26 C 66/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 51 129,31 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 10 176 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 21. 11. 2024 do zaplacení.

II. Co do částky 40 953,31 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou došlou soudu dne 4. 2. 2025, ve znění jejího doplnění a upřesnění, se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 51 129,31 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, a to společností , právnická osoba, , se sídlem , adresa, , IČO , IČO, , vystupující pod obchodní značkou , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, (dále též jen „společnost , Anonymizováno, “), dne 31. 8. 2020 uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , kterou se mu společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout nezajištěný spotřebitelský úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v měsíčních splátkách ve výši minimálně 5 % z dlužné částky evidované na úvěrovém účtu k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však ve výši 500 Kč, počínaje dnem 17. 9. 2020. Dále se žalovaný zavázal společnosti , Anonymizováno, hradit měsíční poplatek za rezervaci úvěrových zdrojů a smluvní úrok. Žalovaný postupně načerpal úvěr ve výši 103 200 Kč a splatil celkem 93 024 Kč (z toho na jistinu 52 070,69 Kč). Pohledávku z této smlouvy následně nabyla žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek, jejíž účinky nastaly ke dni 1. 11. 2023, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Žalobkyně po žalovaném požadovala uhrazení jistiny a poplatků v částce 51 129,31 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 475,81 Kč z částky 51 129,31 Kč za dobu od 1. 4. 2024 do 11. 11. 2024, kapitalizovaného úroku ve výši 11 038,79 Kč z částky 49 890,86 Kč (v sazbě 14,75 %) za dobu od 1. 4. 2024 do 11. 11. 2024, zákonného úroku z prodlení z částky 51 129,31 Kč (v sazbě 14,75 % ročně) od 12. 1. 2024 do zaplacení a úroku v sazbě 14,75 % ročně z částky 49 890,86 za dobu od 12. 11. 2024 do zaplacení. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením předmětné smlouvy, při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, zjistila společnost , Anonymizováno, od žalovaného údaje v rozsahu uvedeném v žádosti o poskytnutí úvěru a rovněž údaje z transakčních pohybů na jeho osobním účtu. Porovnala jeho příjmy a výdaje, dále zohlednila jeho interní a externí závazky a prověřila veřejné registry a rejstříky, s tím, že úvěr byl žalovanému poskytnut za účelem konsolidace v minulosti poskytnutých úvěrů, k jejich úplnému splacení a sloučení do jednoho úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl dne 24. 11. 2025. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ač k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se z účasti při jednání omluvila. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. tedy soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházel při tom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Při jednání soud provedl dokazování listinami označenými žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud jednak ověřil právní osobnost žalobkyně, a dále zjistil, že je oprávněna k podnikání v oblasti poskytování úvěru. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 31. 8. 2020 vyplývá, že se společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce 50 000 Kč, které jí měl žalovaný – spolu s úrokem v sazbě 22,68 % ročně – splatit v měsíčních splátkách ve výši minimálně 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč, přičemž výše prvního čerpání úvěru byla sjednána v pevné částce 9 829 Kč; splátky byly splatné vždy k 17. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru. Ve smlouvě je dále uvedeno, že žalovaný žije s družkou, bydlí v nájemním bytě a má jednu vyživovací povinnost, že je od října 2019 zaměstnán jako dělník ve společnosti , právnická osoba, ., kde jeho čistý příjem činí 21 000 Kč měsíčně, a že příjem jeho domácnosti činí 30 000 Kč měsíčně a celkové náklady domácnosti 8 300 Kč měsíčně. K finančním závazkům žalovaného (splátek hypoték, úvěrů, úvěrových karet) nic není uvedeno. , Anonymizováno, s žalovaným jednala v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný nevystupoval ani jako podnikatel ani v rámci samostatného výkonu svého povolání. Součástí smlouvy byly formou odkazu učiněny produktové podmínky pro revolvingové úvěry společnosti , Anonymizováno, a sazebník pro úvěry, z nichž vyplývá další obsah předmětného právního vztahu. Žalovaný udělil dne 31. 8. 2020 souhlas se zpracováním osobních údajů za účelem ověření úvěruschopnosti v registru SOLUS, což je patrné z listin označených jako „Souhlas se zpracováním osobních údajů“ a „Informace o zpracování osobních údajů a ochraně bankovního , podezřelý výraz, “. Z listiny označené jako „Protokol o prověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, “ vyplývá, že žalovaný před sjednáním úvěru tvrdil měsíční příjem ve výši 21 000 Kč, společnost , Anonymizováno, však počítala s celkovými příjmy domácnosti ve výši 30 000 Kč měsíčně a s tím, že žalovaný nebyl v insolvenci ani nesplácel žádné jiné úvěry, a že s ohledem na výši splátky (2 500 Kč měsíčně) byl příjem žalovaného vyhodnocen jako dostatečný pro poskytnutí úvěru, neboť mu po odečtení nového splátkového zatížení zbylo 27 500 Kč měsíčně k úhradě životních nákladů. Ze sdělení ze dne 2. 9. 2020 plyne, že společnost , Anonymizováno, informovala žalovaného o schválení žádosti o revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 50 000 Kč, o který požádal dne 31. 8. 2020. Z historického výpisu úvěru soud zjistil, že žalovaný čerpal z úvěrového rámce v období od 30. 8. 2020 do 30. 11. 2023 finanční prostředky v celkové výši 103 200 Kč a posléze společnosti , Anonymizováno, uhradil v součtu 93 024 Kč. Z notářského zápisu ze dne 1. 11. 2023 včetně jeho přílohy (tj. seznamu postupovaných pohledávek) plyne, že společnost , Anonymizováno, postoupila žalobkyni pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy. Z dopisu (sdělení) ze dne 2. 11. 2023 soud zjistil, že společnost , Anonymizováno, žalovanému oznámila postoupení pohledávky na žalobkyni. Dopisem ze dne 24. 2. 2024 označeným jako „Poslední výzva k úhradě dlužné částky a podmíněné odstoupení úvěrové smlouvy“ žalobkyně žalovaného upozornila, že u něj eviduje dluh po splatnosti, který ke dni 24. 2. 2024 činil 10 500 Kč. Současně jej žalobkyně upozornila, že ke dni 31. 3. 2024 od smlouvy odstoupí, pokud dluh nebude uhrazen. Z výzvy ze dne 31. 3. 2024 je patrné, že žalobkyně žalovaného vyzvala k okamžitému splacení celého dluhu ve výši 57 652 Kč, splatného dne 31. 3. 2024. Dopisem ze dne 11. 11. 2024 vyzvala žalobkyně, resp. její zástupce žalovaného k zaplacení dluhu vyčísleného v celkové výši 66 643,91 Kč ve lhůtě 5 dnů od jeho doručení, a upozornila jej zároveň, že v opačném případě přistoupí k soudnímu vymáhání dluhu; dopis odeslal zástupce žalobkyně žalovanému dne 12. 11. 2024 doporučenou poštovní zásilkou (což je patrné z poštovního podacího archu).

6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 31. 8. 2020 společnost , Anonymizováno, a žalovaný uzavřeli písemnou smlouvu, kterou se společnost , Anonymizováno, zavázala umožnit žalovanému, na dobu neurčitou, opakované čerpání peněžních prostředků až do výše úvěrového rámce 50 000 Kč a žalovaný se oproti tomu zavázal vyčerpané prostředky žalobkyni splácet dohodnutým způsobem a s dohodnutým úrokem. Žalovaný z úvěrového rámce postupně vyčerpal celkem 103 200 Kč a společnosti , Anonymizováno, , resp. žalobkyni dosud vrátil v součtu jen částku 93 024 Kč. Před uzavřením smlouvy , Anonymizováno, , v rámci procesu posuzování, zda žalovaný je schopen budoucí úvěr splácet, od žalovaného zjistila jen některé informace, které ani náležitě neověřila.

7. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 31. 8. 2020, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy, tj. ke dni 20. 4. 2020 (dále též jen „ZSÚ“); srov. zejména § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ. Společnost , Anonymizováno, úvěr nabízela v rámci své vlastní podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný s ní nejednal v rámci vlastní podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání.

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

12. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

13. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

14. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době účinného znění ZSÚ by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. , spisová značka, .

15. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit i (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

16. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

17. Konkrétně ve vztahu k této věci soud konstatuje, že společnost , Anonymizováno, jednak neověřila žalovaným uvedené údaje o jeho příjmu, a to ani o jeho vlastním příjmu, který uvedl ve výši 21 000 Kč, ani o celkovém příjmu jeho domácnosti, který vymezil částkou 30 000 Kč, přičemž společnost , Anonymizováno, vycházela právě z tohoto druhého (vyššího) údaje. Jde-li o výdaje žalovaného (jeho domácnosti), společnost , Anonymizováno, se spokojila jen s obecným tvrzením, že tyto výdaje činí 8 300 Kč měsíčně, avšak tyto výdaje nebyly nijak konkretizovány, vyjma toho, že žalovaný – v úvěrové smlouvě – zmínil, že bydlí v nájmu. Konkrétnější pravidelné výdaje, včetně výdajů na bydlení, které zpravidla spotřebovávají významnou část měsíčních příjmů jednotlivce či domácnosti, tedy společnost , Anonymizováno, nezjišťovala (tudíž ani neověřovala). Společnost , Anonymizováno, měla být v tomto směru, aby své zákonné povinnosti učinila zadost, výrazně pečlivější i pro to, že žalovaný byl v rozhodné době mladého věku (, Anonymizováno, let), a přestože měl (podle svého sdělení) dosahovat čistého měsíčního příjmu 21 000 Kč, resp. 30 000 Kč, své životní výdaje již dotoval úvěrem, neboť žalobkyně tvrdila, že předmětný úvěr byl sjednán za účelem konsolidace úvěrů předchozích (a z úvěrového výpisu vyplynulo, že první čerpání ve výši 9 879 Kč bylo použito na úhradu „, Anonymizováno, , Anonymizováno, “, tj. zřejmě zůstatku přechozího úvěru poskytnutého společností , Anonymizováno, ). Nadto žalovaný, zjevně nejen za účelem konsolidace předchozích úvěrových závazků, společnost , Anonymizováno, požádal o dlouhodobý (opakovaně čerpatelný) úvěr s úvěrovým rámcem více než dvojnásobně převyšujícím jeho příjem. To vše nevypovídá o jeho přílišných životních zkušenostech, o jeho odpovědnosti, a mělo vést společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, přinejmenším k důkladném zjištění a ověření všech okolností (příjmů a výdajů) majících dopad na schopnost žalovaného úvěr splácet (a nakonec také splatit, tj. nejen opakovaně splácet dohodnuté minimální splátky anebo jednorázově dorovnat vyčerpaný úvěrový rámec, aby mohl existovat a být znovu čerpán).

18. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je eliminace (minimalizace) případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr dohodnutým způsobem splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a též z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele o úvěr je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za nezbytný předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, které dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z již zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, .

19. Je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace či neposkytne součinnost k jejich ověření, následkem má být odmítnutí jeho žádosti o úvěr.

20. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná, nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

21. Závěr o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby namísto absolutní neplatnosti nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (§ 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je též ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ).

22. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje ustanovení § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

23. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

24. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby věřitel před jejím uzavřením řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě také z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, dle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

25. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

26. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

27. Již z žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména smlouvy), je zřejmé, že žalovaný – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – čerpal úvěrovou částku (103 200 Kč) a zároveň, že , Anonymizováno, následně (jednotlivými splátkami) vrátil celkem 93 024 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit společnosti , Anonymizováno, resp. nyní žalobkyni, která předmětnou pohledávku od této společnosti nabyla postoupením dle § 1879 a násl. OZ, částku 10 176 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

28. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný nemohl učinit ve lhůtě, kterou mu určila žalobkyně dopisem z 11. 11. 2024, který byl odeslán žalovanému na adresu jeho bydliště dne 12. 11. 2024 a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ byl žalovanému doručen 15. 11. 2024, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání, přičemž pětidenní lhůta k plnění uplynula dne 20. 11. 2024.

29. Žalovaný, jak již soud zmínil, byl v řízení pasivní a žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňoval a z obsahu spisu nejsou patrné. Praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaný je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ, je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím (konstitutivně) určujícím lhůtu k plnění dle § 87 odst. 2 ZSÚ, a tudíž věřiteli nelze přiznat úrok z prodlení. Soud tento názor nezastává, neboť § 87 odst. 2 ZSÚ předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká doba plnění odpovídá možnostem spotřebitele. Z jeho dikce je zřejmé, že předpokládá materiální spor o takové lhůtě k plnění /a implicitně předpokládá i projevené (zjevné) přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 ZSÚ/, a zároveň návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci ovšem nic z toho nebylo naplněno. Žalovaný je již od počátku pasivní a není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla, fakticky zpochybňuje (či by žalobou uplatněné nároky uznal, kdyby se k jednání dostavil). Žalobkyně zastávala názor, že spotřebitelský úvěr je platný a žalovaný byl povinen plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevný) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ a není zde ani návrh některého z účastníků, aby tuto lhůtu soud určil. Ostatně aby soud takový spor vůbec mohl projednat a rozhodnout o něm (určit lhůtu respektující zákonná kritéria), musí minimálně jedna (navrhující) strana, tj. zpravidla dlužník, tvrdit a také prokazovat okolnosti relevantní pro posouzení otázky, jaká lhůta k vrácení nesplacené jistiny je přiměřená možnostem spotřebitele – jak příjmům, tak celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Opačný závěr (než přijatý soudem v této věci) by současně vyžadoval, aby soud při určení lhůty k plnění ve věci, kdy na jedné straně věřitel dovozuje platnou smlouvu (a takto z ní nároky uplatňuje) a na druhé straně stojí pasivní dlužník – spotřebitel, jehož procesní stanovisko není známo (stejně jako nejsou známy jeho aktuální poměry), rozhodné okolnosti přiměřeně vyšetřil, tj. aby se v tomto ohledu neřídil zásadou projednací, nýbrž vyšetřovací – což však ze zákona (ZSÚ, popř. o. s. ř.) dovodit nelze. Ve věcech, kdy věřitel žádá plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a domáhá se úroku z prodlení v návaznosti na nesplnění dluhu ve sjednané lhůtě, spotřebitel (dlužník) je pasivní, a soud z úřední povinnosti přihlédne k absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru, je namístě přiměřenou lhůtu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v části nesplacené jistiny) určit s ohledem na obsah spisu a výsledky provedeného dokazování (tj. zásadně podle obecné právní úpravy, s případným zohledněním požadavků § 87 odst. 2 ZSÚ, vyplynou-li v řízení najevo takové skutečnosti, které lze pod toto ustanovení podřadit, neboť to vyžaduje zásada ochrany slabší strany – spotřebitele).

30. Shora uvedené závěry soudu nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, . Nejvyšší soud v té věci rozhodoval právě v situaci, kdy mezi účastníky existoval „zjevný spor o určení lhůty okamžiku splatnosti zbývající části jistiny“ (viz zejména odst. 16 a 22 jeho odůvodnění) a v takovém případě skutečně bylo třeba – při vypořádání neplatného spotřebitelského úvěru – postupovat podle zvláštní právní úpravy (§ 87 odst. 2 ZSÚ). Z pasivity žalovaného (jak tomu bylo i v této věci) ovšem bez dalšího nelze dovozovat existenci sporu mezi účastníky ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ.

31. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 10 176 Kč ani zčásti neuhradil, počínaje následujícím dnem, tj. dnem 21. 11. 2024, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. zejména § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ).

32. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 176 Kč a úrok z prodlení (v sazbě 12,75 % ročně) za dobu od 21. 11. 2024 do zaplacení, a ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 40 953,31 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení, žalobu zamítl.

33. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci více úspěšný žalovaný měl proti žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož mu ale podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

34. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.