26 C 73/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného o zaplacení 95 483,56 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 77 020 Kč za dobu od 8. 11. 2024 do zaplacení.

II. Co do úroku ve výši 12,9 % ročně z částky 92 483,56 Kč od 8. 11. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu dne 16. 11. 2023 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 95 483,56 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru k účtu číslo tel. číslo/Anonymizováno, kterou se zavázala žalovanému poskytnout úvěr v částce 100 000 Kč, a žalovaný se zavázal jí tuto částku splatit (spolu s poplatky a úrokem v sazbě 12,90 % ročně z vyčerpané jistiny úvěru, který byl splatný vždy k 25. dni v měsíci spolu se splátkou úvěru) celkem v 60 měsíčních splátkách ve výši 2 298 Kč. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy řádně neplnil, neboť žalobkyni uhradil pouze 10 pravidelných splátek a zůstal jí dlužen částku 92 483,56 Kč, jež představuje neuhrazenou úvěrovou jistinu. Dále žalobkyně vůči žalovanému uplatila kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni 21. 9. 2023 ve výši 768,83 Kč, kapitalizovaný úrok k témuž dni ve výši 9 621,44 Kč, poplatky za poskytnutí úvěru ve výši 3 000 Kč, úrok z úvěru ve výši 12,90 % ročně z částky 92 483,56 Kč ode dne 22. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení (v sazbě 15 % ročně) z částky 92 483,56 Kč rovněž od 22. 9. 2023 do zaplacení. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného ověřila v rozsahu čestného prohlášení o příjmu obsaženém v návrhu na poskytnutí úvěru ze dne 3. 10. 2021, v němž žalovaný prohlásil, že jeho příjem ze závislé činnosti činí 25 000 Kč měsíčně, příjmy z podnikatelské činnosti 250 000 Kč ročně a příjmy rodinných příslušníků v domácnosti 90 000 Kč. Výdaje žalovaného byly s ohledem na jeho sdělení stanoveny žalobkyní v částce 20 856 Kč. Úvěruschopnost žalobkyně prověřila i prověřením žalovaného v bankovních i nebankovních registrech a databázích.

2. V průběhu řízení (27. 11. 2025) vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 95 483,56 Kč, úroku ve výši 9 621,44 Kč, úroku z prodlení ve výši 768,83 Kč, úroku ve výši 12,9 % ročně z částky 92 483,56 Kč za dobu od 22. 9. 2023 do 7. 11. 2024 a zákonného úroku z prodlení z částky 92 483,56 Kč za dobu od 22. 9. 2023 do 7. 11. 2024. Svůj postup odůvodnila tím, že v tomto rozsahu byla její pohledávka zjištěna v insolvenčním řízení, jež bylo ohledně žalovaného vedeno před Anonymizováno soudem v adresa pod sp. zn. Anonymizováno spisová značka (insolvenční řízení bylo v mezidobí pravomocně zastaveno, poté co nebylo schváleno oddlužení žalovaného). Žalobkyně připojila výpis ze seznamu přihlášených pohledávek, ve kterém je ohledně předmětné pohledávky uvedeno, že byla zjištěna ve výši 135 009,74 Kč jako nezajištěná, insolvenční správce ji popřel co do výše 4 236 Kč a dlužník ji nepopřel ani zčásti.

3. Soud tedy řízení, v rozsahu zpětvzetí žaloby, zastavil usnesením ze dne 8. 1. 2026 podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. Soud ve věci jednal dne 23. 2. 2026. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) o. s. ř., tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Dne 26. 2. 2026 soud pouze vyhlásil rozsudek.

6. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené žalobkyní, z nichž zjistil zejména následující skutečnosti:

7. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a dále zjistil, že do jejího předmětu podnikání náleží i poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Z listiny označené „Smlouva o úvěru“ plyne, že 3. 10. 2021 se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr čerpat do 11. 10. 2021 a splatit jej (spolu s úrokem v sazbě 12,90 % ročně a dohodnutými poplatky) celkem v 60 měsíčních splátkách ve výši 2 298 Kč do 25. 9. 2026. Z všeobecných obchodních podmínek, úvěrových podmínek, standardních informací o spotřebitelském úvěru a ze sazebníku žalobkyně plyne další obsah předmětného právního vztahu mezi účastníky. Z listiny označené jako „Historický výpis“ je patrné, že žalovaný od žalobkyně čerpal 100 000 Kč (4. 10. 2021) a ke dni 21. 9. 2023 jí uhradil toliko 10 splátek, tj. celkem 22 980 Kč. Z výpisu z registru BRKI/NRKI je zřejmé, že žalovaný dne 30. 11. 2020 požádal (subjekt odlišný od žalobkyně) o osobní úvěr s úvěrovým rámce ve výši 20 000 Kč a jeho žádost byla odmítnuta. Z výpisu z účtu č. č. účtu soud zjistil, že 4. 10. 2021 byla ve prospěch tohoto účtu připsána platba ve výši 100 000 Kč, jež byla odeslána z účtu č. č. účtu (označená jako čerpání úvěru od žalobkyně). Z listiny označené „Návrh na poskytnutí úvěru a report průběhu schválení“ ze dne 3. 10. 2021 vyplývá, že žalovaný v návrh uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, dosáhl středoškolského vzdělání s maturitou nebo vyššího odborného vzdělání, je bezdětný, jeho příjem ze závislé činnosti činí 25 000 Kč měsíčně, příjmy z podnikatelské činnosti 250 000 Kč ročně a příjmy rodinných příslušníků v domácnosti 90 000 Kč měsíčně, výdaje na bydlení stanovil ve výši 5 000 Kč měsíčně a ostatní výdaje rovněž v této výši (5 000 Kč měsíčně). Dále je z návrhu zřejmé, že ve vztahu k žalovanému žalobkyně již eviduje dluh v částce 30 223,76 Kč. Dopisem ze dne 1. 4. 2023 žalobkyně žalovaného upozornila, že na úvěrovém účtu č. č. účtu eviduje nedoplatek ve výši 6 771,61 Kč a vyzvala ho k okamžité úhradě. Dopisem ze dne 19. 7. 2023 žalobkyně žalovaného vyzvala k okamžitému splacení všech dlužných částek po splatnosti plynoucích ze smlouvy o úvěru v celkové výši 8 309,68 Kč, evidovaných na účtu č. č. účtu a zároveň ho upozornila, že pokud dlužnou částku neuhradí, celý dluh zesplatní ke dni 6. 9. 2023; dopis byl žalovanému zaslán doporučenou poštovní zásilkou dne 20. 7. 2023 (což je zřejmé z dodejky). Z dopisu z 2. 10. 2023 soud zjistil, že žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy (vyčísleného v částce 106 375,52 Kč) ve lhůtě sedmi dnů od jeho odeslání, a zároveň žalovaného upozornila, že v opačném případě již přistoupí k zahájení soudního řízení; tento dopis odeslala žalovanému žalobkyně doporučenou poštovní zásilkou dne 5. 10. 2023 (což je zřejmé z potvrzení podání zásilky k poštovní přepravě). Z detailu insolvenčního řízení vyplývá, že ve vztahu k žalovanému bylo vedeno insolvenční řízení u Anonymizováno Anonymizováno v adresa pod sp. zn. Anonymizováno spisová značka, s tím, že dne 7. 11. 2024 bylo vydáno usnesení o úpadku spojené s povolením oddlužení. Dne 21. 8. 2025 bylo řízení skončeno. Ze seznamu přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení žalovaného (obsahujícího i přezkumné listy) soud zjistil, že žalobkyně přihlásila svou pohledávku plynoucí z předmětné úvěrové smlouvy do insolvenčního řízení, přičemž pohledávka nebyla žalovaným popřena. Z téže listiny je dále zřejmé, že žalobkyně do insolvenčního řízení přihlásila i další dvě pohledávky za žalovaným (ze smlouvy o úvěru ze dne 5. 10. 2021, kterou mu poskytla další úvěr ve výši 100 000 Kč, a ze smlouvy o osobní kreditní kartě).

8. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 3. 10. 2021 účastníci uzavřeli písemnou smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč a žalovaný se oproti tomu zavázal splácet tyto prostředky žalobkyni dohodnutým způsobem, včetně souvisejících plnění (úroku, poplatků). Žalovaný částku ve výši 100 000 Kč obdržel na svůj účet dne 4. 10. 2021 a žalobkyni doposud uhradil jen 10 pravidelných splátek ve výši 2 298 Kč, tj. celkem 22 980 Kč. Dne 7. 11. 2024 bylo Krajským soudem v adresa vydáno usnesení o úpadku spojené s povolením oddlužení žalovaného. Žalobkyně přihlásila svou pohledávku za žalovaným plynoucí z předmětné úvěrové smlouvy do insolvenčního řízení, žalovaný ji nepopřel. Před uzavřením této smlouvy žalobkyně náležitě nevyhodnotila, zda je žalovaný schopen budoucí úvěr splácet.

9. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky založený písemnou smlouvou ze dne 3. 10. 2021 hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a podle příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále též jen „ZSÚ“); srov. zejména § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani v rámci samostatného výkonu povolání).

10. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

12. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, přičemž soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

13. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

14. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, rovněž připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

15. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. spisová značka, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru náležitě prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

16. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným např. Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. spisová značka.

17. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit rovněž teleologickým výkladem příslušných ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy i teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

18. Konkrétně ve vztahu k této věci je třeba uvést, že žalobkyně od žalovaného zjistila údaje o jeho výdělkových (příjmových) a výdajových poměrech. Takto od něj zejména zjistila, že je svobodný, bydlí u rodičů, dosáhl středoškolského vzdělání s maturitou (nebo vyššího odborného vzdělání), je bezdětný, jeho příjem ze závislé pracovní činnosti (mzda, plat) činí 25 000 Kč měsíčně, příjmy z podnikatelské činnosti 250 000 Kč ročně a příjmy jeho rodinných příslušníků v domácnosti činí 90 000 Kč měsíčně. Výdaje na bydlení žalovaného u rodičů mají činit 5 000 Kč měsíčně a ostatní jeho výdaje rovněž 5 000 Kč měsíčně. Tyto údaje žalobkyně nijak neověřila, ačkoliv je – alespoň pokud jde o příjmy žalovaného (ať již z pracovního poměru či z podnikání) – lze ověřit poměrně snadno, a stejně tak bylo možné (přiměřeně) ověřit i tvrzení žalovaného o tom, že jeho měsíční výdaje na bydlení činí (nezvykle nízkých) 5 000 Kč měsíčně (žalobkyně mohla ověřit existenci a stabilitu, dlouhodobost bydlení žalovaného u jeho rodičů). Žalobkyně, což uvedla v podání ze dne 9. 9. 2024, vycházela z výdajů žalovaného v celkové výši 20 856 Kč, jež sestávají z ostatních výdajů ve výši 5 000 Kč, výdajů na bydlení ve výši 11 096 Kč, životního minima ve výši 3 860 Kč a výdajů žalovaného na závazky u žalobkyně ve výši 900 Kč měsíčně. Ohledně příjmů žalovaného (a členů jeho domácnosti) žalobkyně, jak uvedla, vycházela z čestného prohlášení žalovaného. /Toto prohlášení k důkazu neoznačila ani je soudu nepředložila, nicméně jde o listinu, jejíž obsah má (beztak) povahu tvrzení žalovaného a nikoliv doložení, resp. ověření pravdivosti toho, co uvádí./ 19. Žalobkyně (při jednání před soudem) dále uvedla, že pro žalovaného vedla bankovní účet a při posuzování jeho úvěruschopnosti vycházela právě z historické zkušenosti (pohybů na jeho účtu). V návaznosti na dotaz soudu, zda navrhuje důkaz výpisem z účtu žalovaného, zástupce žalobkyně (po přerušení jednání za účelem jeho porady s žalobkyní) uvedl, že nenavrhuje, aby soud provedl důkaz výpisem z účtu. S ohledem na toto vyjádření soud žalobkyni v tomto ohledu již nepoučoval podle § 118a odst. 3 o. s. ř.

20. Za popsané situace soud dospěl k závěru, že žalobkyně neučinila zadost povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 ZSÚ. Žalobkyně neověřila údaje, které jí žalovaný sdělil o svých poměrech a úvěr v poměrně vysoké výši (100 000 Kč) mu poskytla, a to v situaci, kdy již jeden úvěr (půjčku) u ní historicky měl (viz jeho závazek ve výši 30 223,76 Kč, který žalobkyně zmínila). Žalovaný, v době poskytnutí předmětného úvěru ve věku Anonymizováno let, deklaroval poměrně vysoké příjmy (v součtu takřka 46 000 měsíčně) a současně nízké výdaje. Přesto své životní výdaje (náklady) již kompenzoval z cizích zdrojů (viz zejména neúčelově vázané úvěry od žalobkyně a jeho snaha o úvěr od jiného subjektu, který však žádost žalovaného odmítl a úvěr neposkytl – jak žalobkyně zjistila z registru BRKI/NRKI). Veškeré tyto okolnosti měly vést žalobkyni k tomu, aby o to pečlivěji zjistila a (přiměřeně, dostupnými prostředky) ověřila žalovaný uvedené (tvrzené) údaje o jeho poměrech. To však neučinila a smlouva, kterou s žalovaným přesto uzavřela, proto trpí (absolutní) neplatností podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ.

21. V případě neplatnosti dle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

22. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména úvěrové smlouvy, historického výpisu a výpisu z účtu) je zřejmé, že žalovaný od žalobkyně na základě této absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru postupně vyčerpal celkem 100 000 Kč a dále to, že jí následně zaplatil pouze (v součtu) 22 980 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ byl tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni částku 77 020 Kč, která představuje nesplacenou část úvěrové jistiny. Jde-li o přiměřenou dobu k vrácení této částky žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný s ohledem na své možnosti nemohl učinit v návaznosti na výzvu k zaplacení obsaženou v dopise (výzvě) ze dne 2. 10. 2023. Dopis s touto výzvou byl žalovanému odeslán dne 5. 10. 2023 a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ mu byl doručen dne 10. 10. 2023, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání (7. 10. a 8. 10. 2023 byl víkend), přičemž žalobkyní určená sedmidenní lhůta k plnění (od odeslání výzvy) uplynula dne 13. 10. 2023. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 77 020 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 14. 10. 2023, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958, § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni zaplatit úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

23. Žalovaný byl v řízení pasivní a žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňoval a z obsahu spisu nejsou patrné. Praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaný je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ, je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím (konstitutivně) určujícím lhůtu k plnění dle § 87 odst. 2 ZSÚ, a tudíž věřiteli nelze přiznat úrok z prodlení. Soud tento názor nezastává, neboť § 87 odst. 2 ZSÚ předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká doba plnění odpovídá možnostem spotřebitele. Z jeho dikce je zřejmé, že předpokládá materiální spor o lhůtě k plnění /a implicitně předpokládá také projevené (zjevné) přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 ZSÚ/, a zároveň návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může toliko vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci však nic z toho nebylo naplněno. Žalovaný byl od počátku pasivní a není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla, fakticky zpochybňuje (anebo by žalobou uplatněné nároky případně i uznal, kdyby k jednání dorazil – této možnosti by ostatně nasvědčoval jeho postoj v insolvenčním řízení, kdy uplatněnou pohledávku žalobkyně nepopřel ani zčásti). Žalobkyně zastávala názor, že spotřebitelský úvěr je platný a žalovaný byl povinen plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevný) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ a není zde ani návrh některého z účastníků, aby tuto lhůtu soud určil. Ostatně aby soud takový spor mohl projednat a rozhodnout (určit lhůtu respektující zákonná kritéria), musí minimálně jedna (navrhující) strana, tj. zpravidla dlužník, tvrdit a také prokazovat okolnosti relevantní pro posouzení otázky, jaká lhůta k vrácení nesplacené jistiny je přiměřená možnostem spotřebitele – jak příjmům, tak celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Opačný závěr (než přijatý soudem v této věci) by současně vyžadoval, aby soud při určení lhůty k plnění ve věci, kdy na jedné straně věřitel dovozuje platnou smlouvu (a takto z ní nároky uplatňuje) a na druhé straně stojí pasivní dlužník – spotřebitel, jehož procesní stanovisko není známo (a stejně nejsou známy jeho aktuální poměry), rozhodné okolnosti vyšetřil, resp. aby se v tomto ohledu neřídil zásadou projednací, nýbrž vyšetřovací – což však ze zákona (ZSÚ, popř. o. s. ř.) dovodit nelze.

24. Ve věcech, kdy věřitel žádá plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a domáhá se také úroku z prodlení v návaznosti na nesplnění dluhu ve sjednané lhůtě, spotřebitel (dlužník) je pasivní, a soud z úřední povinnosti přihlédne k absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru, je namístě přiměřenou lhůtu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v části nesplacené jistiny) určit s ohledem na obsah spisu a výsledky provedeného dokazování (tj. zásadně podle obecné právní úpravy, s případným zohledněním požadavků § 87 odst. 2 ZSÚ, vyplynou-li v řízení najevo takové skutečnosti, které lze pod toto ustanovení podřadit, neboť to vyžaduje zásada ochrany slabší strany – spotřebitele).

25. Uvedené závěry nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka. Nejvyšší soud rozhodoval v situaci, kdy mezi účastníky skutečně existoval „zjevný spor o určení lhůty okamžiku splatnosti zbývající části jistiny“ (viz zejména odst. 16 a 22 jeho odůvodnění) a v takovém případě bylo třeba – při vypořádání neplatného spotřebitelského úvěru – postupovat podle zvláštní právní úpravy (§ 87 odst. 2 ZSÚ). Z pasivity žalovaného (jak tomu bylo i v této věci) ovšem bez dalšího nelze dovozovat existenci sporu mezi účastníky ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ.

26. Po částečném zpětvzetí (omezení) žaloby se žalobkyně proti žalovanému však již nedomáhala ani části dlužné jistiny, nýbrž pouze úroku v sazbě 12,9 % ročně z částky 92 483,56 Kč za dobu od 8. 11. 2024 do zaplacení a dále – z téže částky a za stejnou dobu – i zákonného úroku z prodlení (v sazbě 15 % ročně).

27. Vzhledem k tomu, že soud nemůže překročit návrh žalobkyně, která svou žalobou (a omezením žaloby) vymezila předmět řízení (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.), a s ohledem na závěr soudu, že byl žalovaný povinen vrátit žalobkyni nesplacenou část úvěrové jistiny do 13. 10. 2023, přiznal soud žalobkyni, resp. žalovanému uložil povinnost jí zaplatit zákonný úrok z prodlení (tj. v sazbě 15 % ročně) z částky 77 020 Kč za dobu od 8. 11. 2024 do zaplacení, a ve zbylé části, tj. co do úroku v sazbě 12,9 % ročně z částky 92 483,56 Kč a úroku z prodlení převyšujícího ten přiznaný, žalobu zamítl.

28. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k § 146 odst. 2 o. s. ř. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V této věci by sice svědčilo právo (na poměrnou) náhradu nákladů řízení žalovanému, avšak dle obsahu spisu mu žádné náklady nevznikly.

29. Žalobkyně vzala žalobu v převážné části zpět nikoliv pro chování žalovaného, čímž zavinila, že řízení muselo být zastaveno a je povinna žalovanému hradit náklady řízení dle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., a stejně tak mu je povinna hradit náklady řízení v části, v níž s (omezenou) žalobou neuspěla. Žalovaný by byl povinen hradit žalobkyni náklady řízení v části, v níž ve věci úspěšný nebyl, což ale je – v porovnání s neúspěchem žalobkyně včetně jí procesně zaviněného zastavení části řízení – významně menší poměr než u žalobkyně.

30. Žalobkyně dovozovala, že žalobu vzala (zčásti) zpět pro chování žalovaného po zahájení řízení, neboť její pohledávku uznal (nepopřel) v insolvenčním řízení. Soud má za to, že takto chování žalovaného posuzovat nelze. Upravený seznam pohledávek sice může být podkladem pro exekuci či výkon rozhodnutí zjištěné (dlužníkem nepopřené) pohledávky za podmínek uvedených § 405 odst. 3 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a to i v případě insolvenčního návrhu podaného dlužníkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. spisová značka). Avšak zároveň nezakládá překážku věci rozhodnuté (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. spisová značka, R 39/2002 civ.). Jelikož žalobkyně v této věci i po skončení insolvenčního řízení uplatňovala další dílčí nároky (příslušenství) z předmětné úvěrové smlouvy, musel soud vést dokazování ohledně rozhodných okolností týkajících se celého (základu) uplatněných nároků, tj. včetně platnosti úvěrové smlouvy, od níž se plnění odvíjí. Průběhem (a závěry) insolvenčního řízení přitom soud není vázán. Nebylo tedy třeba, aby žalobkyně žalobu brala částečně zpět, a pokud tak učinila, nestalo se tak – vzato z procesního hlediska – pro chování žalovaného ve smyslu § 143 odst. 2 věta druhá o. s. ř.

31. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložené povinnosti určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu podepsaného. Nesplní-li povinný dobrovolně tímto rozsudkem uložené povinnosti, může se oprávněná jejich nuceného vymožení domáhat v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce).