26 C 65/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 116 483,11 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 102 288,21 Kč a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 5. 1. 2024 do zaplacení.

II. Co do částky 14 194,90 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 10 152 Kč.

1. Žalobou došlou soudu dne 25. 3. 2024 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 116 483,11 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 12. 11. 2022 s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , kterou se zavázala poskytnout mu peněžní prostředky do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce sjednaného ve výši 120 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jí poskytnuté peněžní prostředky, včetně sjednaného úroku a poplatků, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, s tím, že splatnost jednotlivých splátek byla určena k 20. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci prvního čerpání úvěru. Během úvěrového vztahu žalovaný čerpal peněžní prostředky v celkové výši 129 822 Kč, přičemž žalobkyni vrátil celkem (v součtu) částku 27 533,79 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel sjednané splátky řádně a včas, využila žalobkyně smluvního oprávnění a poskytnutý úvěr zesplatnila ke dni 21. 12. 2023 a žalovaného vyzvala k zaplacení celého dluhu (úvěru). Jelikož žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, zůstal jí dlužen částku v celkové výši 116 483,11 Kč, jež sestává z neuhrazené jistiny ve výši 114 083,11 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč. Vedle uvedených dlužných částek žalobkyně vůči žalovanému uplatila i sjednaný úrok v roční sazbě 26,28 % kapitalizovaný za dobu do dne sepsání žaloby (25. 3. 2024) v částce 18 098,30 Kč a nadále z částky 114 083,11 Kč od 26. 3. 2024 do zaplacení. Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši, a to za dobu od 5. 1. 2024 (15. den po zesplatnění úvěru) do sepsání žaloby v kapitalizované výši 3 812,82 Kč a dále z částky 116 483,11 Kč za dobu od 26. 3. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci jednal ve dnech 16. 9. 2024 a 14. 10. 2024. Žalovaný se k jednáním bez omluvy nedostavil, ačkoliv k nim byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se prvního jednání účastnila a z účasti u druhého se omluvila. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. soud ve věci jednal v nepřítomnosti žalovaného, resp. v případě druhého jednání v nepřítomnosti obou účastníků.

4. Při jednáních soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a zjistil, že předmětem jejího podnikání (mj.) je poskytování či zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Z listiny nadepsané „, Anonymizováno, účet č. , hodnota, “ soud zjistil, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 12. 11. 2022 smlouvu, kterou se zavázala žalovanému (klientovi) poskytnout revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 17 450 Kč a žalovaný se zavázal splácet vyčerpané peněžní prostředky (včetně úroku v sazbě 26,28 % ročně a poplatků) v měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky, splatných vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce. Pro případ prodlení žalovaného s placením jednotlivých splátek, byla žalobkyně dle obsahu smlouvy oprávněna požadovat úhradu sjednaných nákladů spojených s upomínáním žalovaného a smluvní pokuty. Ve smlouvě je u žalovaného uvedeno, že je svobodný, má dvě vyživovací povinnosti, dosáhl základního vzdělání, od srpna 2018 je zaměstnán u zaměstnavatele , jméno FO, spol. s r.o. s měsíčním příjmem 32 000 Kč, bydlí v podnájmu a příjem ostatních členů domácnosti činí 12 000 Kč. Součástí smlouvy byly – formou odkazu – učiněny rovněž „Úvěrové podmínky“ žalobkyně. Uvedené skutečnosti soud zjistil přímo z předmětné smlouvy, které se žalobkyně dovolává. Z dodatku k úvěrové smlouvě s přiděleným variabilním symbolem , var. symbol, ze dne 29. 3. 2023 vyplývá, že strany si nově upravily smlouvu ze dne 12. 11. 2022 tak, že výše úvěrového rámce činí 80 000 Kč, a z dodatku k úvěrové smlouvě s přiděleným variabilním symbolem , var. symbol, ze dne 7. 4. 2023 je zřejmé, že strany si opět upravily výši úvěrového rámce, tentokrát na částku 120 000 Kč. Z úvěrových podmínek vyplývá, že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a že v případě porušení smluvních podmínek ze strany klienta (žalovaného) je žalobkyně oprávněna žádat jednorázové vrácení celého dluhu (tzv. zesplatnění úvěru), a to především při prodlení žalovaného s úhradou dvou a více splátek či jedné splátky po dobu delší tří měsíců. Z Potvrzení o „provedení bonity klienta“ zpracovaného žalobkyní („oddělením řízení rizik“) dne 25. 3. 2024 vyplývá, že žalovaný měl při sjednávání úvěru uvést, že je svobodný, má dvě děti, bydlí v podnájmu, příjmy ostatních členů jeho domácnosti uvedl ve výši 12 000 Kč, svůj příjem (ze zaměstnání) ve výši 32 000 Kč. Výdaje domácnosti vyčíslil celkem na 24 200 Kč. Z výpisů z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, (vedeného u , právnická osoba, .) za období měsíce září 2022 soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu činil 0 Kč a konečný zůstatek taktéž 0 Kč, přičemž na účet byly připsány částky v celkové výši 108 215,45 Kč (tuto částku v nemalé míře transakce označené jako „čerpání úvěru“ anebo částky připsané ze zahraničí, např. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ). Za období měsíce října 2022 činil počáteční zůstatek na tomto účtu 0 Kč a konečný zůstatek 7 924,48 Kč, přičemž na účet byly připsány částky 34 964 Kč (7. 10. 2022) z účtu , jméno FO, , spol. s r.o., 200 000 Kč (14. 10. 2022) a 10 280,81 Kč (24. 10. 2022) z jiných účtů označených jako , Anonymizováno, , Anonymizováno, a , Anonymizováno, ; celkové výdaje z účtu byly dány ve výši 247 247,67 Kč. Z listiny označené jako „Úvěrová zpráva“ je patrné, že žalobkyně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy od žalovaného zjistila, že měl mít v té době čtyři dosud nesplacené úvěry, a to osobní úvěr ze dne 23. 9. 2022 v původní výši 15 000 Kč s měsíční splátkou placenou bankovním převodem ve výši 1 503 Kč (nesplaceno celkem 24 391 Kč), osobní úvěr ze dne 3. 9. 2021 v původní výši 450 000 Kč a měsíční splátkou ve výši 6 256 Kč (nesplaceno na jistině 389 255 Kč, resp. celkem 444 176 Kč), osobní úvěr ze dne 14. 10. 2022 v původní výši 200 000 Kč a s měsíční splátkou 3 473 Kč (nesplaceno na jistině 200 000 Kč, celkem 333 408 Kč) a kontokorentní úvěr ze dne 28. 6. 2022, v rámci kterého naposledy čerpal v říjnu 2022 částku 8 391 Kč a v listopadu 2022 částku 10 063 Kč. Dne 9. 10. 2022 a 18. 9. 2022 žalovaný žádal o osobní úvěry v částkách 200 000 Kč a 250 000 Kč a tyto žádosti byly odmítnuty. Z listiny označené jako posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalobkyně ke zjištění, zda jsou její klienti schopni poskytnutý úvěr splácet, má využívat „sofistikovaný scoringový model“, který vychází z dostatečných údajů získaných od klienta a nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti. Z listiny označené jako „Výpis čerpání, splátek a úhrad“ vystavené (zřejmě žalobkyní) k předmětné smlouvě vyplývá, že žalovaný postupně vyčerpal z úvěrového rámce celkem 129 822 Kč, přičemž z takto čerpaných peněžních prostředků žalobkyni vrátil celkem 27 533,79 Kč. Z dopisu ze dne 21. 12. 2023 soud zjistil, že žalobkyně – z důvodu porušení povinností žalovaného splácet sjednané splátky řádně a včas – vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu z předmětné úvěrové smlouvy ve lhůtě 14 dnů od sepsání dopisu a celkovou dlužnou částku vyčíslila na 127 097,67 Kč; dopis byl žalovanému odeslán prostřednictvím provozovatele poštovních služeb následující den (což plyne z poštovního podacího archu ze dne 22. 12. 2023). Poté – dopisem ze dne 11. 1. 2024 – žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovaného opětovně vyzvala k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy (vyčísleného v částce 129 137,66 Kč) ve lhůtě do 18. 1. 2024 a zároveň žalovaného upozornila, že jinak již přistoupí k zahájení soudního řízení; tento dopis odeslala žalovanému sama žalobkyně, a to doporučenou poštovní zásilkou dne 12. 1. 2024 (což je zřejmé z podacího archu z téhož dne).

6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 12. 11. 2022 účastníci uzavřeli písemnou smlouvu (a ve dnech 29. 3. 2023 a 7. 4. 2023 dodatky k této smlouvě), kterou žalobkyně žalovanému – na dobu neurčitou – umožnila opakované čerpání peněžních prostředků až do výše úvěrového rámce 120 000 Kč a žalovaný se oproti tomu zavázal vyčerpané prostředky žalobkyni dohodnutým způsobem splácet včetně a úroku. Žalovaný z úvěrového rámce postupně vyčerpal 129 822 Kč a žalobkyni dosud vrátil jen 27 533,79 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně, v rámci procesu posuzování, zda je schopen budoucí úvěr splácet (a celý splatit), od žalovaného zjistila některé (nepříliš konkrétní) informace o jeho příjmech a výdajích a za účelem jejich ověření od něj převzala jen výpisy z jeho bankovního účtu za dva měsíce (září a říjen 2022).

7. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 12. 11. 2022, ve znění jejích dodatků, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani v rámci samostatného výkonu svého povolání – ve smlouvě je výslovně uvedeno, že jde o spotřebitelský úvěr, a také, že žalovaný je zaměstnán v pracovním poměru).

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, k čemuž soud přihlédne i bez návrhu (viz § 87 odst. 1 věta první a druhá ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

12. V rozsudku z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, současně připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

15. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

16. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, které spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

17. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

18. Konkrétně ve vztahu k této věci soud považuje za vhodné podotknout, že žalovaný žalobkyni – aby mohla ověřit jím (do značné míry jen obecně) tvrzené informace – předložil toliko dva měsíční výpisy z bankovního účtu (září a říjen 2022). Ze zářijového výpisu je patrné, že na počátku měsíce i na jeho konci žalovaný nedisponoval žádnými peněžními prostředky, i když byly na účet připsány částky v celkové výši přes 100 000 Kč (a to z – nikoliv nevýznamné – části i z jiných úvěrů). V měsíci říjnu činil konečný zůstatek na účtu žalovaného 7 924,48 Kč, vzdor tomu, že na něj byly v tomto měsíci připsány částky v celkové výši 255 172,15 Kč, rovněž zčásti z jiných úvěrů. Původ (povaha) některých částek připsaných ze zahraničí je navíc nejasný v případě obou výpisů, nadto obdobně z účtu peníze (do zahraničí) i odcházely, a tedy zřejmě bylo namístě, aby si žalobkyně od žalovaného v tomto směru vyžádala doplňující vysvětlení za účelem vyloučení možnosti, že se jednalo např. o příjmy z rizikových činností, které mohou nakonec přinést i značný odliv zdrojů (sázky, hry apod.). Z předložených výpisů z účtu tedy mj. vyplynulo, že žalovaný již v době před sjednáním předmětného úvěru dotoval své živobytí (životní výdaje) čerpáním jiných úvěrů a na konci měsíce mu ani tak nezbývala žádná (významnější) finanční rezerva. Četnost (a rozsah) úvěrů žalovaného ostatně žalobkyně zjistila i jinak a věděla, že některé žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru již byly odmítnuty. Výdaje žalovaného žalobkyně zjistila pouze obecně ve výši 24 200 Kč a z informací o jeho závazcích (úvěrech), které si sama opatřila, vyplývá, že žalovaný již hradil měsíčně splátky v celkové výši 11 232 Kč (1 503 Kč, 6 256 Kč a 3 473 Kč), spolu s kontokorentním úvěrem v částkách 8 391 Kč a 10 063 Kč. Výši příjmů žalovaného (tvrdil čistou mzdu ve výši 32 000 Kč) žalobkyně ověřila toliko dvěma uvedenými výpisy z účtu, avšak již neověřila (ani blíže nespecifikovala) další relevantní příjem, bez něhož by žalovaný byl jen sotva schopen uhradit stávající měsíční výdaje, tj. tvrzený příjem dalšího člena domácnosti (12 000 Kč). Varovným signálem pro žalobkyni mělo být koneckonců i to, že žalovaný krátce po sjednání úvěru dvakrát požádal o významné navýšení úvěrového rámce. Pravidelné výdaje žalovaného (odhlédne-li soud od splátek úvěrů) žalobkyně konkrétněji nezjistila a nijak neověřila.

19. Žalobkyně uvedla, že z výpisů z účtu je zřejmé, že žalovaný často vybíral z bankomatů, a že je evidentní, že tyto výběry by musel uzpůsobit (omezit) po sjednání úvěru, o který žádal (aby mohl platit sjednané splátky); přitom poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, . K tomu soud podotýká – aniž by mu bylo známo, nakolik (a čím) specifickou věc rozhodoval krajský soud v uvedeném rozhodnutí, a zda výběry (a jiné platby) žalovaného lze hodnotit jako zbytné či nikoliv (což z provedeného dokazování nelze dovodit) –, že je sice pravdou, že po poskytnutí úvěru každý musí (měl by) uzpůsobit své výdaje, aby byl schopen úvěr splácet, avšak tato premisa vůbec nic nemění na povinnosti poskytovatele úvěru náležitě zjistit a ověřit pravidelné měsíční výdaje žadatele (spotřebitele), které musí – zpravidla měsíčně – hradit, a je v podstatě bezvýznamné, zda bezhotovostně, anebo v hotovosti (a zda za tím účelem peníze vybírá z bankomatu či je má uschované doma). Ve vztahu k žalovanému je ostatně třeba znovu zdůraznit, že z uvedených výpisů z účtu je zřejmé, že kdyby zůstatek na těchto účtech nebyl výrazně dotován z cizích zdrojů anebo jiných zdrojů žalovaného, jejichž původ žalobkyně nijak neobjasnila, byl by konečný měsíční zůstatek účtu (výrazně) záporný.

20. Žalobkyně tedy jistě měla být při posuzování úvěruschopnosti žalovaného výrazně pečlivější, aby učinila zadost své zákonné povinnosti, konkrétněji zjistit povahu jeho příjmů vyplývajících z výpisů z účtu, zjistit jeho konkrétní pravidelné měsíční výdaje (zejména ty na bydlení) a jím tvrzené okolnosti (např. příjem člena domácnosti) přiměřeně ověřit.

21. Je zákonnou povinností poskytovatele úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností požadovaný úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace anebo neposkytne-li součinnost k jejich ověření, následkem má být odmítnutí žádosti. Samotný proces posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout tak, aby v případném soudním sporu mohl soud – který je k tomu povinen z úřední povinnosti – vyhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru, nikoliv spotřebiteli (viz § 1812 OZ per analogiam). Neposkytnutí informací spotřebitelem poskytovateli neumožňuje zcela nahradit chybějící konkrétní údaje těmi paušálními, resp. statistickými. Statistický model je jistě vhodný, avšak pouze jako doplněk při vyhodnocení žadatelem sdělených (a přiměřeně doložených) údajů o jeho příjmech a výdajích.

22. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je tudíž (absolutně) neplatná podle § 87 odst. 1 věty první a druhé ZSÚ, pro porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 ZSÚ, a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

23. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména smlouvy a výpisu čerpání, splátek a úhrad), je zřejmé, že žalovaný od žalobkyně – na základě (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – obdržel (dohodnutým způsobem čerpal) celkem 129 822 Kč a zároveň i to, že jí následně vrátil celkem 27 533,79 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni částku 102 288,21 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

24. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit v návaznosti na výzvu k zaplacení obsaženou v dopise (výzvě) z 21. 12. 2023. Dopis byl žalovanému odeslán dne 22. 12. 2023 a doručen mu byl dne 28. 12. 2023, tj. třetí pracovní den poté (srov. § 573 OZ – dny 24. až 26. 12. 2023 byly svátky), přičemž stanovená 14denní lhůta k zaplacení uplynula dne 4. 1. 2024. Žalovaný byl v řízení od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňoval, a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

25. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 102 288,21 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 5. 1. 2024, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958, § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

26. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 102 288,21 Kč a zákonný úrok z prodlení (tj. v sazbě 14,75 % ročně) z této částky za dobu od 5. 1. 2024 do zaplacení, a ve zbylé části, tj. co do částky 14 194,90 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení, žalobu zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 73 % předmětu řízení a žalovaný měl úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 27 % předmětu řízení, přičemž v rámci předmětu řízení soud zohlednil i žalobkyní uplatněné příslušenství vyčíslené ke dni rozhodnutí soudu. Žalobkyně má vůči žalovanému právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (46 %). Kdyby měla právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 22 070,40 Kč, jež sestává z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 4 660 Kč, odměny advokáta ve výši 17 340 Kč za tři účelně provedené úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis žaloby, 3. účast u jednání dne 16. 9. 2024), při sazbě odměny 5 780 Kč za jeden úkon právní služby podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu celkem ve výši 900 Kč za uvedené tři úkony, a jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH, z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 3 830,40 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 18 240 Kč/. Soud tudíž žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 10 152 Kč (tj. 46 % z částky 22 070,40 Kč, po zaokrouhlení).

28. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou (poskytovatelkou úvěrů) a je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku ustanovení § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, sama vyzvala k plnění a upozornila ho, že jinak dluh uplatní u soudu (a bude zastoupena advokátem, což významně zvýší náklady spojené s vymáháním práva, jež v konečném důsledku ponese žalovaný).

29. Ostatně předžalobní výzva je zákonné dobrodiní, jež poskytuje žalovanému, resp. dlužníkům obecně poslední možnost k splnění právní povinnosti bez nutnosti hrazení nákladů spojených se soudním řízením. Předžalobní výzvu by proto měl zásadně sepsat (a dlužníku odeslat) sám věřitel, a to ještě předtím, než věc předá advokátovi k dalšímu postupu (to má být obecným pravidlem především u věřitelů, kteří při své podnikatelské činnosti zahajují soudní řízení nikoliv jen výjimečně – což je právě případ žalobkyně). Jestliže by soud přiznal žalobkyni náhradu odměny advokáta za sepis předžalobní výzvy, popřel by tím smysl § 142a o. s. ř., protože kvůli aplikaci tohoto ustanovení, které má vůči žalovanému působit velkoryse, by se jeho postavení zhoršilo, a to tím, že by se (nikoliv zanedbatelně) zvýšila jeho celková platební povinnost. Žalovaný by tak ve své podstatě byl postižen za to, že nabídnutého dobrodiní nevyužil. Přitom v době před účinností § 142a o. s. ř., který se stal součástí právního řádu „v zájmu dlužníků“, mu taková sankce nehrozila, přestože slušně postupující věřitelé (a jejich zástupci – advokáti) již tehdy dlužníkům pravidelně zasílali výzvy k plnění v dostatečném předstihu před podáním žaloby. Samotná povaha (smysl, účel a funkce) institutu předžalobní výzvy tedy obecně vylučuje, aby se jeho použití v konkrétním případě negativně odrazilo v povinnosti dlužníka hradit věřiteli zvýšené náklady řízení.

30. Ani fakt, že odměnu za předžalobní výzvu k plnění výslovně upravuje advokátní tarif, a priori nezakládá nutnost ji promítnout do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v konkrétní věci. Tento podzákonný (nikoliv absolutně závazný) právní předpis primárně dopadá na právní vztah mezi advokátem a jeho klientem a je jen na klientovi, zda advokáta pověří též sepisem předžalobní výzvy, anebo tak učiní sám. Pověří-li k tomu advokáta, je mu povinen – není-li jiné dohody – zaplatit odměnu a paušální náhradu podle advokátního tarifu. Takový postup je výhradně rozhodnutím klienta (zde žalobkyně) a nemá se negativně odrazit v majetkové sféře dlužníka.

31. Nelze ani přehlédnout, co vše je součástí odměny (a paušální náhrady) advokáta za úkony právní služby, které soud v rámci náhrady nákladů řízení zohlednil, tj. za převzetí a přípravu zastoupení /§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu/ a sepis žaloby /§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu/. Když advokát přebírá a připravuje zastoupení věřitele k uplatnění jeho splatné pohledávky u soudu, musí od něj zjistit všechny rozhodné skutkové okolnosti, tyto analyzovat, právně vyhodnotit a doporučit mu vhodný postup; tato jeho odborná činnost je honorována odměnou za převzetí a přípravu zastoupení. Paušální náhrada hotových výdajů, která je na tento úkon navázána, kompenzuje zejména výdaje spojené s administrací převzaté věci (založení spisu, pořízení kopií listin atp.). Odměna za sepis žaloby honoruje vyhotovení formálně a obsahově bezvadného návrhu na zahájení soudního řízení o splnění dlužníkovy povinnosti a paušální náhrada výdajů kompenzuje především náklady na její kompletaci a doručení soudu. Žaloba musí obsahovat (mj.) určité vymezení skutkového základu sporu; pravidelně však je její součástí i základní právní hodnocení. Advokát, který věřiteli po převzetí zastoupení sepíše i předžalobní výzvu, nemusí, resp. rozumně ani nemůže vynaložit žádné další odborné úsilí, které by nebylo plně honorováno odměnou za uvedené dva úkony právní služby. Zjištění a vyhodnocení skutečností významných pro sepis výzvy již zahrnuje odměna za převzetí a přípravu zastoupení. A samotná výzva, rozhodne-li se ji advokát sepsat včetně základního rozboru (což ani není potřeba), by měla být pojata jako koncept následné žaloby, přičemž odměna advokáta za odborně náročnější sepis žaloby fakticky konzumuje odměnu za sepis výzvy k plnění; v opačném případě by advokát byl odměněn dvakrát za totéž. Což výstižně dokresluje odborně nejnáročnější podoba rozumně koncipované předžalobní výzvy – samotná žaloba, kterou advokát dlužníku zašle s upozorněním, že bude doručena soudu, jestliže dlužník v určité lhůtě nesplní v ní specifikovanou právní povinnost. A výdaje spojené s vyhotovením a odesláním výzvy jsou spolehlivě kryty paušální náhradou výdajů advokáta, která je navázána na převzetí a přípravu zastoupení a sepis žaloby.

32. Dále soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta ve vztahu k podání, jímž doplnila a upřesnila žalobní tvrzení (zejména stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného). Doplňovaná tvrzení měla být součástí samotné žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Dalšího podání si nevyžádal postup žalovaného ani neočekávatelný vývoj procesní situace, a proto náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené účelně ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni nenáleží jejich náhrada, resp. žalovanému nelze povinnost k jejich náhradě spravedlivě uložit.

33. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

34. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.