeno, že žalovaná v době žádosti o úvěr čerpala úvěr s rámcem 300 000 Kč, jehož zůstatek k doplacení činil v červenci 2022 celkem 325 029 Kč, s měsíční splátkou 4 425 Kč, a disponovala též [anonymizováno] úvěrem s rámcem 50 000 Kč, jenž pravidelně čerpala až k samé hranici úvěrového limitu (v červnu 2022 rámec přečerpala o 373 Kč a v červenci 2022 z něj vyčerpala 48 781 Kč). V„ Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“ je uvedeno, že žalovaná nemá [anonymizována dvě slova], neuvedla splátky placené jiným společnostem, je osobou samostatně výdělečně činnou s příjmem 29 000 Kč a příjem jejího partnera činí 45 000 Kč, a dále, že žalovaná neprochází registry [anonymizována dvě slova], [příjmení] a [anonymizováno]. V listině„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“, kterou zpracovala žalobkyně, je stanovena metodika posuzování úvěruschopnosti potenciálních klientů žalobkyně; dle ní žalobkyně tuto zákonnou povinnost u spotřebitele naplňuje důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre s tím, že posuzována je jeho příjmová a výdajová stránka a jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmu, rodinný stav, počet dětí a způsob bydlení. Pro tento účel žalobkyně využívá statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta.

6. Na základě dílčích skutkových zjištění soud dospěl ke skutkovému závěru, že účastnice dne 7. 9. 2022 uzavřely písemnou smlouvu, na jejímž základě žalovaná od žalobkyně téhož dne obdržela částku 15 000 Kč a zavázala se žalobkyni tuto částku vrátit a též zaplatit poplatky ve výši 594 Kč (495 Kč + 99 Kč) nejdéle do 7. 10. 2022, což dosud ani zčásti neučinila. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zjistila některé (nepříliš konkrétní) údaje a jejích příjmech a výdajích, které ověřovala jen statistickými údaji.

7. Žalovaná byla v řízení pasivní, netvrdila, že by žalobkyni na úhradu úvěru něco zaplatila, tedy to ani neprokazovala, a v řízení nic takového ani jinak nevyšlo najevo.

8. Po právní stránce soud poměr mezi účastnicemi (založený smlouvou ze dne 7. 9. 2022) hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen„ ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaná s ní nejednala v rámci podnikatelské činnosti ani v rámci samostatného výkonu svého povolání). Smlouva byla uzavřena písemně, byť tzv. distančním způsobem, neboť právní jednání účastníků směřující k jejímu uzavření (nabídka a její přijetí) bylo učiněno elektronickou formou umožňující zachycení obsahu smlouvy a určení jednající osoby (srov. § 562 odst. 1 OZ).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

11. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná a k této neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu (srov. § 87 odst. 1 věta první a druhá ZSÚ).

12. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

13. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

15. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

16. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

17. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo) logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, které spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

18. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

19. Konkrétně ve vztahu k této věci soud považuje za vhodné podotknout, že žalobkyně nijak neověřila žalovanou uvedené údaje o jejím příjmu ani o celkovém příjmu domácnosti, resp. příjmu jejího partnera. Jde-li o výdaje žalované, žalobkyně zjišťovala jen výši a splátky úvěrů, k jejichž placení žalovaná již byla zavázána. Jiné její pravidelné výdaje, včetně těch na bydlení, které zpravidla spotřebovávají významnou část měsíčních příjmů domácnosti, žalobkyně nezjišťovala (ani neověřovala). Žalobkyně hodnotila výdaje žalované pomocí matematického (statistického) modelu, a to přesto, že žalovaná své životní výdaje již dotovala dvěma úvěry, přičemž kontokorentní úvěr pravidelně využívala v podstatě až do maxima (50 000 Kč). Již jen s ohledem na tyto okolnosti měla být [právnická osoba] znatelně více obezřetná a úvěruschopnost žalované posoudit pečlivěji.

20. Soud se neztotožňuje s názorem, že poskytovatel spotřebitelského úvěru není povinen ověřit údaje sdělené spotřebitelem, resp. zjistit konkrétní údaje, neboť postačí posouzení výdajů dle tzv. ekonomického modelu. Účelem posouzení úvěruschopnosti je eliminace (minimalizace) případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti zamýšlený úvěr dohodnutým způsobem splácet (a zcela splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a rovněž z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (tzn. dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele o úvěr je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za nezbytný předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, které výslovně zmiňuje i informace získané od spotřebitele, a také ze zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Dovodil-li totiž Nejvyšší soud povinnost ověřovat informace získané od spotřebitele, je primárně třeba, aby poskytovatel (konkrétní) informace od spotřebitele zjistil. Zprůměrované (statistické) údaje poskytovatel samozřejmě může (má) využívat, avšak toliko podpůrně a při posuzování údajů získaných od spotřebitele, nikoliv proto, aby jimi systematicky nahrazoval informace, které mu spotřebitel nesdělil (ač je sdělit měl).

21. Je zákonnou povinností poskytovatele úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace, následkem má být odmítnutí žádosti o úvěr. [příjmení] proces posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout tak, aby v případném soudním sporu mohl soud – který je k tomu povinen z úřední povinnosti – vyhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru, nikoliv spotřebiteli (viz § 1812 OZ per analogiam). I z tohoto důvodu by si měl poskytovatel, přinejmenším z právní opatrnosti, ponechat kupř. i kopie listin významných pro posouzení úvěruschopnosti žadatele, aby se v (případném) soudním řízení neocitl v důkazní nouzi při prokazování tvrzení o naplnění základního předpokladu platnosti spotřebitelského úvěru. Neposkytnutí informací spotřebitelem poskytovateli neumožňuje zcela nahradit chybějící konkrétní údaje těmi paušálními, resp. statistickými. Statistický model je jistě vhodný, avšak pouze jako doplněk při vyhodnocení žadatelem sdělených (a přiměřeně doložených) údajů o jeho příjmech a výdajích.

22. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ). Jde-li o tuto dobu, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaná – s ohledem na své možnosti – nemohla učinit ve lhůtě původně sjednané splatnosti úvěru, tj. do 7. 10. 2022 (žalovaná byla v řízení pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti vrácení dlužné jistiny v dohodnuté lhůtě tedy neuplatňovala a z obsahu spisu ani nejsou patrné). Jelikož žalovaná žalobkyni jistinu úvěru (15 000 Kč) ani zčásti nezaplatila v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 8. 10. 2022, se s jejím zaplacením dostala do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinna žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ); žalobkyně však úrok z prodlení požadovala až ode dne 6. 2.2023, čímž byl soud vázán (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.).

23. Soud tudíž žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč a úrok z prodlení z této částky v zákonné sazbě (15 % ročně) za dobu od 6. 2. 2023 do zaplacení, a ve zbylé části, tj. co do částky 1 794 Kč (495 Kč + 99 Kč + 300 Kč + 2 x 450 Kč) a zákonného úroku z této částky za dobu od 6. 2. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 89 % předmětu řízení a žalovaná měla úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 11 % předmětu řízení; žalobkyně tudíž má proti žalované právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (tj. 78 %). Pokud by měla žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 1 768 Kč, jež sestává ze soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč /za dva úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 14b odst. 1 bodu 2. advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč za uvedené dva (účelně provedené) úkony právní služby a dále – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 168 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 800 Kč Soud tedy žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 1 379 Kč (tj. 78 % z částky 1 768 Kč).

25. Odměnu advokáta soud určil podle § 14b odst. 1 advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje 50 000 Kč. Ostatně žalobkyně – což je patrné z listinných důkazů – nabyla množství pohledávek stejného typového základu a je zřejmé, že je (z valné části) uplatnila u soudů.

26. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou (poskytovatelkou úvěrů) a nepochybně je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku ustanovení § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, sama vyzvala k plnění a upozornila ho, že jinak dluh uplatní u soudu (a bude zastoupena advokátem, což významně zvýší náklady spojené s vymáháním práva, jež v konečném důsledku ponese žalovaný).

27. Dále soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta ve vztahu k podání, jímž doplnila a upřesnila žalobní tvrzení (zejména stran posouzení úvěruschopnosti žalované). Doplňovaná tvrzení měla být součástí samotné žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Dalšího podání si nevyžádal postup žalované ani neočekávatelný vývoj procesní situace, a proto náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené účelně ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni nenáleží jejich náhrada (žalované nelze povinnost k jejich náhradě spravedlivě uložit).

28. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

29. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.