26 C 88/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného Anonymizováno o zaplacení částky 28 290 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 3 750 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 30. 10. 2024 do zaplacení.

II. Co do částky 24 540 Kč a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou došlou soudu dne 15. 5. 2025, ve znění jejího doplnění, se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 28 290 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným dne 10. 11. 2021 uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, , na jejímž základě žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky, včetně sjednaných úroků a poplatků v celkové výši 24 540 Kč, žalobkyni vrátit v pravidelných týdenních splátkách ve výši 909 Kč s tím, že splatnost první splátky byla určena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a splatnost každé další splátky vždy do sedmého dne od předchozí splátky. V průběhu úvěrového vztahu žalovaný uhradil žalobkyni celkem 26 250 Kč. Žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného kontrolou v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, dále kontrolou rodného čísla dálkovým systémem , právnická osoba, , kontrolou v insolvenčním rejstříku, telefonickou kontrolou v jeho zaměstnání, kontrolou jeho platební historie, čestným prohlášením žalovaného o výši závazků, jeho lokalitou (na základě odborných vědomostí z terénu od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti) a kontrolou předložených dokumentů v rozsahu karty klienta. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení z částky 28 290 Kč za dobu od 5. 1. 2023 do zaplacení. Žalobkyně také uvedla, že nechala uplynout celou lhůtu k zaplacení úvěru dle původního ujednání, a jako datum splatnosti určila 4. 1. 2023, i když dle podmínek smlouvy, měla splatnost nastat (v případě prodlení žalovaného s úhradou) již dříve.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl dne 15. 12. 2025 v nepřítomnosti účastníků, neboť žalobkyně se z účasti na jednání omluvila a žalovaný se k němu bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování dle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené žalobkyní, z nichž zjistil tyto skutečnosti: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi účastníky dne 10. 11. 2021 vyplývá, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč, který byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit spolu s úrokem ve výši 5 940 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 9 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso úvěrových splátek ve výši 9 600 Kč, a to v celkem , hodnota, pravidelných týdenních splátkách ve výši 909 Kč. Z evidenční karty plyne, že žalovaný žalobkyni před uzavřením smlouvy sdělil své základní osobní údaje, že dosáhl základního vzdělání, je svobodný, v domácnosti žije sám, nevlastní automobil ani nemovitost, v minulosti již čerpal úvěr od žalobkyně, je již dva roky zaměstnán (na dobu neurčitou) na plný úvazek u společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, , jako dělník s příjmem 17 532 Kč, jeho celkové měsíční výdaje činily 9 232 Kč, z toho výdaje na bydlení 4 872 Kč. Z listiny označené jako „informace o smlouvě , Anonymizováno, -, Anonymizováno, “ vyplývá, že žalovaný žalobkyni, na umoření předmětného úvěru, postupně uhradil celkem 26 250 Kč. Z listiny označené „údaje o zaměstnání“ je zřejmé, že žalovaný žalobkyni sdělil, že je zaměstnán na plný úvazek na dělnické pozici u zaměstnavatele , právnická osoba, , že jeho čistá mzda činí 17 532 Kč, že jeho výdaje na bydlení činí 4 872 Kč, což měl doložit občanským průkazem, pracovní smlouvou a mzdovými výměry; listina obsahuje prohlášení žalovaného, že je si vědom povinnosti poskytnout žalobkyni úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho úvěruschopnosti, je datována dnem 8. 11. 2021 a u jména žalovaného chybí podpis. Z výplatních pásek žalovaného je zřejmé, že v září 2021 činil jeho čistý příjem (mzda) 20 173 Kč a v říjnu 2021 17 730 Kč čistého, přičemž v tomto měsíci mu bylo ze mzdy exekučně strženo celkem 5 178 Kč (pro , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , adresa, ) a na účet mu byla vyplacena jen částka 13 527 Kč. Dopisem ze dne 16. 10. 2024 žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy (vyčísleného v částce 28 290 Kč) ve lhůtě sedmi dnů od doručení výzvy; zároveň žalovaného upozornila, že v opačném případě přistoupí k zahájení soudního řízení; dopis odeslala žalovanému žalobkyně doporučenou poštovní zásilkou z téhož dne (což je zřejmé z podacího archu).

5. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 10. 11. 2021 uzavřeli účastníci písemnou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal jí tuto částku vrátit spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 24 540 Kč; doposud jí však uhradil v součtu jen 26 250 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně, v rámci procesu posuzování, zda je schopen budoucí úvěr splácet (a celý splatit), od žalovaného nezjistila dostatečné informace o jeho poměrech, příjmech a výdajích, a zjištěné údaje ani náležitě neověřila.

6. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 10. 11. 2021, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále též jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání).

7. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

9. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

10. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

11. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, připomněl, že povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

13. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

14. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. , spisová značka, .

15. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, které spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

16. Namístě je též konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

17. Konkrétně ve vztahu k této věci je třeba uvést, že žalovaný žalobkyni předložil dva mzdové listy (výplatní lístky), jež se týkaly dvou měsíců předcházejících sjednání předmětného úvěru, z nichž vyplynulo, že žalovaný dosahuje relativně nízkého příjmu, který byl nadto (v říjnu 2021) postižen exekucí (stržena byla částka 5 178 Kč a žalovanému byla vyplacena jen částka 13 527 Kč). Lze tedy uzavřít, že žalobkyně příjem žalovaného sice ověřila, avšak se skutečnostmi tímto postupem zjištěnými náležitě nepracovala. Přinejmenším bylo namístě, aby žalobkyně žalovaného vyzvala k vysvětlení exekučního postihu jeho mzdy (o jaký vykonatelný závazek jde, v jaké celkové výši je dán a bude vymáhán), zvláště když exekuční srážka dosáhla cca 30 % čisté mzdy žalovaného v daném měsíci, a aby tyto údaje posléze přiměřeně ověřila. K tomu přistupuje, že žalobkyně ani náležitě nezjistila, resp. neověřila údaje o výdajích žalovaného, které zjistila jen obecně v celkové výši 9 232 Kč, což je částka odpovídající životního minimu (4 360 Kč), tzn. nikoliv skutečným výdajům, a žalovaným tvrzené částce, kterou měl vynakládat na bydlení (4 872 Kč). Žalobkyně pravidelné výdaje žalovaného blíže nezjišťovala a nijak neověřovala, přestože skutečné (reálné) životní výdaje, včetně výdajů na bydlení, které zpravidla odčerpávají významnou část měsíčních příjmů jednotlivce (popř. domácnosti), a do nichž patří i výdaje s bydlením související (voda, teplo, plyn, elektřina), mohou významně přesáhnout žalovaným uvedenou částku. Přiměřené ověření výdajů na bydlení přitom není nikterak složité (postačí předložení nájemní smlouvy, popř. dalších souvisejících listin), Anonymizováno18. Žalovaný – jak plyne z listiny nadepsané „údaje o zaměstnání klienta“ – žalobkyni sdělil, že nemá žádné závazky (bankovní ani nebankovní) a že není postižen exekucí, což je ovšem v přímém rozporu s tím, co žalobkyně zjistila (měla zjistit) z jeho výplatního lístku za říjen 2021. Přesto se tím žalobkyně, v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného, nezabývala, a poskytla mu poměrně silně nevýhodný úvěr (v porovnání s bankovními úvěry) s týdenní splátkou ve výši takřka 1 000 Kč. A to v situaci, kdy čistý příjem žalovaného v předcházejícím měsíci činil pouze 13 527 Kč (po exekuční srážce) a jeho měsíční výdaje činily nejméně (deklarovaných) 9 232 Kč, což znamená, že rozdíl by stačil v podstatě již jen na splácení požadovaného úvěru.

19. Žalobkyně tedy zjevně měla být při posuzování úvěruschopnosti žalovaného výrazně pečlivější, aby učinila zadost své povinnosti vyplývající z § 86 ZSÚ.

20. Je zákonnou povinností poskytovatele úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele). Oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace anebo neposkytne-li součinnost k jejich ověření, následkem má být odmítnutí žádosti o úvěr. Samotný proces posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout tak, aby v případném soudním sporu mohl soud – který je k tomu povinen z úřední povinnosti – vyhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru, nikoliv spotřebiteli (viz § 1812 OZ per analogiam). I z tohoto důvodu by si měl poskytovatel, přinejmenším z právní opatrnosti, ponechat kupř. i kopie listin významných pro posouzení úvěruschopnosti žadatele, aby se v (případném) soudním řízení neocitl v důkazní nouzi při prokazování tvrzení o naplnění základního předpokladu platnosti spotřebitelského úvěru. Neposkytnutí potřebných informací spotřebitelem nelze zcela nahradit doplněním paušálních, statistických dat. Statistický model je jistě vhodný, avšak pouze jako doplněk při vyhodnocení žadatelem sdělených (a přiměřeně doložených) údajů o jeho příjmech a výdajích.

21. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ. Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li ochrana být účinná a nikoliv jen formálně deklarovaná. Koneckonců právě neznalost objektivního práva může být příčinou (jednou z příčin) pasivity dlužníků.

22. Závěr soudu o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) podporuje též teleologický výklad tehdy účinné právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (viz § 586 odst. 2 OZ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele však je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ).

23. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 OZ jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.

24. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

25. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.

26. Zjevně i proto § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění účinném od 28. 5. 2022, již výslovně stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, a že soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

27. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

28. Již ze samotných žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména úvěrové smlouvy a z informací o smlouvě), je zřejmé, že žalovaný od žalobkyně na základě této absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru postupně čerpal celkem 30 000 Kč a zároveň i to, že jí následně zaplatil 26 250 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni částku 3 750 Kč (představující nesplacenou část úvěrové jistiny).

29. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit v návaznosti na výzvu k zaplacení obsaženou v dopise (výzvě) ze dne 16. 10. 2024. Dopis byl žalovanému odeslán téhož dne a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ mu byl doručen dne 21. 10. 2024, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání (dny 19. a 20. 10. 2024 připadly na víkend). Žalovaný měl dle výzvy plnit do sedmi dnů (od jeho doručení), tj. do 29. 10. 2024 (den 28. 10. 2024 byl státní svátek).

30. Žalovaný byl v řízení pasivní a ani žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňoval a z obsahu spisu nejsou patrné. Praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaný je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ, je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím konstitutivně určujícím lhůtu k plnění dle § 87 odst. 2 ZSÚ, a tudíž věřiteli nelze přiznat úrok z prodlení. Soud tento názor nezastává, neboť § 87 odst. 2 ZSÚ předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká doba plnění odpovídá možnostem spotřebitele. Z jeho dikce je zřejmé, že předpokládá materiální spor o takové lhůtě k plnění /a implicitně předpokládá i projevené (zjevné) přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 ZSÚ/, a zároveň návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může toliko vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci ovšem nic z toho nebylo naplněno. Žalovaný je již od počátku pasivní a není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla, fakticky zpochybňuje (anebo by třeba žalobou uplatněné nároky uznal, kdyby se k jednání dostavil). Žalobkyně zastávala názor, že spotřebitelský úvěr je platný a žalovaný byl povinen plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevný) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ a není zde ani návrh některého z účastníků, aby tuto lhůtu soud určil. Ostatně aby soud takový spor vůbec mohl projednat a rozhodnout o něm (určit lhůtu respektující zákonná kritéria), musí minimálně jedna (navrhující) strana, tj. zpravidla dlužník, tvrdit a také prokazovat okolnosti relevantní pro posouzení otázky, jaká lhůta k vrácení nesplacené jistiny je přiměřená možnostem spotřebitele – jak příjmům, tak celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Opačný závěr (než přijatý soudem v této věci) by současně vyžadoval, aby soud při určení lhůty k plnění ve věci, kdy na jedné straně věřitel dovozuje platnou smlouvu (a takto z ní nároky uplatňuje) a na druhé straně stojí pasivní dlužník – spotřebitel, jehož procesní stanovisko není známo (stejně jako nejsou známy jeho aktuální poměry), rozhodné okolnosti vyšetřil, tj. aby se v tomto ohledu neřídil zásadou projednací, nýbrž vyšetřovací – což však ze zákona (ZSÚ, popř. o. s. ř.) dovodit nelze. Ve věcech, kdy věřitel žádá plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a domáhá se úroku z prodlení v návaznosti na nesplnění dluhu ve sjednané lhůtě, spotřebitel (dlužník) je pasivní, a soud z úřední povinnosti přihlédne k absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru, je namístě přiměřenou lhůtu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v části nesplacené jistiny) určit s ohledem na obsah spisu a výsledky provedeného dokazování (tj. zásadně dle obecné právní úpravy, s případným zohledněním požadavků § 87 odst. 2 ZSÚ, vyplynou-li v řízení najevo takové skutečnosti, které lze pod toto ustanovení podřadit, neboť to vyžaduje zásada ochrany slabší strany – spotřebitele).

31. Shora uvedené závěry soudu nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, . Nejvyšší soud v té věci rozhodoval právě v situaci, kdy mezi účastníky existoval „zjevný spor o určení lhůty okamžiku splatnosti zbývající části jistiny“ (viz odst. 16 a 22 odůvodnění) a v takovém případě skutečně bylo – při vypořádání neplatného spotřebitelského úvěru – namístě postupovat dle zvláštní právní úpravy (§ 87 odst. 2 ZSÚ). Z pasivity žalovaného (jak tomu bylo i v této věci) ovšem bez dalšího nelze dovozovat existenci sporu mezi účastníky ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ.

32. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 3 750 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje dnem následujícím, tj. 30. 10. 2024, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

33. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 750 Kč a úrok z prodlení v zákonné sazbě (12,75 % ročně) z této částky za dobu od 30. 10. 2024 do zaplacení, a ve zbylé části, tj. co do částky 24 540 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího ten přiznaný, žalobu zamítl.

34. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci více úspěšný žalovaný měl vůči žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož mu však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

35. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.