26 C 8/2023

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 18 496 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč, úrok z prodlení ve výši 803,51 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 16 000 Kč za dobu od 9. 6. 2022 do zaplacení.</b> <b>II. Co do úroku ve výši 150 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 496 Kč se řízení zastavuje.</b> <b>III. Co do částky 256 Kč se žaloba zamítá.</b> <b>IV. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 1 273 Kč.</b> 1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 10. 2022 se žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení částky 18 496 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále též jen„ [právnická osoba]“), s žalovanou dne 1. 12. 2021 uzavřela Smlouvu o úvěru [číslo] ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne 9. 12. 2021, jejíž nedílnou součástí byly i obchodní podmínky smlouvy o úvěru, a na jejímž základě [právnická osoba] žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala vrátit do 31. 2. 2021 Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (žalovaná o půjčku požádala on-line na internetových stránkách [webová adresa], kde vyplnila registrační údaje ve formuláři). Žalovaná však úvěr doposud nesplatila ani zčásti. Předmětnou pohledávku nabyla žalobkyně od [právnická osoba] postoupením, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalobkyně se na žalované domáhala dlužné úvěrové jistiny ve výši 16 000 Kč, sjednané smluvní pokuty ve výši 2 496 Kč (v sazbě 0,1 % denně z částky 16 000 Kč od 1. 1. 2022 do 6. 6. 2022), částky 150 Kč (dlužné paušální náhrady upomínání) a částky 256 Kč (náklady vynaložené na mimosoudní vymáhání dluhu). Vedle těchto částek uplatila žalobkyně i právo na zákonný úrok z prodlení v kapitalizované výši 803,51 Kč (za dobu od 1. 1. 2022 do 6. 6. 2022) a nadále z částky 16 000 Kč od 9. 6. 2022 do zaplacení.

2. V průběhu řízení, dříve, než soud začal jednat ve věci samé, vzala žalobkyně žalobu zpět co do smluvní pokuty ve výši 2 496 Kč a paušální náhrady za upomínání ve výši 150 Kč (kterou v žalobě označila též za kapitalizovaný úrok).

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Soud ve věci jednal dne 17. 4. 2023. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoliv k němu byla předvolána na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se k jednání rovněž nedostavila, svou neúčast však omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. tedy soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

5. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené (a předložené) žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

6. Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Hradci Králové ([anonymizováno] [číslo]) soud ověřil právní osobnost žalobkyně. Z všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba] pro poskytování úvěrů splatných jednorázově ([anonymizováno] [rok] [číslo]) soud zjistil, že první smlouva – v případě on-line registrace a poskytnutí úvěru převodem peněžních prostředků na bankovní účet – je uzavřena, když se naplní poslední z těchto podmínek: a) generování návrhu smlouvy ze strany věřitele, b) jeho přijetí klientem a c) provedení verifikační platby identifikované příslušným variabilním symbolem z bankovního účtu klienta na bankovní účet věřitele. V listině označené jako Smlouva o úvěru [číslo] sepsané 1. 12. 2021 je v části identifikující věřitele uvedena [právnická osoba] a v části identifikující klienta žalovaná (jménem, rodným číslem, bydlištěm a číslem občanského průkazu) a dále je v ní uvedeno, že úvěr – ve výši 4 000 Kč – bude poskytnut na bankovní účet žalované č. [bankovní účet] a má být splacen do 31. 12. 2021 na některý z bankovních účtů věřitele (mj. č. [bankovní účet]); listina odkazuje na obchodní podmínky [právnická osoba] pro poskytování úvěrů splatných jednorázově ([anonymizováno] [rok] [číslo]). Listina označená jako Smlouva o úvěru [číslo] ze dne 9. 12. 2021 obsahuje v podstatě shodné údaje s tím, že výše úvěru činí 16 000 Kč, přičemž datum splatnosti se nemění; v listině je rovněž uvedeno, že mění a doplňuje podmínky (již uzavřené) Smlouvy o úvěru [číslo]. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] vyplývá, že v jeho prospěch dne 1. 12. 2021 byla připsána částka 1 Kč z bankovního účtu žalované č. [bankovní účet]. Z výpisu z účtu [číslo] vyplývá, že z tohoto účtu byla – ve prospěch uvedeného účtu žalované – dne 1. 12. 2021 převedena částka 4 000 Kč (platba byla identifikována variabilním symbolem [číslo] a označena jako půjčka od [webová adresa] [číslo]), dne 6. 12. 2021 dále částka 2 000 Kč (identifikovaná shodně, s tím, že se jedná o dodatečnou půjčku) a dne 9. 12. 2021 částka 10 000 Kč (shodně identifikovaná dodatečná půjčka). Upomínkou ze dne 14. 1. 2022, opakovanou výzvou k úhradě ze dne 23. 1. 2022 a předžalobní výzvou k okamžité úhradě dluhu vyzvala [právnická osoba] žalovanou k zaplacení dluhu, naposledy ve výši 16 630 Kč; odeslání dopisů žalované však žalobkyně neprokázala. Ze smlouvy o postoupení pohledávek datované dnem 8. 12. 2021, z oznámení o postoupení pohledávky z 13. 6. 2022 (adresované [právnická osoba] žalované), z oznámení o postoupení pohledávky z téhož dne, které žalované adresovala žalobkyně, a ze společného prohlášení [právnická osoba] a žalobkyně o postoupení pohledávek, vyplývá, že [právnická osoba] postoupila žalobkyni pohledávku za žalovanou vyplývající z předmětné smlouvy v celkové výši 18 646 Kč (vyčíslené k datu postoupení); obě oznámení odeslala žalované žalobkyně doporučenou poštovní zásilkou dne 14. 6. 2022, což je zřejmé z poštovního podacího archu z téhož dne. Oznámení zpracované žalobkyní obsahuje i výzvu k zaplacení dluhu ve lhůtě do 30. 6. 2022 a upozornění na výši nákladů mimosoudního vymáhání (konkrétně 39 Kč za dopis, 50 Kč za doporučený dopis, 72 Kč za telefonický hovor, 217 Kč za osobní návštěvu). Dopisem ze dne 3. 10. 2022 žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovanou vyzvala k zaplacení předmětného dluhu ve lhůtě do 14. 10. 2022 a zároveň ji upozornila, že v opačném případě přistoupí k zahájení soudního řízení; dopis (výzvu) odeslal žalované zástupce žalobkyně, a to doporučenou poštovní zásilkou dne 5. 10. 2022 (což je zřejmé z poštovního podacího archu z téhož dne).

7. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 1. 12. 2021 [právnická osoba] a žalovaná, která přitom nevystupovala jako podnikatelka ani v rámci samostatného výkonu svého povolání, uzavřely písemnou smlouvu, doplněnou (změněnou) dne 9. 12. 2021, na jejímž základě [právnická osoba] žalované poskytla (převodem na bankovní účet) peněžní prostředky v celkové výši 16 000 Kč (postupně třemi platbami ve dnech 1., 6. a 9. 12. 2021), které se žalovaná zavázala [právnická osoba] vrátit nejpozději do 31. 12. 2021. Před uzavřením předmětné smlouvy [právnická osoba] náležitě nezjišťovala, zda je žalovaná schopna budoucí úvěr splácet (a celý splatit).

8. Po právní stránce soud poměr mezi [právnická osoba] a žalovanou, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 1. 12., resp. 9. 12. 2021, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen„ ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ ([právnická osoba] úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaná s ní nejednala v rámci podnikatelské činnosti, popřípadě v rámci samostatného výkonu svého povolání). Smlouva byla uzavřena písemně, tzv. distančním způsobem, neboť právní jednání účastníků směřující k jejímu uzavření (nabídka a její přijetí) bylo učiněno elektronickou formou umožňující zachycení obsahu smlouvy a určení jednající osoby (viz zejména § 562 odst. 1 OZ); žalovaná za účelem ověření své totožnosti poukázala [právnická osoba] ze svého účtu tzv. verifikační platbu.

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Při posuzování úvěruschopnosti, tzn. schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

11. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

12. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda [právnická osoba], jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

13. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

15. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

16. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

17. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo) logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

18. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

19. Konkrétně ve vztahu k této věci soud konstatuje, že žalobkyně v žalobě netvrdila, zda vůbec, a pokud ano, tak jaké konkrétní informace stran schopnosti žalované splácet (a zcela splatit) požadovaný spotřebitelský úvěr [právnická osoba] od žalované, popř. odjinud, před uzavřením úvěrové smlouvy zjišťovala, a jak je ověřila. K výzvě soudu, aby v tomto ohledu svá tvrzení a důkazní návrhy doplnila jen uvedla, že nedisponuje žádnými důkazy o procesu posuzování úvěruschopnosti žalované a žalobu omezila (vzala zčásti zpět). Jelikož se žalobkyně k jednání před soudem nedostavila, byť se řádně omluvila, nemohl ji soud při jednání znovu vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů postupem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a zároveň ji poučit o možných následcích nesplnění této výzvy v podobě (částečného) procesního neúspěchu v této věci. Soud tedy dospěl k dílčímu závěru, že [právnická osoba] úvěruschopnost žalované náležitě neposoudila, resp. že žalobkyně neunesla svá procesní břemena (tvrzení a důkazní) o tom, že se tak stalo.

20. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

21. Závěr soudu o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (viz § 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

22. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost danou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

23. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

24. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalované (spotřebitele), vychází též z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

25. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je smlouva neplatná, a že soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu, tj. že jde o neplatnost absolutní.

26. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

27. Žalovaná – na základě (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – z úvěrového rámce vyčerpala celkem 16 000 Kč a následně [právnická osoba] ani žalobkyni, jež předmětnou pohledávku nabyla postoupením podle ustanovení § 1879 a násl. OZ, úvěr nevrátila, a to ani zčásti (žalovaná netvrdila, tedy ani neprokazovala, že by [právnická osoba], popřípadě žalobkyni cokoliv zaplatila). Dle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tedy žalovaná povinna zaplatit žalobkyni, jako singulární právní nástupkyni [právnická osoba], částku 16 000 Kč (nesplacenou úvěrovou jistinu).

28. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky (16 000 Kč), soud neshledal ani žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaná – s ohledem na své možnosti – nemohla učinit ve lhůtě původně sjednané splatnosti úvěru, tj. do 31. 12. 2021. Žalovaná byla v řízení od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky (jistiny) v dohodnuté lhůtě tudíž neuplatňovala, a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

29. Jelikož žalovaná žalobkyni částku 16 000 Kč ani zčásti nezaplatila v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 1. 1. 2022, se s jejím zaplacením dostala do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinna žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

30. Z výše vyložených důvodů soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z této částky za dobu od 1. 1. 2022 do 6. 6. 2022 ve výši 803,51 Kč a dále zákonný úrok z prodlení (v sazbě 11,75 %) ročně ze shodné částky za dobu od 9. 6. 2022 do zaplacení.

31. Co do částky 150 Kč (paušální náhrada, kapitalizovaný úrok) a smluvní pokuty ve výši 2 496 Kč soud řízení zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby (srov. § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř.).

32. Ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 256 Kč, kterou žalobkyně požadovala z titulu nákladů mimosoudního vymáhání, které vynaložila, soud žalobu zamítl. Příslušenstvím pohledávky ve smyslu § 513 OZ jsou nepochybně pouze takové náklady spojené s vymáháním práva, které byly vynaloženy důvodně (účelně) a v přiměřené výši. Žalobkyní specifikované náklady však nelze považovat za důvodně vynaložené (byly-li vskutku vynaloženy) v souvislosti s účelným vymáháním práva, tak aby bylo možné žalované uložit povinnost k jejich náhradě (zaplacení). Žalobkyně – jak je soudu známo z úřední činnosti a vyplývá také z obsahu spisu – je osobou zabývající se hromadným nabýváním (nakupováním) a následným vymáháním pohledávek, které vznikly třetím osobám a s jejichž zaplacením jsou dlužníci v prodlení (tedy selhal pokus mimosoudní řešení situace původním věřitelem), a tudíž náklady spojené s administrací a případným (dalším) pokusem o mimosoudní vymožení dluhu jsou nedílnou součástí jejího podnikání. Žalobkyně z uvedeného titulu žádala 39 Kč za dopis, který odeslala (obyčejnou) poštou, a 217 Kč za osobní„ návštěvu“ u žalované. Důkazy k prokázání těchto svých tvrzení o základu vynaložených nákladů a jejich výši však neoznačila (a tyto její náklady proto zůstaly v rovině jejích tvrzení). Ovšem beztak je nelze považovat za důvodně vynaložené. Jestliže žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku v situaci, kdy žalovaná dluh ani zčásti neuhradila ani po opakovaných písemných výzvách původního věřitele, bylo evidentní, že je naprosto zbytečné posílat jí další dopis způsobem, kdy je prokázání jeho odeslání (doručení) prakticky nemožné, a osobní návštěva u žalované (anebo jen pokus o ni) se soudu rovněž – za daných okolností – jeví jako zcela bezpředmětná. V podstatě jediným účelným postupem ze strany žalobkyně bylo odeslání písemného oznámení o postoupení (nabytí) pohledávky spojenou s výzvou k zaplacení dluhu v přiměřené lhůtě, a to doporučenou poštovní zásilkou (což ostatně učinila), a zahájení soudního řízení po marném uplynutí této lhůty. Náklady spojené s odesláním oznámení o postoupení pohledávky, jak již soud uvedl, přitom jsou nedílnou součástí jejího podnikání a nelze je přenášet na dlužníka.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 větou první o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 86 % předmětu řízení (v tomto rozsahu je žalovaná povinna hradit jí náklady řízení) a současně je povinna hradit žalované náklady řízení z důvodu svého (procesního) zavinění zastavení řízení a nepatrného úspěchu žalované (co do zamítnuté částky), tj. v rozsahu 14 % předmětu řízení, přičemž v rámci předmětu řízení soud zohlednil též uplatněný úrok z prodlení vyčíslený ke dni rozhodnutí soudu. Žalobkyně tudíž má vůči žalované právo na náhradu poměrné části (72 %) nákladů řízení. Pokud by měla žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 1 768 Kč, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč, a to celkem za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 14b odst. 1 bodu 2 advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč (2 x 100 Kč) za uvedené dva úkony právní služby, a dále – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 168 Kč /podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 800 Kč Soud tedy žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 1 273 Kč (72 % z částky 1 768 Kč).

34. Odměnu a náhrady advokáta soud určil podle § 14b advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (tzv. formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Namístě je také poznamenat, že nárok na zaplacení dlužného plnění ze spotřebitelského úvěru je – kupř. vedle nároku na dlužné pojistné či jízdné s přirážkou – typickým nárokem, který je namístě uplatnit formulářovou žalobou, tj. návrhem na zahájení řízení, jenž lze podřadit pod § 14b advokátního tarifu. Pokud by žalobkyně zvolila jiný způsob soudního uplatňování takových nároků, zjevně by postupovala nehospodárně a bylo by jí možné přiznat náhradu nákladů jen v takové výši, v jaké by jí byla přiznána v případě, kdyby při soudním uplatnění těchto druhově shodných nároků používala„ formulářovou“ žalobu.

35. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta spojených se sepisem tzv. předžalobní výzvy (výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř.), neboť tento její náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou a do náplně její činnosti patří nabývání a vymáhání pohledávek vzniklých jiným osobám (včetně vymáhání soudního). Nepochybně proto je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi, sama vyzvala k plnění a upozornila jej, že v opačném případě dluh uplatní soudně (a bude zastoupena advokátem, což zvýší náklady spojené s vymáháním práva).

36. Dále soud žalobkyni nepřiznal náhradu ve vztahu k dalšímu úkonu právní služby – podání, jímž vzala žalobu zčásti zpět. Tohoto procesního úkonu si nevyžádalo chování žalované ani neočekávaný vývoj procesní situace, a proto ani náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené účelně a žalobkyni nenáleží jejich náhrada, resp. žalované nelze povinnost k jejich náhradě (spravedlivě) uložit.

37. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

38. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.