26 C 65/2023

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 45 811 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 4 439 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 25. 3. 2023 do zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení -) částky 3 087 Kč s příslušenstvím, -) částky 13 333 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku, -) částky 5 882 Kč s příslušenstvím -) a částky 19 070 Kč s příslušenstvím, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 29. 3. 2023, ve znění jejího doplnění (upřesnění) ze dne 23. 11. 2023, se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši 45 811 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále též jen„ [právnická osoba]“), s žalovanou postupně uzavřela čtyři smlouvy o zápůjčce, avšak povinnosti z nich vzešlé řádně neplnila, pročež jí vznikl dluh v uvedené výši. Pohledávky z těchto smluv nabyla žalobkyně od [právnická osoba] na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, s účinností k 16. 12. 2022; o tom byla žalovaná písemně vyrozuměna. Údaje k posouzení úvěruschopnosti žalované [právnická osoba] před uzavřením předmětných smluv zjišťovala v rozsahu uvedeném v zákaznických kartách ze dne 26. 5. 2019, 14. 2. 2019, 27. 11. 2018 a 19. 8. 2018. Konkrétně se jedná o následující smlouvy o zápůjčce, resp. dílčí pohledávky:

2. Na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 26. 5. 2019 [právnická osoba] žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč; úrok byl sjednán v sazbě 29 % ročně. Žalovaná se zavázala zápůjčku splatit formou pravidelných týdenních splátek ve výši 311 Kč, s tím, že poslední splátka byla splatná 5. 4. 2020 Vedle jistiny se žalovaná zavázala uhradit poplatek ve výši 5 988 Kč. Žalovaná dosud uhradila jen 10 901 Kč, na jistině zbývá uhradit 1 948,08 Kč a na poplatku 1 138,92. Žalobkyně uplatnila zůstatek jistiny v částce 1 948,08 Kč a poplatku ve výši 1 138,92 Kč. Dále uplatnila úrok kapitalizovaný za dobu od 6. 4. 2020 do 14. 12. 2022 v částce 3 077,38 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný v částce 168,35 Kč, 29% úrok z jistiny za dobu od 15. 12. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení rovněž z dlužné jistiny a za shodnou dobu.

3. Na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 14. 2. 2019 [právnická osoba] žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč, úrok byl sjednán v sazbě 29 % ročně. Žalovaná se zavázala zápůjčku splatit formou pravidelných týdenních splátek ve výši 506 Kč, s tím, že poslední splátka byla splatná 9. 4. 2020 Vedle jistiny se žalovaná zavázala uhradit poplatek ve výši 13 333 Kč. Žalovaná dosud uhradila jen 12 561 Kč, na jistině zbývá uhradit 10 673,03 Kč a na poplatku 7 098,97 Kč. Dále žalobkyně uplatnila úrok kapitalizovaný od 10. 4. 2020 do 14. 12. 2022 v částce 8 976,07 Kč, zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný v částce 1 275,13 Kč, úrok z jistiny (ve výši 29 % ročně) od 15. 12. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení ve 8,5 % ročně rovněž z dlužné jistiny a za stejnou dobu.

4. Na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 27. 11. 2018 [právnická osoba] žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč; úrok byl sjednán rovněž v sazbě 29 % ročně. Žalovaná se zavázala zápůjčku splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 1 547 Kč, s tím, že poslední splátka byla splatná 27. 5. 2020 Vedle jistiny se žalovaná zavázala uhradit poplatek ve výši 3 829 Kč. Žalovaná dosud uhradila jen 21 947 Kč, na jistině tak zbývá dluh ve výši 3 628,41 Kč a na poplatku 2 253,59 Kč. Dále žalobkyně uplatnila úrok kapitalizovaný od 28. 5. 2020 do 14. 12. 2022 v částce 4 136,04 Kč, zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný v částce 312,70 Kč, úrok z jistiny (ve výši 29 % ročně) od 15. 12. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení (8,5 % ročně) rovněž z dlužné jistiny a za shodnou dobu.

5. Na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 19. 8. 2018 [právnická osoba] žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 21 000 Kč, úrok byl sjednán v sazbě 29 % ročně. Žalovaná se zavázala zápůjčku splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 1 727 Kč, poslední splátka byla stanovena na den 19. 8. 2020 Vedle jistiny se žalovaná zavázala uhradit poplatek ve výši 20 445 Kč. Žalovaná dosud uhradila jen 22 375 Kč, na jistině tak zbývá dluh ve výši 11 202,28 Kč a na poplatku 7 867,72 Kč. Dále žalobkyně uplatnila kapitalizovaný úrok za dobu od 20. 8. 2020 do 14. 12. 2022 v částce 7 837,87 Kč, zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný v částce 1 372,75 Kč, úrok z jistiny (ve výši 29 % ročně) od 15. 12. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení ve 8,5 % ročně z dlužné jistiny od 15. 12. 2022 do zaplacení.

6. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

7. Soud věc projednal dne 18. 12. 2023. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoliv k němu byla předvolána na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. soud tudíž věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

8. Při jednáních soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

9. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně; vyplývá z něj také, že je oprávněna (mj.) k podnikání v oblasti poskytování či zprostředkování spotřebitelského úvěru.

10. Ze Smlouvy o zápůjčce ze dne 19. 8. 2018 ([číslo]) vyplývá, že [právnická osoba] poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 21 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala splatit – spolu s úrokem v sazbě 29 % ročně a poplatkem ve výši 20 445 Kč – celkem 24 měsíčními splátkami ve výši 1 727 Kč, z nichž poslední byla splatná dne 19. 8. 2020.

11. Ze Smlouvy o zápůjčce ze dne 27. 11. 2018 ([číslo]) vyplývá, že [právnická osoba] poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala splatit – spolu s úrokem v sazbě 29 % ročně a poplatkem ve výši 13 829 Kč – celkem 18 měsíčními splátkami ve výši 1 547 Kč, z nichž poslední byla splatná dne 27. 5. 2020.

12. Ze Smlouvy o zápůjčce ze dne 14. 2. 2019 ([číslo]) vyplývá, že [právnická osoba] poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala splatit – spolu s úrokem v sazbě 29 % ročně a poplatkem ve výši 13 333 Kč – celkem 60 týdenními splátkami ve výši 506 Kč, z nichž poslední byla splatná dne 9. 4. 2020.

13. Ze Smlouvy o zápůjčce ze dne 26. 5. 2019 ([číslo]) vyplývá, že [právnická osoba] poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala splatit – spolu s úrokem v sazbě 29 % ročně a poplatkem ve výši 5 988 Kč – celkem 45 týdenními splátkami ve výši 311 Kč, z nichž poslední byla splatná dne 5. 4. 2020.

14. Z obsahu uvedených smluv o zápůjčce je dále zřejmé, že [právnická osoba] s žalovanou jednala v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná při tom nevystupovala ani jako podnikatelka ani v rámci samostatného výkonu svého povolání. Součástí smlouvy byly formou odkazu učiněny též smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce [právnická osoba], ze kterých mj. vyplývá, že věřitel je oprávněn požadovat poplatek za zápůjčku, splatný s jistinou zápůjčky.

15. Z listin označených jako„ tabulka umoření“, zpracovaných dne 19. 12. 2022 zvlášť ve vztahu ke každé smlouvě, je vyplývá, že 19. 8. 2018 byla sjednána smlouva [číslo] na jejímž základě žalovaná téhož čerpala úvěr ve výši 21 000 Kč, a že ke dni 14. 6. 2021 [právnická osoba] (věřitel) v souvislosti s touto smlouvou evidovala úhrady žalované v celkové výši 22 375 Kč. Dále, že 27. 11. 2018 byla sjednána smlouva [číslo] na jejímž základě žalovaná téhož dne čerpala úvěr ve výši 14 000 Kč, a že ke dni 15. 11. 2021 evidoval věřitel v souvislosti s touto smlouvou úhrady žalované v celkové výši 21 947 Kč, a že 14. 2. 2019 byla sjednána smlouva [číslo] na jejímž základě žalovaná téhož dne čerpala úvěr ve výši 17 000 Kč, a že k 19. 7. 2021 evidoval věřitel v souvislosti s touto smlouvou úhrady žalované v celkové výši 12 561 Kč. A dále, že 26. 5. 2019 byla sjednána smlouva [číslo] na jejímž základě žalovaná téhož dne čerpala úvěr ve výši 8 000 Kč, a že ke dni 6. 12. 2021 evidoval věřitel v souvislosti s touto smlouvou úhrady žalované v celkové výši 10 901 Kč.

16. Z listiny ze dne 19. 8. 2018 označené jako„ zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr“ vyplývá, že žalovaná [právnická osoba] sdělila, že je [anonymizováno], má [anonymizováno] vyživovací povinnost, bydlí v pronajatém bytě, má základní vzdělání a je zaměstnána na plný úvazek na dělnické pozici u zaměstnavatele [příjmení] [jméno] [příjmení], [ulice a číslo], [obec] – pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, přičemž její průměrný měsíční příjem činí 12 472 Kč. Uvedla též, že další čistý příjem domácnosti činí 15 000 Kč; domácnost celkem disponuje částkou 27 472 Kč. Dále uvedla, že nemá žádné jiné závazky a její měsíční výdaje odhaduje na celkem 8 500 Kč. Výši příjmů měla doložit ústřižky [anonymizováno].

17. Z listiny ze dne 27. 11. 2018 označené jako„ zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr“ vyplývá, že žalovaná [právnická osoba] sdělila v podstatě shodné údaje jako v listině ze dne 19. 8. 2018, s tím rozdílem, že je zde uvedeno, že má učňovské vzdělání, že její průměrný měsíční příjem činí 13 508 Kč, má další pravidelný měsíční příjem ve výši 3 000 Kč a další čistý příjem domácnosti činí 13 000 Kč, celkem tak domácnost disponuje částkou 29 508 Kč. Výši příjmů měla doložit ústřižky [anonymizováno] a pracovní smlouvou. Dále zmínila, že splácí„ interní“ úvěr poskytnutý [právnická osoba], a to měsíčními splátkami ve výši 1 730 Kč, a že její měsíční výdaje odhaduje na celkem 10 000 Kč.

18. Z listiny ze dne 14. 2. 2019 označené jako„ zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr“ vyplývá, že žalovaná [právnická osoba] sdělila v podstatě shodné údaje jako v listině ze dne 27. 11. 2018, s tím rozdílem, že již nemá další pravidelný měsíční příjem a další čistý příjem domácnosti činí 4 000 Kč, celkem tak domácnost disponuje částkou 17 508 Kč. Výši příjmů měla i v tomto případě doložit ústřižky nemocenské a pracovní smlouvou. Dále zmínila, že splácí„ interní“ úvěr poskytnutý [právnická osoba], a to měsíčními splátkami ve výši 3 600 Kč, a že její měsíční výdaje odhaduje na celkem 8 000 Kč.

19. Z listiny ze dne 26. 5. 2019 označené jako„ zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr“ vyplývá, že žalovaná [právnická osoba] sdělila v podstatě shodné údaje jako v listině ze dne 14. 2. 2019, s tím rozdílem, že její průměrný měsíční příjem činí 12 839 Kč, má i jiný měsíční (pravidelný) příjem ve výši 800 Kč a další čistý příjem domácnosti činí 20 000 Kč, celkem tak domácnost disponuje částkou 33 639 Kč. Výši příjmů měla doložit ústřižky [anonymizováno] a pracovní smlouvou. Dále zmínila, že splácí„ interní“ úvěr poskytnutý [právnická osoba], a to měsíčními splátkami ve výši 5 500 Kč, a že její měsíční výdaje odhaduje na celkem 5 500 Kč.

20. Z ústřižků poštovních poukázek je zřejmé, že [ulice] správa sociálního zabezpečení ([anonymizováno]) žalované dne 18. 3. 2019 zaslala částku 12 395 Kč, a že dne 17. 5. 2019 žalobkyně od [anonymizováno] přijala částku 13 283 Kč, a dále, že dne 20. 5. 2019 žalovaná přijala od [jméno] [příjmení] částku 800 Kč.

21. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 14. 12. 2022 a seznamů postupovaných pohledávek soud zjistil, že [právnická osoba] postoupila žalobkyni pohledávky z předmětných úvěrových smluv. Z dopisů ze dne 16. 12. 2022 vyplývá, že [právnická osoba] žalované oznámila postoupení těchto pohledávek žalobkyni; z podacího lístku vyplývá, že žalobkyně odeslala dne 13. 1. 2023 žalované doporučenou poštovní zásilku.

22. Dopisem ze dne 9. 3. 2023 vyzvala žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovanou k zaplacení dluhu vyčísleného v celkové částce 75 397,92 Kč, a to ve lhůtě do 24. 3. 2023, a zároveň ji upozornila, že jinak přistoupí k jeho soudnímu vymáhání; dopis odeslal zástupce žalobkyně žalované doporučenou poštovní zásilkou dne 10. 3. 2023; to vyplývá z poštovního podacího lístku z téhož dne.

23. Na základě shora uvedených dílčích skutkových zjištění soud – po skutkové stránce – dospěl k tomuto závěru: Dne 19. 8. 2018 uzavřely [právnická osoba] a žalovaná písemnou smlouvu, na jejímž základě [právnická osoba] poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 21 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala vrátit ve sjednaných splátkách s dohodnutým poplatkem (20 445 Kč) a úrokem, a to nejpozději do 19. 8. 2020, avšak žalovaná [právnická osoba] ke dni 14. 6. 2021 zaplatila v součtu toliko částku 22 375 Kč. Dále, dne 27. 11. 2018, uzavřely [právnická osoba] a žalovaná písemnou smlouvu, na jejímž základě [právnická osoba] poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala vrátit ve sjednaných splátkách s dohodnutým poplatkem (13 829 Kč) a úrokem, a to nejpozději do 27. 5. 2020, avšak žalovaná [právnická osoba] ke dni 15. 11. 2021 zaplatila v součtu toliko částku 21 947 Kč. Dne 14. 2. 2019 uzavřely [právnická osoba] a žalovaná další písemnou smlouvu, na jejímž základě [právnická osoba] poskytla žalované peněžní prostředky v celkové výši 17 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala vrátit ve sjednaných splátkách s dohodnutým poplatkem (13 333 Kč) a úrokem, a to nejpozději do 9. 4. 2020, avšak žalovaná [právnická osoba] ke dni 19. 7. 2021 zaplatila celkem toliko částku 12 561 Kč. Dne 26. 5. 2019 uzavřely [právnická osoba] a žalovaná písemnou smlouvu, na jejímž základě [právnická osoba] poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala vrátit ve sjednaných splátkách s dohodnutým poplatkem (5 988 Kč) a úrokem nejpozději do 5. 4. 2020, avšak žalovaná [právnická osoba] ke dni 6. 12. 2021 zaplatila v součtu toliko částku 10 901 Kč. Před uzavřením každé z těchto smluv [právnická osoba], při posuzování, zda je žalovaná schopna budoucí úvěr splácet (a splatit), od žalované zjistila jen některé dílčí a obecné informace o jejích poměrech, které dostatečně neověřila. V [anonymizováno] roku 2022 [právnická osoba] na žalobkyni převedla (postoupila) pohledávky za žalovanou, které vyplývají z uvedených úvěrových smluv. Dne 10. 3. 2023 žalobkyně žalované odeslala poštou písemnou výzvu k zaplacení dluhu z předmětných úvěrových smluv ve lhůtě do 24. 3. 2023, což však žalovaná ani zčásti neučinila.

24. Po právní stránce soud vztahy mezi [právnická osoba] a žalovanou, jež byly založeny písemnými smlouvami ze dne 19. 8. a 27. 11. 2018 a 14. 2. a 26. 5. 2019, hodnotí jako právní vztahy ze smluv o úvěru uzavřených podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru (dále jen„ ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, žalovaná s ní nejednala v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání).

25. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Při posuzování úvěruschopnosti žalované, tzn. její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

27. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

28. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

29. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

30. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

31. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

32. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

33. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo) logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

34. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

35. Konkrétně v této věci z provedeného dokazování vyplynulo, že [právnická osoba] od žalované zjistila údaje o jejích rodinných poměrech (není [anonymizováno], má [anonymizováno] vyživovací povinnost), dosaženém vzdělání (poprvé je uvedeno základní, následně učňovské), o jejím zaměstnání na dělnické pozici a průměrném čistém měsíčním příjmu z tohoto zaměstnání (12 472 Kč až 13 508 Kč). Dále žalovaná v jednotlivých žádostech (zákaznických kartách) uvedla údaje o svých dalších příjmech (0 Kč, 3000 Kč, 0 Kč a 800 Kč) a dalších čistých příjmech domácnosti (15 000 Kč, 13 000 Kč, 4 000 Kč, 20 000 Kč), aniž by tyto další příjmy byly konkretizovány (co do zdroje a právního důvodu). Za účelem ověření sdělených údajů měla žalovaná [právnická osoba] toliko předložit pracovní smlouvu, potvrzení, resp. ústřižky poštovních poukázek o výplatě částek od [obec] správy sociálního zabezpečení, a platby od [jméno] [příjmení]. Údaje o výdajích [právnická osoba] zjistila jen obecně, jako odhadované výdaje žadatele (v první žádosti 8 500 Kč, ve druhé 10 000 Kč, ve třetí 8 000 Kč a v poslední 5 500 Kč).

36. Z uvedeného je zřejmé, že proces posouzení úvěruschopnosti žalované vykazuje podstatné nedostatky. Žalovaná u [právnická osoba] postupně požádala o čtyři nebankovní (tj. zásadně spíše nevýhodné, dražší) úvěry a již jen z toho bylo zřejmé, že není schopna pokrývat své, resp. rodinné měsíční výdaje svými (rodinnými) příjmy a musí je opakovaně dotovat z externích zdrojů. V zaměstnání dosahovala relativně nízkých příjmů a dalším jejím uvedeným příjmem, jak lze z kontextu dovodit, je pravděpodobně výživné placené otcem na její nezletilé dítě (což nelze započítat do příjmů žalované relevantních pro posouzení její schopnosti splácet úvěr). Další tvrzené příjmy domácnosti zůstaly zcela neobjasněny a nedoloženy. Koneckonců příjmy žalovaná dokládala od státu – [anonymizováno], nikoliv od zaměstnavatele, a zjevně tedy byla po celou dobu, kdy o úvěry žádala, v pracovní neschopnosti. Přehlédnout nelze ani to, že odhadnuté měsíční výdaje žalované se postupně měnily a od druhé žádosti postupně klesaly až na částku 5 500 Kč, ač přibývalo splátek úvěrů. Výdaje žalovaná navíc nijak specifikovala, přitom dospělý výdělečně činný člověk zpravidla má celkové (měsíční) výdaje podstatně vyšší než ty, které žalovaná uvedla v poslední žádosti, protože již samotné výdaje na bydlení tuto částku obvykle převyšují.

37. Společnost [anonymizováno] tedy náležitě nezjistila a neověřila jak celkové (rodinné) příjmy žalované, tak její pravidelné výdaje, a to v případě všech předmětných úvěrových smluv.

38. Proces posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr musí proběhnout takovým způsobem, aby v případném soudním sporu mohl soud, který je tak povinen činit z úřední povinnosti, vyhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru (náležité posouzení úvěruschopnosti) byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst k tíži poskytovateli úvěru a nikoliv spotřebiteli (srov. § 1812 OZ per analogiam). Už jen z tohoto důvodu by si měl poskytovatel, přinejmenším z právní opatrnosti, ponechat kopie všech listin významných pro posouzení úvěruschopnosti žadatele, aby se v případném soudním řízení neocitl v důkazní nouzi při prokazování naplnění základního zákonného předpokladu platnosti spotřebitelského úvěru. Soud se tedy v tomto ohledu nemůže ztotožnit se závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích, přijatými v rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, tj. že postačí, že předmětné listiny (ověřující sdělení údaje) měl poskytovatel spotřebitelského úvěru k dispozici ke dni sepsání smlouvy, přičemž tuto skutečnost je možné dostatečně zjistit pouze z listiny vytvořené poskytovatelem, resp. jeho zástupcem. Zvláště když je soudu z úřední činnosti, resp. z rozhodování obdobných případů známo, že postup poskytovatelů nebankovních úvěrů v tomto směru často vykazuje zásadní nedostatky.

39. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je eliminace (či alespoň minimalizace) případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za nutný předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, jež dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z již zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

40. Ostatně platí, že je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace anebo neposkytne součinnost k jejich ověření, má být následkem odmítnutí jeho žádosti o úvěr.

41. Žalovaná předmětné úvěry řádně (dohodnutým způsobem) nesplatila, což dokresluje závěr soudu, že proces posouzení úvěruschopnosti žalované nebyl příliš důsledný a nedal správnou odpověď na otázku, zda je žalovaná schopná úvěry zcela splatit.

42. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

43. Závěr o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby namísto absolutní neplatnosti nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (§ 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je též ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

44. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje ustanovení § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

45. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

46. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

47. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

48. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

49. Na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 27. 11. 2018 žalovaná od [právnická osoba] převzala částku 14 000 Kč a na úhradu závazků z této smlouvy jí zaplatila celkem 21 947 Kč. Z této skutkové podstaty tedy [právnická osoba], resp. nyní žalobkyni, která (neplatnou) pohledávku od této společnosti nabyla postoupením dle § 1879 a násl. OZ, již nic nedluží.

50. Na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 19. 8. 2018 žalovaná od [právnická osoba] převzala částku 21 000 Kč a na úhradu závazků z této smlouvy jí zaplatila celkem 22 375 Kč Ani z této skutkové podstaty tedy [právnická osoba], resp. nyní žalobkyni již nic nedluží.

51. Na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 2. 2019 žalovaná od [právnická osoba] převzala částku 17 000 Kč a na úhradu závazků z této smlouvy jí zaplatila celkem 12 561 Kč. Z této skutkové podstaty tedy [právnická osoba], resp. nyní žalobkyni je žalovaná povinna zaplatit částku 4 439 Kč (zůstatek poskytnuté jistiny).

52. Na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 26. 5. 2018 žalovaná od [právnická osoba] převzala částku 8 000 Kč a na úhradu závazků z této smlouvy jí zaplatila celkem 10 901 Kč Ani z této skutkové podstaty tedy [právnická osoba], resp. nyní žalobkyni již nic nedluží.

53. Pokud jde o přiměřenou dobu k zaplacení (vrácení) částky 4 439 Kč, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaná nemohla učinit ve lhůtě, kterou jí žalobkyně stanovila k zaplacení dopisem ze dne 9. 3. 2023 (jehož odeslání bylo prokázáno), tj. ve lhůtě do 24. 3. 2023 (srov. § 1958 OZ). Dopis byl odeslán žalované na adresu jejího bydliště 10. 3. 2023 a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ jí byl doručen dne 15. 3. 2023, tj. třetí pracovní den po odeslání (dny 11. a 12. 3. 2023 připadly na víkend). Žalovaná byla v řízení od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě tedy neuplatňovala a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

54. Protože žalovaná žalobkyni částku 4 439 Kč dosud neuhradila, počínaje dnem následujícím, tj. 25. 3. 2023, se s jejím zaplacením dostala do prodlení (srov. zejména § 1958 a § 1968 OZ) a je povinna žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ).

55. Soud tudíž žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 439 Kč a dále zákonný úrok z prodlení (ve výši 15 % ročně) z této částky za dobu od 25. 3. 2023 do zaplacení. Ve zbytku, tj. co do částky 3 087 Kč s přísl., částky 13 333 Kč s přísl. a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný z částky 4 439 Kč, částky 5 882 Kč s přísl. a částky 19 070 Kč s přísl., soud žalobu zamítl.

56. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci převážně úspěšná žalovaná měla vůči žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož jí však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

57. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.