26 C 80/2022

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl předsedou soudu Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 21 953,34 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 19 074 Kč a úrok z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 4. 12. 2020 do zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení -) částky 2 879,34 Kč, -) úroku ve výši 4 811,98 Kč a úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 19 781,83 Kč za dobu od 22. 6. 2022 do zaplacení, -) úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 738,80 Kč.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 21. 6. 2022 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 21 953,34 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 20. 4. 2020 s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] jíž se zavázala (opakovaně) poskytnout žalovanému peněžní prostředky do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce sjednaného ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit, včetně sjednaného úroku a poplatků, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, s tím, že splatnost jednotlivých splátek byla určena k 20. dni kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru. V průběhu úvěrového vztahu žalovaný čerpal peněžní prostředky v celkové výši 21 190 Kč, přičemž žalobkyni vrátil částku ve výši 2 116 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel sjednané splátky řádně a včas, využila žalobkyně svého smluvního oprávnění a poskytnutý úvěr zesplatnila ke dni 12. 11. 2020 a žalovaného vyzvala k zaplacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů (od zesplatnění). Jelikož žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, zůstal jí dlužen částku v celkové výši 21 953,34 Kč, jež sestává z neuhrazené jistiny ve výši 19 781,83 Kč, poplatků za pojištění ve výši 341,51 Kč (pojištění bylo sjednáno přímo ve smlouvě o úvěru, resp. bodu 5.5 úvěrových podmínek), nákladů na vymáhání ve výši 330 Kč (částka 100 Kč za každou výzvu k úhradě odeslanou obyčejnou poštovní zásilkou a částka 130 Kč za výzvu k úhradě odeslanou doporučenou poštovní zásilkou (úhrada nákladů byla sjednána v bodu 9.1 úvěrových podmínek) a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč (sjednána v úvěrové smlouvě pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky úvěru, resp. v bodu 9.1 úvěrových podmínek). Vedle uvedených dlužných částek žalobkyně vůči žalovanému uplatila rovněž sjednaný úrok v roční sazbě 26,28 % kapitalizovaný za dobu od 13. 11. 2020 (tj. od dne následujícího po dni zesplatnění úvěru) do 21. 6. 2022 v částce 4 811,98 Kč a z částky 19 781,63 Kč za dobu od 22. 6. 2022 do zaplacení. Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši, a to za dobu od 27. 11. 2020 do 21. 6. 2022 (tj. od dne následujícího po marném uplynutí 14denní lhůty k úhradě dlužné částky po zesplatnění úvěru do dne sepsání žaloby) v kapitalizované výši 2 838,34 Kč a nadále z částky 21 953,35 Kč za dobu od 22. 6. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci jednal dne 20. 3. 2023. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast však omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti; přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a zjistil, že předmětem jejího podnikání (mimo jiné) je poskytování či zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Dne 20. 4. 2020 uzavřela žalobkyně s žalovaným Smlouvu [číslo] o úvěru s opakovaným čerpáním, na jejímž základě se zavázala žalovanému (klientovi) poskytnout revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 20 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet vyčerpané peněžní prostředky (včetně dohodnutého úroku ve výši 26,28 % ročně, poplatků a případných sankcí, jejichž výše je určena v úvěrových podmínkách) v dohodnutých měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, minimálně však 400 Kč, splatných vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce. Smlouvou o úvěru rovněž smluvní strany sjednaly pojištění schopnosti žalovaného úvěr splácet, a to v rozsahu Smlouvy č. [anonymizováno] [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba], [IČO], s tím, že měsíční úhrada za pojištění byla stanovena ve výši 5,9 % z minimální splátky úvěru. Pro případ, že se žalovaný ocitne v prodlení se zaplacením jednotlivých splátek, byla žalobkyně oprávněna požadovat úhradu nákladů spojených s upomínáním žalovaného ve výši 100 Kč za každý měsíc prodlení a smluvní pokutu ve výši 500 Kč; bude-li však dlužná částka nižší než 500 Kč, je žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši dlužné částky. Ve smlouvě je u žalovaného uvedeno, že je [anonymizována tři slova]), [anonymizována tři slova], je [anonymizováno] a aktuálně zaměstnán s měsíčním příjmem 24 000 Kč (zaměstnavatelem je od [anonymizováno] [rok] [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova], [anonymizováno]), bydlí v podnájmu a příjem ostatních členů jeho domácnosti činí 9 000 Kč Součástí smlouvy byly – formou odkazu – učiněny též Úvěrové podmínky žalobkyně ([anonymizována dvě slova]). Uvedené skutečnosti soud zjistil přímo z předmětné smlouvy o úvěru, které se žalobkyně dovolává. Z Úvěrových podmínek označených [anonymizována dvě slova] (platných ode dne 1. 11. 2019) vyplývá, že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, a že v případě porušení smluvních podmínek ze strany klienta (žalovaného) byla žalobkyně oprávněna žádat jednorázové vrácení celého dluhu (tzv. zesplatnění úvěru), a to především při prodlení žalovaného s úhradou dvou a více splátek či jedné splátky po dobu delší než tři měsíce (čl. 7 odst. 1 úvěrových podmínek). Z výpisu z bankovního účtu žalovaného č. [bankovní účet] (vedeného u [právnická osoba]) za období od 1. 2. 2020 do 29. 2. 2020 soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu za dané období činil 220,62 Kč a konečný zůstatek činil 628,54 Kč, že bylo provedeno celkem 12 transakcí, přičemž ve prospěch účtu byly provedeny pouze dvě transakce (dne 13. 2. 2020 ve výši 300 Kč od fyzické osoby a dne 25. 2. 2020 ve výši 22 200 Kč od [právnická osoba] [anonymizováno] – [anonymizována dvě slova], [anonymizováno]); v odchozích platbách jsou dvě označeny za splátky úvěrů (ve výši 1 311,26 a ve výši 2 344,87 Kč, obě ze dne 26. 2. 2020), jinak jde vesměs o jednorázové úhrady a výběry z bankomatu. Z listiny označené jako„ Úvěrová zpráva“ je patrné, že žalobkyně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy s žalovaným zjistila, že žalovaný by měl mít tři dosud nesplacené úvěry, a to úvěr ze dne 23. 9. 2019 v původní výši 120 000 Kč s měsíční splátkou placenou bankovním převodem ve výši 2 133 Kč (nesplaceno na jistině 116 061 Kč, resp. celkem 191 940 Kč, úvěr ze dne 14. 2. 2020 v původní výši 20 000 Kč s měsíční splátkou placenou přímou úhradou ve výši 2 538 Kč (nesplaceno na jistině 17 126 Kč, resp. celkem 41 978 Kč) a úvěr ze dne 20. 8. 2015 v původní výši 50 000 Kč s měsíční splátkou placenou bankovním převodem ve výši 1 209 Kč (nesplaceno na jistině 17 658 Kč, resp. celkem 20 557 Kč), a dále, že má žalovaný od 23. 9. 2019 disponovat kreditní kartou s limitem 10 000 Kč, kterou aktivně používá, neboť v období od října 2019 do března 2020 činila suma zbývajících splátek kontinuálně v podstatě celý úvěrový limit, případně i nepatrně více (v březnu 2020 to bylo 10 079 Kč). Z listiny označené jako„ Úvěrová karta“ vyplývá, že dne 20. 4. 2020 učinila žalobkyně dotaz v rámci registrů [příjmení], [příjmení], [příjmení], [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno] ohledně žalovaného; pokud jde o poměry žalovaného, jsou na této listině zachyceny shodné údaje jako v úvěrové smlouvě (zaměstnanec s příjmem 24 000 Kč, žije s [anonymizováno] v podnájmu, [anonymizováno], příjem člena domácnosti činí 9 000 Kč) a nadto je uvedena výše měsíčních výdajů domácnosti (11 000 Kč). Z listiny označené jako„ Výpis čerpání, splátek a úhrad“ vystavené (zřejmě žalobkyní) k předmětné smlouvě [číslo] vyplývá, že žalovaný vyčerpal ze sjednaného úvěrového rámce celkem částku 21 190 Kč (dne 21. 4. 2020 částku 9 000 Kč, dne 3. 5. 2020 částku 10 490 Kč, dne 24. 6. 2020 částku 1 500 Kč a dne 15. 7. 2020 částku 200 Kč), přičemž z takto čerpaných peněžních prostředků žalobkyni vrátil 503 Kč dne 20. 5. 2020 a 1 613 Kč dne 20. 6. 2020. Z dopisu ze dne 12. 11. 2020 soud zjistil, že žalobkyně – z důvodu porušení povinností žalovaného splácet sjednané splátky řádně a včas – vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu z úvěrové smlouvy [číslo] ve lhůtě 14 dnů od sepsání dopisu a celkovou dlužnou částku vyčíslila ve výši 23 440,69 Kč; dopis byl žalovanému odeslán prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 13. 11. 2020 (jak vyplývá z podacího archu z téhož dne). Poté – dopisem ze dne 3. 12. 2020 – žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovaného opětovně vyzvala k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy (vyčísleného v částce 23 748,06 Kč) ve lhůtě 7 dnů od jeho odeslání a zároveň žalovaného upozornila, že v opačném případě již přistoupí k zahájení soudního řízení; tento dopis odeslala žalovanému sama žalobkyně, a to doporučenou poštovní zásilkou dne 4. 12. 2020 (což je zřejmé z podacího archu z téhož dne).

6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 20. 4. 2020 účastníci uzavřeli písemnou smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala umožnit žalovanému – na dobu neurčitou – opakované čerpání peněžních prostředků až do výše úvěrového rámce 20 000 Kč a žalovaný se oproti tomu zavázal vyčerpané prostředky žalobkyni splácet dohodnutým způsobem a s dohodnutým úrokem. Žalovaný z úvěrového rámce čerpal celkem 21 190 Kč a žalobkyni dosud vrátil toliko částku 2 116 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně, v rámci procesu posuzování, zda je schopen budoucí úvěr splácet (a celý splatit), od žalovaného zjistila některé (nepříliš konkrétní) informace a za účelem jejich ověření od něj převzala jen výpis z jeho bankovního účtu za jeden měsíc (únor 2020).

7. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 20. 4. 2020, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy, tj. ke dni 20. 4. 2020 (dále jen„ ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti, popř. v rámci samostatného výkonu svého povolání).

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

12. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, rovněž připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

15. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

16. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo) logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, které spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

17. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

18. Konkrétně ve vztahu k této věci soud považuje za vhodné podotknout, že žalovaný žalobkyni – aby mohla ověřit jím (do značné míry jen obecně) tvrzené informace – předložil toliko jeden měsíční výpis z bankovního účtu (za únor 2020), z něhož je patrné, že počáteční i konečný zůstatek peněžních prostředků na účtu žalovaného dosahoval relativně částky (220,62 Kč, resp. 628,54 Kč), z čeho vyplývá, že žalovaný – i bez nového závazku – v tomto měsíci hospodařil vyrovnaně, bez relevantního kladného zůstatku (finanční rezervy), a že od (deklarovaného) zaměstnavatele obdržel 22 200 Kč, tj. o 1 800 Kč méně, než o svých příjmech uvedl (zmínil 24 000 Kč), přičemž kromě této částky byla na účet žalovaného za rozhodné období připsána toliko jednorázová částka 300 Kč. Výdaje od žalovaného žalobkyně zjistila jen obecně ve výši 11 000 Kč a z informací o jeho závazcích (úvěrech), které sama opatřila, vyplývá, že žalovaný již hradí měsíčně splátky v celkové výši 5 880 Kč (2 133 + 1 209 + 2 538), tj. na ostatní výdaje (bydlení a další nutné životní výdaje) připadá 5 120 Kč, což je zjevně částka, která – již jen při tehdejších cenách nájemního bydlení a médií (energií) – stěží mohla odpovídat realitě. Nadto je zřejmé, že žalovaný pravidelně používá kreditní kartu (s vyčerpaným limitem cca 10 000 Kč), což bilanci jeho (měsíčního) hospodaření v době před uzavřením předmětné smlouvy posouvá do záporných čísel ve výši oscilující kolem mínus 10 000 Kč. Žalobkyně tedy jistě měla být při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pečlivější, aby učinila zadost své zákonné povinnosti, a zjistit od něj další relevantní informace ohledně jeho příjmu ze zaměstnání (též s ohledem na rozdíl ve výši mzdy vyplacené v únoru 2020, resp. mzdy za leden 2020, oproti výši sdělené žalovaným) a vyžádat si od něj potřebné listiny (mzdový výměr a mzdové pásky za delší časové období, popř. i pracovní smlouvu) a dále zjistit a zároveň ověřit bližší informace o jeho závazcích a způsobu jejich úhrady (přes bankovní účet totiž žalovaný splácí jen dva úvěry, přičemž žalobkyní zjištěné informace ohledně úvěru ze dne 14. 2. 2020 samy o sobě vzbuzují pochybnosti o jejich přesnosti – zůstatek dluhu měl v březnu 2020 činit 41 978 Kč, avšak žalovanému mělo zbývat k zaplacení ještě 72 splátek po 2 538 Kč, tj. více než 180 000 Kč, při úvěrové jistině v původní výši 20 000 Kč) a ohledně jeho dalších pravidelných výdajů (zejména celkových nákladů na bydlení a dalších obvyklých výdajů). Přesto žalobkyně, jak sama uvedla v doplnění žaloby, shledala žalovaného schopným předmětný (tehdy požadovaný) úvěr splácet a poskytla mu jej. Skutečnost, že žalovaný úvěrový rámec (20 000 Kč) plně čerpal a na jeho úhradu již prakticky nic nezaplatil, ve své podstatě dokresluje, že se žalobkyně ve svém úsudku (posouzení úvěruschopnosti) zmýlila, což je důsledkem toho, že ke splnění zákonné povinnosti nepřistoupila s odbornou péčí, když vycházela jen z obecných informací sdělených žalovaných, které navíc – zejména s ohledem na uvedené nejasnosti (pochybnosti) – náležitě nevyhodnotila.

19. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

20. Závěr soudu o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (viz § 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

21. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

22. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

23. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

24. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, a že soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

25. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

26. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména smlouvy a výpisu čerpání, splátek a úhrad), je zřejmé, že žalovaný – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – z úvěrového rámce vyčerpal celkem 21 190 Kč a zároveň i to, že jí následně (ve formě jednotlivých splátek) vrátil celkem 2 116 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni 19 074 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

27. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky (19 074 Kč) žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit ve lhůtě, kterou mu žalobkyně stanovila k zaplacení v dopise (výzvě) ze dne 12. 11. 2020, tj. ve lhůtě 14 dnů, avšak nikoliv počítané od sepsání dopisu, nýbrž (logicky) od jeho doručení žalovanému. Dopis byl odeslán následujícího dne (tj. 13. 11. 2020) a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ byl žalovanému doručen dne 19. 11. 2020, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání (17. 11. 2020 byl státní svátek). Takto určená 14denní lhůta k zaplacení tudíž žalovanému uplynula 3. 12. 2020. Žalovaný byl v řízení od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky ve stanovené lhůtě tedy neuplatňoval, a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

28. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 19 074 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 4. 12. 2020, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

29. Z výše vyložených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 19 074 Kč a úrok z prodlení v zákonné sazbě 8,25 % ročně od 4. 12. 2020 do zaplacení, a ve zbylé části, tj. co do částky 2 879,34 Kč, úroku ve výši 4 811,98 Kč a úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 19 782,83 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení v přiznané výši, žalobu zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 70 % předmětu řízení a žalovaný měl úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 30 % předmětu řízení, přičemž v rámci předmětu řízení soud zohlednil i žalobkyní uplatněný úrok a úrok z prodlení ve výši vyčíslené ke dni rozhodnutí soudu. Žalobkyně tudíž má vůči žalovanému právo na náhradu poměrné části nákladů řízení, a to konkrétně 40 %. Pokud by měla žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 1 847 Kč, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 879 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč, a to celkem za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 14b odst. 1 bodu 2 advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč (2 x 100 Kč) za uvedené dva úkony právní služby, a dále – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 168 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 800 Kč Soud tedy žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 738,80 Kč (40 % z částky 1 847 Kč).

31. Odměnu a náhrady advokáta soud určil podle § 14b advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (tzv. formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Namístě je též poznamenat, že nárok na zaplacení dlužného plnění ze spotřebitelského úvěru je – např. vedle nároku na dlužné pojistné anebo jízdné s přirážkou – typickým nárokem, který je namístě uplatnit formulářovou žalobou, tj. návrhem na zahájení řízení, jenž lze podřadit pod § 14b advokátního tarifu. Pokud by žalobkyně zvolila jiný způsob soudního uplatňování takových nároků, zjevně by postupovala nehospodárně a bylo by jí možné přiznat náhradu nákladů jen v takové výši, v jaké by jí byla přiznána v případě, kdyby při soudním uplatnění těchto druhově shodných nároků používala„ formulářovou“ žalobu.

32. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou (poskytovatelkou úvěrů) a nepochybně je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku ustanovení § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, sama vyzvala k plnění a upozornila ho, že jinak dluh uplatní u soudu (a bude zastoupena advokátem, což zvýší náklady spojené s vymáháním práva, jež v konečném důsledku ponese žalovaný).

33. Dále soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta ve vztahu k podání, jímž doplnila a upřesnila žalobní tvrzení (zejména stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného). Doplňovaná tvrzení totiž měla být součástí samotné žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Dalšího podání si nevyžádal postup žalovaného ani neočekávatelný vývoj procesní situace, a proto náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené účelně ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni nenáleží jejich náhrada, resp. žalovanému nelze povinnost k jejich náhradě spravedlivě uložit.

34. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

35. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.