26 C 85/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 193 547 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 88 892 Kč a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 13. 4. 2024 do zaplacení.

II. Co do částky 104 655 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 30. 4. 2024, ve znění jejích upřesnění a doplnění, se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 193 547 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně – , právnická osoba, , IČ , IČO, , sídlem , adresa, (dále též jen „společnost , Anonymizováno, “), dne 7. 5. 2019 uzavřely smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, , na jejímž základě společnost , Anonymizováno, žalované poskytla finanční prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit zápůjčku spolu s poplatkem za její poskytnutí v 36 měsíčních splátkách po 2 154 Kč, splatnost poslední splátky byla stanovena na 12. 5. 2022. Úrok byl sjednán v sazbě 14 % ročně. Žalovaná smluvní povinnosti řádně a včas neplnila, na úhradu tohoto dluhu zaplatila (v součtu) částku 19 242 Kč. Předmětnou pohledávku následně nabyla žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, s účinností k 27. 9. 2023, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna. Žalobkyně vůči žalované z této smlouvy požadovala uhradit dlužnou jistinu v částce 31 675,33 Kč a zůstatek sjednaného poplatku ve výši 26 594,67 Kč. Dále uplatnila kapitalizovaný úrok ve výši 6 196,05 Kč (v sazbě 14 % ročně) z částky 31 675,33 Kč za dobu od 13. 5. 2022 (tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky) do 27. 9. 2023, zákonný úrok z prodlení ve výši 8 485,69 Kč kapitalizovaný od 16. 7. 2020 (tj. od marného uplynutí měsíční lhůty po zaplacení poslední splátky žalovanou) do 27. 9. 2023, počítaný z částky 31 675,33 Kč v sazbě 8,25 % ročně, smluvní úrok (v sazbě 14 % ročně) z částky 31 675,33 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení (v sazbě 8,25 % ročně) z částky 31 675,33 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení. Dále, dne 16. 1. 2020, uzavřely společnost , Anonymizováno, a žalovaná smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě společnost , Anonymizováno, žalované poskytla finanční prostředky ve výši 72 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 67 143 Kč v 36 měsíčních splátkách ve výši 3 866 Kč, přičemž splatnost poslední splátky byla určena na 21. 1. 2023. Úrok byl sjednán v sazbě 24,57 % ročně. Žalovaná ani v tomto případě smluvní povinnosti řádně a včas neplnila a dosud na úhradu tohoto dluhu zaplatila (v součtu) jen částku 3 866 Kč. I tuto pohledávku následně nabyla žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, s účinností k 27. 9. 2023, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna. Žalobkyně vůči žalované požadovala uhradit dlužnou jistinu v částce 70 882,35 Kč a zůstatek sjednaného poplatku ve výši 64 394,65 Kč. Dále žalobkyně uplatnila kapitalizovaný úrok ve výši 12 045,92 Kč (v sazbě 24,57 % ročně) z částky 70 882,35 Kč od 22. 1. 2023 (tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky) do 27. 9. 2023, zákonný úrok z prodlení ve výši 25 052,41 Kč kapitalizovaný od 5. 4. 2020 (tj. od marného uplynutí měsíční lhůty po zaplacení poslední splátky žalovanou) do 27. 9. 2023, počítaný z částky 70 882,35 Kč v sazbě 10 % ročně, dále smluvní úrok (v sazbě 24,57 % ročně) z částky 70 882,35 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení (v sazbě 10 % ročně) z částky 70 882,35 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení. Při posuzování schopnosti žalované peněžní prostředky splatit žalobkyně uvedla, že před uzavřením předmětných smluv společnost , Anonymizováno, od žalované zjistila údaje v rozsahu dle zákaznických karet z 6. 5. 2019 a 16. 1. 2020 a rovněž doložila kopii oznámení , právnická osoba, ze dne 30. 12. 2019, adresované žalované.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, přestože ji k tomu soud vyzval.

3. Soud ve věci jednal ve dnech 22. 11. 2024 a 20. 1. 2025, při jednání dne 27. 1. 2025 toliko vyhlásil rozsudek. Žalovaná se k jednáním bez omluvy nedostavila, ačkoliv k nim byla předvolána na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti, vycházel při tom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Při jednání soud provedl dokazování listinami označenými žalobkyní, ze kterých zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku soud jednak ověřil právní osobnost žalobkyně, jednak zjistil, že je oprávněna mj. k podnikání v oblasti poskytování anebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Ze smlouvy o zápůjčce ze 7. 5. 2019 č. , hodnota, soud zjistil, že se společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, které jí žalovaná měla splatit – spolu s poplatkem ve výši 37 512 Kč (tvořeným úrokem 9 216 Kč, poplatkem za zpracování zápůjčky 19 512 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu 8 784 Kč) – celkem , hodnota, měsíčními splátkami ve výši 2 154 Kč, s tím, že poslední splátka bude činit 2 122 Kč. Z obsahu smlouvy je také zřejmé, že společnost , Anonymizováno, s žalovanou jednala v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaná nevystupovala ani jako podnikatelka ani v rámci samostatného výkonu svého povolání. Součástí smlouvy byly formou odkazu učiněny smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce společnosti , Anonymizováno, , z nichž vyplývá další obsah předmětného právního vztahu. V listině označené jako „tabulka umoření“ z 2. 10. 2023 se uvádí, že dne 7. 5. 2019 byla sjednána smlouva č. , hodnota, , na jejímž základě žalovaná téhož dne čerpala úvěr ve výši 40 000 Kč, a že v období od 19. 6. 2019 do 16. 6. 2020 bylo na tento úvěr uhrazeno v 10 platbách celkem 19 242 Kč. Z listiny označené jako „zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr“ vyplývá, že žalovaná měla společnosti , Anonymizováno, dne 6. 5. 2019 sdělit, že je vdaná, dosáhla učňovského vzdělání, bydlí v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, nevlastní automobil, její průměrný celkový čistý měsíční příjem činí 5 946 Kč a další čisté příjmy domácnosti pak 56 417 Kč. , právnická osoba, , že hradí interní měsíční splátky u společnosti , Anonymizováno, ve výši 1 646 Kč a její celkové měsíční výdaje činí 3 100 Kč. V zákaznické kartě je rovněž uvedeno, že příjem žalované byl ověřen dvěma výplatními složenkami. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 1. 2020 č. , hodnota, vyplývá, že se společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 72 000 Kč, které jí žalovaná měla splatit – spolu s poplatkem ve výši 67 143 Kč (tvořeným úrokem 45 252 Kč a poplatkem za zpracování úvěru 21 891 Kč) – celkem , hodnota, měsíčními splátkami ve výši 3 866 Kč, s tím, že poslední splátka bude činit 3 833 Kč. Dále ze smlouvy vyplynulo, že část spotřebitelského úvěru bude použita na splacení dluhu ve výši 16 813 Kč z dříve uzavřené smlouvy č. , hodnota, a žalované bude vyplacena částka 55 187 Kč. Z obsahu smlouvy je také zřejmé, že společnost , Anonymizováno, s žalovanou jednala v rámci vlastní podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná nevystupovala ani jako podnikatelka ani v rámci samostatného výkonu svého povolání. Součástí smlouvy byly formou odkazu učiněny smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru společnosti , Anonymizováno, , z nichž vyplývá další obsah předmětného právního vztahu. Z listiny nadepsané jako „potvrzení o provedení transakce“ plyne, že dne 16. 1. 2020 byla z účtu společnosti , Anonymizováno, na účet č. , č. účtu, , což je účet označený ve smlouvě jako účet žalované, zaúčtována částka 55 187 Kč. V listině označené jako „tabulka umoření“ ze dne je uvedeno, že dne 16. 1. 2020 byla sjednána smlouva č. , hodnota, , na jejímž základě žalovaná téhož dne čerpala úvěr ve výši 72 000 Kč, a že dne 5. 3. 2020 byla na jeho úhradu zaplacena částka 3 866 Kč. Z listiny označené jako „zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr“ ze dne 16. 1. 2020 plyne, že žalovaná měla společnosti , Anonymizováno, sdělit totožné informace jako tomu bylo v zákaznické kartě ze dne 6. 5. 2019, pouze s tím rozdílem, že tento úvěr zamýšlí využít na běžné výdaje domácnosti, její průměrný celkový čistý měsíční příjem činí 6 457 Kč, další čisté příjmy domácnosti pak 58 000 Kč, interní měsíční splátky u společnosti , Anonymizováno, hradí ve výši 4 500 Kč a její celkové měsíční výdaje činí 2 700 Kč. Z oznámení , právnická osoba, ze dne 30. 12. 2019 soud zjistil, že žalovaná je příjemkyní invalidního důchodu prvního stupně ve výši 6 457 Kč měsíčně. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 a její přílohy (seznamu postupovaných pohledávek) plyne, že společnost , Anonymizováno, postoupila žalobkyni předmětné pohledávky za žalovanou ze smluv č. , hodnota, a č. , hodnota, . Z dopisu ze dne 29. 9. 2023 soud zjistil, že společnost , Anonymizováno, žalované oznámila postoupení pohledávek žalobkyni; z podacího lístku ze dne 27. 10. 2023 soud zjistil, že tohoto dne odeslala žalobkyně žalované doporučenou poštovní zásilku. Dopisem z 28. 3. 2024 vyzvala žalobkyně (jejím jménem její zástupce) žalovanou k zaplacení dluhu vyčísleného v celkové výši 261 338,89 Kč, a to ve lhůtě do 12. 4. 2024, a upozornila ji, že v opačném případě přistoupí k soudnímu vymáhání dluhu; dopis odeslal zástupce žalobkyně žalované dne 2. 4. 2024 doporučenou poštovní zásilkou (což je patrné z poštovního podacího lístku).

6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 7. 5. 2019 uzavřely společnost , Anonymizováno, a žalovaná písemnou smlouvu, kterou se společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalované (a poskytla jí) peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč a žalovaná se oproti tomu zavázala vyčerpané prostředky vrátit zaplacením 36 měsíčních splátek, a to s dohodnutým poplatkem (včetně úroku) ve výši 37 512 Kč, avšak na úhradu dluhu zaplatila v součtu jen částku 19 242 Kč. Dne 16. 1. 2020 uzavřely společnost , Anonymizováno, a žalovaná další písemnou smlouvu, kterou se společnost , Anonymizováno, zavázala poskytnout žalované (a poskytla jí) peněžní prostředky ve výši 72 000 Kč a žalovaná se oproti tomu zavázala vyčerpané prostředky vrátit zaplacením 36 měsíčních splátek, a to s dohodnutým poplatkem ve výši 67 143 Kč, přičemž žalovaná na úhradu tohoto dluhu zaplatila v součtu jen částku 3 866 Kč. Před uzavřením smlouvy společnost , Anonymizováno, – v rámci posuzování, zda je žalovaná schopna budoucí úvěry splácet (a zcela splatit) – od žalované zjistila některé dílčí, nepříliš konkrétní informace o jejích poměrech a důležité údaje přiměřeně neověřila a nevyhodnotila. Obě předmětné pohledávky za žalovanou společnost , Anonymizováno, v září 2023 postoupila žalobkyni.

7. Po právní stránce soud vztah mezi společností , Anonymizováno, a žalovanou, který byl založen písemnou smlouvou ze dne 7. 5. 2019, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o zápůjčce uzavřené podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), na základě níž společnost , Anonymizováno, (zapůjčitel) přenechala žalované (vydlužiteli) zastupitelnou věc (peníze) tak, aby ji užila podle libosti a po čase vrátila věc stejného druhu, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (společnost , Anonymizováno, úvěr nabízela v rámci své vlastní podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná s ní nejednala v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání). A poměr mezi společností , Anonymizováno, a žalovanou, založený písemnou smlouvou ze dne 16. 1. 2020 soud hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. OZ a příslušných ustanovení ZSÚ, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, neboť i v tomto případě společnost , Anonymizováno, úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaná s ní nejednala v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání.

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalované, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

12. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

15. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. , spisová značka, .

16. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit také (teleo)logickým výkladem příslušných ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se vyhnout ověření informací, které mu spotřebitel sdělil. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

17. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

18. Konkrétně ve vztahu k této věci je třeba zdůraznit, že společnost , Anonymizováno, při poskytnutí obou předmětných spotřebitelských úvěrů v nikoliv bagatelní výši (40 000 Kč a 72 000 Kč) vycházela toliko z příjmu žalované, jenž spočíval v jejím invalidním důchodu, a který byl ověřen (až ve vztahu k druhé smlouvě) ve výši 6 457 Kč, nadto v situaci, kdy částí druhého úvěru (částkou 16 813 Kč) měl být splacen ještě jiný dřívější dluh žalované vůči společnosti , Anonymizováno, z jiné úvěrové smlouvy. Z toho je zřejmé, že společnosti , Anonymizováno, bylo zřejmé, že žalovaná opakovaně saturovala své běžné životní výdaje z cizích zdrojů, formou úvěrů, a to úvěrů nebankovních, které jsou zásadně výrazně méně výhodné než úvěry bankovní (viz např. výše poplatku sjednaného ve smlouvách se společností , Anonymizováno, ). Další žalovanou deklarované příjmy, které se měly podílet na celkových příjmech domácnosti ve výši 56 417 Kč, resp. 58 000 Kč, společnost , Anonymizováno, blíže nezjišťovala (nevyzvala žalovanou k jejich upřesnění) a neověřovala, přestože z nich evidentně při poskytnutí úvěrů vycházela – jinak by žalované úvěry stěží mohla poskytnout. Ostatně jiné příjmy, které nenáleží žalované, byť by snad šlo o pravidelné příjmy náležející osobě, která s ní sdílí společnou domácnost, bez dalšího ani (zásadně) nemohou být zohledněny při posuzování úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr, neboť na jejich využití za účelem případné úhrady úvěrových splátek žadatel nemá právní nárok. To samo o sobě, tj. zjištěná výše a druh příjmu žalované (a neověření dalších příjmů domácnosti), soud hodnotí jako okolnost, která dostatečně vypovídá o tom, že nedošlo k řádném prověření úvěruschopnosti žalované, resp. že na zjištěné okolnosti společnost , Anonymizováno, nezareagovala, jak měla, tj. neposkytnutím úvěrů. K tomu však přistupují okolnosti další. Společnost , Anonymizováno, totiž náležitě nezjišťovala ani pravidelné životní výdaje žalované, a to v prvé řadě výdaje na bydlení (včetně dodávky energií a souvisejících služeb), které bývají relativně vysoké, a to tím spíše, jde-li o nájem bytu anebo rodinného domu, a odčerpají významnou část pravidelného příjmu člověka (obzvláště je-li výše jeho příjmu v pásmu podprůměru). Žalovanou obecně uvedené měsíční výdaje ve výši 3 100, resp. 2 700 Kč jsou údajem zcela nepostačujícím a nevěrohodným (již s ohledem na její sdělení o nájemním bydlení a výši splátek dalších úvěrů – 1 646 Kč, resp. 4 500 Kč). Dospělý výdělečně činný člověk má zpravidla měsíční výdaje podstatně vyšší (a již jen výdaje na bydlení tuto částku obvykle významně převyšují). Nevěrohodnost údajů o tvrzených výdajích zvyšuje i fakt, že dne 6. 5. 2019 měly výdaje žalované činit 3 100 Kč a dne 16. 1. 2020 o 400 Kč méně (2 700 Kč). A varující je v tomto směru rovněž skutečnost, že žalovaná žádala o úvěr z důvodu potřeby financování běžných výdajů domácnosti, a to necelý rok poté, co jí byla poskytnuta zápůjčka, která již v tu dobu nebyla řádně splácena. Společnost , Anonymizováno, se tak jistě měla zabývat i tím, proč žalovaná nebyla schopna hradit běžné výdaje, když příjmy domácnosti měly odpovídat nadprůměru a výdaje žalované byly v podstatě mizivé. Tedy, pokud by domácnost žalované dosahovala pravidelného měsíčního příjmu přes 60 000 Kč, a oproti tomu měla výdaje jen cca 3 000 Kč, bylo by namístě žádat vysvětlení, proč žalovaná u společnosti , Anonymizováno, žádala opakovaně o nebankovní úvěr, když by (její domácnost) zřejmě dosáhla i na výhodnější bankovní úvěr.

19. Žalobkyně svá tvrzení ohledně procesu posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany společnosti , Anonymizováno, (k výzvě soudu) doplnila podáním ze dne 4. 10. 2024, v němž uvedla, že žalovaná uvedla svůj příjem ve výši 62 363 Kč (dne 6. 5. 2019), resp. ve výši 64 457 Kč (dne 16. 1. 2020), což však neodpovídá výsledkům dokazování. Jak shora uvedeno, ze zákaznických karet z uvedených dnů je totiž zřejmé, že jako svůj příjem žalovaná vždy uvedla jen invalidní důchod a zbylá částka pak měla být dalším (blíže nespecifikovaným a nedoloženým) příjmem její domácnosti, o které ani nebylo známo, kdo ji – spolu s žalovanou – měl tvořit. Pokud to snad měl být příjem jejího manžela, pak bylo namístě, aby i on byl případně smluvní stranou obou spotřebitelských úvěrů, čímž by jednak bylo dáno najisto, že s uzavřením smluv souhlasí, a jednak by i jeho příjmy (pokud by byly v takové výši ověřeny) skutečně mohly být relevantní pro posouzení úvěruschopnosti žalované, resp. obou manželů jako žadatelů o úvěr.

20. V daných souvislostech žalobkyně poukázala rovněž na rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne 31. 7. 2020, č.j. , spisová značka, , který přijal závěr, že postačí, když listiny ověřující žadatelem sdělené údaje měl poskytovatel spotřebitelského úvěru k dispozici ke dni sepsání smlouvy, přičemž tuto skutečnost je možné dostatečně zjistit pouze z listiny vytvořené poskytovatelem, resp. jeho zástupcem. K tomu nicméně soud konstatuje, že proces posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr musí proběhnout tak, aby v případném soudním sporu mohl soud – který je tak povinen činit z úřední povinnosti – vyhodnotit, zda právě tato podmínka platnosti spotřebitelského úvěru (náležité posouzení úvěruschopnosti) byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru a nikoliv spotřebiteli (srov. § 1812 OZ per analogiam). I z tohoto důvodu by si měl poskytovatel úvěru, přinejmenším z právní opatrnosti, ponechat kopie listin významných pro posouzení úvěruschopnosti žadatele, aby se v případném soudním řízení neocitl v důkazní nouzi při prokazování naplnění tohoto základního zákonného předpokladu platnosti spotřebitelského úvěru. Soud se tedy v tomto ohledu nemůže ztotožnit se závěry Krajského soudu v , adresa, , přijatými v uvedeném rozsudku, které – ve svém důsledku a ve prospěch poskytovatele spotřebitelského úvěru – míří proti smyslu a účelu dané právní úpravy.

21. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je eliminace (minimalizace) případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr dohodnutým způsobem splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a též z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele o úvěr je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za nezbytný předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, které dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z již zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

22. Je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace či neposkytne součinnost k jejich ověření, následkem má být odmítnutí jeho žádosti o úvěr.

23. Žalovaná se společnosti , Anonymizováno, zavázala v průběhu 36 měsíců zaplatit 77 512 Kč a 139 143 Kč, tj. celkem 216 655 Kč, avšak uhradila jí postupně jen 19 242 Kč a 3 866 Kč, tj. celkem 23 108 Kč, což dokresluje, že nedbalý proces posouzení úvěruschopnosti žalované nedal správnou odpověď na otázku, zda je schopna spotřebitelské úvěry splácet (a nakonec i celé splatit).

24. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti podle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

25. Závěr o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby namísto absolutní neplatnosti nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (§ 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je též ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

26. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje ustanovení § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

27. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

28. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalované (spotřebitelky), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

29. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

30. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

31. Již z žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů, je zřejmé, že žalovaná – na základě těchto (absolutně) neplatných smluv o spotřebitelském úvěru – čerpala úvěrové částky (40 000 Kč – smlouva o zápůjčce, resp. 72 000 Kč – smlouva o úvěru) a zároveň, že společnosti , Anonymizováno, následně postupně vrátila celkem 19 242 Kč na zápůjčku, resp. 3 866 Kč na úvěr. Dle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaná povinna vrátit společnosti , Anonymizováno, , resp. nyní žalobkyni, která předmětné pohledávky od této společnosti nabyla postoupením podle § 1879 a násl. OZ, celkem částku 88 892 Kč (tj. nesplacenou část jistin předmětných spotřebitelských úvěrů).

32. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaná nemohla učinit ve lhůtě, kterou jí určila žalobkyně dopisem (předžalobní výzvou) ze dne 28. 3. 2024, tj. ve lhůtě do 12. 4. 2024. Dopis byl žalované odeslán na adresu jejího bydliště dne 2. 4. 2024 a za užití domněnky dojití dle § 573 OZ jí byl doručen dne 5. 4. 2024, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání.

33. Žalovaná byla v řízení pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě tedy neuplatňovala a z obsahu spisu ani nejsou patrné. Soud tedy ve své podstatě mohl vycházet toliko z ujištění, které – jakkoliv zřejmě nebylo zcela pravdivé – žalovaná dala původnímu věřiteli (společnosti , Anonymizováno, ), že je s pomocí členů domácnosti schopna zaplatit výrazně (takřka dvojnásobně) vyšší částky než jen jistinu úvěrů v původně dohodnutých lhůtách splatnosti, tj. vše (z obou smluv) nejpozději do února 2023. Praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaný je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ, je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím (konstitutivně) určujícím lhůtu podle § 87 odst. 2 ZSÚ, a tudíž věřiteli nelze přiznat ani úrok z prodlení. Soud ovšem tento názor nezastává, neboť ustanovení § 87 odst. 2 ZSÚ předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká je doba plnění odpovídající možnostem spotřebitele. Z jeho dikce je zřejmé, že předpokládá jak materiální spor o takové lhůtě k plnění /a implicitně předpokládá i projevené (zjevné) přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 ZSÚ/, tak návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může např. toliko vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci však nic z toho není naplněno. Žalovaná je od počátku pasivní a soudu tudíž vůbec není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla fakticky zpochybňuje (anebo zda by třeba žalobou uplatněné nároky uznala, kdyby se k jednání dostavila). Žalobkyně zastává názor, že spotřebitelské úvěry jsou platné a žalovaná byla povinna plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevný) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ a není zde ani návrh některého z účastníků, aby takovou lhůtu soud určil. Ostatně aby soud takový spor vůbec mohl projednat a rozhodnout o něm (určit lhůtu splňující zákonná kritéria), pak musí minimálně jedna (navrhující) strana tvrdit a také prokazovat okolnosti relevantní pro posouzení základní otázky – jaká lhůta k vrácení nesplacené jistiny je přiměřená možnostem spotřebitele – jak jeho příjmům, tak jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Opačný závěr (než přijatý soudem v této věci) by současně vyžadoval, aby soud při určení lhůty k plnění ve věci, kdy na jedné straně věřitel dovozuje platnou smlouvu (a takto z ní nároky uplatňuje) a na druhé straně stojí pasivní spotřebitel, jehož procesní stanovisko (ani aktuální reálné poměry) není známo, rozhodné okolnosti vyšetřil, tj. aby se v tomto ohledu neřídil zásadou projednací, nýbrž vyšetřovací – což však ze zákona (ZSÚ, popř. o. s. ř.) dovodit nelze. Ve věcech, kdy věřitel žádá plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, již považuje za platnou, a domáhá se prodlení v návaznosti na neplnění dluhu ve sjednané lhůtě, a spotřebitel (dlužník) je pasivní, a soud z úřední povinnosti přihlédne k absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru, je namístě přiměřenou lhůtu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v části nesplacené jistiny) dle přesvědčení soudu určit s ohledem na obsah spisu a výsledky provedeného dokazování (v zásadě dle obecné právní úpravy, s případným zohledněním požadavků § 87 odst. 2 ZSÚ, vyplynou-li v řízení najevo skutečnosti, které lze pod toto ustanovení podřadit, neboť to vyžaduje zásada ochrany slabší strany – spotřebitele).

34. Shora uvedené závěry soudu nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Nejvyšší soud v té věci rozhodoval právě v situaci, kdy mezi účastníky existoval „zjevný spor o určení lhůty okamžiku splatnosti zbývající části jistiny“ (viz zejména odst. 16 a 22 jeho odůvodnění) a v takovém případě skutečně bylo třeba – při vypořádání neplatného spotřebitelského úvěru – postupovat podle zvláštní právní úpravy (§ 87 odst. 2 ZSÚ). Z pasivity žalovaného (jak tomu bylo i v této věci) ovšem bez dalšího nelze dovozovat existenci sporu mezi účastníky ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ.

35. Jelikož žalovaná žalobkyni částku 88 892 Kč ani zčásti neuhradila, počínaje následujícím dnem, tj. 13. 4. 2024, se s jejím zaplacením dostala do prodlení (srov. zejména § 1958 a § 1968 OZ) a je povinna žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ).

36. Soud tudíž žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 88 892 Kč a úrok z prodlení (v sazbě 14,75 % ročně) za dobu od 13. 4. 2024 do zaplacení, a ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 104 655 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení, žalobu zamítl.

37. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci převážně úspěšná žalovaná měla proti žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož jí ale podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

38. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.