26 C 82/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 61 181 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 37 325 Kč a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 23. 4. 2024 do zaplacení.

II. Co do částky 23 856,01 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám její zástupkyně, náhradu nákladů řízení ve výši 1 482 Kč.

1. Žalobou došlou soudu dne 6. 9. 2024 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 48 807 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 20. 12. 2023 do zaplacení, dále smluvní pokuty ve výši 12 374,01 Kč a úroku v sazbě 76,05 % ročně z částky 39 859,91 Kč od 20. 12. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 154 080 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným, prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, , kterou žalovaný podepsal 15. 8. 2023, a na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 40 000 Kč (částka byla žalovanému vyplacena na účet uvedený ve smlouvě dne 15. 8. 2023). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr žalobkyni vrátit – spolu s úrokem sjednaným ve výši nominální úrokové sazby 76,05 % ročně – ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 675 Kč, splatných vždy k 14. dni kalendářního měsíce, počínaje měsícem září 2023. Ve smlouvě o úvěru bylo dále sjednáno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou jakékoli splátky či její části o délce 65 dnů dochází k automatickému zesplatnění celého úvěru, k čemuž v tomto případě došlo dne 18. 12. 2023, neboť žalovaný neuhradil splátku č. , hodnota, splatnou dne 14. 10. 2023. Do doby zesplatnění úvěru uhradil žalovaný žalobkyni pouze 1 splátku ve výši 2 675 Kč (dne 1. 9. 2023). Pro případ prodlení žalovaného s placením splátek úvěru o délce 30 dnů účastníci ve smlouvě o úvěru sjednali rovněž smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou opožděnou splátku, přičemž tuto smluvní pokutu žalobkyně uplatnila za prodlení s úhradou splátek č. , hodnota, a 3 v celkové výši 998 Kč (499 Kč x 2). Dále žalobkyně uplatnila rovněž sjednanou paušální náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného, která byla ve smlouvě o úvěru sjednána v částce 200 Kč za každou splátku, u níž bude žalovaný v prodlení o délce 15 dnů, celkem ve výši 400 Kč (2 x 200 Kč za prodlení se splátkami č. , hodnota, a 3). , adresa, 807 Kč tvoří (po zaokrouhlení) nová jistina úvěru po jeho zesplatnění ve výši 47 409,08 Kč (dlužná jistina původního úvěru a nesplacený kapitalizovaný úrok do dne zesplatnění úvěru), smluvní pokuta ve výši 998 Kč a paušální náhrada nákladů spojených s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč. Pro případ, že dojde k zesplatnění úvěru a nová dlužná jistina nebude uhrazena v den jeho zesplatnění, obsahuje smlouva ujednání, že je dlužník povinen zaplatit rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení. Tuto smluvní pokutu žalobkyně proti žalovanému uplatnila z částky 47 409,08 Kč za dobu od 20. 12. 2023 do dne sepsání žaloby (5. 9. 2024), vyčíslenou v částce 12 374,01 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud věc projednal dne 6. 1. 2025. Žalovaný se k jednáním bez omluvy nedostavil, ačkoliv k nim byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. soud ve věci jednal v nepřítomnosti žalovaného. Při jednání dne 13. 1. 2025 byl ve věci toliko – v nepřítomnosti obou účastníků – vyhlášen rozsudek.

4. Při jednáních soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, resp. registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného , Anonymizováno, plyne, že žalobkyně, jako nebankovní subjekt, disponuje povolením k poskytování spotřebitelských úvěrů (včetně úvěrů na bydlení i vázaných). Z listiny označené „Návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouva o úvěru“, opatřené číslem (VS) , Anonymizováno, , kterou akceptoval žalovaný pomocí jedinečného elektronického kódu dne 15. 8. 2023 a téhož dne na tuto listinu připojila podpis i žalobkyně, resp. jí zmocněná osoba, vyplývá, že se žalobkyně (jako poskytovatelka úvěru) zavázala žalovanému (klientovi) poskytnout úvěr ve výši 40 000 Kč, který se jí žalovaný zavázal splatit celkem 48 měsíčními splátkami ve výši 2 675 Kč, splatnými vždy k 14. dni v měsíci, s tím, že první splátka je splatná v měsíci následujícím po měsíci, v němž byl úvěr vyplacen. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 76,05 % ročně a žalovaný se tento úrok zavázal platit za dobu od poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Celková částka, kterou by měl žalovaný žalobkyni zaplatit činí 128 400 Kč. Částku 40 000 Kč se žalobkyně zavázala žalovanému poukázat na bankovní účet, který žalovaný ve smlouvě označil. Ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení žalovaného se zaplacením každé splátky úvěru anebo její části o délce 30 dnů (maximálně však 2 999 Kč za každý kalendářní rok), smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru (po sjednaném automatickém zesplatnění úvěru v případě prodlení žalovaného se zaplacením kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů, přičemž dlužná nová jistina úvěru sestává z dosud nezaplacené jistiny úvěru a nesplacených úvěrových úroků přirostlých k zesplatnění úvěru). Sjednána byla také paušální náhrada nákladů žalobkyně ve výši 200 Kč za každý případ prodlení žalovaného se zaplacením splátky anebo její části o délce 15 dnů. Z obsahu smlouvy rovněž vyplývá, že žalovaný při jejím uzavírání nevystupoval jako podnikatel (ani v rámci výkonu svého povolání), a dále, že výše (součet) všech smluvních pokut, které může žalobkyně po žalovaném žádat, nesmí převýšit součin čísla , hodnota, a celkové výše poskytnutého úvěru, maximálně však 200 000 Kč. Tyto skutečnosti vyplývají též z listiny označené jako „Předsmluvní formulář“. Schválení úvěru žalobkyně žalovanému oznámila dopisem ze dne 16. 8. 2023, v němž jsou připomenuty jak výše úvěru, tak splátky a úroková sazba, a téhož dne žalobkyně vyhotovila splátkový kalendář, přičemž tyto listiny byly žalovanému odeslány prostřednictvím provozovatele poštovních služeb a žalovaný je převzal dne 25. 8. 2023 (což plyne z dodejky k doporučené poštovní zásilce). V listině označené jako „Podpis na dálku“ je popsán způsob systémového řešení přijatého žalobkyní ohledně podepisování dokumentů klienty na dálku. Z listiny „Dodatek č. , hodnota, k Návrhu smlouvy o úvěru / Smlouvě o úvěru č. , hodnota, “ ze dne 15. 8. 2023 a listin „Základní informace o klientovi“, „Důkaz o odeslání 1,- Kč“, „Zaslaná SMS (Informace o vyplacení)“ a „Důkaz o přijaté SMS (pro vyplacení)“ z téhož dne plyne bližší postup účastníků při sjednávání předmětné smlouvy, resp. ověřování totožnosti žalovaného a jeho bankovního účtu v rámci podepisování smluvní dokumentace prostředky komunikace na dálku. Obsahem „Dodatku č. , hodnota, “ je žádost žalovaného o uzavření smlouvy prostředky komunikace na dálku a rovněž je zde zmíněno, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a prohlášení žalovaného, že všechny jím poskytnuté údaje jsou úplné a pravdivé. Z listiny označené „Doklad o vyplacení úvěru“ soud zjistil, že žalobkyně dne 15. 8. 2023 poukázala na účet určený žalovaným ve smlouvě o úvěru částku 40 000 Kč. V listině „Prohlášení klienta/Informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru“, stvrzené žalovaným shodným způsobem jako smlouva dne 15. 8. 2023, je zaznamenáno mj. prohlášení žalovaného, že si je vědom sjednané výše úroku za poskytnutí úvěru, souhlasí s ní a považuje ji za přiměřenou a seznámil se s veškerou dokumentací. V listině označené jako „Hodnocení klienta“ ze dne 15. 8. 2023, též stvrzené žalovaným jako samotná smlouva (dne 15. 8. 2023), je uvedeno, že žalovaný je od 1. 9. 2020 zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, ., sídlem , adresa, , s průměrným čistým měsíčním příjmem 30 329 Kč, že s nikým nesdílí společnou domácnost (ani zde nejsou jiné relevantní příjmy), a dále jsou zde uvedeny údaje o životním minimu (4 860 Kč) a výdajích na bydlení žalovaného (4 520 Kč – má jít o vlastní bydlení), s tím, že jeho celkové výdaje činí 9 380 Kč, a tudíž disponuje rezervou ve výši 19 949 Kč. Listina obsahuje i jeho prohlášení, že v blízké budoucnosti neočekává snížení ani zvýšení svých příjmů a nemá pochybnosti o dostatečnosti příjmů ke splacení úvěru, aniž by mělo dojít k jeho nepřiměřenému strádání nebo předlužení. Z výpisu záznamů registru SOLUS ke dni 15. 8. 2023 plyne, že v této databázi ve vztahu k žalovanému nebyly evidovány žádné údaje. Ve výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) ke dni 15. 8. 2023 je uvedeno, že ve vztahu k žalovanému existují , Anonymizováno, „finanční instituce s žádostí“, což mají být , Anonymizováno, finanční instituce (odlišné od žalobkyně), které žádaly údaje o žalovaném, a dále je v této listině uveden údaj „expozice“ v částce 652 372 Kč, což má být součet celkové zbývající částky kreditních karet či jiného čerpání úvěrového rámce ve vztahu k žalovanému v roli žadatele anebo spolužadatele. Z potvrzení o platbách zaúčtovaných na bankovní účet vedený na jméno žalovaného vyplývá, že na tento účet byla – z bankovního účtu , právnická osoba, – připsána částka 23 104 Kč dne 11. 5. 2023, 24 114 Kč dne 12. 6. 2023, 36 084 Kč dne 13. 7. 2023 a 30 791 Kč dne 10. 8. 2023. Z listiny označené „Karta klienta“ soud zjistil, že žalobkyně – ve vztahu k předmětnému úvěru – eviduje jen , Anonymizováno, platbu žalovaného, a to dne 1. 9. 2023 ve výši 2 675 Kč. Z dopisu ze dne 14. 11. 2023 vyplývá, že žalobkyně žalovaného upozornila na možnost zesplatnění celého úvěru z důvodu jeho prodlení s placením splátek č. , hodnota, a , Anonymizováno, , a na totéž žalobkyně žalovaného, z důvodu prodlení se zaplacením i splátky č. , hodnota, , upozornila dopisem ze dne 15. 12. 2023. Z dopisu ze dne 5. 4. 2024 („Předžalobní výzva“) je zřejmé, že žalobkyně žalovaného písemně vyzvala k okamžité úhradě jednotlivých dlužných částek (ve struktuře podle žaloby) ve lhůtě 15 dnů od data jeho odeslání, s odůvodněním, že z důvodu prodlení se zaplacením splátky o délce 65 dnů došlo 18. 12. 2023 k okamžitému zesplatnění všech závazků z úvěrové smlouvy; tento dopis, pod nímž je podepsána zástupkyně žalobkyně, odeslala žalovanému sama žalobkyně doporučenou poštovní zásilkou dne 5. 4. 2024, což vyplývá z poštovního podacího archu z téhož dne.

6. Na základě shora uvedených dílčích skutkových zjištění soud – po skutkové stránce – dospěl k tomuto závěru: Dne 15. 8. 2023 uzavřela žalobkyně s žalovaným, s využitím prostředků komunikace na dálku, písemnou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně žalovanému téhož dne poskytla peněžní prostředky v celkové výši 40 000 Kč, které se jí žalovaný zavázal splatit celkem , hodnota, měsíčními splátkami po 2 675 Kč, splatnými k 14. dni v měsíci, počínaje měsícem září 2023, a to s úrokem v sazbě 76,05 % ročně. Celková částka, kterou měl takto žalovaný žalobkyni zaplatit, činila 128 400 Kč, avšak dosud jí zaplatil toliko částku 2 675 Kč, a to dne 1. 9. 2023. Před uzavřením předmětné smlouvy žalobkyně dostatečně nezjistila konkrétní údaje o výdajích žalovaného, resp. jeho obecné prohlášení o souhrnných měsíčních výdajích ve výši 9 380 Kč nijak neprověřovala.

7. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, žalovaný nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani při výkonu samostatného povolání). Smlouva byla uzavřena písemně, byť tzv. distančním způsobem, neboť právní jednání účastníků směřující k jejímu uzavření (nabídka a její přijetí) bylo učiněno elektronickou formou umožňující zachycení obsahu smlouvy a určení jednající osoby (srov. § 562 odst. 1 OZ).

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná, k čemuž soud přihlédne i bez návrhu (viz § 87 odst. 1 věta první a druhá ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž SD EU uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

12. V rozsudku z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, současně připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

15. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

16. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, které spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

17. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

18. Konkrétně ve vztahu k této věci je třeba uvést, že žalobkyně si od žalovaného vyžádala jen potvrzení o platbách na jeho účet, kterým zjistila jeho příjem v předchozích čtyřech měsících před poskytnutím úvěru (v průměru za každý z uvedených čtyř měsíců ve výši 28 523 Kč). Lze tedy zřejmě uzavřít, že příjem žalovaného dostačujícím způsobem ověřila, avšak zároveň je namístě podotknout, že takto ověřila nižší příjem než žalovaným deklarovaný (ten uvedl průměrný čistý příjem 30 329 Kč), přičemž skutečný průměr za čtyři měsíce před sjednáním úvěru byl ovlivněn i příjmem ve výši 36 084 Kč, který z ostatních vybočoval a po němž opět následoval příjem významně nižší, tedy šlo pravděpodobně o mimořádnou výši příjmu – např. s pololetními odměnami). Přesto však žalobkyně své povinnosti, aby řádně (odborně, celkově) posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, zadost neučinila. Výdaje žalovaného totiž zjistila pouze obecně v celkové výši 9 380 Kč, což je částka odpovídající jeho životního minimu, tzn. nikoliv skutečným výdajům, a žalovaným tvrzené částce, kterou měl vynakládat na bydlení (4 520 Kč). Žalobkyně tedy pravidelné výdaje nespecifikovala ani nijak neověřila, přestože skutečné (reálné) životní výdaje, včetně těch na bydlení, jež zpravidla odčerpávají významnou část měsíčních příjmů jednotlivce (popř. domácnosti), a do nichž patří i výdaje s bydlením související (voda, teplo, plyn, elektřina), mohou významně přesáhnout žalovaným uvedenou částku, a to i tehdy, pokud by žalovaný vskutku disponoval vlastním bydlení, tj. např. vlastnil dům, bytovou jednotku nebo jinou nemovitost určenou k bydlení. Ani to však žalobkyně nijak neprověřila (upřesněním sdělení, doložením výpisu z katastru nemovitostí) a spokojila se s (nepodloženým a nepříliš hodnověrným) tvrzením žalovaného. Žalobkyně tedy nezískala informace, které by jí poskytly spolehlivý a ucelený obraz o poměrech žalovaného a jeho schopnosti úvěr splácet (a nakonec splatit), na čemž nic nemění ani to, že žalovaný měl v rámci smluvní dokumentace prohlásit (a stvrdit), že důkladně posoudil svoji majetkovou situaci, že je schopen úvěr splácet apod. Taková prohlášení jsou – ve vztahu k zákonné povinnosti žalobkyně (poskytovatele spotřebitelského úvěru) vyplývající z § 86 ZSÚ – bez jakéhokoliv významu.

19. Žalobkyně ani adekvátně nereagovala na zjištění, která učinila z databáze NRKI. Konkrétně totiž zjistila, že se na žalovaného dotazovaly již , Anonymizováno, jiné finanční instituce, u nichž zjevně žádal o úvěr, a varující byl též údaj o „expozici“, tj. o částkách, které jsou u žalovaného evidovány jako čerpané a nesplacené, v celkové výši 652 372 Kč. V té souvislosti nelze přehlédnout, že žalovaný je (byl v době poskytnutí předmětného úvěru od žalobkyně) osobou mladou (, Anonymizováno, let), žalobkyni ujišťoval, že má stabilní (čistý) příjem převyšující 30 000 Kč měsíčně, že má vlastní bydlení s nízkými náklady a je bez dluhů a jiných větších životních výdajů. A přesto – neznámo z jakého důvodu – žádal žalobkyni o úvěr, který je namístě považovat za krajně nevýhodný, a jehož podmínky (zejména úroková sazba a sazba RPSN) přinejmenším hraničí s lichvou. Pokud by všechna jeho prohlášení byla pravdivá, zřejmě by bez větších problémů naplnil podmínky pro výrazně příznivější úvěr bankovní (např. s vyšším nebo revolvingovým úvěrovým rámcem, a hlavně s nižšími, přiměřenými úroky).

20. Žalobkyně tedy měla být při posuzování úvěruschopnosti žalovaného výrazně pečlivější, aby učinila zadost své zákonné povinnosti, měla zjistit jeho konkrétní měsíční výdaje a přiměřeně je ověřit (doklady o pravidelných platbách spojených s bydlením atp.), a měla též požadovat vysvětlení údajů zjištěných z NRKI, popř. je jinak specifikovat a ověřit. Vážné nedostatky v posouzení úvěruschopnosti v této věci ilustruje i samotný fakt, že žalovaný předmětný úvěr sice čerpal, ale na jeho úhradu zaplatil pouze jednu splátku, což dokresluje závěru soudu, že posouzení úvěruschopnosti nebylo dostatečné a neodpovídá požadavku odborné péče (§ 75 ZSÚ).

21. Obecně jistě lze očekávat, že člověk, který (odpovědně) převezme určitý závazek, je současně připraven případně snížit své životní výdaje, aby závazek splnil. Ovšem tímto předpokladem nelze omezovat dopad povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 ZSÚ na poskytovatele úvěru, resp. (ne)platnost úvěrové smlouvy, byla-li povinnost porušena. Totiž, aby tato presumpce mohla najít uplatnění v konkrétní věci, je třeba nejprve zjistit, zda u žadatele o spotřebitelský úvěr vůbec reálně existují nějaké ve své podstatně zbytné anebo omezitelné výdaje. A tento závěr lze učinit až v návaznosti na řádné prověření (tj. zjištění a přiměřené ověření) jeho výdajů.

22. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je minimalizace případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění konkrétních údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, jež dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z již výše zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

23. Je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele). Oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Pokud spotřebitel potřebné informace, tj. informace dostatečné co do rozsahu i podrobností, poskytovateli odmítne sdělit anebo mu neposkytne součinnost k jejich následnému přiměřenému ověření, má být následkem odmítnutí žádosti o úvěr. A samotný proces posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout tak, aby v případném soudním sporu soud – který tak má učinit z úřední povinnosti – mohl zhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru byla naplněna. Nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru, nikoliv spotřebiteli (§ 1812 OZ per analogiam). Neposkytnutí potřebných informací spotřebitelem poskytovateli neumožňuje zcela nahradit chybějící konkrétní údaje těmi paušálními (statistickými, popř. údajem o životním minimu). Takové paušální údaje mohou být použity pouze jako doplněk při vyhodnocení žadatelem sdělených (a přiměřeně doložených) údajů o příjmech a výdajích.

24. Závěr žalobkyně, že žalovanému (spotřebiteli) nepřísluší právní ochrana, uvede-li úmyslně nepravdivé informace, je mylný – právě proto je zde povinnost poskytovatele úvěru, aby informace přiměřeně, tj. dostupnými a věrohodnými prostředky, ověřil, popř. v té souvislosti nejprve vedl žadatele k jejich doplnění a odstranění případných nejasností či rozporů. Což samozřejmě – v rovině práva veřejného – nevylučuje ani případnou odpovědnost žadatele za možný veřejnoprávní delikt (přestupek, trestný čin).

25. Obdobně nemůže jít k tíži žalovaného, tj. spotřebitele, který je objektivním právem zvláště chráněn před nepřiměřenými praktikami některých osob (např. podnikatelů jako žalobkyně), že byl v soudním řízení pasivní. Zvýšená ochrana spotřebitele, jakožto slabší strany právního vztahu s podnikatelem, je zde mj. pro to, že je zde určitý předpoklad snížené schopnosti náležitě hájit svá práva. A konkrétně ve vztahu k žalobkyni lze podotknout, že spotřebitelé (dlužníci), kteří jsou ochotni převzít úvěr za podmínek jí nabízených, se (pravidelně) výrazně vymykají z předpokladu zakotveného v § 4 odst. 1 OZ, neboť průměrně rozumný a opatrný člověk by o takovém úvěru vůbec neuvažoval.

26. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je tudíž (absolutně) neplatná podle § 87 odst. 1 věty první a druhé ZSÚ, pro porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 ZSÚ, a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

27. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů, je zřejmé, že žalovaný od žalobkyně – na základě (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – obdržel (dohodnutým způsobem čerpal) celkem 40 000 Kč a zároveň i to, že jí následně vrátil 2 675 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni (ještě) částku 37 325 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

28. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit v návaznosti na výzvu k zaplacení obsaženou v dopise (výzvě k plnění před podáním žaloby) z 5. 4. 2024. Dopis byl žalovanému odeslán dne 5. 4. 2024 a doručen mu byl dne 9. 4. 2024, tj. třetího pracovního dne poté (srov. § 573 OZ), přičemž stanovená 15denní lhůta k zaplacení uplynula dne 22. 4. 2024 (dne 20. 4. 2024 byla neděle a den 21. 4. 2024 připadl na svátek). Žalovaný byl v řízení od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňoval, a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

29. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 37 325 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 23. 4. 2024, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958, § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

30. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 37 325 Kč a zákonný úrok z prodlení (tj. v sazbě 14,75 % ročně) z této částky za dobu od 23. 4. 2024 do zaplacení, a ve zbylé části, tj. co do částky 23 856,01 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení, žalobu zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 54 % předmětu řízení a žalovaný měl úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 46 % předmětu řízení, přičemž v rámci předmětu řízení soud zohlednil i žalobkyní uplatněné příslušenství vyčíslené ke dni rozhodnutí soudu. Žalobkyně má vůči žalovanému právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (8 %). Kdyby měla právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí soud tuto náhradu v částce 18 519,40 Kč, jež sestává z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 060 Kč, odměny advokáta ve výši 10 740 Kč za tři účelně provedené úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis žaloby, 3. účast u jednání dne , datum, ), při sazbě odměny 3 580 Kč za jeden úkon právní služby podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu celkem ve výši 1 350 Kč za uvedené tři úkony právní služby (2 x 300 Kč za první dva úkony, 450 Kč za úkon třetí), dále náhrady cestovného za cestu zástupkyně žalobkyně (jejího substitučního zástupce) z , adresa, na jednání před soudem a zpět v celkové výši 486,40 Kč (vypočteno za 54 km jízdy vozidlem s průměrnou spotřebou 8,96 l benzinu BA 95 na 100 km, dle předpisů o cestovních náhradách – viz § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), náhrady za čas promeškaný touto cestou ve výši 200 Kč (za 2 započaté půlhodiny, podle § 14 odst. 1 advokátního tarifu), a dále – jelikož je zástupkyně žalobkyně plátcem DPH – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 2 683 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 12 776,40 Kč, po zaokrouhlení/. Soud tudíž žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 1 482 Kč (tj. 8 % z částky 18 519,40 Kč, po zaokrouhlení).

32. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř. advokátem, neboť tento náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou (poskytovatelkou úvěrů) a je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátu k zahájení soudního řízení, sama vyzvala k plnění a upozornila ho, že jinak dluh uplatní u soudu (a při tom bude zastoupena advokátem, což významně zvýší náklady spojené s vymáháním práva, jež v konečném důsledku ponese žalovaný).

33. Ostatně předžalobní výzva je zákonné dobrodiní, jež poskytuje žalovanému, resp. dlužníkům obecně poslední možnost k splnění právní povinnosti bez nutnosti hrazení nákladů spojených se soudním řízením. Předžalobní výzvu by proto měl zásadně sepsat (a dlužníku odeslat) sám věřitel, a to ještě předtím, než věc předá advokátovi k dalšímu postupu (to má být obecným pravidlem především u věřitelů, kteří při své podnikatelské činnosti zahajují soudní řízení nikoliv jen výjimečně – což je právě případ žalobkyně). Jestliže by soud přiznal žalobkyni náhradu odměny advokáta za sepis předžalobní výzvy, popřel by tím smysl § 142a o. s. ř., protože kvůli aplikaci tohoto ustanovení, které má vůči žalovanému působit velkoryse, by se jeho postavení zhoršilo, a to tím, že by se (nikoliv zanedbatelně) zvýšila jeho celková platební povinnost. Žalovaný by tak ve své podstatě byl postižen za to, že nabídnutého dobrodiní nevyužil. Přitom v době před účinností § 142a o. s. ř., který se stal součástí právního řádu „v zájmu dlužníků“, mu taková sankce nehrozila, přestože slušně postupující věřitelé (a jejich zástupci – advokáti) již tehdy dlužníkům pravidelně zasílali výzvy k plnění v dostatečném předstihu před podáním žaloby. Samotná povaha (smysl, účel a funkce) institutu předžalobní výzvy tedy obecně vylučuje, aby se jeho použití v konkrétním případě negativně odrazilo v povinnosti dlužníka hradit věřiteli zvýšené náklady řízení.

34. Ani fakt, že odměnu za předžalobní výzvu k plnění výslovně upravuje advokátní tarif, a priori nezakládá nutnost ji promítnout do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v konkrétní věci. Tento podzákonný (nikoliv absolutně závazný) právní předpis primárně dopadá na právní vztah mezi advokátem a jeho klientem a je jen na klientovi, zda advokáta pověří též sepisem předžalobní výzvy, anebo tak učiní sám. Pověří-li k tomu advokáta, je mu povinen – není-li jiné dohody – zaplatit odměnu a paušální náhradu podle advokátního tarifu. Takový postup je výhradně rozhodnutím klienta (zde žalobkyně) a nemá se negativně odrazit v majetkové sféře dlužníka.

35. Nelze ani přehlédnout, co vše je součástí odměny (a paušální náhrady) advokáta za úkony právní služby, které soud v rámci náhrady nákladů řízení zohlednil, tj. za převzetí a přípravu zastoupení /§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu/ a sepis žaloby /§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu/. Když advokát přebírá a připravuje zastoupení věřitele k uplatnění jeho splatné pohledávky u soudu, musí od něj zjistit všechny rozhodné skutkové okolnosti, tyto analyzovat, právně vyhodnotit a doporučit mu vhodný postup; tato jeho odborná činnost je honorována odměnou za převzetí a přípravu zastoupení. Paušální náhrada hotových výdajů, která je na tento úkon navázána, kompenzuje zejména výdaje spojené s administrací převzaté věci (založení spisu, pořízení kopií listin atp.). Odměna za sepis žaloby honoruje vyhotovení formálně a obsahově bezvadného návrhu na zahájení soudního řízení o splnění dlužníkovy povinnosti a paušální náhrada výdajů kompenzuje především náklady na její kompletaci a doručení soudu. Žaloba musí obsahovat (mj.) určité vymezení skutkového základu sporu; pravidelně však je její součástí i základní právní hodnocení. Advokát, který věřiteli po převzetí zastoupení sepíše i předžalobní výzvu, nemusí, resp. rozumně ani nemůže vynaložit žádné další odborné úsilí, které by nebylo plně honorováno odměnou za uvedené dva úkony právní služby. Zjištění a vyhodnocení skutečností významných pro sepis výzvy již zahrnuje odměna za převzetí a přípravu zastoupení. A samotná výzva, rozhodne-li se ji advokát sepsat včetně základního rozboru (což ani není potřeba), by měla být pojata jako koncept následné žaloby, přičemž odměna advokáta za odborně náročnější sepis žaloby fakticky konzumuje odměnu za sepis výzvy k plnění; v opačném případě by advokát byl odměněn dvakrát za totéž. Což výstižně dokresluje odborně nejnáročnější podoba rozumně koncipované předžalobní výzvy – samotná žaloba, kterou advokát dlužníku zašle s upozorněním, že bude doručena soudu, jestliže dlužník v určité lhůtě nesplní v ní specifikovanou právní povinnost. A výdaje spojené s vyhotovením a odesláním výzvy jsou spolehlivě kryty paušální náhradou výdajů advokáta, která je navázána na převzetí a přípravu zastoupení a sepis žaloby.

36. Dále soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta ve vztahu k podání, jímž doplnila a upřesnila žalobní tvrzení (k posouzení úvěruschopnosti žalovaného). Doplňovaná tvrzení měla být součástí žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Dalšího podání si nevyžádal postup žalovaného ani neočekávatelný vývoj procesní situace, a proto náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené účelně ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni nenáleží jejich náhrada, resp. žalovanému nelze povinnost k jejich náhradě spravedlivě uložit.

37. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně.

38. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.