26 C 83/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení částky 24 602,40 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit částku 9 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 13. 4. 2024 do zaplacení.

II. Co do částky 15 602,40 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 30. 4. 2024, ve znění jejího doplnění a upřesnění, se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 24 602,4 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , právnická osoba, , právnická osoba, , IČ , IČO, , sídlem , adresa, (dále též jen „společnost , právnická osoba, “), dne 26. 4. 2022 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , RČ, , na jejímž základě společnost , právnická osoba, žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v hotovosti v 65 týdenních splátkách po 495 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 25. 7. 2023. Úrok byl sjednán v sazbě 25,23 % ročně. Žalovaný smluvní povinnosti řádně a včas neplnil, dosud na úhradu tohoto dluhu zaplatil (v součtu) částku 6 000 Kč. Pohledávku z této smlouvy následně nabyla žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, s účinností k 27. 9. 2023, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Žalobkyně po žalovaném požadovala uhradit jistinu v částce 12 893,77 Kč a sjednané poplatky ve výši 11 708,63 Kč. Žalobkyně uplatnila rovněž kapitalizovaný úrok ve výši 578,33 Kč (v sazbě 25,23 % ročně) z částky 12 893,77 Kč za dobu od 26. 7. 2023 (tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky) do 27. 9. 2023, zákonný úrok z prodlení ve výši 2 304,76 Kč kapitalizovaný od 26. 7. 2022 (tj. od marného uplynutí týdenní lhůty po zaplacení poslední splátky žalovaným) do 27. 9. 2023, počítaný z částky 12 893,77 Kč v sazbě 15 % ročně, dále smluvní úrok (v sazbě 25,23 % ročně) z částky 12 893,77 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení (v sazbě 15 % ročně) z částky 12 893,77 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení. Při posuzování schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně uvedla, že před uzavřením předmětné smlouvy společnost , právnická osoba, od žalovaného zjistila údaje v rozsahu dle zákaznické karty z 26. 4. 2022.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl dne 16. 12. 2024. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ač k němu byl předvolán na adresu pro doručování dle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se z účasti při jednání omluvila. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. tedy soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, vycházel při tom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Při jednání soud provedl dokazování listinami označenými žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud jednak ověřil právní osobnost žalobkyně, jednak zjistil, že je oprávněna mj. k podnikání v oblasti poskytování či zprostředkování spotřebitelského úvěru. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru z 26. 4. 2022 vyplývá, že se společnost , právnická osoba, zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které jí měl žalovaný – spolu s poplatkem ve výši 15 168 Kč (z toho činil úrok 9 817 Kč, poplatek za zpracování úvěru 1 500 Kč, poplatek za doplňkovou službu komfortní poskytnutí a splácení 1 638 Kč a za doplňkovou službu flexibilní splácení 2 213 Kč) – splatit celkem , hodnota, týdenními splátkami ve výši 495 Kč, s tím, že poslední splátka bude činit 438 Kč. Z obsahu smlouvy je zřejmé, že společnost , právnická osoba, s žalovaným jednala v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný nevystupoval ani jako podnikatel ani v rámci samostatného výkonu svého povolání. Součástí smlouvy byly formou odkazu učiněny smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru společnosti , právnická osoba, , z nichž vyplývá další obsah předmětného právního vztahu. V listině označené jako „tabulka umoření“ ze dne 2. 10. 2023 se uvádí, že dne 26. 4. 2022 byla sjednána smlouva č. , RČ, , na jejímž základě žalovaný téhož dne čerpal úvěr ve výši 15 000 Kč, a že ve dnech 3. 5. 2022, 11. 6. 2022 a 18. 7. 2022 bylo na tento úvěr uhrazeno celkem 6 000 Kč. Z listiny označené jako „zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr“ vyplývá, že žalovaný před uzavřením smlouvy sdělil společnosti , právnická osoba, , že je svobodný, dosáhl středoškolského vzdělání, bydlí v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, nevlastní automobil, úvěr zamýšlí využít na běžné výdaje domácnosti a dále, že je zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, , IČ , IČO, , sídlem , adresa, , kde – na plný úvazek – pracuje jako , Anonymizováno, a jeho průměrný celkový čistý měsíční příjem činí 17 560 Kč. Dále sdělil, že nemá závazky u jiné společnosti z titulu spotřebitelského úvěru a jeho celkové měsíční výdaje činí 2 500 Kč. V zákaznické kartě je rovněž uvedeno, že příjem žalovaného byl ověřen výplatními páskami. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 a její přílohy (seznamu postupovaných pohledávek) plyne, že společnost , právnická osoba, postoupila žalobkyni pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy. Z dopisu z 29. 9. 2023 soud zjistil, že společnost , právnická osoba, žalovanému oznámila postoupení pohledávky žalobkyni; z podacího lístku ze dne 27. 10. 2023 soud zjistil, že tohoto dne odeslala žalobkyně žalovanému doporučenou poštovní zásilku. Dopisem z 28. 3. 2024 vyzvala žalobkyně (jejím jménem její zástupce) žalovaného k zaplacení dluhu vyčísleného v celkové výši 30 122,30 Kč, a to ve lhůtě do 12. 4. 2024, a upozornila jej zároveň, že v opačném případě přistoupí k soudnímu vymáhání dluhu; dopis odeslal zástupce žalobkyně žalovanému téhož dne doporučenou poštovní zásilkou (což je patrné z poštovního podacího lístku).

6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 26. 4. 2022 uzavřeli společnost , právnická osoba, a žalovaný písemnou smlouvu, kterou se společnost , právnická osoba, zavázala poskytnout žalovanému (a poskytla mu) peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a žalovaný se oproti tomu zavázal vyčerpané prostředky vrátit zaplacením 65 týdenních splátek, a to s dohodnutým úrokem a poplatky. Žalovaný však na úhradu úvěru zaplatil v součtu jen částku 6 000 Kč. Před uzavřením smlouvy společnost , právnická osoba, – v rámci posuzování, zda je žalovaný schopen budoucí úvěr splácet (a zcela splatit) – od žalovaného zjistila některé dílčí, nepříliš konkrétní informace o jeho poměrech a důležité údaje dostatečně neověřila. V září 2023 postoupila společnost , právnická osoba, předmětnou pohledávku žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno.

7. Po právní stránce soud poměr mezi společností , právnická osoba, a žalovaným, založený písemnou smlouvou ze dne 26. 4. 2022, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru (dále jen „ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání).

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

12. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

15. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

16. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

17. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

18. Konkrétně ve vztahu k této věci nelze přehlédnout, že společnost , právnická osoba, od žalovaného, jež v žádosti o úvěr operoval s čistým příjmem ve výši 17 560 Kč, soudu nepředložila žádný důkaz o tom, že by tuto informaci (včetně existence pracovního poměru a době jeho trvání) ověřila – např. pracovní smlouvou, výplatními páskami či potvrzením zaměstnavatele, anebo výpisy z účtu žalovaného. V zákaznické kartě je sice bez dalšího a nekonkrétně poznamenáno, že žalovaný společnosti , právnická osoba, předložil výplatní pásky, avšak kopie těchto listin si zřejmě společnost , právnická osoba, nepořídila, neboť je k důkazu nepředložila (neoznačila) a odkázala jen na rozsudek Krajského soudu v , adresa, z 31. 7. 2020, č.j. , spisová značka, , který přijal závěr, že postačí, když předmětné listiny (ověřující sdělené údaje) měl poskytovatel spotřebitelského úvěru k dispozici ke dni sepsání smlouvy, přičemž tuto skutečnost je možné dostatečně zjistit pouze z listiny vytvořené poskytovatelem, resp. jeho zástupcem. Soud tedy nemohl v této věci (dokazováním) ověřit, nakolik postup původního věřitele naplnil literu zákona. Proces posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr musí proběhnout takovým způsobem, aby v případném soudním sporu mohl soud – který je tak povinen činit z úřední povinnosti – vyhodnotit, zda právě tato podmínka platnosti spotřebitelského úvěru (náležité posouzení úvěruschopnosti) byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru a nikoliv spotřebiteli (srov. § 1812 OZ per analogiam). I z tohoto důvodu by si měl poskytovatel úvěru, přinejmenším z právní opatrnosti, ponechat kopie listin významných pro posouzení úvěruschopnosti žadatele, aby se v případném soudním řízení neocitl v důkazní nouzi při prokazování naplnění tohoto základního zákonného předpokladu platnosti spotřebitelského úvěru. Soud se tedy v tomto ohledu nemůže ztotožnit se závěry Krajského soudu v , adresa, , přijatými v uvedeném rozsudku, které – ve svém důsledku a ve prospěch poskytovatele spotřebitelského úvěru – jsou proti smyslu a účelu dané právní úpravy.

19. Odhlédne-li soud od výše uvedeného, společnost , právnická osoba, při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pochybila již ve fázi zjišťování konkrétních relevantních informací, a to ve vztahu ke zjišťování pravidelných výdajů žalovaného, když se spokojila s jeho tvrzením, že tyto jsou dány v celkové výši cca 2 500 Kč, přičemž tyto výdaje by v sobě měly zahrnovat i náklady nájemního bydlení. Náklady na bydlení zpravidla odčerpají významnou část příjmu člověka (zvláště je-li výše jeho příjmu v pásmu podprůměru). Žalovaným uvedené (obecně odhadnuté) měsíční výdaje (2 500 Kč) tudíž jsou v tomto směru údajem zcela zjevně nepostačujícím a nevěrohodným. Dospělý výdělečně činný člověk má pravidelné měsíční výdaje podstatně vyšší, a již jen výdaje na bydlení, včetně nákladů na energie (vodu, teplo, plyn, elektřinu) tuto částku (2 500 Kč) obvykle výrazně převyšují. Nadto lze podotknout, že žalovaný, pokud by vskutku dosahoval pravidelného čistého měsíčního příjmu cca 17 500 Kč a oproti tomu měl výdaje jen ve výši 2 500 Kč, by zřejmě neměl důvod žádat o úvěr ve výši 15 000 Kč určený na běžné výdaje domácnosti. Současně by bylo namístě pozastavit se i nad tím, proč by žalovaný žádal u společnosti , právnická osoba, o nebankovní (tj. zásadně nevýhodný, dražší) úvěr, jímž by saturoval své životní náklady, když by zřejmě dosáhl i na vyšší a výhodnější úvěr bankovní.

20. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je eliminace (minimalizace) případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr dohodnutým způsobem splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a též z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele o úvěr je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za nezbytný předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, které dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z již zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

21. Je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace či neposkytne součinnost k jejich ověření, následkem má být odmítnutí jeho žádosti o úvěr.

22. Žalovaný se společnosti , právnická osoba, zavázal v průběhu přibližně 14 měsíců zaplatit 32 118 Kč, avšak uhradil jí postupně jen 6 000 Kč, což dokresluje, že nepříliš důsledný proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedal správnou odpověď na otázku, zda je schopen úvěr splácet (a nakonec i celý splatit).

23. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

24. Závěr o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby namísto absolutní neplatnosti nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (§ 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je též ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

25. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje ustanovení § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

26. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

27. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

28. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

29. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

30. Již z žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména smlouvy), je zřejmé, že žalovaný – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – čerpal úvěrovou částku (15 000 Kč) a zároveň, že společnosti , právnická osoba, následně (jednotlivými splátkami) vrátil celkem 6 000 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit společnosti , právnická osoba, , resp. nyní žalobkyni, která předmětnou pohledávku od této společnosti nabyla postoupením dle § 1879 a násl. OZ, částku 9 000 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

31. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný nemohl učinit ve lhůtě, kterou mu určila žalobkyně dopisem z 28. 3. 2024, dopis byl odeslán žalovanému na adresu jeho bydliště téhož dne. S ohledem na lhůtu, kterou mu tímto žalobkyně stanovila, byl žalovaný povinen plnit nejpozději dne 12. 4. 2024. Žalovaný byl v řízení pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě tedy neuplatňoval a z obsahu spisu ani nejsou patrné.

32. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 9 000 Kč ani zčásti neuhradil, počínaje následujícím dnem, tj. 13. 4. 2024, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. zejména § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ).

33. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč a úrok z prodlení (v sazbě 14,75 % ročně) za dobu od 13. 4. 2024 do zaplacení, a ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 15 602,40 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení, žalobu zamítl.

34. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci více úspěšný žalovaný měl proti žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož mu ale podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

35. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.