26 C 82/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 123 583,52 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 50 332 Kč a úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 16. 3. 2025 do zaplacení.

II. Co do částky 73 251,52 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou došlou soudu dne 19. 5. 2025 se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 123 583,52 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 4. 11. 2022 s žalovanou uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , kterou se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce sjednaného ve výši 125 000 Kč, a žalovaná se oproti tomu zavázala vrátit jí poskytnuté peněžní prostředky, včetně sjednaného úroku a poplatků, v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,18 % z aktuální dlužné částky, splatných vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce, a to počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byl úvěr poprvé čerpán. Žalovaná z úvěrového rámce postupně vyčerpala peněžní prostředky v celkové výši 139 870 Kč a žalobkyni postupně vrátila (v součtu) částku 89 538 Kč. Jelikož žalovaná nesplácela sjednané splátky řádně a včas, využila žalobkyně smluvního oprávnění a poskytnutý úvěr zesplatnila ke dni 13. 2. 2025 a žalovanou vyzvala k zaplacení celého dluhu (úvěru). Jelikož žalovaná na výzvu žalobkyně nereagovala, zůstala jí dlužna částku v celkové výši 123 583,52 Kč, jež sestává z neuhrazené jistiny ve výši 121 983,52 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč. Vedle uvedených dlužných částek žalobkyně vůči žalované uplatila sjednaný úrok v sazbě 25,9 % kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby (19. 5. 2025) v částce 20 366,48 Kč a nadále z částky 121 983,52 Kč za dobu od 20. 5. 2025 do zaplacení. Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši za dobu od 28. 2. 2025 (15. den po zesplatnění úvěru) do sepsání žaloby v kapitalizované výši 3 276,59 Kč a dále z částky 123 583,52 Kč za dobu od 20. 5. 2025 do zaplacení. K výzvě soudu žalobkyně – k procesu posouzení úvěruschopnosti žalované – uvedla, že od žalované, před uzavřením předmětné smlouvy, zjistila údaje v rozsahu odpovídajícím obsahu karty klienta, výpisu z účtu žalované za období 8. 8. 2022 až 2. 11. 2022, s využitím vlastní metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta a lustrace v dostupných registrech (SOLUS, NRKI, CEE). Kontaktní údaje a výdaje žalobkyně ještě ověřila telefonním hovorem s žalovanou. Žalobkyně uvažovala s příjmem žalované ve výši 21 000 Kč a příjmem ostatních členů její domácnosti ve výši 23 000 Kč, a dospěla k závěru, že výše splátky schvalovaného úvěru může činit v případě žalované až 1 273 Kč měsíčně.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud věc projednal dne 15. 12. 2025. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ač k němu byla předvolána na adresu pro doručování dle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. soud ve věci jednal v nepřítomnosti žalované. Při jednání dne 18. 12. 2025 soud ve věci – v nepřítomnosti účastníků – toliko vyhlásil rozsudek.

4. Při jednání soud provedl dokazování listinami označenými žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti: Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a zjistil, že předmětem jejího podnikání je (mj.) poskytování anebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Z listiny nadepsané „Flexibilní účet – revolvingový úvěr č. , hodnota, “ soud zjistil, že žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 4. 11. 2022 smlouvu, kterou se zavázala žalované (klientce) poskytnout revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 40 000 Kč; žalovaná se zavázala splácet vyčerpané peněžní prostředky (včetně úroku v sazbě 25,90 % ročně a poplatků) v měsíčních splátkách ve výši 3,182 % z dlužné částky, splatných vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru. Pro případ prodlení žalované s placením splátek úvěru, byla žalobkyně oprávněna požadovat úhradu sjednaných nákladů spojených s upomínáním žalované a smluvní pokuty. Ve smlouvě je u žalované uvedeno, že je svobodná, nemá vyživovací povinnost, dosáhla základního vzdělání, bydlí v podnájmu, od měsíce dubna 2022 je zaměstnána u zaměstnavatele , právnická osoba, , IČO , IČO, , s čistým měsíčním příjmem ve výši 21 000 Kč, a že příjem ostatních členů domácnosti činí 23 000 Kč. Součástí smlouvy byly – formou odkazu – učiněny úvěrové podmínky žalobkyně. Z dodatků k předmětné úvěrové smlouvě s variabilním symbolem , var. symbol, ze dne 4. 11. 2022, které byly sjednány rovněž dne 4. 11. 2022, vyplývá, že strany nejprve úvěrovou smlouvu změnily tak, že výše úvěrového rámce činí 45 000 Kč, a (dalším dodatkem z téhož dne) tak, že úvěrový rámec činí 125 000 Kč, s tím, že výše minimální měsíční splátky odpovídá částce 3 978 Kč. Z „Karty klienta“ soud zjistil, že žalovaná měla při sjednávání úvěru nad rámec údajů uvedených v listině „Flexibilní účet – revolvingový úvěr č. , hodnota, “ žalobkyni sdělit, že měsíční výdaje její domácnosti činí 13 000 Kč. Z „výpisu čerpání, splátek a úhrad“ plyne, že žalovaná postupně z úvěrového rámce vyčerpala (v součtu) částku 139 870 Kč, a dále, že žalobkyni, na úhradu úvěru, postupně zaplatila celkem 89 538 Kč. V listině označené jako „Úvěrová zpráva“ je uvedeno, že žalované má dosud nesplacený úvěr ze dne 12. 8. 2022 ve výši úvěrového rámce 177 000 Kč, který má věřiteli zaplatit celkem , hodnota, měsíčními splátkami ve výši 3 074 Kč, z nichž poslední bude splatná 20. 9. 2030, přičemž k úhradě zbývá celkem 295 104 Kč. Dále ze zprávy plyne, že žalovaná žádala dne 9. 8. 2022 o osobní úvěr s rámcem 200 000 Kč a ve dnech 13. 2. 2022 a 25. 7. 2022 o spotřební úvěr ve výši 800 000 Kč, resp. 400 000 Kč, a ve dnech 12. 8. 2022 a 27. 9. 2022 o splátkovou kreditní kartu s úvěrovým rámcem 100 000 Kč, resp. 50 000 Kč; u všech uvedených žádostí je uvedeno, že byly odvolány. Z „Přehledu pohybů na účtech“ zejména vyplynulo, že na účet č. , RČ, vedený na žalovanou byla 12. 8. 2022 připsána platba ve výši 177 000 Kč. Dále je z přehledu patrné, že od 8. 8. 2022 do 2. 11. 2022 nebyla ve prospěch tohoto účtu vyplacena žádná částka odpovídající svou výší uvedenému příjmu žalované (mzdě ve výši 21 000 Kč) ani jiná obdobná částka. Dne 1. 11. 2022 byla na účet připsána částka 4 000 Kč, kterou žalované zaslala žalobkyně, a jinak příjmy na tomto účtu tvořily v podstatě jen nepravidelné hotovostní vklady v různé výši od žalované nebo dalších osob (, jméno FO, , adresa, , jméno FO, , , jméno FO, ). Z přehledu též plyne, že z účtu odešly (mj.) dvě platby 14 480 Kč (9. 9. 2022 a 6. 10. 2022), identifikované stejným VS, z nichž platba pozdější je opatřena poznámkou „Nájemné (, jméno FO, , , Anonymizováno, )“; jinak jsou zde patrné jak výdaje na úhradu (zřejmě) běžných životních nákladů (např. jídlo), tak mimořádné vyšší výdaje (např. 16 847 Kč dne 12. 8. 2022 pro , Anonymizováno, anebo z téhož dne 19 312 Kč pro , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ), jakož i splácení spotřebitelského úvěru ze dne 12. 8. 2022 (3 204,56 Kč odepsáno 20. 9. 2022). Z dopisu ze dne 13. 2. 2025 soud zjistil, že žalobkyně – z důvodu porušení povinnosti splácet sjednané splátky řádně a včas – vyzvala žalovanou k úhradě celého dluhu z předmětné úvěrové smlouvy ve lhůtě 14 dnů (od sepsání dopisu) a celkovou dlužnou částku vyčíslila ve výši 136 000,41 Kč; dopis byl žalované odeslán prostřednictvím provozovatele poštovních služeb následujícího dne (což plyne z poštovního podacího archu z 14. 2. 2025). Poté – dopisem ze dne 7. 3. 2025 – žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovanou znovu vyzvala k zaplacení předmětného dluhu (ve výši vyčíslené na 138 102,54 Kč) ve lhůtě 7 dnů od jeho odeslání a zároveň žalovanou upozornila, že jinak přistoupí k soudnímu vymáhání dluhu; dopis odeslal zástupce žalobkyně doporučenou poštovní zásilkou dne 7. 3. 2025 (což je zřejmé z podacího archu z téhož dne).

5. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 4. 11. 2022 účastnice uzavřely písemnou smlouvu a dva dodatky k této smlouvě, kterými žalobkyně žalované – na dobu neurčitou – umožnila opakované čerpání peněžních prostředků až do výše úvěrového rámce (posledním dodatkem sjednaného) ve výši 125 000 Kč a žalovaná se oproti tomu zavázala vyčerpané prostředky žalobkyni dohodnutým způsobem splácet, a to včetně úroku a poplatků. Žalovaná z úvěrového rámce postupně vyčerpala celkem 139 870 Kč a dosud žalobkyni vrátila jen 89 538 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně, v rámci procesu posuzování, zda je žalovaná schopna budoucí úvěr splácet (a splatit), od žalované zjistila informace o jejích příjmech a (nepříliš konkrétní) informace o výdajích, a za účelem jejich ověření od ní převzala jen výpis z jejího bankovního účtu za dobu 8. 8. 2022 až 2. 11. 2022, a provedla lustrace v některých dlužnických registrech.

6. Po právní stránce soud poměr mezi účastnicemi, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 4. 11. 2022, ve znění jejích dodatků, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ; žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaná s ní nejednala v rámci podnikatelské činnosti ani v rámci samostatného výkonu povolání (ve smlouvě je uvedeno, že jde o spotřebitelský úvěr, a také, že žalovaná je zaměstnána v pracovním poměru).

7. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Při posuzování úvěruschopnosti žalované, tzn. její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ).

9. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, k čemuž soud přihlédne i bez návrhu (viz § 87 odst. 1 věta první a druhá ZSÚ).

10. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

11. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud zároveň připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

12. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

13. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. , spisová značka, .

14. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, které spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

15. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

16. Konkrétně ve vztahu k této věci soud konstatuje, že žalovaná žalobkyni sdělila, že její příjem (mzda) od zaměstnavatele činí 21 000 Kč a ostatní členové domácnosti, jež blíže nespecifikovala, mají příjem ve výši 23 000 Kč, přičemž měsíční výdaje domácnosti činí 13 000 Kč. Za účelem ověření těchto údajů žalovaná žalobkyni předložila toliko výpis z účtu za dobu od 8. 8. 2022 do 2. 11. 2022. Z tohoto výpisu však neplyne příjem žalované v jí deklarované výši ani žádný jiný pravidelný příjem, který by bylo lze považovat za plat anebo mzdu, a naopak z něj vyplývá, že deklarované údaje o výdajích domácnosti nejsou pravdivé. Jenom výdaje za bydlení činí nejméně 14 480 Kč – nájemné za žalovanou a jistého , jméno FO, , který je nejspíše členem její domácnosti, a zároveň žalovaná splácela spotřebitelský úvěr, jehož jistina ve výši 177 000 Kč byla na její účet připsána 12. 8. 2022 a první splátka – odepsaná dne 20. 9. 2022 – činila 3 204,56 Kč. Již jen tyto dva pravidelné výdaje činí v součtu 17 684,56 Kč, a v této částce chybí výdaje na uspokojování základních životních jako je strava, ošacení a hygiena, popř. léky atp. Žalobkyně tedy vycházela jednak z neověřeného příjmu žalované (21 000 Kč) a jednak z (nejen neověřeného, ale i blíže nespecifikovaného) příjmu členů její domácnosti (23 000 Kč), o kterém není jasné, kdo konkrétně tohoto příjmu dosahuje, o jaký příjem se jedná a jaký právní vztah k němu má žalovaná, má-li být tento příjem zohledněn při posuzování její úvěruschopnosti. A současně žalobkyně vycházela z údaje o výdajích, o kterém musela vědět, že není pravdivý – neboť to plynulo z předloženého výpisu z účtu. Na tom nic nemění ani případné (žalobkyní tvrzené) telefonické ověření údajů o výdajích u žalované (nejde o ověření, pouze o opakované sdělení). Z výpisu z účtu žalované je evidentní, že žalovaná, které nebylo v době poskytnutí úvěru žalobkyní ani , Anonymizováno, let, své životní výdaje již dotovala (hradila) z dříve poskytnutého spotřebitelského úvěru (177 000 Kč) a možná i z dotací (vkladů hotovosti), které na její účet vnášely jiné osoby (pravděpodobně osoby jí blízké). Varovným signálem pro žalobkyni měly být i další údaje plynoucí z úvěrové zprávy (četnost i výše jiných úvěrů, o něž žalovaná žádala, byť své žádosti nakonec nejspíše odvolala či modifikovala v jiné).

17. Žalobkyně tedy jistě měla být při posuzování úvěruschopnosti žalované výrazně pečlivější, aby učinila zadost své zákonné povinnosti, zejména měla konkrétněji zjistit a ověřit její příjmy, jakož i příjmy členů její domácnosti, náležitě vyhodnotit údaje vyplývající z předloženého výpisu z účtu, a v návaznosti na to i zjistit a přiměřeně ověřit její konkrétní pravidelné měsíční výdaje (a v prvé řadě po ní měla žádat vysvětlení rozporu jejího prohlášení o výši výdajů a údajů, které jsou patrné z výpisu).

18. Je zákonnou povinností poskytovatele úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností požadovaný úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace anebo neposkytne-li součinnost k jejich ověření, následkem má být odmítnutí žádosti. Samotný proces posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout tak, aby v případném soudním sporu mohl soud – který je k tomu povinen z úřední povinnosti – vyhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru, nikoliv spotřebiteli (viz § 1812 OZ per analogiam). Neposkytnutí informací spotřebitelem poskytovateli neumožňuje zcela nahradit chybějící konkrétní údaje těmi paušálními, resp. statistickými. Statistický model je jistě vhodný, avšak pouze jako doplněk při vyhodnocení žadatelem sdělených (a přiměřeně doložených) údajů o jeho příjmech a výdajích.

19. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastnicemi je tudíž (absolutně) neplatná podle § 87 odst. 1 věty první a druhé ZSÚ, pro porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 ZSÚ, a spotřebitelka je povinná vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

20. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů /zejména smlouvy (listiny označené jako „flexibilní půjčka – revolvingový úvěr č. , hodnota, a výpisu čerpání, splátek a úhrad/, je zřejmé, že žalovaná od žalobkyně – na základě (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – obdržela (dohodnutým způsobem čerpala) celkem 139 870 Kč a že jí následně vrátila v součtu (celkem) 89 538 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaná povinna vrátit žalobkyni částku 50 332 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

21. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaná – s ohledem na své možnosti – nemohla učinit v návaznosti na výzvu k zaplacení obsaženou v dopise (výzvě) ze dne 6. 3. 2025. Dopis byl žalované odeslán dne 7. 3. 2025 a za užití domněnky dojití dle § 573 OZ jí byl doručen dne 12. 3. 2025, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání (8. 3. a 9. 3. 2025 byl víkend), přičemž sedmidenní lhůta (počítaná dle obsahu výzvy od jejího odeslání) uplynula dne 14. 3. 2025.

22. Žalovaná byla v řízení pasivní a žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňovala a z obsahu spisu ani nejsou patrné. Praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaný je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ, je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím konstitutivně určujícím lhůtu k plnění podle § 87 odst. 2 ZSÚ, a tudíž věřiteli nelze přiznat úrok z prodlení. Soud tento názor nezastává, neboť § 87 odst. 2 ZSÚ předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká doba plnění odpovídá možnostem spotřebitele. Z jeho dikce je zřejmé, že předpokládá materiální spor o takové lhůtě k plnění a implicitně předpokládá i projevené (zjevné) přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 ZSÚ, a zároveň návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může toliko vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci nic z toho nebylo naplněno. Žalovaná je již od počátku pasivní a není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla, fakticky zpochybňuje (anebo by třeba žalobou uplatněné nároky uznala, kdyby se k jednání dostavila). Žalobkyně zastávala názor, že spotřebitelský úvěr je platný a žalovaná byla povinna plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevný) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ a není zde ani návrh některého z účastníků, aby tuto lhůtu soud určil. Ostatně aby soud takový spor vůbec mohl projednat a rozhodnout o něm (určit lhůtu respektující zákonná kritéria), musí minimálně jedna (navrhující) strana, zásadně dlužník, tvrdit a také prokazovat okolnosti relevantní pro posouzení otázky, jaká lhůta k vrácení nesplacené jistiny je přiměřená možnostem spotřebitele – jak příjmům, tak celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Opačný závěr (než přijatý soudem v této věci) by současně vyžadoval, aby soud při určení lhůty k plnění ve věci, kdy na jedné straně věřitel dovozuje platnou smlouvu (a takto z ní nároky uplatňuje) a na druhé straně stojí pasivní dlužník – spotřebitel, jehož procesní stanovisko není známo (stejně jako nejsou známy jeho aktuální poměry), rozhodné okolnosti vyšetřil, tj. aby se v tomto ohledu neřídil zásadou projednací, nýbrž vyšetřovací – což však ze zákona (ZSÚ, popř. o. s. ř.) dovodit nelze. Ve věcech, kdy věřitel žádá plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a domáhá se úroku z prodlení v návaznosti na nesplnění dluhu ve sjednané lhůtě, spotřebitel (dlužník) je pasivní, a soud z úřední povinnosti přihlédne k absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru, je namístě přiměřenou lhůtu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v části nesplacené jistiny) určit s ohledem na obsah spisu a výsledky provedeného dokazování (tj. zásadně podle obecné právní úpravy, s případným zohledněním požadavků § 87 odst. 2 ZSÚ, vyplynou-li v řízení najevo takové skutečnosti, které lze pod toto ustanovení podřadit, neboť to vyžaduje zásada ochrany slabší strany – spotřebitele). Tyto závěry – dle názoru soudu – nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, . Nejvyšší soud v té věci rozhodoval právě v situaci, kdy mezi účastníky existoval „zjevný spor o určení lhůty okamžiku splatnosti zbývající části jistiny“ (viz kupř. odst. 16 a 22 jeho odůvodnění) a v takovém případě skutečně bylo třeba – při vypořádání neplatného spotřebitelského úvěru – postupovat podle zvláštní právní úpravy (§ 87 odst. 2 ZSÚ). Z pasivity žalované (jak tomu bylo i v této věci) ovšem bez dalšího nelze dovozovat existenci sporu mezi účastníky ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ.

23. Jelikož žalovaná žalobkyni částku 50 332 Kč ani zčásti nezaplatila v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 16. 3. 2025, se s jejím zaplacením dostala do prodlení (§ 1958, § 1968 OZ) a je povinna žalobkyni – vedle samotné jistiny – zaplatit i úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

24. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 332 Kč a úrok z prodlení (v zákonné sazbě 12 % ročně) z této částky za dobu od 16. 3. 2025 do zaplacení, a ve zbylé části, tj. co do částky 73 251,52 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení, žalobu zamítl.

25. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci více úspěšná žalovaná měla proti žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož jí ale dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

26. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.