26 C 91/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 15 598 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 9 318 Kč a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 23. 4. 2024 do zaplacení.

II. Co do částky 8 780 Kč a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu dne 6. 6. 2024 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 15 598 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným dne 25. 5. 2023 uzavřela smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalovanému poskytla téhož dne peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč (převodem na jeho bankovní účet č. , č. účtu, ), které se jí žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč do 29. 7. 2023. Vedle jistiny a poplatku uplatnila žalobkyně s odkazem na uvedenou smlouvu (její článek 2.3) náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, a to za zaslané písemné výzvy ve dnech 5. 8. 2023, 12. 8. 2023, 19. 8. 2023, 28. 8. 2023 a 12. 9. 2023. Žalovaný do podání návrhu uhradil na předmětný dluh pouze částku 682 Kč, z toho důvodu požaduje žalobkyně taktéž úhradu zákonného úroku z prodlení z dlužné částky (jistiny a poplatku) za dobu od 30. 7. 2023 do zaplacení. Dále se žalobkyně domáhá úhrady smluvní pokuty ve výši 0,10 % denně z dlužné částky ve výši 10 000 Kč od dne následujícího po dni splatnosti zápůjčky (tj. 30. 7. 2023) do dne sepsání žalobního návrhu (28. 5. 2024); tj. celkem částky 3 030 Kč. Tuto částku (smluvní pokutu) žalobkyně snížila o jedinou úhradu žalovaného (682 Kč) a požaduje z titulu smluvní pokuty zaplatit jen částku 2 348 Kč. V návaznosti na výzvu soudu doplnila žalobkyně svá tvrzení uvedená v podané žalobě tak, že k osobním poměrům žalovaného před uzavřením smlouvy zjistila, že byl svobodný, neměl nezletilé děti, byl zaměstnán na dobu neurčitou u zaměstnavatele , právnická osoba, a jeho příjem v březnu 2023 činil 38 091 Kč a v dubnu 2023 celkem 35 528 Kč, bydlel v pronájmu a jeho výdaje činily 12 000 Kč měsíčně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci jednal dne 24. 2. 2025. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, přestože k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu, a žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Dle § 101 odst. 3 o. s. ř. tudíž soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Při jednáních soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil tyto skutečnosti: Ze Smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky dne 25. 5. 2023 vyplývá, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému bezúčelovou a bezhotovostní zápůjčku ve výši 10 000 Kč, převodem na bankovní účet , č. účtu, , nejpozději do dvou dnů od účinnosti smlouvy. Žalovaný se zavázal žalobkyni tuto částku vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč, to vše nejpozději do 24. 6. 2023. Z obsahu smlouvy dále vyplývá, že při prodlení žalovaného s úhradou je žalobkyně oprávněna požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 500 Kč za každou jednu zaslanou písemnou upomínku a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Ve všeobecných obchodních podmínkách žalobkyně je mimo uvedeno, že jejich podpisem žalovaný prohlásil a potvrdil, že důkladně posoudil svoji majetkovou situaci, že je schopen splácet zápůjčku, že není v prodlení se zaplacením závazku vůči třetí osobě a že není evidován v databázi dlužníků, zejména v insolvenčním rejstříku / centrální evidenci exekucí. Z výplatních pásek vyplynulo, že v březnu 2023 činil příjem žalovaného 38 091 Kč a v dubnu téhož roku 34 528 Kč. Z výpisů z exekučního a insolvenčního rejstříku je patrné, že ve vztahu k rodnému číslu , RČ, (jež je shodné s rodným číslem uvedeným žalovaným ve smlouvě o zápůjčce) nebyl v době prováděných kontrol (dne 23. 3. 2023, 25. 5. 2023 a 25. 6. 2023) v těchto evidován žádný záznam. Z výpisů z účtu č. , č. účtu, soud zjistil, že dne 25. 5. 2023 byla z tohoto účtu zaslána platba na účet č. , č. účtu, ve výši 10 000 Kč. V upomínce z 5. 8. 2023 je uvedeno, že žalobkyně žalovaného vyzývá k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 13 849 Kč; totéž se uvádí v upomínce z 12. 8. 2023 a v opakovaných výzvách k úhradě ze dne 19. 8. 2023, 28. 8. 2023 a 12. 9. 2023, kterými domáhala zaplacení dluhu žalovaného v částkách postupně navyšovaných o smluvní poplatky, zákonný úrok z prodlení a náklady spojené s vyhotovením a odesláním upomínky. Dopisem z 16. 4. 2024 žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu vyčísleného v částce 19 318 Kč, a to ve lhůtě do tří dnů, a upozornila ho, že jinak přistoupí k soudnímu vymáhání; dopis odeslal zástupce žalobkyně žalovanému téhož dne doporučenou poštovní zásilkou (což plyne z poštovního podacího lístku). Z obsahu provedených důkazů nevyplynulo, že by žalovaný při sjednávání úvěru vystupoval jako podnikatel anebo v rámci výkonu svého povolání (ostatně ve smlouvě samotné je označen rodným číslem a bydlištěm).

5. Na základě shora uvedených dílčích skutkových zjištění soud – po skutkové stránce – dospěl k tomuto závěru: Dne 25. 5. 2023 uzavřela žalobkyně s žalovaným písemnou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč, které se jí žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 3 250 Kč nejpozději do 29. 7. 2023. Celkem se tak žalobkyni zavázal zaplatit na jistině a poplatku 13 250 Kč, avšak dosud žalovaný žalobkyni zaplatil toliko částku 682 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně nezjistila konkrétní údaje o výdajích žalovaného, resp. jeho obecné prohlášení o souhrnných měsíčních výdajích ve výši 12 000 Kč nijak neprověřovala.

6. Po právní stránce soud vztah mezi žalobkyní a žalovaným, který byl založen písemnou smlouvou ze dne 25. 5. 2023, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o zápůjčce uzavřené podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), na základě níž žalobkyně (zapůjčitel) přenechala žalovanému (vydlužiteli) zastupitelnou věc (peníze) tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání).

7. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

9. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

10. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z § 86 ZSÚ.

11. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

13. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

14. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době účinného znění ZSÚ by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, zjistí-li od něj a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

15. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

16. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

17. Konkrétně ve vztahu k této věci je třeba uvést, že žalobkyně si od žalovaného vyžádala jen potvrzení o výši příjmu, kterým zjistila jeho příjem v měsících březnu a dubnu 2023 (38 091 Kč, 34 528 Kč), tj. za dva měsíce před poskytnutím úvěru. Jakkoliv žalobkyně mohla být v tomto směru důslednější a příjem ověřit za reprezentativnější období, zřejmě lze uzavřít, že splnila svou povinnost ověřit příjem žalovaného. Celkově však své povinnosti, aby řádně (odborně) posoudila jeho schopnost úvěr splácet, přesto zadost neučinila. Výdaje žalovaného totiž zjistila pouze zcela obecně v celkové výši 12 000 Kč měsíčně, přičemž tyto blíže nespecifikovala ani neověřila, přestože skutečné (běžné) životní výdaje, včetně těch na bydlení, které zpravidla spotřebovávají významnou část měsíčních příjmů jednotlivce či domácnosti, mohou významně přesáhnout žalovaným uvedenou částku. Bylo tudíž namístě blíže zjistit přinejmenším to, o které výdaje se jedná a poté je přiměřeně ověřit, tím spíše, pokud žalovaný uvedl, že bydlí „v podnájmu“, a tudíž – vedle nákladů na energie (plyn, elektřina, voda), které bývají nemalé – hradí i náklady (pod)nájemního bydlení, tj. nájemné či podnájemné, což rovněž bývají nemalé platby, které tvoří nutnou a podstatnou součást životních výdajů jednotlivce. Žalobkyně tedy nezískala informace, které by jí poskytly spolehlivý a ucelený obraz o poměrech žalovaného a jeho schopnosti úvěr splácet (a nakonec splatit). Na uvedeném nic nemění ani to, že žalovaný měl v rámci všeobecných obchodních podmínek žalované prohlásit (a potvrdit), že důkladně posoudil svoji majetkovou situaci, že je schopen splácet zápůjčku, že není v prodlení se zaplacením závazku vůči třetí osobě a že není evidován v databázi dlužníků, zejména v insolvenčním rejstříku či centrální evidenci exekucí. Takové prohlášení je – ve vztahu k zákonné povinnosti žalobkyně vyplývající z § 86 ZSÚ – bez jakéhokoliv významu. Z provedeného dokazování (ani tvrzení žalobkyně) nevyplynulo ani to, zda žalobkyně před sjednáním a poskytnutím úvěru ve vztahu k žalovanému zjišťovala údaje z dlužnických databází (tj. např. SOLUS, NRKI). V daných souvislostech lze i podotknout, že kdyby spolehlivé a pravidelné (čisté) příjmy žalovaného vskutku byly dány v průměrné výši cca 35 000 Kč měsíčně a jeho celkové měsíční výdaje ve výši 12 000 Kč, zjevně by nepotřeboval žádat o úvěr nebankovní, tj. zásadně méně výhodný („dražší“), a splnil by zřejmě podmínky pro úvěr bankovní.

18. Žalobkyně tedy měla být při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pečlivější, aby učinila zadost své zákonné povinnosti, zjistit jeho konkrétní měsíční výdaje a přiměřeně je ověřit (doklady o pravidelných platbách spojených s bydlením atp.). Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti v této věci ilustruje i samotný fakt, že žalovaný předmětný úvěr sice čerpal, ale na jeho úhradu zaplatil pouze 682 Kč, což dokresluje závěru soudu, že posouzení úvěruschopnosti v případě žalovaného nebylo dostatečné, resp. neodpovídá požadavku odborné péče (§ 75 ZSÚ).

19. Obecně nepochybně lze – jak dovozuje žalobkyně – očekávat, že člověk, který (odpovědně) převezme nějaký závazek, je současně připraven své životní výdaje případně snížit, aby závazek splnil. Ovšem tímto předpokladem nelze omezovat dopad povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 ZSÚ na poskytovatele úvěru, resp. na (ne)platnost úvěrové smlouvy, byla-li povinnost porušena. Aby však tato presumpce mohla najít uplatnění v konkrétní věci, je třeba nejprve zjistit, zda u žadatele o spotřebitelský úvěr vůbec reálně existují nějaké ve své podstatně zbytné anebo omezitelné výdaje. A tento závěr lze učinit až v návaznosti na řádné prověření (tj. zjištění a přiměřené ověření) jeho výdajů.

20. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 není přiléhavý. Tento rozsudek řešil skutkově diametrálně odlišnou věc, tj. situaci, kdy spotřebitel sjednaný úvěr zcela splatil a teprve následně se dovolával neplatnosti smlouvy s tím, že poskytovatel úvěru formálně správně neposoudil jeho úvěruschopnost; ta však evidentně byla dána, když všem svým závazkům dostál. Ze strany žalovaného v Nejvyšším soudem posuzované věci tedy zjevně nešlo o uplatněnou ochranu jeho subjektivních práv, nýbrž o snahu získat zpět část peněžních prostředků, které poskytovateli úvěru zaplatil. Zatímco v této, nyní soudem řešené věci je situace dána tak, že žalovaný úvěr ve výši 10 000 Kč zcela vyčerpal, přičemž na úhradu dluhu žalobkyni zaplatil jen poměrně malou část úvěru (682 Kč) a poté platit přestal (a nelze vyloučit, že k tomu nedošlo pro to, že splacení úvěru i přes jeho příjmy za poslední dva měsíce nebylo v jeho silách – což by žalobkyně, pokud by řádně prověřila jeho úvěruschopnost, případně mohla zjistit).

21. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr tedy je eliminace (anebo alespoň minimalizace) případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění konkrétních údajů o pravidelných výdajích konkrétního žadatele je třeba – vedle zjištění jeho příjmů – považovat za předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ, jež dává důraz na informace získané od spotřebitele, a také z již zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

22. Ostatně platí, že je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace anebo neposkytne součinnost k jejich ověření, má být následkem odmítnutí jeho žádosti.

23. Žalovaný předmětný úvěr řádně (dohodnutým způsobem) v podstatné části nesplatil, což odpovídá závěru soudu, že proces posouzení jeho úvěruschopnosti nebyl příliš důsledný a nedal správnou odpověď na otázku, zda je schopen úvěr řádně splácet (splatit).

24. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je tudíž (absolutně) neplatná podle § 87 odst. 1 věty první a druhé ZSÚ, pro porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 ZSÚ, a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

25. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

26. Z žalobních tvrzení, jakož i z provedených listinných důkazů (zejména předmětné smlouvy), je zřejmé, že žalovaný – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – čerpal úvěrovou jistinu (10 000 Kč) a zároveň, že žalobkyni následně vrátil celkem 682 Kč. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni částku 9 318 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).

27. Pokud jde o přiměřenou dobu k zaplacení (vrácení) částky 9 318 Kč, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný nemohl učinit v návaznosti na výzvu k zaplacení obsaženou v dopise ze dne 16. 4. 2023 (jehož odeslání bylo prokázáno), tj. ve lhůtě do 30. 6. 2023 (srov. § 1958 OZ). Dopis byl žalovanému odeslán na adresu jeho bydliště 16. 4. 2024 a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ mu byl doručen dne 19. 4. 2024, tj. třetí pracovní den po odeslání, a žalobkyní stanovená třídenní lhůta k plnění uplynula dne 22. 4. 2024. Žalovaný byl v řízení pasivní, žádné okolnosti stran nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky tedy ani neuplatňoval (a z obsahu spisu nejsou patrné).

28. Protože žalovaný žalobkyni částku 9 318 Kč neuhradil, počínaje dnem následujícím, tj. 23. 4. 2024, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (viz § 1970 OZ)

29. Soud tudíž žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 318 Kč a zákonný úrok z prodlení (ve výši 14,75 % ročně) z této částky za dobu od 23. 4. 2024 do zaplacení. Ve zbytku, tj. co do částky 8 780 Kč a úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení, soud žalobu zamítl.

30. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by ve věci více úspěšný žalovaný měl vůči žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Jelikož mu však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

31. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.