26 C 81/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované o zaplacení částky 88 818,48 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 78 267,98 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 7. 2023 do zaplacení.

II. Co do částky 10 550,50 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 10 267 Kč.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu dne 16. 4. 2024, ve znění jejího doplnění a upřesnění, se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 88 818,48 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 21. 10. 2021 s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , kterou se zavázala poskytnout jí peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč a žalovaná se zavázala jí tyto vrátit včetně sjednaného úroku v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 359 Kč s tím, že splatnost jednotlivých splátek byla určena k 14. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje dnem 14. 11. 2021, přičemž poslední splátka měla být uhrazena dne 14. 10. 2029. Žalovaná nesplácela sjednané splátky řádně a včas a žalobkyni uhradila pouze částku (v součtu) ve výši 21 732,02 Kč. Žalobkyně tudíž využila svého smluvního oprávnění, poskytnutý úvěr zesplatnila ke dni 14. 7. 2023 a žalovanou vyzvala k zaplacení celého, dosud neuhrazeného zůstatku dluhu (úvěru). Žalovaná na výzvu žalobkyně nereagovala a zůstala jí dlužna celkem částku 88 818,48 Kč, jež sestává z neuhrazené jistiny ve výši 86 818,48 Kč a poplatků za zaslání čtyř výzev k zaplacení dluhu (ve dnech 1. 1. 2023, 26. 3. 2023, 13. 2. 2023 a 3. 5. 2023) v celkové výši 2 000 Kč (4 x 500 Kč). Vedle uvedených dlužných částek žalobkyně vůči žalované uplatila i sjednaný úrok z dlužné jistiny v roční sazbě 6,93 % kapitalizovaný za dobu od zesplatnění úvěru (14. 7. 2023) do dne podání žaloby (16. 4. 2024) v částce 7 084,13 Kč, zákonný úrok z prodlení (v sazbě 15 % ročně) z částky 88 818,48 Kč kapitalizovaný za stejnou dobu ve výši 5 912,79 Kč a dále smluvní úrok v sazbě 6,93 % ročně z dlužné jistiny ode dne 17. 4. 2024 (tj. dne následujícího po dni podání žaloby) do zaplacení a zákonný úrok z prodlení v sazbě 15 % ročně z částky 88 818 Kč od 17. 4. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci jednal dne 18. 11. 2024. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoliv k němu byla předvolána na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. soud ve věci projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel při tom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Při jednáních soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a zjistil, že předmětem jejího podnikání (mj.) je poskytování spotřebitelských úvěrů. Z listiny nadepsané „Smlouva o úvěru“ vyplývá, že žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 21. 10. 2021 písemnou smlouvu č. , Anonymizováno, , kterou se zavázala žalované (klientce) poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaná se zavázala splácet tyto peněžní prostředky (včetně úroku v sazbě 6,93 % ročně) v měsíčních splátkách ve výši 1 359 Kč, splatných vždy k 14. dni příslušného kalendářního měsíce. Splatnost první splátky připadala na 14. 11. 2021 a poslední splátky na 14. 10. 2029. Pro případ prodlení žalované s placením jednotlivých splátek, byla žalobkyně oprávněna požadovat úhradu nákladů spojených s upomínáním žalované – poplatku za výzvu (upomínku) k uhrazení dlužné částky ve výši 300 Kč, resp. 500 Kč a v případě prodlení se splácením úvěru byla žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit. Součástí smlouvy byly – formou odkazu – učiněny rovněž „Obchodní podmínky“ žalobkyně. Z listiny nadepsané „Žádost o poskytnutí úvěru“ ze dne 21. 10. 2021 zejména vyplývá žalované, že žalovaná deklarovala své čisté měsíční příjmy ve výši 15 000 Kč a výdaje (bez splátek úvěrů) v částce 2 000 Kč. Z listiny označené jako „Informace z , právnická osoba, “ plyne, že žalobkyně dne 23. 7. 2021 odmítla žádost žalované o osobní úvěr ve výši 20 000 Kč a žádost z téhož dne o kreditní splátkovou kartu s požadovanou částkou 55 000 Kč a že dne 10. 8. 2021 požádala žalovaná žalobkyni o revolvingový úvěr ve výši 5 000 Kč a žádost později odvolala. Z listin označených „Předsmluvní informace ke spotřebitelskému úvěru“, „Vysvětlení předsmluvních informací“ a „Základní informace o jednotlivých druzích spotřebitelských úvěrů poskytovaných , právnická osoba, .“ vyplývá, že žalovaná žádala žalobkyni o neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 100 000 Kč, který měl být uhrazen prostřednictvím 96 měsíčních splátek ve výši 1 359 Kč, doba trvání úvěru bude stanovena do 14. 10. 2029 a celkem bude žalovaná povinna splatit žalobkyni částku 130 352,50 Kč, s výpůjční úrokovou sazbou 6,93 % ročně. Zmíněny byly též náklady v případě opožděných plateb žalované, konkrétně poplatek za upomínku ve výši 300 Kč a poplatek za výzvu ve výši 500 Kč. V listině označené „Záznam o podpisu klienta“ je uvedeno, že žalobkyně podepsala Žádost o spotřebitelský úvěr a Předsmluvní informace a náležité vysvětlení k žádosti o spotřebitelský úvěr elektronickou formou, prostřednictvím SMS , Anonymizováno, dne 21. 10. 2024 v časech 11:53:40 a 11:54:

13. Z listiny označené jako „1. upomínka“ soud zjistil, že 22. 12. 2022 evidovala žalobkyně za žalovanou dlužnou částku ve výši 1 353,27 Kč, neboť na jejím účtu nebylo dost peněz, aby proběhla v plné výši pravidelná splátka úvěru; žalobkyně žalovanou na uvedenou skutečnost upozornila s tím, že pokud nebude částka uhrazena do 29. 12. 2022, zašle žalobkyně žalované další výzvu zpoplatněnou částkou 500 Kč. Z listiny označené jako „Výzva k zaplacení dluhu – 1. výzva“ soud zjistil, že 1. 1. 2023 evidovala žalobkyně za žalovanou dlužnou částku ve výši 1 855,07 Kč, neboť na jejím účtu stále nebylo dost peněz, aby proběhla v plné výši pravidelná splátka úvěru; žalobkyně žalovanou na uvedenou skutečnost upozornila s tím, že pokud nebude částka uhrazena do 20. 1. 2023, zašle žalobkyně žalované další výzvu zpoplatněnou částkou 500 Kč. Z listiny označené jako „Opakovaná výzva k zaplacení dluhu – 2. výzva“ vyplývá, že 26. 3. 2023 evidovala žalobkyně za žalovanou dlužnou částku ve výši 2 934,37 Kč, protože na jejím účtu nebylo dostatek peněžních prostředků, aby byla v plné výši uhrazena pravidelná splátka úvěru; tímto dopisem upozornila žalobkyně žalovanou na uvedenou skutečnost s tím, že pokud nebude částka uhrazena do 22. 4. 2023, zašle žalobkyně žalované další výzvu zpoplatněnou částkou 500 Kč. Z listiny označené jako „Poslední výzva k zaplacení dluhu“ ze dne 4. 5. 2023 vyplývá, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné splátky včetně úroku, úroku z prodlení a poplatku za tuto výzvu (500 Kč) ve výši 4 816,75 Kč, a to ve lhůtě do 3. 6. 2023 s tím, že nebude-li částka uhrazena, zesplatní žalobkyně celý úvěr. Dopis byl žalované odeslán prostřednictvím provozovatele poštovních služeb téhož dne (což plyne z potvrzení o odeslání ze dne 4. 5. 2023). Z listiny označené jako „Oznámení o zesplatnění úvěru“ ze dne 16. 7. 2023 soud zjistil, že žalobkyně v důsledku prodlení žalované s úhradou splátek úvěr ke dni 14. 7. 2023 zesplatnila a současně žalovanou vyzvala k zaplacení celého dluhu v částce 91 573,64 Kč do 23. 7. 2023; dopis byl žalované odeslán prostřednictvím provozovatele poštovních služeb následující den (což plyne z potvrzení o odeslání ze dne 17. 7. 2023). Z výpisů z úvěrového účtu č. , č. účtu, soud zjistil, že žalobkyně eviduje za žalovanou celkový dluh (nedoplatek úvěru) ve výši 86 818,48 Kč s tím, že žalovaná uhradila na splátky úvěru celkem 21 732,02 Kč. Z výpisů z účtu č. , č. účtu, , vedeného na jméno žalované plyne, že v období od 7. 5. 2021 do 31. 5. 2021 činil počáteční zůstatek na tomto účtu 0 Kč a konečný zůstatek 3 637,20 Kč, příjmy odpovídaly částce 7 005 Kč a výdaje 3 367,80 Kč. V období od 1. 6. 2021 do 30. 6. 2021 činil počáteční zůstatek 3 637,20 Kč a konečný zůstatek 10,55 Kč, příjmy odpovídaly částce 3 462,60 Kč a výdaje 7 089,25 Kč. V období od 1. 7. 2021 do 31. 7. 2021 činil počáteční zůstatek 10,55 Kč a konečný zůstatek 480,71 Kč, příjmy odpovídaly částce 4 040 Kč a výdaje 3 569,84 Kč. V období od 1. 8. 2021 do 31. 8. 2021 činil počáteční zůstatek 480,71 Kč a konečný zůstatek 249,22 Kč, příjmy odpovídaly částce 10 710 Kč a výdaje 10 941,49 Kč. V období od 1. 9. 2021 do 30. 9. 2021 činil počáteční zůstatek 249,22 Kč a konečný zůstatek 668,23 Kč, příjmy odpovídaly částce 10 164,35 Kč a výdaje 9 745,34 Kč. V období od 1. 10. 2021 do 31. 10. 2021 činil počáteční zůstatek 668,23 Kč a konečný zůstatek 15 308,16 Kč, příjmy odpovídaly částce 129 845,30 Kč a výdaje 115 205,37 Kč. Dne 21. 10. 2021 byla na účet připsána částka předmětného úvěru (100 000 Kč) z bankovního účtu , č. účtu, . V období od 1. 12. 2021 do 31. 12. 2021 činil počáteční zůstatek 21 026,71 Kč a konečný zůstatek 2 695,21 Kč, příjmy odpovídaly částce 191 307,12 Kč a výdaje 209 638,62 Kč. Dne 6. 12. 2021 byla na účet připsána platba 150 000 Kč měsíčně z bankovního účtu , č. účtu, . Dopisem z 3. 4. 2024 žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovanou opětovně vyzvala k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy (vyčísleného v částce 101 117,03 Kč) ve lhůtě do 7 dnů od jeho odeslání a zároveň žalovanou upozornila, že jinak již přistoupí k zahájení soudního řízení; dopis byl odeslán doporučenou poštovní zásilkou téhož dne (což je zřejmé z podacího archu).

6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 21. 10. 2021 účastnice uzavřely písemnou smlouvu, kterou žalobkyně žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč (převodem na její bankovní účet) a žalovaná se oproti tomu zavázala poskytnuté prostředky žalobkyni dohodnutým způsobem splácet včetně úroku. Žalovaná žalobkyni doposud vrátila jen (v součtu) 21 732,02 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy, v rámci procesu posuzování, zda je žalovaná schopna budoucí úvěr splácet (a celý splatit), od žalované zjistila některé (nekonkrétní) informace o jejích příjmech a výdajích a tato tvrzení žalované ověřila jen údaji (výpisy) z jejího bankovního účtu (za měsíce květen, červen, červenec, srpen, září a říjen 2021).

7. Po právní stránce soud poměr mezi účastnicemi, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 21. 10. 2021, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaná s ní nejednala v rámci podnikatelské činnosti ani v rámci samostatného výkonu svého povolání – ve smlouvě je výslovně uvedeno, že jde o spotřebitelský úvěr a z ostatních podkladů ke smlouvě vyplývá, že žalovaná uvedla, že je zaměstnána).

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalované, tzn. její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, k čemuž soud přihlédne i bez návrhu (viz § 87 odst. 1 věta první a druhá ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

12. V rozsudku z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužnice o jejích osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužnice není evidována v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužnice uvedla, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, současně připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

15. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

16. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, které spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

17. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

18. Konkrétně ve vztahu k této věci je zjevné, že žalobkyně náležitě neověřila pravidelné měsíční příjmy, které žalovaná deklarovala ve výši 15 000 Kč (čistého). Obecně sice postačuje ověření příjmu z bankovního účtu, je-li na něj příjem (zpravidla mzda či plat) zasílán, avšak z výpisů z účtu žalované takové pravidelné příjmy nevyplývaly a celkové pohyby na tomto účtu naopak byly spíše varující /např. na počátku května 2021 žalovaná na účtu neměla žádné peněžní prostředky, konečný zůstatek činil 3 637,20 Kč (příjmy 7 005 Kč, výdaje 3 367,80 Kč), v červnu činil konečný zůstatek pouhých 10,55 Kč (příjmy 3 462,60 Kč, výdaje 7 089,25 Kč), v červenci 480,71 Kč (příjmy 4 040 Kč, výdaje 3 569,84 Kč), v srpnu 249,22 Kč (příjmy činily 10 710 Kč, výdaje 10 941,49 Kč) a v září 668,23 Kč (příjmy 10 164,35 Kč, výdaje 9 745,34 Kč)/. Žalobkyně tedy měla od žalované žádat bližší informace o jejích příjmem a tyto ověřit jiným způsobem (zejména měla zjistit zaměstnavatele žalované a u něj či od něj ověřit výši příjmu, popř. i délku trvání pracovního poměru apod.). Žalobkyně dále v podstatě rezignovala na zjištění a ověření výdajů žalované, které ona sama deklarovala v (jen stěží uvěřitelné) výši 2 000 Kč měsíčně. V tomto směru měla žalobkyně přinejmenším zjišťovat pravidelné výdaje na bydlení (nájemné, popř. fond oprav, a zejména i platby za energie atp.), které samy o sobě deklarovanou částku 2 000 Kč nepochybně převyšují, a to až několikanásobně. Případně se měla blíže zajímat i o další pravidelné výdaje.

19. Žalobkyně tedy jistě měla být při posuzování úvěruschopnosti žalované výrazně pečlivější, aby učinila zadost své zákonné povinnosti a zjistit povahu příjmů a pravidelných měsíčních výdajů (zejména těch na bydlení) a tyto ověřila.

20. Je zákonnou povinností poskytovatele úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností požadovaný úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace anebo neposkytne-li součinnost k jejich ověření, následkem má být odmítnutí žádosti. Samotný proces posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout tak, aby v případném soudním sporu mohl soud – který je k tomu povinen z úřední povinnosti – vyhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru, nikoliv spotřebiteli (viz § 1812 OZ per analogiam). Neposkytnutí informací spotřebitelem poskytovateli neumožňuje zcela nahradit chybějící konkrétní údaje těmi paušálními, resp. statistickými. Statistický model je jistě vhodný, avšak pouze jako doplněk při vyhodnocení žadatelem sdělených (a přiměřeně doložených) údajů o jeho příjmech a výdajích.

21. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je tudíž (absolutně) neplatná podle § 87 odst. 1 věty první a druhé ZSÚ, pro porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 ZSÚ.

22. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 není přiléhavý. Tento rozsudek řešil skutkově diametrálně odlišnou věc, tj. situaci, kdy spotřebitel sjednaný úvěr zcela splatil a až následně se začal dovolávat neplatnosti smlouvy s tím, že poskytovatel úvěru formálně správně neposoudil jeho úvěruschopnost; ta však evidentně byla dána, když všem svým závazkům dostál. Ze strany žalovaného v Nejvyšším soudem posuzované věci tedy zjevně nešlo o uplatněnou ochranu jeho subjektivních práv, nýbrž o snahu získat zpět část peněžních prostředků, které poskytovateli úvěru zaplatil. Zatímco v této, nyní soudem řešené věci je situace dána tak, že žalovaná úvěr (100 000 Kč) zcela vyčerpala, přičemž na úhradu dluhu žalobkyni zaplatila jen poměrně malou část úvěru a poté platit přestala (zřejmě to nebylo v jejích silách – a žalobkyně, pokud by řádně prověřila její úvěruschopnost, to mohla zjistit).

23. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

24. Závěr soudu o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (viz § 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

25. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

26. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

27. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

28. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, a že soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

29. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

30. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména smlouvy a výpisu z úvěru), je zřejmé, že žalovaná od žalobkyně – na základě (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – obdržela celkem 100 000 Kč a zároveň i to, že jí následně vrátila celkem 21 732,02 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaná povinna vrátit žalobkyni částku 78 267,98 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

31. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaná – s ohledem na své možnosti – nemohla učinit v návaznosti na výzvu k zaplacení obsaženou v dopise (oznámení o zesplatnění úvěru) z 16. 7. 2023. Dopis byl žalované odeslán dne 17. 7. 2023 a doručen jí byl dne 20. 7. 2023, tj. třetí pracovní den poté (srov. § 573), přičemž stanovená lhůta k zaplacení uplynula dne 23. 7. 2023. Žalovaná byla v řízení od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňovala, a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

32. Jelikož žalovaná žalobkyni částku 78 267,98 Kč ani zčásti nezaplatila v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 24. 7. 2023, se s jejím zaplacením dostala do prodlení (srov. § 1958, § 1968 OZ) a je povinna žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

33. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 78 267,98 Kč a zákonný úrok z prodlení (tj. v sazbě 15 % ročně) z této částky za dobu od 24. 7. 2023 do zaplacení, a ve zbylé části, tj. co do částky 10 550,50 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení, žalobu zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 83 % předmětu řízení a žalovaná měla úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 17 % předmětu řízení, přičemž v rámci předmětu řízení soud zohlednil i žalobkyní uplatněné příslušenství vyčíslené ke dni rozhodnutí soudu. Žalobkyně má vůči žalované právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (66 %). Kdyby měla právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 15 556,20 Kč, jež sestává z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 553 Kč, odměny advokáta ve výši 9 320 Kč za dva účelně provedené úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 4 660 Kč za jeden úkon právní služby podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu celkem ve výši 600 Kč za uvedené dva úkony, a jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH, z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 2 083,20 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 9 920 Kč/. Soud tudíž žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 10 267 Kč (tj. 66 % z částky 15 556,20 Kč, po zaokrouhlení).

35. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou (poskytovatelkou úvěrů) a je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku ustanovení § 142a o. s. ř., tj. aby dlužnici předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, sama vyzvala k plnění a upozornila ji, že jinak dluh uplatní u soudu (a bude zastoupena advokátem, což významně zvýší náklady spojené s vymáháním práva, jež v konečném důsledku ponese žalovaná).

36. Ostatně předžalobní výzva je zákonné dobrodiní, jež poskytuje žalované, resp. dlužníkům obecně poslední možnost k splnění právní povinnosti bez nutnosti hrazení nákladů spojených se soudním řízením. Předžalobní výzvu by proto měl zásadně sepsat (a dlužnici odeslat) sám věřitel, a to ještě předtím, než věc předá advokátovi k dalšímu postupu (to má být obecným pravidlem především u věřitelů, kteří při své podnikatelské činnosti zahajují soudní řízení nikoliv jen výjimečně – což je právě případ žalobkyně). Jestliže by soud přiznal žalobkyni náhradu odměny advokáta za sepis předžalobní výzvy, popřel by tím smysl § 142a o. s. ř., protože kvůli aplikaci tohoto ustanovení, které má vůči žalované působit velkoryse, by se jeho postavení zhoršilo, a to tím, že by se (nikoliv zanedbatelně) zvýšila jeho celková platební povinnost. Žalovaná by tak ve své podstatě byla postižena za to, že nabídnutého dobrodiní nevyužila. Přitom v době před účinností § 142a o. s. ř., který se stal součástí právního řádu „v zájmu dlužníků“, mu taková sankce nehrozila, přestože slušně postupující věřitelé (a jejich zástupci – advokáti) již tehdy dlužníkům pravidelně zasílali výzvy k plnění v dostatečném předstihu před podáním žaloby. Samotná povaha (smysl, účel a funkce) institutu předžalobní výzvy tedy obecně vylučuje, aby se jeho použití v konkrétním případě negativně odrazilo v povinnosti dlužnice hradit věřiteli zvýšené náklady řízení.

37. Ani fakt, že odměnu za předžalobní výzvu k plnění výslovně upravuje advokátní tarif, a priori nezakládá nutnost ji promítnout do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v konkrétní věci. Tento podzákonný (nikoliv absolutně závazný) právní předpis primárně dopadá na právní vztah mezi advokátem a jeho klientem a je jen na klientovi, zda advokáta pověří též sepisem předžalobní výzvy, anebo tak učiní sám. Pověří-li k tomu advokáta, je mu povinen – není-li jiné dohody – zaplatit odměnu a paušální náhradu podle advokátního tarifu. Takový postup je výhradně rozhodnutím klienta (zde žalobkyně) a nemá se negativně odrazit v majetkové sféře dlužnice.

38. Nelze ani přehlédnout, co vše je součástí odměny (a paušální náhrady) advokáta za úkony právní služby, které soud v rámci náhrady nákladů řízení zohlednil, tj. za převzetí a přípravu zastoupení /§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu/ a sepis žaloby /§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu/. Když advokát přebírá a připravuje zastoupení věřitele k uplatnění jeho splatné pohledávky u soudu, musí od něj zjistit všechny rozhodné skutkové okolnosti, tyto analyzovat, právně vyhodnotit a doporučit mu vhodný postup; tato jeho odborná činnost je honorována odměnou za převzetí a přípravu zastoupení. Paušální náhrada hotových výdajů, která je na tento úkon navázána, kompenzuje zejména výdaje spojené s administrací převzaté věci (založení spisu, pořízení kopií listin atp.). Odměna za sepis žaloby honoruje vyhotovení formálně a obsahově bezvadného návrhu na zahájení soudního řízení o splnění dlužníkovy povinnosti a paušální náhrada výdajů kompenzuje především náklady na její kompletaci a doručení soudu. Žaloba musí obsahovat (mj.) určité vymezení skutkového základu sporu; pravidelně však je její součástí i základní právní hodnocení. Advokát, který věřiteli po převzetí zastoupení sepíše i předžalobní výzvu, nemusí, resp. rozumně ani nemůže vynaložit žádné další odborné úsilí, které by nebylo plně honorováno odměnou za uvedené dva úkony právní služby. Zjištění a vyhodnocení skutečností významných pro sepis výzvy již zahrnuje odměna za převzetí a přípravu zastoupení. A samotná výzva, rozhodne-li se ji advokát sepsat včetně základního rozboru (což ani není potřeba), by měla být pojata jako koncept následné žaloby, přičemž odměna advokáta za odborně náročnější sepis žaloby fakticky konzumuje odměnu za sepis výzvy k plnění; v opačném případě by advokát byl odměněn dvakrát za totéž. Což výstižně dokresluje odborně nejnáročnější podoba rozumně koncipované předžalobní výzvy – samotná žaloba, kterou advokát dlužnici zašle s upozorněním, že bude doručena soudu, jestliže dlužnice v určité lhůtě nesplní v ní specifikovanou právní povinnost. A výdaje spojené s vyhotovením a odesláním výzvy jsou spolehlivě kryty paušální náhradou výdajů advokáta, která je navázána na převzetí a přípravu zastoupení a sepis žaloby.

39. Dále soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta ve vztahu k podání, jímž doplnila a upřesnila žalobní tvrzení (zejména stran posouzení úvěruschopnosti žalované). Doplňovaná tvrzení měla být součástí samotné žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Dalšího podání si nevyžádal postup žalované ani neočekávatelný vývoj procesní situace, a proto náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené účelně ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni nenáleží jejich náhrada, resp. žalované nelze povinnost k jejich náhradě spravedlivě uložit.

40. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

41. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.