26 C 66/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 93 733 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 31 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 14. 11. 2023 do zaplacení.

II. Co do částky 62 733 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 4. 4. 2024, ve znění jejího doplnění doručeného soudu dne 6. 8. 2024, se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 93 733 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, (dále též jen „společnost , Anonymizováno, “), dne 28. 5. 2021 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, , na jejímž základě společnost , Anonymizováno, žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v hotovosti ve 21 měsíčních splátkách po 5 813 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 5. 3. 2023. Úrok byl sjednán v sazbě 20,88 % ročně. Žalovaný smluvní povinnosti řádně a včas neplnil, dosud na úhradu tohoto dluhu zaplatil (v součtu) částku 29 000 Kč. Pohledávku z této smlouvy následně nabyla žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek z 21. 9. 2023, s účinností k 27. 9. 2023, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Žalobkyně po žalovaném požadovala uhradit jistinu v částce 54 071,26 Kč a sjednané poplatky ve výši 39 661,74 Kč. Žalobkyně uplatnila rovněž kapitalizovaný (zákonný) úrok z prodlení ve výši 8 894,72 Kč, zákonný úrok z prodlení (v sazbě 11,75 %) z částky 54 071,26 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a dále kapitalizovaný úrok ve výši 6 460,43 Kč a úrok v sazbě 20,88 % ročně z částky 54 071,26 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení. K výzvě soudu žalobkyně žalobu doplnila o vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného, konkrétně, že před uzavřením předmětné smlouvy zjistila od žalovaného údaje v rozsahu odpovídajícím obsahu zákaznické karty ze dne 28. 5. 2021.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud věc projednal dne 14. 10. 2024. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ač k němu byl předvolán na adresu pro doručování dle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se z účasti při jednání omluvila a současně souhlasila s projednáním věci ve své nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. tedy soud ve věci jednal v nepřítomnosti účastníků. Při jednání konaném dne 18. 10. 2024 soud toliko vyhlásil rozsudek.

4. Při jednání soud provedl dokazování listinami označenými žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud jednak ověřil právní osobnost žalobkyně, jednak zjistil, že je oprávněna mj. k podnikání v oblasti poskytování či zprostředkování spotřebitelského úvěru. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru z 28. 5. 2021 vyplývá, že se společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč, které jí měl žalovaný – spolu s poplatkem ve výši 59 346 Kč (z toho úrok 57 846 Kč a poplatek za zpracování úvěru 1 500 Kč) a doplňkovým pojištěním v celkové výši 2 709 Kč – splatit celkem 21 měsíčními splátkami ve výši 5 813 Kč, s tím, že poslední splátka bude činit 5 795 Kč. Z obsahu smlouvy je zřejmé, že společnost , Anonymizováno, s žalovaným jednala v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný nevystupoval ani jako podnikatel ani v rámci samostatného výkonu svého povolání. Součástí smlouvy byly formou odkazu učiněny smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru společnosti , Anonymizováno, , z nichž plyne další obsah předmětného právního vztahu. Z listiny označené jako „tabulka umoření“ ze dne 2. 10. 2023 se uvádí, že dne 28. 5. 2021 byla sjednána smlouva č. , tel. číslo, , na jejímž základě žalovaný téhož dne čerpal úvěr ve výši 60 000 Kč, a že ve dnech 24. 9. 2021, 19. 10. 2021, 13. 1. 2022, 16. 2. 2022, 23. 3. 2022 a 12. 4. 2022 bylo na tento úvěr uhrazeno (v součtu) 29 000 Kč. Z listiny označené jako „zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr“ vyplývá, že žalovaný před uzavřením úvěrové smlouvy sdělil společnosti , Anonymizováno, , že je svobodný, dosáhl středoškolského vzdělání, bydlí v pronájmu (zřejmě v rodinném domě), nemá žádnou vyživovací povinnost, nevlastní automobil, úvěr zamýšlí využít na vybavení domácnosti a je zaměstnán na plný úvazek na dobu neurčitou na dělnické pracovní pozici u zaměstnavatele , Anonymizováno, , IČ , IČO, , sídlem , adresa, , a jeho průměrný celkový čistý měsíční příjem činí 24 153 Kč. Dále bez bližší specifikace uvedl, že příjmy ostatních členů jeho domácnosti činí celkem 18 320 Kč měsíčně a domácnost tudíž disponuje částkou 42 473 Kč měsíčně. Sdělil též, že nemá závazky u jiné společnosti z titulu spotřebitelského úvěru a jeho celkové měsíční výdaje činí 3 000 Kč. V zákaznické kartě je také uvedeno, že čistý příjem žalovaného byl ověřen výplatními páskami za březen a duben 2021. V listině označené „zařazení zákazníka do pojistného programu“ se uvádí, že žalovaný dne 28. 5. 2021 přistoupil ke skupinové pojistné smlouvě č. , hodnota, ze dne 8. 2. 2019, kterou společnost , Anonymizováno, (jako pojistník) sjednala s pojišťovnou , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, . pro své zákazníky. Z výplatních pásek vyplynulo, že žalovanému byla v roce 2021, v měsících březnu a dubnu, vyplacena společností , právnická osoba, ., čistá mzda ve výši 24 242 Kč a 22 349 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 21. 9. 2023 a její přílohy (seznamu postupovaných pohledávek) vyplývá, že společnost , Anonymizováno, postoupila žalobkyni pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy. Z dopisu z 29. 9. 2023 soud zjistil, že společnost , Anonymizováno, žalovanému oznámila postoupení pohledávky žalobkyni; z podacího lístku ze dne 27. 10. 2023 je zřejmé, že tohoto dne odeslala žalobkyně žalovanému doporučenou poštovní zásilku. Dopisem z 15. 2. 2024 vyzvala žalobkyně, resp. jejím jménem její zástupce žalovaného k zaplacení dluhu vyčísleného v celkové výši 115 998,50 Kč, a to ve lhůtě do 1. 3. 2024, a upozornila jej, že v opačném případě přistoupí k soudnímu vymáhání dluhu; dopis odeslal zástupce žalobkyně žalované dne 16. 2. 2024 doporučenou poštovní zásilkou (což je patrné z poštovního podacího lístku).

6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 28. 5. 2021 uzavřeli společnost , Anonymizováno, a žalovaný písemnou smlouvu, kterou se společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč, a žalovaný se oproti tomu zavázal vyčerpané prostředky vrátit ve formě 21 měsíčních splátek s dohodnutým úrokem (včetně úhrady za poplatek a pojištění). Žalovaný však vrátil v součtu jen částku 29 000 Kč. Před uzavřením smlouvy společnost , Anonymizováno, – v rámci posuzování, zda je žalovaný schopen budoucí úvěr splácet (a zcela splatit) – od žalovaného zjistila některé dílčí, nepříliš konkrétní informace o jeho poměrech a potřebné údaje ani dostatečně neověřila. V září 2023 postoupila společnost , Anonymizováno, předmětnou pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno.

7. Po právní stránce soud poměr mezi společností , Anonymizováno, a žalovaným, založený písemnou smlouvou ze dne 28. 5. 2021, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru (dále jen „ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, žalovaný s ní však nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání).

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

12. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

15. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

16. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

17. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

18. Konkrétně ve vztahu k této věci společnost , Anonymizováno, od žalovaného sice vyžádala potvrzení o příjmu, kterým zjistila jeho čistý měsíční příjem za březen a duben 2021 (24 242 Kč a 22 349 Kč) a potud splnila povinnost ověřit jeho příjem, avšak celkově neučinila zadost své povinnosti řádně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet. Zejména nelze přehlédnout, že žalovaný, který žádal o poskytnutí úvěru v nikoliv bagatelní výši (60 000 Kč), a v žádosti o úvěr operoval s čistým příjmem domácnosti ve výši 42 473 Kč, který však společnost , Anonymizováno, již blíže nezjišťovala ani neověřovala (komu tento další příjem náleží a jaký k němu má žalovaný právní vztah). Společnost , Anonymizováno, nezjišťovala ani pravidelné životní výdaje žalovaného, a to v prvé řadě výdaje na bydlení (včetně dodávky energií a souvisejících služeb), které bývají relativně vysoké, tím spíše jde-li se o nájem bytu anebo rodinného domu, a odčerpají významnou část pravidelného příjmu člověka (obzvláště tehdy, je-li výše jeho příjmu v pásmu podprůměru). Žalovaným uvedené (obecně odhadnuté) měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč jsou v tomto směru údajem nepostačujícím a nevěrohodným (již s ohledem na jeho sdělení o nájemním bydlení). Dospělý výdělečně činný člověk má zpravidla měsíční výdaje podstatně vyšší, a již jen výdaje na bydlení tuto částku obvykle významně převyšují. Pokud by žalovaný vskutku dosahoval pravidelného měsíčního příjmu přes 22 000 Kč, resp. přes 40 000 Kč (příjem domácnosti) a oproti tomu měl výdaje jen 3 000 Kč (když současně uvedl, že nemá ani kreditní karty ani jiné úvěry), bylo by se namístě pozastavit nad tím, proč u společnosti , Anonymizováno, žádal nebankovní, tj. zásadně spíše nevýhodný, dražší, úvěr (viz dohodnuté úroky a poplatky), když by zřejmě dosáhl i na výhodnější bankovní úvěr.

19. Společnost , Anonymizováno, tedy náležitě nezjistila a neověřila jak příjmy domácnosti žalovaného, z nichž zřejmě vycházela (když je zjišťovala), tak jeho pravidelné měsíční výdaje.

20. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je eliminace (minimalizace) případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr dohodnutým způsobem splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a též z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele o úvěr je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za nezbytný předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, které dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z již zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

21. Je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace či neposkytne součinnost k jejich ověření, následkem má být odmítnutí jeho žádosti o úvěr.

22. Žalovaný se společnosti , Anonymizováno, zavázal v průběhu necelých dvou let zaplatit 122 055 Kč, avšak uhradil jí postupně jen 29 000 Kč, což dokresluje, že nepříliš důsledný proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedal správnou odpověď na otázku, zda je žalovaný schopen úvěr splácet (a nakonec i celý splatit).

23. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

24. Závěr o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby namísto absolutní neplatnosti nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (§ 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je též ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

25. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje ustanovení § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

26. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

27. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

28. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

29. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

30. Již z žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména smlouvy), je zřejmé, že žalovaný – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – čerpal úvěrovou částku (60 000 Kč) a zároveň, že společnosti , Anonymizováno, následně (jednotlivými splátkami) vrátil celkem 29 000 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit společnosti , Anonymizováno, , resp. nyní žalobkyni, která předmětnou pohledávku od této společnosti nabyla postoupením dle § 1879 a násl. OZ, částku 31 000 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

31. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný nemohl učinit ve lhůtě, kterou mu určila žalobkyně dopisem z 29. 9. 2023 (jehož odeslání žalovanému žalobkyně prokázala), v němž žalobkyně žalovaného informovala i o postoupení předmětné pohledávky a vyzvala ho rovněž k úhradě dluhu. Dopis byl odeslán žalovanému na adresu jeho bydliště dne 27. 10. 2023. Za užití domněnky dojití podle § 573 OZ mu byl doručen dne 1. 11. 2023, tj. třetí pracovní den po odeslání (dny 28. 10. a 29. 10. 2023 připadly na víkend). S ohledem lhůtu 10 dnů od doručení dopisu, jež mu tímto žalobkyně stanovila, byl žalovaný povinen plnit nejpozději dne 13. 11. 2023. Žalovaný byl v řízení pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě tedy neuplatňoval a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

32. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 31 000 Kč ani zčásti neuhradil, počínaje následujícím dnem, tj. 14. 11. 2023, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. zejména § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ).

33. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 31 000 Kč a dále úrok z prodlení (v sazbě 11,75 % ročně) za dobu od 14. 11. 2023 do zaplacení, a ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 62 733 Kč, úroku a úroku z prodlení z této částky převyšující přiznaný úrok z prodlení, žalobu zamítl.

34. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci více úspěšný žalovaný měl vůči žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož mu ale podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

35. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.