26 C 71/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 11 700 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 11 700 Kč a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 17. 7. 2019 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 1 768 Kč.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 5. 4. 2024 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 11 700 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně – společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále též jen „společnost , Anonymizováno, “), dne 11. 6. 2019 uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě společnost , Anonymizováno, žalovanému poskytla úvěr ve výši 11 700 Kč, který se jí žalovaný zavázal vrátit nejpozději do 16. 7. 2019. Žalovaný však společnosti , Anonymizováno, dluh ani zčásti neuhradil. Společnost , Anonymizováno, tuto pohledávku postoupila společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, , která ji následně postoupila žalobkyni. Úrok z prodlení žalobkyně uplatnila z celkové dlužné částky (jistiny) za dobu od 17. 7. 2019 do zaplacení.

2. Soud účastníky vyzval k vyjádření, zda souhlasí, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Žalobkyně s takovým postupem výslovně souhlasila, žalovaný se nevyjádřil, proto soud předpokládal, že i on s takovým postupem souhlasí /srov. ustanovení § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)/. Podle § 115a o. s. ř. tedy soud k projednání věci samé nenařídil jednání.

3. Z předložených listin soud zjistil tyto skutečnosti: Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru (č. , hodnota, ) z 11.6. 2019 vyplývá, že se společnost , Anonymizováno, (tehdy s obchodní firmou , Anonymizováno, , právnická osoba, .) a žalovaný, za využití prostředků komunikace na dálku, dohodli, že společnost , Anonymizováno, poskytne žalovanému, jenž při tom nevystupoval jako podnikatel ani v rámci samostatného výkonu svého povolání, peněžní prostředky ve výši 11 700 Kč, a to na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, , které se jí žalovaný zavázal vrátit nejpozději do 16. 7. 2019, a to s dohodnutým úrokem v sazbě 1,25 % denně. Z výpisu z účtu vyplývá, že společnost , Anonymizováno, vyplatila (poukázala) na účet žalovaného částku 11 700 Kč dne 11. 6. 2019. Ze smluv o postoupení pohledávek a jejich příloh (seznamů postupovaných pohledávek) vyplývá, že společnost , Anonymizováno, pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy postoupila společnosti , právnická osoba, ., která ji následně postoupila žalobkyni. První postoupení oznámila žalovanému společnost , Anonymizováno, – což plyne z jejího dopisu ze dne 11. 1. 2024. Z dopisu z téhož dne 11. 1. 2024 (výzva k úhradě před podáním žaloby) vyplývá, že žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovanému jednak sdělila, že pohledávka byla postoupena žalobkyni, a jednak jej vyzvala k úhradě dluhu (s upozorněním, že jinak přistoupí k jeho soudnímu vymáhání).

4. Na základě dílčích skutečností zjištěných z provedených důkazů soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že společnost , Anonymizováno, dne 11. 6. 2019 vyplatila žalovanému, na jeho bankovní účet, částku 11 700 Kč, a to na základě předchozího jednání o uzavření smlouvy, které se mezi nimi uskutečnilo prostředky komunikace na dálku a vyústilo v dohodu, avšak žalovaný společnosti , Anonymizováno, ani jejím právním nástupcům tuto částku dosud ani zčásti nevrátil, přestože ho k tomu byl vyzván.

5. Po právní stránce soud poměr mezi společností , Anonymizováno, a žalovaným, jenž byl založen smlouvou ze dne 11. 6. 2019, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a to i v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (společnost , Anonymizováno, úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani při výkonu samostatného povolání). Smlouva byla uzavřena písemně, tzv. distančním způsobem, neboť právní jednání účastníků směřující k jejímu uzavření (nabídka a její přijetí) bylo učiněno elektronickou formou umožňující zachycení obsahu smlouvy a určení jednající osoby (viz zejména § 562 odst. 1 OZ).

6. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a je-li to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Při posuzování úvěruschopnosti, tzn. schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

8. Soud – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda společnost , Anonymizováno, , poskytovatelka spotřebitelského úvěru, při sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost dle § 86 ZSÚ.

9. Žalobkyně netvrdila, zda vůbec, a pokud ano, tak jaké konkrétní informace stran schopnosti žalovaného splácet (a v dohodnuté lhůtě splatit) požadovaný spotřebitelský úvěr společnost , Anonymizováno, od žalovaného, popř. jinak, před uzavřením úvěrové smlouvy zjišťovala (zjistila), a jak je ověřila. Žalobou uplatnila pouze úvěrovou jistinu a současně uvedla, že ji žádá z titulu vydání bezdůvodného obohacení, pokud by soud neměl za prokázané (platné) uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Je tedy zřejmé, že společnost , Anonymizováno, neučinila této své zákonné povinnosti zadost a smlouva již jen z tohoto důvodu nebyla platně uzavřena, přičemž – jak dovodila soudní rozhodovací praxe – a v současné době stanoví výslovně i zákon (§ 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022) – jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu.

10. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

11. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky (11 700 Kč) žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit ve lhůtě původně sjednané splatnosti úvěru, tj. ve lhůtě do 16. 7. 2019. Žalovaný byl v řízení pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky (jistiny) v dohodnuté lhůtě tedy neuplatňoval, a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

12. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 11 700 Kč ani zčásti neuhradil, počínaje následujícím dnem (17. 7. 2019) se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. zejména § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ).

13. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 700 Kč a z této částky dále úrok z prodlení (v sazbě 10 % ročně) za dobu od 17. 7. 2019 do zaplacení.

14. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. soud přiznal ve věci zcela úspěšné žalobkyni proti žalovanému právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva v plné výši. Jelikož ke dni 7. 5. 2013 byla – nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 – zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., soud výši náhrady odměny advokáta určil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť neexistuje jiný právní předpis, podle něhož by výše odměny mohla být určena (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Celkem soud žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v částce 1 768 Kč, jež sestává ze soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč, a to celkem za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 300 Kč za jeden úkon právní služby dle § 14b odst. 1 bodu 2. advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč za uvedené dva (účelně provedené) úkony právní služby a dále – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 168 Kč /podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 800 Kč/.

15. Odměnu a náhrady advokáta soud určil podle § 14b advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (tzv. formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Namístě je také poznamenat, že nárok na zaplacení dlužného plnění ze spotřebitelského úvěru je (kupř. vedle nároku na dlužné pojistné či jízdné s přirážkou) typickým nárokem, který je namístě uplatnit formulářovou žalobou (návrhem na zahájení řízení, jenž lze podřadit pod § 14b advokátního tarifu). Tzn. pokud by žalobkyně zvolila jiný způsob soudního uplatňování takových nároků, zjevně by postupovala nehospodárně a bylo by jí možné přiznat náhradu nákladů v takové výši, v jaké by jí byla přiznána, pokud by při soudním uplatnění druhově shodných nároků užívala „formulářovou“ žalobu.

16. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta spojených se sepisem výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento její náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou a do jejího předmětu podnikání (činnosti) patří hromadné nabývání a vymáhání pohledávek vzniklých jiným osobám (včetně vymáhání soudního), jakož i poskytování či zprostředkování spotřebitelského úvěru. Nepochybně proto je (anebo alespoň má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř. a dlužníka předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, vyzvala k plnění a upozornila jej, že v opačném případě dluh uplatní soudně (a bude zastoupena advokátem, což významně zvýší náklady spojené s vymáháním práva).

17. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

18. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.