26 C 92/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 53 903,07 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 46 105,02 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky za dobu od 17. 5. 2025 do zaplacení.

II. Co do částky 7 798,05 Kč, úroku a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 6 250 Kč, 1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 53 903,07 Kč s příslušentvím. Žalobu (ve znění jejího doplnění) odůvodnila tím, že na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 8. 11. 2023 žalovaná od žalobkyně čerpala účelovou část úvěru ve výši 13 990 Kč, kterou se zavázala žalobkyni splácet (vrátit) ve sjednaných měsíčních splátkách od 15. 12. 2023 ve výši 1 688 Kč. Dále žalovaná od žalobkyně čerpala neúčelovou část úvěru ve výši 45 619,02 Kč, kterou jí byla povinna splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 3,7 % z jistiny úvěru. Žalovaná byla rovněž povinna žalobkyni hradit pojistné ve výši 0,65 % z výše aktuálního dluhu plynoucího z neúčelového čerpání úvěru. Žalovaná svou povinnost porušila (splátky nesplácela řádně a včas), neboť uhradila toliko osm splátek v celkové výši 13 504 Kč, z níž 11 297,02 Kč bylo započteno na jistinu, 1 717,33 Kč na smluvní úrok a 489,65 Kč na pojistné. Žalobkyně tudíž od smlouvy odstoupila a vůči žalované se nyní domáhá zaplacení dlužné úvěrové jistiny ve výši 48 312 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 17. 1. 2025 do zaplacení, neboť pohledávku považuje (s ohledem na lhůtu určenou v odstoupení od smlouvy) za splatnou dnem 16. 1. 2025. Dále se žalobkyně domáhá úhrady úroku z účelové části úvěru za období od 14. 6. 2024 do 31. 12. 2024 ve výši 440,27 Kč a úroku z neúčelové části úvěru za období od 26. 6. 2024 do 31. 12. 2024 ve výši 4 667,23 Kč. Žalobkyně rovněž požadovala uhradit náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 2 500 Kč a pojistné v částce 3 091,07 Kč za dobu od 14. 6. 2024 do 31. 12. 2024. Stran zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že od žalované před uzavřením smlouvy zjistila potřebné informace v rozsahu protokolu o vyhodnocení úvěruschopnosti žalované.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci jednal dne 23. 2. 2026, dne 26. 2. 2026 vyhlásil rozsudek. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, přestože k němu byla předvolána na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu. Dle § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti.

4. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil tyto skutečnosti:

5. Z listiny označené „Smlouva o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, -, Anonymizováno, “ (označené číslem , hodnota, ) je zřejmé, že se žalobkyně zavázala žalované poskytnout revolvingový úvěr do výše disponibilního úvěrového limitu (rámce), jenž byl ke dni uzavření smlouvy sjednán ve výši 20 000 Kč, s tím, že první čerpání úvěru bylo dohodnuto ve výši 13 990 Kč k úhradě kupní ceny zboží , Anonymizováno, , Anonymizováno, , které žalovaná kupovala od , právnická osoba, , tj. od prodejce elektroniky, jenž při uzavření smlouvy s žalovanou zastupoval žalobkyni. Žalovaná se zavázala žalobkyni úvěr vrátit (splácet) s úrokem v sazbě 34,48 % ročně, v deseti měsíčních splátkách ve výši 1 688 Kč (včetně pojistného sjednaného ve výši 70 Kč). Součástí smlouvy byly formou odkazu učiněny všeobecné pojistné podmínky žalobkyně a sazebník žalobkyně, ze kterých vyplývá další obsah předmětného právního vztahu. V listině označené jako „Zpráva o posouzení úvěruschopnosti“ je uvedeno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy s žalovanou ověřila její totožnost z občanského průkazu a prověřila ji v registru SOLUS. Dále od žalované zjistila, že je zaměstnaná a její čistý příjem má činit 28 000 Kč měsíčně. Její výdaje měly tvořit jen náklady na bydlení ve výši 10 000 Kč měsíčně (nedeklarovala žádné jiné závazky), přičemž tyto údaje nebyly (podle obsahu zprávy) ověřeny žádnou z nabízených možností (telefonicky u zaměstnavatele, z výplatních pásek, potvrzením o výši příjmu, výpisem z bankovního účtu apod.). V listině označené jako „Výsledek posouzení úvěruschopnosti klienta“ je formulován závěr žalobkyně, že po provedené analýze byla žalovaná ke dni žádosti o úvěr shledána úvěruschopnou, jelikož rozdíl jejích příjmů a výdajů činil 18 000 Kč, žalovaná neměla žádné splátky po splatnosti, byla v dobré finanční kondici a měla dostatek prostředků ke splácení úvěru částkou 1 688 Kč měsíčně. Z výpisu transakcí k předmětnému úvěrovému účtu vyplývá, že žalovaná čerpala celkem 59 609,02 Kč a že žalobkyni dosud uhradila v součtu částku 13 504 Kč. Čerpání úvěru v částkách 13 990 Kč (13. 11. 2023) a 45 619,02 Kč (24. 6. 2024) plyne i z přehledu transakcí sestaveného v prostředí elektronického bankovnictví , právnická osoba, . Dopisem ze dne 2. 1. 2025 žalobkyně žalované sdělila, že od předmětné úvěrové smlouvy odstupuje z důvodu jejího prodlení se splácením úvěru, vyzvala ji k okamžitému zaplacení dluhu, který vyčíslila v částce 58 661,34 Kč, a současně ji upozornila na hrozící soudní vymáhání dluhu. Dopisem ze dne 29. 4. 2025 vyzvala žalobkyně, resp. tak jejím jménem učinil její zástupce, žalovanou k zaplacení dluhu vyčísleného v celkové výši 59 012,69 Kč ve lhůtě sedmi dnů, a upozornila ji, že jinak přistoupí k soudnímu vymáhání dluhu; dopis odeslal zástupce žalobkyně žalované dne 5. 5. 2025, což je patrné z potvrzení o podání zásilky k poštovní přepravě.

6. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že dne 8. 11. 2023 žalobkyně a žalovaná, která přitom nevystupovala – na rozdíl od žalobkyně – jako podnikatelka (ani v rámci samostatného výkonu svého povolání), uzavřely písemnou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně žalované dne 13. 11. 2023 poskytla (resp. žalovaná tohoto dne čerpala) peněžní prostředky ve výši 13 990 Kč. Dále, dne 24. 6. 2024, žalovaná čerpala peněžní prostředky ve výši 45 619,02 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr žalobkyni splácet měsíčními splátkami, což však řádně a včas nečinila a žalobkyni zaplatila celkem jen částku 13 504 Kč. Žalobkyně od smlouvy odstoupila a žalovanou vyzvala k zaplacení celého dluhu dopisem z 2. 1. 2025. Před uzavřením předmětné smlouvy žalobkyně náležitě nezjišťovala (neověřila), zda je žalovaná schopna budoucí úvěr splácet (a splatit).

7. Po právní stránce soud poměr mezi žalobkyní a žalovanou, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 8. 11. 2023, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaná s ní nejednala v rámci podnikatelské činnosti ani v rámci samostatného výkonu svého povolání).

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná, k čemuž soud přihlédne i bez návrhu (viz § 87 odst. 1 věta první a druhá ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

12. V rozsudku z 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, současně připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době platného a účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. , spisová značka, .

15. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, které spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.

16. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

17. Konkrétně ve vztahu k této věci soud konstatuje, že žalobkyně nijak neověřila žalovanou uvedené údaje o jejím příjmu. Spokojila se pouze s tvrzením, že žalovaná dosahuje čistého příjmu ve výši 28 000 Kč měsíčně, ačkoliv ověřit příjem žadatele o úvěr lze poměrně jednoduše a spolehlivě (viz obsah formuláře používaného žalobkyní k prověření úvěruschopnosti žadatele o úvěr – dotazem u zaměstnavatele, výplatní páskou, výpisem z účtu apod.). Jde-li o výdaje žalované, žalobkyně je konkrétněji zjistila pouze výši nájemného (10 000 Kč). Tato částka sice – dle své výše – vskutku může odpovídat celkovým nákladům na bydlení, avšak nemusí (formulář se zmiňuje o nájemném, nikoliv o platbách za plnění s bydlením související – voda, teplo, energie). Žalovaná ovšem tento náklad, který lze rovněž (na rozdíl od jiných běžných životních nákladů) ověřit poměrně snadno a spolehlivě, nijak neověřila, a nadto nepracovala ani s jinými běžnými (a nezbytnými) životními výdaji žalované, neboť z formuláře vyplynulo, že od deklarovaného příjmu (28 000 Kč) toliko odečetla výdaj na bydlení (10 000 Kč), z čehož přijala závěr o tom, že je žalovaná schopná úvěr splácet.

18. Ve formuláři (zpráva o posouzení úvěruschopnosti) není ani uvedeno, že by žalobkyně zjišťovala (lustrovala) údaje o žalované v příslušných dlužnických registrech. Kdyby tak učinila, nepochybně by zjistila další podstatné údaje, pro které by závěr o úvěruschopnosti žalované nepřijala. Jak je soudu známo z úřední činnosti, žalovaná již dříve, před uzavřením smlouvy s žalobkyní, sjednala několik jiných úvěrů a dostala se do prodlení s jejich placením, přičemž dluhy z těchto smluv věřitelé rovněž uplatnili u zdejšího soudu. Kupříkladu lze zmínit řízení ve věci vedené pod sp. zn. , spisová značka, , v němž proti žalované uplatnila společnost , právnická osoba, . dluh ze smlouvy o úvěru ze dne 7. 1. 2022 ve výši 13 600 Kč s přísl., řízení vedené pod sp. zn. , spisová značka, , ve kterém proti ní uplatnila , právnická osoba, ., dluh ve výši 76 899,58 Kč s přísl., ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi žalovanou a společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, , a.s., dne 18. 8. 2020, a řízení ve věci vedené pod sp. zn. , spisová značka, , v němž proti žalované uplatnila své nároky , právnická osoba, ., v celkové výši 784 313,14 Kč s přísl., a to z několika úvěrových smluv (ze dne 11. 7. 2022, 23. 2. 2023 a 1. 6. 2023), přičemž proti žalované je – u zdejšího soudu – vedeno ještě několik dalších soudních řízení.

19. Žalobkyně tedy jistě měla být při posuzování úvěruschopnosti žalované výrazně pečlivější, aby učinila zadost své zákonné povinnosti. Měla ověřit jak její příjmy, tak (zjistit a) ověřit konkrétní pravidelné měsíční výdaje, a to zejména dosud vzniklé závazky (jejich druh a četnost), které by nepochybně vyplynuly z příslušných registrů.

20. Je zákonnou povinností poskytovatele úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností požadovaný úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné informace anebo neposkytne-li součinnost k jejich ověření, následkem má být odmítnutí žádosti. Samotný proces posouzení úvěruschopnosti musí proběhnout tak, aby v případném soudním sporu mohl soud – který je k tomu povinen z úřední povinnosti – vyhodnotit, zda podmínka platnosti spotřebitelského úvěru byla naplněna, a nastanou-li o tom pochybnosti, je třeba je přičíst poskytovateli úvěru, nikoliv spotřebiteli (viz § 1812 OZ per analogiam). Neposkytnutí informací spotřebitelem poskytovateli neumožňuje zcela nahradit chybějící konkrétní údaje těmi paušálními, resp. statistickými. Statistický model je jistě vhodný, avšak pouze jako doplněk při vyhodnocení žadatelem sdělených (a přiměřeně doložených) údajů o jeho příjmech a výdajích.

21. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, není přiléhavý. Tento rozsudek řešil skutkově diametrálně odlišnou věc, tj. situaci, kdy spotřebitel sjednaný úvěr zcela splatil a teprve následně se dovolával neplatnosti smlouvy s tím, že poskytovatel úvěru formálně správně neposoudil jeho úvěruschopnost; ta však zjevně byla dána, když všem svým závazkům dostál. Ze strany žalovaného v Nejvyšším soudem posuzované věci tedy nešlo o uplatněnou ochranu jeho subjektivních práv, nýbrž o snahu získat zpět část peněžních prostředků, které poskytovateli úvěru zaplatil. Zatímco v této, nyní soudem řešené věci je situace dána tak, že žalovaná čerpala úvěr ve výši 59 609,02 Kč, přičemž na úhradu dluhu žalobkyni postupně zaplatila jen poměrně malou část úvěru (13 504 Kč) a poté platit přestala; to vše v situaci, kdy byla již zatížena jinými úvěry (a nelze vyloučit, že dílčí platby žalobkyni poskytla s využitím jiných úvěrů).

22. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je tudíž (absolutně) neplatná podle § 87 odst. 1 věty první a druhé ZSÚ, pro porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 ZSÚ, a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

23. Žalovaná – na základě (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – z úvěrového rámce vyčerpala celkem 59 609,02 Kč a následně žalobkyni vrátila pouze 13 504 Kč (žalovaná netvrdila, tedy ani neprokazovala, že by žalobkyni zaplatila více). Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tedy žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 46 105,02 Kč (tj. nesplacenou část úvěrové jistiny).

24. K tomu soud podotýká, že z provedeného dokazování vyplynulo, že v předmětné smlouvě byl sjednán úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč a žalobkyně – přestože ji k tomu soud vyzval – nijak nevysvětlila, jak je možné, že žalovaná čerpala částky, které tento rámec násobně převyšují. Avšak s ohledem na obsah a důvody tohoto rozhodnutí (rozsudku) soud tyto okolnosti dále nezjišťoval, neboť na rozhodnutí by neměly vliv.

25. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky (46 105,02 Kč) žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaná – s ohledem na své schopnosti a možnosti – nemohla učinit v návaznosti na výzvu k zaplacení učiněnou v dopise (výzvě) ze dne 29. 4. 2025. Dopis byl odeslán dne 5. 5. 2025 a za užití domněnky dojití podle § 573 OZ byl žalované doručen dne 9. 5. 2025, tj. třetí pracovní den po jeho odeslání (8. 5. 2025 byl svátek). S ohledem na § 1958 OZ byla žalovaná povinna plnit do sedmi dnů od doručení výzvy, tj. dne 16. 5. 2025, tj. v sedmidenní lhůtě určené žalobkyní (avšak od doručení dopisu, nikoliv jeho datace, jak v něm žalobkyně uvedla).

26. Žalovaná byla v řízení pasivní a žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v takto určené lhůtě neuplatňovala a z obsahu spisu ani nejsou patrné. Praxe některých soudů obecně vychází z toho, že i v případě, kdy se věřitel domáhá dluhu ze spotřebitelského úvěru, žalovaný je v řízení pasivní a soud shledá neplatnost spotřebitelského úvěru dle § 87 odst. 1 ZSÚ, je rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění rozhodnutím (konstitutivně) určujícím lhůtu k plnění dle § 87 odst. 2 ZSÚ, a tudíž věřiteli nelze přiznat úrok z prodlení. Soud tento názor nezastává, neboť § 87 odst. 2 ZSÚ předpokládá existenci reálného sporu mezi věřitelem a spotřebitelem o tom, jaká doba plnění odpovídá možnostem spotřebitele. Z jeho dikce je zřejmé, že předpokládá materiální spor o takové lhůtě k plnění /a implicitně předpokládá i projevené (zjevné) přesvědčení alespoň jedné ze stran, že spotřebitelský úvěr je neplatný dle § 87 odst. 1 ZSÚ/, a zároveň návrh jedné ze stran, aby tuto lhůtu určil soud (jakkoliv tento návrh může toliko vyplynout z procesní obrany dlužníka). V této věci ovšem nic z toho nebylo naplněno. Žalovaná je již od počátku pasivní a není zřejmé, zda cokoliv z toho, co žalobkyně v žalobě uvedla, fakticky zpochybňuje (anebo by třeba žalobou uplatněné nároky uznala, kdyby se k jednání dostavila). Žalobkyně zastávala názor, že spotřebitelský úvěr je platný a žalovaná byla povinna plnit (vše) ve sjednaných lhůtách. Není zde tedy reálný (zjevný) spor o lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ a není zde ani návrh některého z účastníků, aby tuto lhůtu soud určil. Ostatně aby soud takový spor vůbec mohl projednat a rozhodnout o něm (určit lhůtu respektující zákonná kritéria), musí minimálně jedna (navrhující) strana, tj. zpravidla dlužník, tvrdit a také prokazovat okolnosti relevantní pro posouzení otázky, jaká lhůta k vrácení nesplacené jistiny je přiměřená možnostem spotřebitele – jak příjmům, tak celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Opačný závěr (než přijatý soudem v této věci) by současně vyžadoval, aby soud při určení lhůty k plnění ve věci, kdy na jedné straně věřitel dovozuje platnou smlouvu (a takto z ní nároky uplatňuje) a na druhé straně stojí pasivní dlužník – spotřebitel, jehož procesní stanovisko není známo (stejně jako nejsou známy jeho aktuální poměry), rozhodné okolnosti vyšetřil, tj. aby se v tomto ohledu neřídil zásadou projednací, nýbrž vyšetřovací – což však ze zákona (ZSÚ, popř. o. s. ř.) dovodit nelze. Ve věcech, kdy věřitel žádá plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a domáhá se úroku z prodlení v návaznosti na nesplnění dluhu ve sjednané lhůtě, spotřebitel (dlužník) je pasivní, a soud z úřední povinnosti přihlédne k absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru, je namístě přiměřenou lhůtu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v části nesplacené jistiny) určit s ohledem na obsah spisu a výsledky provedeného dokazování (tj. zásadně dle obecné právní úpravy, s případným zohledněním požadavků § 87 odst. 2 ZSÚ, vyplynou-li v řízení najevo takové skutečnosti, které lze pod toto ustanovení podřadit, neboť to vyžaduje zásada ochrany slabší strany – spotřebitele). Tyto závěry soudu nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, . Nejvyšší soud v té věci rozhodoval právě v situaci, kdy mezi účastníky existoval „zjevný spor o určení lhůty okamžiku splatnosti zbývající části jistiny“ (viz zejména odst. 16 a 22 jeho odůvodnění) a v takovém případě skutečně bylo třeba – při vypořádání neplatného spotřebitelského úvěru – postupovat podle zvláštní právní úpravy (§ 87 odst. 2 ZSÚ). Z pasivity žalovaného (jak tomu bylo i v této věci) ovšem bez dalšího nelze dovozovat existenci sporu mezi účastníky ve smyslu § 87 odst. 2 ZSÚ.

27. Jelikož žalovaná žalobkyni částku 46 105,02 Kč ani zčásti nezaplatila v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 17. 5. 2025, se s jejím zaplacením dostala do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ) a je povinna žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ).

28. Z uvedených důvodů soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 46 105,02 Kč a zákonný úrok z prodlení (v sazbě 11,5 %) ročně z této částky ode dne 17. 5. 2025, do zaplacení.

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 70 % předmětu řízení a žalovaná měla úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 30 % předmětu řízení; žalobkyně tudíž má proti žalované právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (40 %). Pokud by měla žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 15 624 Kč, jež sestává ze soudního poplatku ve výši 2 157 Kč, odměny advokáta ve výši 9 780 Kč, a to celkem za tři úkony právní služby /tj. 1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis žaloby a 3. účast při jednání (při sazbě odměny 3 260 Kč podle § 7 bodu 6 advokátního tarifu – z tarifní hodnoty 53 903,07 Kč)/, paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu celkem ve výši 1 350 Kč za uvedené tři úkony právní služby, a dále - jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 2 337 Kč /podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 11 130 Kč, po zaokrouhlení/. Soud tedy žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 6 250 Kč (tj. 40 % z částky 15 624 Kč, po zaokrouhlení).

30. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta spojených se sepisem předžalobní výzvy (výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř.), neboť tento její náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou (poskytovatelkou spotřebitelských úvěrů), a tudíž nepochybně je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi, sama vyzvala k plnění a upozornila jej, že v opačném případě dluh uplatní soudně (a bude zastoupena advokátem, což zvýší náklady spojené s vymáháním práva). To ostatně žalobkyně opakovaně učinila a další výzva učiněná advokátem již byla zbytečná.

31. Ostatně předžalobní výzva je zákonné dobrodiní, jež poskytuje žalované, resp. dlužníkům obecně poslední možnost k splnění právní povinnosti bez nutnosti hrazení nákladů spojených se soudním řízením. Předžalobní výzvu by proto měl zásadně sepsat (a dlužníku odeslat) sám věřitel, a to ještě předtím, než věc předá advokátovi k dalšímu postupu (to má být obecným pravidlem především u věřitelů, kteří při své podnikatelské činnosti zahajují soudní řízení nikoliv jen výjimečně – což je právě případ žalobkyně). Jestliže by soud přiznal žalobkyni náhradu odměny advokáta za sepis předžalobní výzvy, popřel by tím smysl § 142a o. s. ř., protože kvůli aplikaci tohoto ustanovení, které má vůči žalované působit velkoryse, by se její postavení zhoršilo, a to tím, že by se (nikoliv zanedbatelně) zvýšila její celková platební povinnost. Žalovaná by tak ve své podstatě byla postižena za to, že nabídnutého dobrodiní nevyužila. Přitom v době před účinností § 142a o. s. ř., který se stal součástí právního řádu „v zájmu dlužníků“, jí taková sankce nehrozila, přestože slušně postupující věřitelé (a jejich zástupci – advokáti) již tehdy dlužníkům pravidelně zasílali výzvy k plnění v dostatečném předstihu před podáním žaloby. Samotná povaha (smysl, účel a funkce) institutu předžalobní výzvy tedy obecně vylučuje, aby se jeho použití v konkrétním případě negativně odrazilo v povinnosti dlužníka hradit věřiteli zvýšené náklady řízení.

32. Nelze ani přehlédnout, co vše je součástí odměny (a paušální náhrady) advokáta za úkony právní služby, které soud v rámci náhrady nákladů řízení zohlednil, tj. za převzetí a přípravu zastoupení /§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu/ a sepis žaloby /§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu/. Když advokát přebírá a připravuje zastoupení věřitele k uplatnění jeho splatné pohledávky u soudu, musí od něj zjistit všechny rozhodné skutkové okolnosti, tyto analyzovat, právně vyhodnotit a doporučit mu vhodný postup; tato jeho odborná činnost je honorována odměnou za převzetí a přípravu zastoupení. Paušální náhrada hotových výdajů, která je na tento úkon navázána, kompenzuje zejména výdaje spojené s administrací převzaté věci (založení spisu, pořízení kopií listin atp.). Odměna za sepis žaloby honoruje vyhotovení formálně a obsahově bezvadného návrhu na zahájení soudního řízení o splnění dlužníkovy povinnosti a paušální náhrada výdajů kompenzuje především náklady na její kompletaci a doručení soudu. Žaloba musí obsahovat (mj.) určité vymezení skutkového základu sporu; pravidelně však je její součástí i základní právní hodnocení. Advokát, který věřiteli po převzetí zastoupení sepíše i předžalobní výzvu, nemusí, resp. rozumně ani nemůže vynaložit žádné další odborné úsilí, které by nebylo plně honorováno odměnou za uvedené dva úkony právní služby. Zjištění a vyhodnocení skutečností významných pro sepis výzvy již zahrnuje odměna za převzetí a přípravu zastoupení. A samotná výzva, rozhodne-li se ji advokát sepsat včetně základního rozboru (což ani není potřeba), by měla být pojata jako koncept následné žaloby, přičemž odměna advokáta za odborně náročnější sepis žaloby fakticky konzumuje odměnu za sepis výzvy k plnění; v opačném případě by advokát byl odměněn dvakrát za totéž. Což výstižně dokresluje odborně nejnáročnější podoba rozumně koncipované předžalobní výzvy – samotná žaloba, kterou advokát dlužníku zašle s upozorněním, že bude doručena soudu, jestliže dlužník v určité lhůtě nesplní v ní specifikovanou právní povinnost. A výdaje spojené s vyhotovením a odesláním výzvy jsou spolehlivě kryty paušální náhradou výdajů advokáta, která je navázána na převzetí a přípravu zastoupení a sepis žaloby.

33. Soud žalobkyni nepřiznal ani náhradu odměny a výdajů advokáta ve vztahu k dalším úkonům právní služby, a to písemným podáním z 24. 11. 2025 a 26. 1. 2026, kterým doplnila a upřesnila žalobní tvrzení (ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a dílčích uplatněných nároků). Doplňovaná tvrzení totiž měla být součástí samotné žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Další podání si nevyžádal postup žalované ani neočekávaný vývoj procesní situace, a proto náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené důvodně (účelně) ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a žalobkyni nenáleží jejich náhrada, resp. žalované nelze povinnost k jejich náhradě (spravedlivě) uložit.

34. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.

35. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.